Luděk Dembovský (* 1929  †︎ 2016)

Luděk Dembovský

Komunismus je nepřijatelný tím, že dělí společnost na lidi první, druhé, třetí a někdy možná i čtvrté kategorie

Luděk Dembovský se narodil 11. prosince roku 1929. „Když jsem dosáhl plnoletosti, přišli komunisti, a když moje ,plnoletost‘ skončila, tak odešli, takže jsem strávil celý produktivní život v komunismu,“ ohlíží se s povzdechem pamětník. V útlém dětství vyrůstal v Plzni, před válkou se rodina přestěhovala do Nové Hospody, obce vzdálené asi čtyři kilometry od Plzně (dnes je již součástí města). Každý den Luděk absolvoval osmikilometrovou procházku do Plzně a zpátky a to mělo podle jeho slov dobrý vliv na jeho fyzickou kondici: „Díky tomu, že jsem celou válku musel docházet do školy do Plzně pěšky, protože žádné dopravní prostředky nejezdily, jsem získal nesmírnou odolnost. Pochodovat se totiž muselo za každého počasí.“

Přes sklad rakví rovnou do kuchyně

V období první republiky byla matka v domácnosti, později si našla místo v továrně na výrobu nožů. Pamětník vzpomíná: „Její vzdělání byly pouze dvě třídy obchodní školy. Přesto to byla moudrá žena, měla moudrost prostého člověka.“ Otec byl tehdy úředníkem v Městském pohřebním ústavu v Plzni. V objektu získala rodina tzv. naturální byt, kde bydleli téměř do počátku války. Banální školní úkol na téma „Moje cesta ze školy domů“ tak v jeho podání uváděl pedagogy v úžas: „Děti psaly, že jdou napřed po ulici, potom parkem, pak přijdou ke dveřím domu a stoupají po schodech..., nebo tak podobně. A já jsem psal, že jdu taky po ulici, ale potom je ,krám‘, kde se vystavují a předvádějí rakve. Potom se jde přes sklad rakví, takzvanou rakvárnu, a tudy se vstupuje do naší kuchyně. Paní učitelka byla mým popisem poněkud vyvedená z míry.“

Prostředí velmi nezvyklé, ba dokonce bizarní přinášelo řadu vážných událostí, přihodily se však i humorné situace: „Stalo se třeba, že se v noci ozval telefon, že se má dojet pro pána, který právě zesnul. Někam na samotu kus od Plzně. Tak se tam dojelo, dotyčného pána naložili do rakve, jelo se do Plzně a posléze se mělo jet na hřbitov. Jenže návrat do města byl už více méně k ránu a pohřebáci měli hlad, tak si dali na náměstí nějaké párky. Mezi tou dobou snídaně se stalo, že ten pán, kterého vezli, z té rakve vstal a odešel na náměstí. Což bylo velmi zajímavé. Ono se nám to dnes zdá divné, ale důvod byl jednoduchý. Na tu samotu večer přijel lékař a prohlásil: ‚Dědeček už umře, já sem pak nepojedu znova, tak vám napíšu úmrtní list hned.‘ Dal jim ten úmrtní list s tím, že až dědeček umře, mají zavolat pohřební ústav. Oni se po nějaké době usnesli, že dědeček umřel, a zavolali pohřební ústav... Ale ti pohřebáci pak měli starosti, co s dědečkem, protože ono je to maličko jako v Saturninovi. Pohřební vůz je určen na odvoz z bydliště do márnice, ale vézt zemřelého, který obživl, zpátky domů, na to už chyběly finanční prostředky. Na druhou stranu ti lidé byli dost chudí a nemohli si pro dědečka přijet, takže z toho vznikl docela hezký propletenec, naštěstí relativně veselý,“ vzpomíná Luděk Dembovský.

Život za protektorátu

První republika zažívala na konci 30. let složitou fázi. Pamětník byl v té době dítě a dnes si uvědomuje, že celou řadu věcí vnímal jinak než dospělí: „V březnu 1939 jsme se stali Protektorátem Böhmen und Mähren, věci byly na pováženou, ale mně jako desetiletému klukovi to tak nepřicházelo, spíš jsem to bral tak, že jenom rodiče jsou smutní a žijí v jakési depresi.“ On sám se více soustředil na kamarády a na školu. Podle svých slov neměl se studiem problémy, proplouval téměř bez učení se samými jedničkami. Přijímací zkoušky na gymnázium skládal tajně, proti vůli svých rodičů, a v roce 1940 na podzim tedy začal chodit do reálného gymnázia na Mikulášském náměstí v Plzni.

