Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan David (* 1940)

• narodil se 17. října 1940 v Praze rodičům Heřmě a Jiřímu Davidovým

• jeho otec byl majitelem továrny na zpracování ovoce a výrobu likérů v Mochově, která byla v únoru 1948 znárodněna

• na přelomu 40. a 50. let byl Janův otec Jiří zatčen a vězněn na Pankráci, po půl roce byl propuštěn

• kvůli svému kádrovému profilu nemohl jít studovat na vysokou školu

• od roku 1968 se podílel na přípravě a výstavbě první SOS vesničky v Československu

• od roku 1971 se s manželkou Boženou věnuje pěstounské péči. Vychovali 9 dětí včetně třech vlastních

• v roce 1990 se stal vedoucím Domova seniorů v Myslbořicích

• v roce 2003 se stal prvním ředitelem nově vzniklého střediska Diakonie Českobratrské církve evangelické ve Vsetíně

Prvních sedm let žil na výsluní. Jeho otec vlastnil část likérky v Mochově. V roce 1948 se ale všechno změnilo a podnik byl znárodněn. O rok později u Davidových zazvonili dva muži v dlouhých pláštích a otce zatkli. Na Pankráci si odseděl půl roku, i když nevěděl za co. S cejchem kriminálníka se mu nedařilo najít zaměstnání. Sám Jan David kvůli kádrovému profilu syna továrníka nemohl studovat to, co chtěl. Naději mu však dávala víra, ke které jej vedla jeho babička. 

Jan David se narodil 17. října 1940 v Praze rodičům Heřmě a Jiřímu Davidovým. Jejich domovem byl moderní pětipokojový byt ve funkcionalistickém paláci Valdek na náměstí Míru. Tam si rodiče často zvali své přátele, například Miloše Havla nebo manžele Čeňka a Elišku Junkovi[1]. O byt pečovala služebná, s péčí o malého Jana vedle maminky pomáhala i chůva Božena. Podstatnou část dětství Jan ale prožil v Mochově, odkud pocházel jeho tatínek.

Vyrůstal jako syn továrníka

Když začala první světová válka, zakoupil pamětníkův dědeček Karel David spolu se svým bratrem krachující továrnu na zpracování ovoce a výrobu likérů v Mochově, jejíž historie sahá do roku 1873. Bratři ji brzy přebudovali v prosperující podnik pod názvem Továrna éterických olejů, trestí, ovocných šťáv, jemných likérů, palírna a rafinerie slivovice a brandy, velkoobchod vínem V. Souček, Mochov, majitelé Karel David a Karel Boh. David.

Poté, co pamětníkův otec Jiří David dovršil své 18. narozeniny, podnik podle rodinné tradice převzal. Psal se rok 1922. O dekádu později se mladý továrník seznámil v Luhačovicích s o 19 let mladší Heřmou Váňovou a v roce 1932 uzavřeli sňatek. Pamětníkova maminka Heřma pocházela z rodiny bankéře. Její tatínek Václav Váňa se z řadového úředníka vypracoval ve dvaačtyřiceti letech na jednoho z ředitelů České banky.

Válku kvůli židovskému původu nepřežil jeho kmotr

Své rané dětství prožíval ve stínu druhé světové války. Matně si vybavuje poslech zakázané stanice Volá Londýn a procházky s babičkou Davidovou ke kostelu, kde se společně modlili. „Její zbožnost mě formovala.“

Z té doby pochází také jeho první vzpomínka: „S dědečkem jsem jel do nedalekých Čelákovic, abychom od vlaku vyzvedli moji tetičku. Jenže v tu chvíli přiletěli američtí letci, kteří začali vlaky ostřelovat. Naštěstí se nám nic nestalo, ale když jsme se vrátili domů, naši byli celí ubrečení a šťastní, že jsme v pořádku. V každé válce člověk prožije takový moment.“

