Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugene Deitch (* 1924  †︎ 2020)

• dětství a mládí v Hollywoodu v USA

• zážitek světové hospodářské krize v USA

• amatérský vydavatel novin

• technický kreslíř v továrně na letecké stroje North American Aircraft Factory

• tvorba reklamních letáků a tiskovin pro CBS Radio

• kresby do jazzového časopisu The Record Changer

• animační studio UPA a první režisérské počiny

• umělecký ředitel CBS Terrytoones v New Yorku

• šéf výroby animovaného filmu pro Rembrandt Film

• v letech mccarthismu byl vyšetřován kvůli podezření z kontaktů s komunisty

• ocenění americké filmové akademie Oscar za snímek Munro

• práce studia Bratři v triku

• trvalý pobyt v Československu

• kontakty s českou kulturou: Laterna Magika, Jiří Trnka, Jan Werich, Waldemar Matuška, Adolf Born aj.

• zemřel 17. dubna 2020

Eugene DEITCH

 

Stal jsem se Američanem žijícím v Praze

 

Eugene Deitch se narodil 8. srpna 1924 v Chicagu. Jeho dědeček měl úspěšný obchod s oděvy a rodině se dařilo dobře. Tato situace se náhle změnila 24. října 1929 kvůli krachu na newyorské burze. Dědeček o obchod přišel a rodina musela v důsledku hospodářské krize odejít z Chicaga do Los Angeles za prací. Rodiče se usadili v Hollywoodu a snažili se všemožně uživit. Otec malého Gena začal se synem vydávat soukromé noviny. Chlapec je pak roznášel po sousedech v domě. „Otce napadlo, že když v tom našem činžáku žije tolik lidí, mohli bychom vydávat noviny. A tak jsme to zkusili. Jmenovaly se Summerset Scandal. Nejdříve jsme je rozmnožovali přes průklepáky. Když mi bylo osm let, už jsem noviny vydával sám. To jsem se pak naučil pracovat se želatinou a začal jsem do novin kreslit inkoustovou tužkou, takže už tam byly i barevné obrázky a dalo se vydávat více kusů.“

 

Práce na amatérských novinách Gena bavila a stále svou práci zdokonaloval. Vymýšlel způsob, jak zmnožit výtisky. Na střední škole už pracoval s cyklostylem, který práci zjednodušil a výtisky vypadaly velmi dobře. V této době se také potkal s Luisem Dresserem, který měl podobné zájmy. Společně pak založili nový časopis Hollywood Star News. Magazín byl stále oblíbenější a mladíci se začali profesionalizovat. „My jsme byli na svou práci velmi hrdí. Také jsme byli docela úspěšní, dokonce jedna místní televize o nás odvysílala reportáž,“ vzpomíná s úsměvem Gene.

 

Setkání s animovaným filmem

 

Mladíci naplněni elánem a nápady se nebáli oslovit nejslavnější tvůrce tehdejšího animovaného filmu. S vlastnoručně vytvořenými cedulkami PRESS se vydali do studia Walta Disneye natočit s ním rozhovor. Na vrátnici byli jejich nadšením zřejmě natolik udiveni, že je skutečně do studií pustili a chlapcům se podařilo dostat až k Waltu Disneymu. Hollywood Star News tehdy přinášel reportáže z přípravy slavných animovaných filmů jako Sněhurka a sedm trpaslíků (Snow White and the Seven Dwarfs, 1937), Bambi nebo Pinocchio. Dostali se i do dalšího slavného animátorského studia Warner Brothers. „Tam jsem viděl, jak vznikají seriály jako Bugs and Bunny, a tehdy jsem si uvědomil, že tohle chci jednou dělat. Sám jsem se pak doma pokoušel o animaci. Můj první film byl film o Kimovi podle knihy R. Kiplinga.“

 

Profesionální rozkreslovač součástek

 