Během války však budova gymnázia sloužila pro dvě školy najednou, protože ve druhém gymnáziu Němci vybudovali lazaret. To vedlo ke střídavému vyučování – jedna škola se učila dopoledne, druhá odpoledne a další týden se to vystřídalo. Kromě problémů s nedostatkem prostoru mělo vyučování na gymnáziu v proběhu války i jiná specifika. Jedním z nich byla úprava skladby předmětů a především velký důraz kladený na výuku němčiny. Tomuto jazyku bylo věnováno mnohem víc hodin než v předchozím období, a navíc část výuky ostatních školních předmětů probíhala v němčině: „Osm hodin týdně v rozvrhu byla němčina, tři hodiny byl předmět, který se jmenoval Deutsche Lektüre. Dále jedna hodina matematiky, jedna hodina dějepisu a jedna hodina přírodopisu se učily německy. Student mého typu měl přibližně čtrnáct hodin týdně němčinu. Ať už to bylo, proč to bylo, tak dneska se mi to velmi hodí. V tom věku se totiž člověk učí velmi lehce. Dnes se mi němčina velmi hodí při jednání s německými partnery.“

Jednou z věcí, která v obecném povědomí není s německou rasovou politikou za druhé světové války příliš spojována, je tzv. selekce žáků, ke které docházelo po kvartě, při přechodu gymnazistů z nižšího na vyšší stupeň této školy: „Do kvinty tehdy nemohl jít každý, ale pouze ten, kdo měl árijskou lebku. Na to měli speciální měřidlo, vypadalo jako tykadla. Potom vám buď vydali potvrzení, že můžete do kvinty, nebo jste nebyl dostatečně árijský typ a žádná kvinta, ale do učení. V naší třídě to dopadlo ještě dobře, týkalo se to sotva třetiny třídy.“ A protože za několik měsíců skončila válka, i zmíněná třetina vyloučených se mohla vrátit zpět do lavic na gymnáziu.

Luděk Dembovský však nemá válku spojenou pouze s hrůzami, ale i s klukovskými akcemi a lotrovinami. Jednou z oblíbených zábav, inspirovaných knihou Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky, bylo takzvané lovení bobříků. „Tehdy jsme se s kamarády dostávali do skautského věku a tajně jsme lovili bobříky odvahy. Byl s tím průšvih. Vedle školy v Plzni je Mikulášský hřbitov, jeden z nejstarších hřbitovů v Plzni, leží tam nejrůznější velikáni, myslím, že i Josef Kajetán Tyl. Ale měšťanské hrobky se tam hodně rozpadaly, zejména za války. A já v rámci lovu bobříka vlezl do jedné té hrobky a přinesl jsem kost, abych prokázal, že se těch mrtvol nebojím. Já jsem byl totiž dítě poměrně otrlé ve vztahu k mrtvým lidem. Jenomže nějaké kolemjdoucí to zděsilo, že je to hanobení mrtvol. Měl jsem pak ve škole velké problémy, zejména s ředitelem. Říkal mi, že takhle se ti bobříci lovit nedají. Ale popravdě čeští kantoři byli za války nesmírně solidární. Prostě žili jsme za Německa a to, co by za Československa přísně postihli, tenkrát prošlo.“

Bombardování Plzně

Nedílnou součástí osvobozovacích akcí bylo bombardování českého území. Ojedinělá letadla se objevovala nad protektorátem již v průběhu války, k větším událostem ale docházelo až od roku 1944 a nejvíc ovlivnily nálety život Čechů v době mezi lednem a květnem roku 1945. Letadla byla do střední Evropy posílána z Itálie, tehdy již dobyté spojeneckými vojsky. V polovině dubna bombardovali Američané dělnické čtvrtě. Poslední bombardování z 25. dubna 1945, které se soustředilo na Škodovy závody, považuje Luděk Dembovský za nesmyslné, vedené spíše ekonomickými zájmy než touhou o oslabení nepřítele: „Podle mě i podle celé řady odborníků například ten poslední nálet na Plzeň byl naprosto zbytečný. Němci už neměli sílu na nic a Američané rozbili město jen proto, že to byl obchod a že věděli, že budou dodávat oni, a ne Škodovka.“ Dva jeho spolužáci ze třídy tehdy přišli o život. Vyjít po náletu na ulici byl prý vždy šok: „Když člověk vylezl ven, tak se obyčejně nestačil divit. To, co tam předtím stálo, bylo pryč, tu a tam hořely ohně. Prostě kus města byl velmi dokonalým způsobem vymlácený.“