Když v únoru 1945 došlo k bombardování Prahy, celá rodina se přesunula do bezpečnějšího Mochova. „V té době jsem si sedl k psacímu stroji a neznalý situace jsem na kus papíru neuměle napsal: ´Pane Franku, neničte nám naši krásnou Prahu.´ Bylo mi pět let.“ A když do Mochova dorazila Rudá armáda, rodina prožívala štěstí. „Dědeček měl ale jisté obavy. Přece jen se v továrně vyráběl hlavně alkohol…“ říká pamětník potměšile, ale dodává, že osvobození nakonec pro rodinu dopadlo dobře. Našel později i řadu nikdy nezaplacených dluhopisů od Rudé armády na dodaný alkohol.

Válku ale nepřežil pamětníkův kmotr Pavel Sochor, majitel velké textilky ve Dvoře Králové. Kvůli svému židovskému původu skončil v koncentračním táboře v Osvětimi.

Otce nechtěli pustit do fabriky, všechno mu sebrali

Život na výsluní pražské společnosti pro Davidovy skončil 25. února 1948, kdy byla znárodněna likérka v Mochově. „Tatínka toho dne ani nepustili dovnitř a zabavili mu všechny osobní věci, které tam našli.“ Podnik se tak dostal pod správu Spojených lihovarů n. p. Praha.

Podle vyprávění pamětníka měl jeho tatínek mezi lidmi dobrou pověst, což se odrazilo v hodnocení závodní rady: „Pan Jiří David vedl podnik po technické a výrobní stránce dobře. Pokud je známo závodní radě a odborové skupině, proti lidově-demokratickému režimu se otevřeně nestavěl. Zároveň potvrzuje závodní rada a odborová skupina panu Jiřímu Davidovi, že jeho zacházení jako spolumajitele podniku vůči zaměstnancům bylo vždy lidské.“ [2]

Už bývalému továrníkovi tehdy nabídli, že může zůstat jako zaměstnanec. „Jednoznačně to odmítl, nemohl by se na to dívat,“ míní pamětník.

Rodina se ocitla bez prostředků. Z pražského Valdeku se Davidovi přestěhovali do Klánovic, do letní vily pamětníkova dědečka Váni. „Naše rodina tak přetrhala přátelské a společenské vazby. Byl to zlom, mnozí utekli, byli zavření nebo se báli se s námi dál stýkat.“ Pamětníkův otec, kterého mnozí ocejchovali jako buržousta, dlouho nemohl najít nové zaměstnání. Nejdřív pracoval v místním zahradnictví, od roku 1951 jako pomocný dělník. Pracoval rukama. Maminka se uplatnila jako tlumočnice, později sekretářka na děkanátu Matematicko - fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Sojčí pírko pro mě bylo znamení, tatínek se brzy vrátil domů   

Někdy na jaře roku 1949 do domu Davidových přišli dva muži ve velkých pláštích. Prohledali celý dům a pamětníkova otce Jiřího odvedli. Asi dva nebo tři měsíce o něm rodina neměla vůbec žádné informace. „Jednou jsem na zahradě našel sojčí pírko a přišel ho ukázat mamince. Řekla mi, že je to dobré znamení a že se tatínek určitě brzy vrátí.“ Za pár dní se jejich přání naplnilo. „Od té doby mám sojčí pírka rád, dávají mi naději,“ říká pamětník.

Z vězení na Pankráci se Jiří David vrátil jako vyměněný. „Byl vyhublý, nechtěl a snad ani nemohl mluvit o tom, co se stalo,“ vzpomíná Jan, který se domnívá, že na otce prostě nic nenašli a nehodil se jim. Na oficiální omluvu nebo vysvětlení však rodina čekala marně. Po půlročním odcizení a změně životního standardu se manželé Davidovi navíc v roce 1957 rozvedli. Jiří David zůstal v Klánovicích, Jan s maminkou se odstěhovali do Prahy.