V roce 1942 Gene dokončil střední školu v Los Angeles. V této době však byly Spojené státy americké ve válečném stavu a vzhledem k tomu, že Genovi bylo teprve 17 let, musel nastoupit do práce. Byl přijat do továrny na výrobu letadel North American Air Factory. Záhy se projevil jeho výtvarný talent. Absolvoval tedy kurs, kde se naučil principy blueprintu, modelování a práce s perspektivou, a byl přijat do oddělení profesionálních kreslířů. „Tam byli samí staří profíci a já tam byl mezi nimi mladíček.“ V továrně na výrobu letadel strávil rok, a když dovršil 18 let, nastoupil nakrátko do armády. Nemusel odejít na frontu a nakonec byl po roce služby propuštěn. V této době se také oženil a založil rodinu.

 

Za všechno může jazz

 

Zdravé sebevědomí a potřeba zajistit rodinu přivedla Gene Deitche do rozhlasové stanice CBS. Gene dobře vycítil, že se mu tady nabízí velká příležitost. Chtěl se dostat do reklamního oddělení. „Moc jsem chtěl pracovat v CBS, tak jsem se rozhodl a šel jsem tam. Na vrátnici jsem se vůbec nehlásil, šel jsem přímo k výtahům, nastoupil, ničeho nedbal a dostal jsem se až ke dveřím Jamese Cantwella. James se mě zeptal: ,Jsi takový mladičký a dostal ses až sem? A jsi ženatý?ʻ Oni totiž měli negativní zkušenosti s mladými tvůrci, protože ti většinou nevydrželi tak dlouhý proces učení. Když jsem mu ale řekl, že jsem ženatý, věděl, že budu mít větší motivaci zůstat a vydržím to.“ Gene skutečně vynakládal veliké úsilí, aby se vše naučil.

 

V reklamním oddělení CBS čekala Gena slibná kariéra. James se stal jeho přítelem a vedl ho i profesně. Tehdy se Gene setkal s osobitým stylem Jima Flory, grafika, který tehdy dával tvář obálkám jazzových desek. Jeho styl Gena velmi ovlivnil a v jeho práci pro CBS je tento vliv velmi znát.

 

Pamětník také mohl v CBS sledovat výrobu pořadu slavného Franka Sumatry. Díky tomu si velmi oblíbil jazzovou hudbu, především starý jazz, který ale nebyl zdaleka tak dostupný. Fanoušci jazzové hudby si tehdy navzájem vyměňovali desky s hudbou a sdružoval je časopis The Record Change. Gene Deitch začal do časopisu přispívat, a aby ke svým inzerátům přitáhl pozornost čtenářů, vymyslel si postavičku parodující jazzového fanouška. Během jednoho výměnného obchodu dostal Gene kontakt na představitele studií UPA: „Jeden muž v časopise nabízel desky, které mě zajímaly. Vyhledal jsem ho, představil jsem se a on poznal, že to jsem já, kdo kreslí do časopisu ty postavičky. Řekl mi, že se zná s animátory z UPA, kteří na mě hledají kontakt. Byla to neuvěřitelná náhoda. Takže nakonec díky jazzu jsme se spojili s Johnem Hubleym a dostal jsem od něho úžasnou nabídku jít pracovat do UPA.“ Toto studio bylo založeno v roce 1941 jako konkurence studia Walta Disneyho. „Hledali začínající animátory, kteří ještě neprošli disneyovskou školou. Měl jsem se stát jejich prvním UPA-manem. Tak se mi otevřela cesta ke splnění mého snu stát se animátorem.“

Nabídka odejít do UPA byla fantastická, ale nebyla prosta rizika. V CBS měl Gene dobře placenou práci a hlavně dobře nastartovanou kariéru. Společnost tehdy experimentovala s televizním vysíláním a bylo zřejmé, že talent Gena Deitche by tu dostal dost příležitostí k uplatnění. To mu UPA nabídnout nemohla. Animovaný film však mladého výtvarníka natolik fascinoval, že se rozhodl nabídku UPA přijmout. Ocitl se tehdy v blízkosti nejslavnějších režisérů té doby. Například Bill Hurtz ho naučil vše o animovaném filmu a v roce 1949 Gene asistoval u jeho filmu Mr. Magoo. V roce 1953 dostal Deitch svou první režisérskou příležitost: natočil filmy Howdy Doody and His Magic Hat a Pump Trouble. V této době se věnoval hlavně zakázkovým a reklamním filmům. Už v této době byla jeho práce kritiky velmi dobře přijímána a získal řadu ocenění.