Několikrát byl sám Luděk Dembovský v přímém ohrožení života a jednou vyvázl jen zázrakem. Po náletu v Plzni se skupina lidí rozhodla, že domů tentokrát nepůjdou po údajně neprůchozí silnici, ale po železničních kolejích. To rozhodnutí se pro ně stalo málem osudným: „V té době navíc narušovali německé akce britští a američtí letci, kterým se říkalo kotláři, protože útočili na lokomotivy, aby zastavili vlaky. Když skončil hlavní nálet, tak jsme běželi po trati domů. Náš prchající hlouček byl zpozorován právě takovýmhle letcem. Asi si myslel, že jsme Němci, tak zahájil palbu. Není to moc příjemný pocit, když na vás jde takováhle mašina. Letí skoro při zemí a pálí. Naštěstí tam byl most a lidé vždycky utekli na tu stranu mostu, odkud přilétal. Kulky se rozbíjely o kameny mostu. On přeletěl a vzal to z druhé strany a všichni zase přeběhli na druhou stranu toho pilíře.“ Pilot nakonec akci vzdal a vrátil se.

Příjezd Američanů do Nové Hospody

Když Luděk Dembovský vypráví o příjezdu armády generála Pattona do Plzně, je z hlasu znát, že vzpomínka patří k nejemotivnějším životním zážitkům: „Asi v pět hodin ráno se ozval temný hukot, který neustále sílil. Ten zvuk byl vyvolaný nesmírným množstvím tanků, nebyl jsem schopen je spočítat. V Nové Hospodě je mírná zatáčka vpravo a kousek od ní, asi kilometr, byl plot Letiště Plzeň. Na obranu letiště byla po obou stranách silnice kulometná hnízda. Když Američané vjeli do té zatáčky, tak spatřili jednak Plzeň ležící v údolí a jednak obě ta hnízda. Druhý tank se zařadil vedle prvního, zvedli hlavně a namířili na ně. Všichni jsme tam stáli a říkali jsme si: ‚Co teď asi bude?‘ Němci vytočili hlavně kolmo k nebi a na nich prostěradlo. Jeden americký tank vjel do pole k jednomu hnízdu a ten druhý k druhému hnízdu. A do toho se tam zároveň děly různé periferní věci, jako třeba že sedlák Terš, kterému vjeli do osení, za nimi běhal a křičel: ‚To je moje obilí!‘ Američané vůbec nechápali, co chce.“ Protože americká armáda musela zajistit celé osvobozené území, vojáci si v každé obci vybrali jeden dům, kde zřídili své stanoviště. V Nové Hospodě to byl právě dům rodiny Dembovských: „Asi proto, že byl nový, vybrali si ho jako své stanoviště na Nové Hospodě. Samozřejmě v jiných vesnicích měli taky, to nebyla žádná výjimka. Před vrátky měli džíp, který trvale běžel, jen se do něj doléval benzin, a ten sloužil jako elektrárna. Do domu vedly kabely, v patře měli postavenou vysílačku.“ Jejím prostřednictvím byli v kontaktu s ostatními jednotkami.

Vlastní komunikace s americkými vojáky byla kvůli jazykové bariéře poměrně komplikovaná. Luděk Dembovský se sice na gymnáziu od září roku 1944 učil angličtinu, ale po půl roce toho ještě moc neuměl. „Zvládal jsem velmi prosté, jednoduché věty, které měly ke skutečné angličtině dost daleko, ale kupodivu jsem se s pomocí rukou domluvil.“ Díky nim se mohl dokonce podívat do Berchtesgadenu v Německu. „Oni jezdili do Mnichova pro zásobování, pro konzervy a pro cigára. A protože chtěli vědět, jak to vypadá v Hitlerově sídle v Berchtesgadenu, tak jsme se tam jeli podívat. Bylo nedotčené, Spojenci ho nebombardovali. To si můžete představit, co tam ,Vůdce‘ měl za luxus. Oni jsou všichni stejní; co kohoutek, to zlato.“ Soužití s americkými vojáky doma prý bylo velmi příjemné, Dembovský chválí především jejich dobré zásoby potravin. „A taky cigára. To byla jedna z věcí, která na mě měla negativní dopad, protože jsem se tehdy kvůli nim naučil kouřit a drželo mě to pak mnoho let. Přestal jsem až někdy v sedmdesáti. Tehdy taky byla jiná doba. V každém filmu někdo, například Oldřich Nový, potahoval z dlouhého gigára.“ Kouření bylo prostě součástí životního stylu, shrnuje pamětník.