Místo studia doporučen k výchově v dělnickém prostředí

Jan David měl problém dostat se kvůli svému kádrovému profilu na střední školu. „Řekli mi, že jako syn továrníka nemám na studium nárok.“ Nakonec byl ale přijat na jedenáctiletou střední školu v Karlíně. Po maturitě se ale na vysokou školu nedostal.[4] Byl doporučen k převýchově v dělnickém prostředí. Našel si práci v geologickém průzkumu.

V roce 1959 nastoupil jako ženista na vojnu v Pardubicích. Dvouletý základní vojenský výcvik se nakonec protáhl kvůli druhé berlínské krizi, která vyvrcholila v roce 1961 stavbou berlínské zdi. „Řekli nám: ´žádný domů´ a poslali nás stavit zákopy do brdských lesů.“

Mezitím byl ale přijat na dálkové studium ČVUT v Praze. Ke studiu měl nastoupit v září 1961, z vojny se ale mohl vrátit až v listopadu. Dálkové studium trvalo sedm let. V roce 1968 jej úspěšně dokončil.

O invazi se dozvěděl s denním zpožděním

Majákem v životě Jana Davida se stala víra, ke které jej v dětství vedla jeho babička Davidová. Hledat Boha nepřestal ani v dospělosti, kdy se seznámil se Zorou Procházkovou. Společně sepsali text, ve kterém popsali bohoslužby všech pražských křesťanských církví v letech 1965-1967.[5] „Motivem byl jednak zájem, jednak snaha najít církev (sbor), kde bychom zakotvili, jednak radost, že děláme něco společně.“[6]

Srpen 1968 trávil jako vedoucí na křesťanském táboře v Orlických horách. Pražské jaro totiž otevřelo cestu i oficiálním křesťanským setkáváním tohoto typu, které byly podobně jako skauting do roku 1968 zakázány. „O invazi ruských tanků jsme se neměli v horách jak dozvědět. Zjistil jsem to až 22. srpna, když jsem šel do vesnice nakoupit. Na hranici s Polskem jsem viděl nějaký nápis se slovní hříčkou v polštině, která vyjadřovala, že i přesto jsme přátelé. Když jsem pochopil, co se stalo, byl jsem v šoku. Na táboře se mnou byla i Květa Neradová, která byla před tím dlouho zavřená. Ta tam plakala.“

Vedoucí usoudili, že bude lepší, když se tábor rozpustí a děti se odvezou k rodičům do Prahy. „Na Jižním Městě za paneláky byla armáda. Mamky byly rády, že mají své děti doma. Pak jsme se byli podívat na Hradčany. Pořád tam byla čestná stráž, poblíž stáli ruští vojáci, ale k Hradu se nepřibližovali.“

Podílel se na stavbě první SOS vesničky v Československu

Ještě před tím, na jaře 1968, Janova přítelkyně Zora podlehla své nemoci a zemřela. Její osud však pamětníka inspiroval v další životní etapě. „Zorka prožila několik let koncem války v dětském domově. Říkala, že to tam bylo hrozné. Krátce potom, co zemřela, tak se v Československu začalo mluvit o vybudování SOS vesniček, kde by děti mohly žít v lepších podmínkách než v dětských domovech.“ Jan David si tenkrát řekl, že když nemohl udělat nic pro Zorku, udělá něco pro někoho jiného. „Ono se to v té boží ekonomice nějak sejde, povzbudil mne jeden moudrý přítel.“

O myšlence SOS vesničky, kde o menší skupinku dětí pečuje náhradní matka, začali někteří čeští pediatři uvažovat od 60. let. Patřil mezi ně Zdeněk Matějček, Josef Langmeier a Jiří Dunovský. Ústavní péče o děti bez rodiny byla podle nich nedostatečná a jen prohlubovala emocionální deprivaci dětí. Inspiraci našli v sousedním Rakousku, kde první SOS vesničku vybudoval Hermann Gmeiner.[7]