 

Jak se dostat na seznam? V době mccarthismu stačilo málo…

Společenská situace v 50. letech v USA byla složitá. Svět rozdělený „železnou oponou“ nebyl komplikovaný jen na východě, ale i na západě. V černobílém vidění světa přítomném i v Americe představovalo určité nebezpečí, že tam v této době poměrně velké množství lidí smýšlelo levicově. Americká vláda levicově orientované občany sledovala a vznikaly tzv. McCarthyho seznamy lidí podezřelých ze sympatií ke komunismu. Pro ty, kdo se na seznamu ocitli (Leonard Bernstein, Charlie Chaplin, Jiří Voskovec a mnoho dalších), to znamenalo velké komplikace a oplétačky s policií. Obecně se o tomto období hovoří jako o době mccarthismu.

Na McCarthyho seznamu se ocitla i celá řada zaměstnanců UPA. Společnost tím byla velmi poškozena, protože studia jako 20th Century Fox a Columbia Pictures, kterým UPA dodávala filmy, odmítla s UPA spolupracovat, pokud budou v jejích řadách zaměstnanci z McCarthyho seznamu. Z UPA tedy muselo odejít množství velmi kvalitních a nadějných lidí, včetně jejího zakladatele a tvůrčí duše podniku Johna Hubleyho. Společnost UPA nebyla schopna se z této rány vzpamatovat. Postupně ji pohltila společnost CBS.

Situace zasáhla i Gena Deitche. V té době pracoval v newyorském studiu Terrytoones, kde atmosféra nebyla tak vyhrocená jako v hollywoodském studiu. V roce 1956 ale dostal nabídku stát se uměleckým ředitelem CBS Terrytoones v New Yorku a později spolupracoval s Jam Handy Company v Detroitu, kde se situace zdramatizovala. „Jednoho dne jsem dostal dopis do vlastních rukou a tam bylo oznámení, že se v mém domě konalo setkání komunistů a že jsem na seznamu. Budu tedy muset být propuštěn. To by znamenalo konec mé kariéry.“

Gene ale nechápal, jak takové obvinění mohlo vzniknout, a okamžitě začal jednat. „Na úřadě mi řekli, že si na své vlastní náklady mohu zajet do Pentagonu a ověřit si materiály, které byly nasbírány při vyšetřování. I Jam Handy mě tehdy podpořil. Vzal jsem si tedy měsíc volna a jel jsem zjistit, co na mě mají. Tušil jsem, že se jedná o jazzová setkání, které jsme kdysi s manželkou u nás doma organizovali, protože tam mohl přijít každý. Říkali jsme tomu ,openhouse‘, vybírali jsme 50 centů na občerstvení a poslouchal se jazz z desek. A tam zkrátka asi chodili i komunisticky založení lidé. Dělal jsem naivního, že nevím, neznám, ale bránil jsem se cokoliv podepsat. Už to vypadalo zle. Po měsíci, když jsem si myslel, že už je to definitivní konec, přišel dopis z National Security, že už mi dále nemohou bránit v práci. To mi spadl nepředstavitelný kámen ze srdce! Ten dopis mám dodnes schovaný.“

 

Oscar z Malé Strany

 