Po válce do Karlových Varů

Když válka skončila, musel Luděk Dembovský na půl roku přerušit střední školu v Plzni a dočasně se s rodiči přestěhovat do Karlových Varů. Po odchodu nacistů se národní správci ujímali uvolněných podniků, o karlovarský pohřební ústav ale nikdo neměl zájem. Proto byl pověřen Luďkův otec, aby se o podnik postaral. „Každý chtěl statek, dům nebo obchod, ale nikdo nechtěl pracovat. Zaměstnanec tam byl jen místní Němec pan Kresl. A já jsem musel pomáhat. Otec dostal autobus značky Mercedes a tím jsme vozili mrtvé na hřbitov. To bylo třeba: ‚Než půjdeš do školy, zavez tohohle na hřbitov.‘ Já tehdy měl řidičák jenom na motorku, protože na auto jsem ještě neměl věk, ale na to se nikdo nedíval.“ Autobus byl model z roku 1942 a měl po straně ještě jedny dveře. Pamětník jednou vezl rakev s nebožtíkem a do silnice se mu připletla žena, která vedla dcerku do školy, a on byl nucen prudce zabrzdit. „Ta paní se cítila velmi provinile, že způsobila takovýto dopravní delikt,“ vzpomíná Luděk Dembovský,  „tak šla a otevřela ty boční dveře ve snaze říct něco jako ‚Promiňte.‘ Jenže při tom prudkém zabrzdění se mrtvola vysypala z rakve a visela ve dveřích, a když milá paní ty dveře otevřela… tak jsem nevěděl, jestli nepovezu ještě ji. Ona si chudák myslela, že ten dotyčný se snad při tom incidentu zabil. Dalo mi práci vysvětlit jí, že je mrtvý už dva dny.“

Podle Luďka Dembovského se v poválečných týdnech odhalil nemorální charakter některých Čechů. Osobně byl jako šestnáctiletý svědkem jednoho incidentu v obci Kyselka u Karlových Varů, spojeného s takzvanými Revolučními gardami: „Jejich velitel nechával každý večer nastoupit všechny Němky na náměstí a nutil je nahé klusat dokola. Během toho si příslušníci gard a případně i jiní, kteří tam přišli, vybírali, kterou si na ten večer rezervují pro sebe. To nemělo s lidskou důstojností opravdu nic společného.“ Toto zneužívání trvalo podle pamětníka až do odsunu žen za hranice.

Nástup komunistů

Na výsledek prvních poválečných voleb mělo podle Luďka Dembovského velký vliv jednání západních mocností před válkou a také nedostatek informací o tom, jak to v Sovětském svazu opravdu vypadá. Proto podle něj lidé inklinovali ke KSČ a v roce 1946 jí dali čtyřicet procent hlasů. „A pak už to byla ztracená varta,“ říká pamětník. V době kdy už zase chodil na gymnázium v Plzni, přivydělával si ve Škodových závodech: „Pracoval jsem v Plzni-Doudlevcích a v roce 1948 tu proběhlo srocení dělnictva. Důvod už si bohužel nepamatuji,  fakt je, že jsme všichni seděli ve dvoře na transformátorech, přišla komunistická poslankyně Anežka Hodinová-Spurná a říkala: ‚Soudruzi, ale vždyť vy stávkujete jako za kapitalismu.‘ Oni dělníci na ni křičeli: ‚Vy krávo, to je horší jak za kapitalismu!‘“

Od 1. září 1948 studoval Luděk Dembovský v Praze. Současně se studiem ČVUT se zapsal i na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Brzy si ale musel mezi oběma školami vybrat: „Komunisté zakázali studovat dvě vysoké školy, protože dělnická třída přece nebude někomu platit dvoje vzdělání.“ Protože právnická profese tehdy nebyla příliš perspektivní z hlediska obživy, dal přednost technickému vzdělání. Vysokou školu absolvoval v roce 1952.