Ještě v roce 1968 vznikl Kruhu přátel SOS dětské vesničky, kde Jan David začal pomáhat s administrativou a fundraisingem. „Ty peníze se sháněly samy. Po invazi mnoho lidí prožívalo pocit bezmoci, tak chtěli pomoci alespoň českým dětem.“ Během jednoho roku na sbírkové konto dorazilo na 28 milionů korun. Na výstavbu SOS vesniček přispěl tehdy opravdu skoro každý, od dětí na základních školách, přes skauty, zaměstnance fabrik a dalších podniků až po důchodce.[8] Otevřené dveře měli iniciátoři projektu i na Pražském hradě, kde sídlila jejich kancelář. Oficiální podporovatelkou se stala i Irena Svobodová, manželka prezidenta.

V roce 1969 se Jan David podílel na stavbě první československé SOS vesničky v Karlových Varech. „V létě tam jezdili brigádníci z evangelické církve nebo třeba novinář Jan Urban nebo Tomáš Halík,“ vzpomíná pamětník.

Už na Den dětí 1. června 1970 se do vesničky přestěhovaly první dvě rodiny, do Vánoc bylo všech 12 domečků téměř plných. „V Karlových Varech tenkrát působila jako náhradní maminka i moje budoucí žena Boženka. Jednou jsem ji pozval do cukrárny a shodli jsme se, že bychom děti v náhradní péči chtěli raději vychovávat společně,“ vzpomíná Jan David. V lednu 1971 tedy uspořádali svatbu.

S manželkou vychovali celkem devět dětí

„Tenkrát se naskytla možnost odejít do Krnova. Tamní okresní úřad totiž nechtěl posílat děti bez rodin až do Karlových Varů, a tak vyčlenil jeden dům, kde jsme se se ženou mohli jako pěstouni nastěhovat. Bylo to zařízení okresní pěstounské péče.“ vzpomíná Jan. S manželkou společně vychovali devět dětí, tři vlastní a šest v náhradní pěstounské péči. „Tenkrát platilo, že když je dítě v pěstounské péči, musí být zcela odstřihnuto od biologické rodiny. Dnes je to naštěstí jinak,“ vysvětluje tehdejší pěstoun.

V roce 1976 ale na ONV v Bruntále začalo vadit, že Davidovi chodí s dětmi do kostela a vedou je k víře. „Vedoucí sociálního odboru nám řekl, že to jsou jejich děti, státní. Ale my jsme měli za to, že jsou to naše děti, protože se o ně staráme a máme je rádi,“ popisuje absurdní situaci pěstounské péče v 70. letech. [9] „Když nám začali vyhrožovat tím, že nám děti odeberou, dohodli jsme se, že se staneme pěstouny na vlastní pěst, a oni nám dovolí, aby děti měli přímení Davidovi. Koupili jsme s pomocí rodiny nedostavěný domek v Krnově a s pomocí našich puberťáků a také přátel z evangelického sboru ho dostavěli. V létě 1981 jsme se stěhovali do vlastního domu.“

Byl u zrodu krnovského Občanského fóra

V roce 1988 podepsal Jan David, podobně jako dalších 600 tisíc věřících, tzv. Moravskou výzvu.[10] Tento dokument požadoval mimo jiné odluku církve od státu, zrušení diskriminačních zákonů vůči církvi, obnovení Bohoslovecké fakulty v Olomouci, obnovení činnosti řádů, svobodné vyučování náboženství, svobodné šíření náboženské literatury a navrácení církevních budov. 

O tom, co se stalo 17. listopadu v Praze na Národní třídě, se dozvěděl díky poslechu Hlasu Ameriky a Vatikánského rozhlasu. Ihned se zapojil do organizace sametové revoluce v Krnově. „Kancelář nově vznikajícího Občanského fóra jsme založili v klubovně tamních ochránců přírody. Každý třetí den jsme tiskli a roznášeli nové zprávy. Já jsem to rozvážel do fabrik, všechno vznikalo na koleně,“ vzpomíná Jan David.

