Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Dědková (* 1936)

• narodila se v roce 1936 v Brně

• během války bydlela v Praze, kde několikrát zažila nálety

• vystudovala střední pedagogickou školu v Brně

• po skončení školy v roce 1956 se vdala a přestěhovala do Karlových Varů

• manžel hrál na hoboj a anglický roh v karlovarském orchestru

• kromě doby, kdy byla se svými dětmi na mateřské, celý život učila a pracovala s dětmi

Válečná Praha

Celá rodina Evy Dědkové pocházela z Brna, kde se také ona v roce 1936 narodila. První tři roky svého života strávila v rodinném domku obklopená babičkou, tetami a ostatními příbuznými. Protože ale Evin tatínek pracoval v brněnské Zbrojovce, museli se přestěhovat do Prahy, když jí byly tři roky.

V Praze bydleli v jednopokojovém bytě na Podbabě, kde často chodívali na výlety, a až na to, že tatínek musel jezdit do Německa, to pro Evu bylo pěkné období. Nicméně doba se postupně zhoršovala: „Pamatuju si, že moje rodiče byli smutnější a smutnější. Maminka často plakávala, protože to už začínala doba náletů.“ Navíc se v té době narodil i její o šest let mladší bratr, ze kterého měla radost, ale pro rodiče to byla další starost. Když byly nálety, tak se ozývaly sirény a houkání a vždycky museli rychle utíkat do sklepa: „Nejhorší to bylo v noci, protože nás oblékali třeba do punčocháčků, do tepláků, abychom byli připraveni eventuálně, kdyby se stalo bombardování, opustit dům a utíkat někde do bezpečí.“ I během války chodila do školy, jež se nacházela asi deset minut od jejího domova, a tak se když byly hlášeny nálety během vyučování, schovávala ve sklepě u kamarádky Jarušky, která bydlela naproti škole.

Po osvobození Prahy tak samozřejmě nastala velká radost. Spoustu lidí se vyhrnulo do ulic, trhali šeříky, házeli je sovětským vojákům, volali na ně a mávali jim. Zároveň bylo ale stále nebezpečné se po Praze pohybovat, protože v ní ještě zůstávali němečtí vojáci, kteří do shromáždění často stříleli. Kolik obětí konec války přinesl, se ukázalo po uklidnění situace, kdy se všude po Praze objevilo mnoho pomníčků padlým.

Na první poválečné prázdniny se Eva s rodiči a bratrem vydala za příbuznými na Moravu: „To byla jízda vlakem ne rychlíkovým, ale všelijak ty vagony řazené za sebe a pomalá jízda. A veliké dojmy byly z toho, jak celá trať Praha–Brno byla rozbombardovaná, že tam byly vidět krátery o průměru pěti deseti metrů podél té tratě, jak se za války střílelo a bombardovalo.“ Po prázdninách se zase vrátili zpátky do Prahy, kde bydleli až do roku 1948. Pak Evina maminka onemocněla rakovinou prsu, a přestože šla na operaci, zanedlouho zemřela – na její pohřební průvod vzpomíná Eva jako na jednu ze svých nejsmutnějších vzpomínek v životě. Po této tragické události se s tatínkem a bratrem vrátila zpátky do rodného domu v Brně.

Návrat do Brna a studium

Na druhý stupeň tak začala Eva Dědková chodit už v Brně, kde si rychle našla kamarádky. Společně chodily cvičit do Sokola, hrály vybíjenou, s ostatními slavili dožínky a chodili tančit. Když byla v osmé třídě, rozhodovala se, co bude dělat dál. Od začátku si byla jistá, že chce pracovat s malými dětmi. Původní nápad být porodní asistentkou však přehodnotila a nakonec začala chodit na střední pedagogickou školu. Tam se mimo jiné učila hrát na housle a začala si budovat svůj vztah k hudbě. Často také chodívala do divadla, protože jeden z jejich učitelů jim kupoval lístky a přenechával jim je jen za pět korun.

V té době rovněž chodila se svými kamarádkami tajně na faru, kde je pan farář učil náboženství. V patnácti letech měla už jít k biřmování, na což se moc těšila i kvůli tomu, že jí její kmotra slíbila, že dostane hodinky. Biřmování se ovšem nakonec nekonalo, a Eva tak musela na své první hodinky čekat až do osmnácti let, kdy je dostala od svého budoucího manžela.

Svatba a přestěhování do Karlových Varů

S budoucím manželem se seznámila v šestnácti letech. Postupně se ukázalo, že je skvělý muzikant a studuje v Brně konzervatoř. Školu končili společně v roce 1956 a rozhodli se, že se vezmou. Zároveň její nastávající prošel konkurzem na místo v karlovarském orchestru, tak společně odjeli do Karlových Varů, kde se vzali 25. srpna 1956. Eva si dodnes pamatuje, že na sobě měla krásný šedomodrý kostýmek a bílou halenku s vyšívaným límečkem.

Učitelské povolání

Od orchestru, kde její manžel hrál na hoboj a anglický roh, dostali jednu malou místnost na ubytovně s umyvadlem a záchodem na patře. Na této ubytovně nakonec zůstali tři roky a narodil se jim tam jejich první syn. Tehdy trvala mateřská dovolená jen tři měsíce, proto dala po uplynutí této doby syna hned do jeslí, aby mohla zase učit ve škole. Ale protože byl syn často nemocný, ředitelka školy jí řekla: „Víš, to si musíš rozmyslet, jestli dítě nebo škola.“ Takže nakonec zůstala doma celé tři roky a až pak se vrátila do školy. V roce 1965 se jim narodila dcera, se kterou také nějaký čas zůstala doma.

Eva Dědková dlouhá léta učila na zvláštní škole, kvůli čemuž si musela dálkově dodělat studium defektologie v Praze. Její manžel hrál v orchestru až téměř do důchodu, kdy se mu začal zhoršovat zrak, a poslední roky tak učil na hudební škole. Společně strávili padesát let až do roku 2006, kdy její manžel zemřel.

Do dnešní doby má moc ráda děti a na závěr říká: „Kořeny jsou vždycky v rodině.“ A dodává: „Každý člověk má mít v sobě lásku. Hodně lásky.“