U Pomocných technických praporů

V rámci povinné vojenské služby dostal povolávací rozkaz k Pomocným technickým praporům (PTP). Narukoval v listopadu 1953. PTP byly určeny pro převýchovu politicky nespolehlivých osob. Proč byl Luděk Dembovský zařazen právě sem, to se on sám nikdy nedozvěděl, ani v Archivu bezpečnostních složek se o tom nepodařilo nic bližšího zjistit. Důvodem mohl být špatný posudek spolužáka Josefuse z techniky, vedoucího studijního kroužku: „Dodneška si pamatuju, co ten Josefus napsal. Že jsem ,buržoazně kapitalistická loutka visící na zlaté niti a metající politicko-artistická salta ve vleku velkoagrárních manažerů.‘“Takového hodnocení se mu dostalo přesto, že jeho rodina žádné velké polnosti nevlastnila. Podniková kádrová pracovnice sice tento dokument spálila, ale je možné, že obdobný koloval ještě v jiné verzi.

Sloužil nejdříve v Nepomuku, pak byl převelen do Janovic nad Úhlavou a posléze do Plzně. V Janovicích pracoval nejprve jako závozník kamene na stavbu kasáren. Náročné fyzické práci se mu nakonec podařilo vyhnout díky fingovaným zdravotním problémům a dál pracoval jako noční hlídač stavby. Pak přišel rozkaz, že má odejít jako odloučený vojenský jedinec k národnímu podniku Armastav v Plzni, do firmy zabývající se stavbou vojenských zařízení: „Přišel jsem k veliteli Armastavu ohlásit se, že jsem tedy dojel z Janovic a že se hlásím do práce. On se na mě ležérně podíval a ptá se: ‚Máte kde bydlet?‘ Já na to, že mám. ‚Tak je to v pořádku. Tak se ubytujete, nahlaste adresu útvaru a oni vám tam budou posílat žold.‘ Jenomže on to myslel tak, jestli mám kde bydlet v kasárnách, ale já jsem myslel, že mohu bydlet doma v Nové Hospodě. Byl jsem tam asi měsíc a říkal jsem si, že je to málo důstojné, jak dojíždím do práce, a koupil jsem aerovku. Jezdil jsem v zelené aerovce do Armastavu a zpátky. Tenkrát mít auto, to bylo něco a samozřejmě to vzbudilo rozruch. Říkali: ‚Panečku, to je voják!‘ Jenomže vydrželo to asi deset měsíců a pak mě někdo pilný udal na posádce, že jezdím autem a nebydlím v kasárnách. Velitel kasáren si mě povolal: ‚Člověče, jak to s vámi vlastně je? Vy prý vůbec nebydlíte v kasárnách?‘ Já na to: ‚Soudruhu plukovníku, když jsem nastupoval na Armastav, tak se mě velitel zeptal, jestli mám kde bydlet. Já jsem samozřejmě řekl, že mám kde bydlet. Nahlásil jsem adresu útvaru, že mi tam budou posílat žold. Já jsem to nijak netajil. Naopak jsem si myslel, že armádě udělám dobře, když ušetřím jedno spací místo.‘ – ‚To je šílený, to jsem ještě neslyšel. Já vás musím odvolat někam hodně daleko!‘ Tak jsem rychle prodal aerovku a on mě odvelel.“A tak se pamětník ocitl v Hájníkách u Zvolena na Slovensku.

U Zvolena se tehdy přestavovalo letiště Tri Duby, za války původně partyzánské letiště a také nejdůležitější povstalecké letiště během Slovenského národního povstání. Luděk Dembovský se podílel na opravě přistávací dráhy. Tehdy se taky dala dohromady skupina vojáků-specialistů různých oborů a ti dostali za úkol připravovat stavbu několika vojenských letišť, například v Čáslavi, Plzni nebo Mošnově. V rámci svých vojenských povinností se museli pohybovat po celé republice. Vznikla ale poněkud absurdní situace. Odloučenému vojákovi nemá kdo dát propustku. Dostali proto od ministra národní obrany Alexeje Čepičky permanentku s volným pohybem po celé zemi. „Jenže to je papír k ničemu, za ten vás zavřou na každém rohu. Tomu prostě nikdo nevěří.“ Jako třeba v jednom bratislavském baru, kde se setkal s vojenskou kontrolou, tzv. lítačkou: „Ukázal jsem ,Čepičku‘, ale okamžitě mě klofli a odvedli na posádku v Bratislavě.“ Tam zůstal přes noc a situace se vyřešila až poté, co chyběl ráno na jednání. Příště si propustku raději podepisoval fingovaným jménem sám.