Pamětník založil v USA vlastní studio s názvem Gene Deitch Associates, Inc., ve snaze produkovat vlastní filmy. Potkal Julese Feiffera, který mu nabídl scénář Munro. Gene v této satiře tušil velký potenciál, ale nemohl sehnat producenta. Shodou okolností ho v této době oslovil William L. Snyder, šéf Rembrandt Films, s nabídkou, aby řídil produkci jejich filmů v Československu. Gene to považoval za vtip a naprosto neměl zájem. Snyder se ale nevzdal a snažil se všemožně nalézt způsob, jak kolegu přimět, aby odjel do Československa. „Byl neodbytný, lákal mě na kde co, ale já pořád odmítal. Když mi volal asi počtvrté, tak jsem mu řekl, že na to fakt nemám čas, protože sháním peníze na svůj velký projekt, na Munro. On se zarazil a řekl, že mi na to dá peníze, pokud do toho Československa odjedu. Takže jsem v říjnu 1959 do Československa skutečně odjel.“ Gene se tedy bez znalosti jazyka a prostředí ocitl v komunistické zemi. Dnes na to s odstupem 55 let vzpomíná: „Když jsem přijel, tak jsem byl překvapený, jak jsou tu lidé kulturní. Jak hodně čtou, chodí do divadla. Na počet obyvatel je tu více divadel než na Broadwayi. To bylo úžasné. Dneska je to ale jiné, změnilo se to. Dneska je to tady více jako v Americe. Dříve třeba lidé v tramvaji běžně něco četli, nějakou knihu. Dneska to tak není, to je velká škoda.“

Práce studia Bratři v triku tehdy patřila k evropské špičce a místní si toho byli dobře vědomi. Vedle nižší ceny to byl také další důvod, proč měl Snyder zájem točit svoje filmy v Praze . V Německu viděl Trnkovy snímky a uchvátily ho. Gene ale o studiu nevěděl zhola nic. Vydal se do Prahy, ale přijetí místních nebylo vůbec nadšené. „Oni si mysleli, že jsem přijel, abych je zničil,“ směje se po letech. „Byl jsem pro ně vetřelec. Bratři v triku bylo velmi slavné studio. Ale přestože byli jedni z nejlepších, pro Ameriku by nebyly jejich filmy vůbec použitelné. A v tom spočívala moje práce tady – naučit je dělat filmy tak, aby byly vhodné pro americký trh. Bylo tady hodně rozdílů, třeba v časování, nebo technických rozdílů, které jsme museli sladit.“

Byl to komplikovaný proces a chvíli trvalo, než došlo ke vzájemnému porozumění. Z Genovy strany to vyžadovalo hodně diplomacie. Výsledkem však byly jednoznačně úspěšné filmy. Málokdo dneska ví, že slavné americké seriály jako Tom a Jerry, Pepek námořník nebo v ČSSR neznámý Nudnik vznikaly – některé zčásti, jiné kompletně – v Praze. Češi možná nejlépe znají Deitchův krátký hudební film O hloupé žábě s Waldemarem Matuškou, jehož anglickou verzi nazpíval a namluvil nedávno zesnulý americký písničkář Pete Seeger. To je ale pro Gena spíš okrajová záležitost. Natočil tu taky s českými herci svůj jediný hraný film, středometrážní snímek podle I. B. Singera Zlateh the Goat. Jako první na světě také převedl na filmové plátno Tolkienova Hobita (s ilustracemi Adolfa Borna). Gene si do Prahy přivezl i materiály k animovanému filmu Munro, který se nakonec stal jeho životním úspěchem, neboť za něj získal sošku Oscara v kategorii nejlepší animovaný film roku 1961. „Ten Oscar je můj, ale samozřejmě každý film je kombinací mnoha talentů. Asi nejsilnější je na něm story, námět. Ale Oscara získal celý film.“

Přestože situace v Československu musela být pro Američana zvyklého na určitý standard složitá, zůstal zde. „Víte, když jsem přijel, hodně mi to připomínalo mé dětství v Chicagu. V té době byla hospodářská krize a lidé měli také velmi málo peněz. Lidé tady byli hodní, ale spoustu zboží se nedalo sehnat, například máslo nebo toaletní papír.“ V roce 1964 se Gene Deitch oženil se Zdeňkou Najmanovou, vedoucí studia Bratři v triku, a to rozhodlo o jeho definitivním setrvání.