Na podzim 1990 Jan David kandidoval v komunálních volbách za lidovce, kteří byli součástí koalice Krnovská prosperita. Ta nakonec získala ve městě nejvíc hlasů a kurátor evangelického sboru Bedřich Marek se stal starostou města. Mezi zvolenými byl i Jan David, do zastupitelstva ale nakonec nenastoupil.

Stál u zrodu střediska Diakonie ve Vsetíně

Rozhodl se přijmout jinou výzvu. Ještě před volbami v říjnu 1990 mu Karel Schwarz jménem synodní rady Českobratrské evangelické církve napsal dopis, ve kterém ho žádal o to, aby převzal vedení domova seniorů v bývalém zámku v Myslbořicích, který kdysi patřil církvi, a nyní byla šance, aby se stal součástí Diakonie Českobratrské církve evangelické.

Když do vedení domova seniorů v roce 1991 nastoupil, vše na něj působilo zanedbaně. „Minulý režim neznal pojem sociální služba, a tak to tam vypadalo jako v nějaké pokleslé eldéence, kde pracuje jen zdravotní personál, který senioři musí vždy poslechnout,“ popisuje prostředí postsocialistického ústavu. Během deseti let navštívil mnoho států západní Evropy a snažil se proměnit toto místo v moderní sociální zařízení. „Něco se povedlo, něco ne,“ hodnotí dnes s odstupem. Dálkově vystudoval Vyšší biblickou školu a stal se diákonem Českobratrské církve evangelické.

V roce 2001, při odchodu do důchodu, se s manželkou přestěhovali do jejího rodného domku ve Vsetíně. Stál u zrodu vsetínského střediska Diakonie Českobratrské církve evangelické, kde působil jako její první ředitel. „Začínali jsme prací s Romy ve vsetínském pavlačáku. Z jednoho bytu vznikl nízkoprahový klub, kde fungovalo také doučování dětí. Byl o to velký zájem,“ vzpomíná na začátky v nechvalně proslaveném objektu, který byl v roce 2006 zbořen a jeho obyvatelé přestěhováni. O sociální práci se vsetínskými Romy vypráví pro Paměť národa i Daniela Cincibusová. Nyní provozuje Diakonie ve Vsetíně řadu dalších sociálních služeb a má přes sto zaměstnanců.

Dnes (rok 2022) žije Jan David se svou manželkou Helenou ve Vsetíně a je v kontaktu jak se svými potomky, tak i s dětmi, které s manželkou vychovali v pěstounské péči. Mají 22 vnoučat a 10 pravnoučat.

 

[1] Eliška Junková byla automobilová závodnice. Díky společnému přátelství Heřma Davidová přeložila knihu Vše kromě svého života, kterou napsal britský pilot Formule 1 Stirling Moss.

[2] Viz dokument Potvrzení závodní rady o Jiřímu Davidovi v sekci Dodatečné materiály.

[3] Pamětník během rozhovorů uvedl i léta 1949, 1951 a 1952.

[4] Viz dokument Oznámení na nepřijetí na ČVUT v Praze v sekci dodatečné materiály.

[5] Svůj opus nazvali Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století. Viz dokument Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století I. v sekci Dodatečné materiály.

[6] Viz dokument Povstání z pokleku. Pražské bohoslužby v šedesátých letech 20. století I. v sekci Dodatečné materiály.

[7]SOS dětské vesničky. Sos-vesnicky.cz [online]. [cit. 2022-10-10]. Dostupné z: https://www.sos-vesnicky.cz/o-nas/kdo-jsme/historie/.

[8] Tamtéž.

[9] Viz dokument Záznam z jednání v záležitosti výchovného vedení dětí v rodinném dětském domově v Krnově v sekci Dodatečné materiály.

[10] Oficiální název je Petice Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu.

[11] Kronika města Krnov, rok 1990.