Gene od té doby trvale žil a pracoval v Praze. Jeho filmy se tu ovšem nepromítaly, na přítomnost slavného amerického animátora v Praze se také nijak neupozorňovalo. Dodnes si někteří jeho pražští kolegové nejsou jistí, jestli o něm vlastně smí mluvit. Gene přesto ve své tvorbě odráží zkušenosti z Prahy, používá českou hudbu, spolupracoval s českými výtvarníky, herci, kameramany. Komentáře a dabing pak pravidelně odlétal řešit do USA. Česká kultura té doby ho inspirovala. V roce 1966 například vymyslel česko-americký filmový projekt Kdo chce zabít Jessii? „Byl jsem fascinován Laternou Magikou, nic takového by nebylo v Americe možné udělat. A jak jsem tím byl tak fascinován, napadla mě možnost, jak to přenést do filmu: jiný typ střihu. Určitě by to byl trhák. Problém Laterny byl v tom, že se nedala jako divadlo vyvézt jinam. Proto jsem ji chtěl převést do filmu. Já jsem tenkrát pořád něco zkoušel. Ale nebylo to možné dokončit. Je to vždycky zázrak, když se něco podaří, záleží to na hodně faktorech, ale hlavně na producentovi – na penězích. Finance měl ale na starosti Snyder.“ A protože jich nebylo dost, americká verze Jessie se netočila, vznikl pouze pracovní klip. Známou českou filmovou verzi o něco později režíroval Václav Vorlíček bez Deitchovy účasti.

 

Američan žijící v Československu

Českou kulturu Gene sleduje po celá desetiletí, i když – jak sám říká – jeho kontakty byly v podstatě omezeny na oficiální kulturu a na kontakty z animovaného filmu. V bývalé ČSSR se politicky nijak neangažoval – vzhledem ke svému statusu to považoval za nevhodné. „Já jsem měl pocit, že jako Američan ani nemám právo se do toho míchat. A také kvůli své práci a kvůli Zdeně jsem se bál riskovat politické problémy. Byl bych vyhoštěn, to bych kvůli nějakému hrdinství nemohl riskovat. Tenkrát jsem zde měl trvalý pobyt, ale musel jsem o něj každé tři měsíce znovu žádat. Tak jsem zůstal Američanem žijícím v Praze a také jsem stále cestoval sem a tam, protože komentáře k filmům se točily v Americe. Takže jsem lidi z undergroundu ani neznal, o Havlovi jsem třeba vůbec nic nevěděl.“ Pravidelně se ale setkával s Janem Werichem, Jiřím Trnkou a Adolfem Hoffmeisterem. Bydleli nedaleko sebe na Malé Straně, Deitch v Mostecké ulici, Werich a Trnka na Kampě.

Gene Deitch žije dodnes v Praze a přes svůj věk stále bedlivě sleduje animovaný film – jak český, tak americký. „Zrovna včera jsem hlasoval v Oscarech, ale našel jsem tam jediný skutečně animovaný film. Zbytek jsou jen ty typické mechanické, jakoby animované filmy. Ale nejsou to skutečné animace,“ domnívá se Gene. Klasický animovaný film, s nímž je spojen jeho tvůrčí život, vytlačila počítačová 3D animace. „Dneska se klade důraz na přenesení pohybu lidského těla. Překreslují reálný pohyb herců, jak se to zkoušelo už kdysi. Tak je udělaný i český film Alois Nebel. Mě osobně toto nezajímá, dělám grotesky. A také jsem toho názoru, že kresba má být vždycky vlastně stylizovaná. I moje postavy jsou takové – neimitují skutečnost.“

 

Podle vlastní nahrávky zpracoval Vilém Faltýnek.