Ve školství

V roce 1956 nastoupil Luděk Dembovský do školství. Jako vysokoškolsky vzdělaný elektrotechnik  získal místo pedagoga na střední průmyslové škole elektrotechnické. V době, kdy začal učit, mu bylo pouhých dvacet šest let, věkově tedy nebyl svým žákům příliš vzdálen: „Mně bylo dvacet šest let. Seděly tam holky, kterým bylo dvacet jedna let. Vešel jsem do třídy, už bylo po zvonění, ale tam binec jak v tanku. Že nějaký mladík otevřel dveře, jim bylo úplně jedno. Já šel na stupínek a myslel jsem si, že dojde k ukáznění davu. Otevřel jsem třídnici a kouknu na ně a mezi nimi holka, kterou jsem znal z Plzně. A říká: ‚Hele, jako recese je to dobrý, ale do tý třídnice radši nepiš!‘ A já jí odpověděl: ,Jenže já tu budu opravdu učit.‘ A ona úplně ztuhla.“ Na pedagogickou roli si ale brzy zvykl a nakonec strávil na škole čtrnáct let.

V rámci studia absolvovali žáci v posledním ročníku povinnou školní exkurzi do podniků na severní Moravě a na Slovensku. Asi jako každá vícedenní školní akce, i tyto exkurze přinášely různé spontánní studentské nápady. Jednou se studenti rozhodli, že natočí krátký film s milostnou zápletkou. Film dotočili těsně před odjezdem ze Slovenska, „herci“ se ani nestačili odlíčit. A právě namalované fousy přinesly skupině žáků nečekané potíže. Těsně před odjezdem vlaků z Žiliny zatkli místní policisté několik chlapců kvůli podezření, že zesměšňují kubánskou revoluci. Celá událost měla bohužel také dohru ve škole. „Musel jsem to nahlásit na ředitelství. Okamžitě svolali konferenci. Profesorka, která tam byla se mnou, plakala, jak je může něco špatného napadat, ale vyskytovali se tam soudruzi, který přišli s názory jako: ‚Kdo ví, jestli tu kubánskou revoluci přece jen neparodovali. A ono bude lepší, když je potrestáme, dřív než přijde nějaké potrestání zvenčí. To pak budeme moct říct, že už jsme je potrestali, a věc se tak vyřídí.‘ Těch sedm kluků prostě opravdu dostalo dvojku z chování, aniž by za cokoliv mohli.“

Když se dnes Luděk Dembovský za léty strávenými v komunistickém režimu ohlíží, uvědomuje si, že komunismus je pro něj „nepřijatelný především kádrovou politikou, která dělí společnost na lidi první, druhé, třetí a někdy možná i čtvrté kategorie“. Když porovnává uplynulá léta v totalitě s dneškem, je zřejmé, že omezení je možné zažívat i v kapitalistických poměrech, zejména ekonomické.  „Ale i když je člověk chudý, stále může být svobodný. Vím, že je v tom protimluv, protože jak moc jsem svobodný, když nemohu jet na Kanáry, protože na to nemám peníze. Jenže mnohem horší je, když na to peníze máte, a někdo vás tam nepustí.“ Na komunismu, jak ho zažil, bylo velmi nebezpečné to, že celou společnost promořil rafinovaným systémem kontroly a slídění, který byl založený na osobní aktivitě jednotlivců. „Všude byla nějaká buňka nebo domovní důvěrnice, všude byla o každém evidence. Nedovedu si vůbec představit hrůzu tehdejšího komunistického režimu,“ říká Luděk Dembovský, „kdyby navíc disponoval tím, co máme dnes, a to je počítačová technologie.“

Aktivně se zapojil do veřejného života v době pražského jara, účastnil se mítinků, vzpomíná na svoje vystoupení v Lucerně a Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. V červnu 1970 byl nucen kvůli svým politickým názorům odejít ze školy. „Nositel pravicového oportunismu nemůže vychovávat děti,“ říkali mu prý tehdy. Rozhodl se tedy vrátit se naplno do praxe a věnovat se práci v elektromontážním výrobním družstvu, které založil v roce 1969. Od roku 1970 zde pracoval jako technik, o dva roky později ale bylo družstvo na základě likvidačního výměru zrušeno. Společně s několika spolupracovníky byl přijat do Agropodniku Praha-západ a tam pracoval až do listopadové revoluce. Mnohé absurdity, jež se ve zmíněném podniku odehrávaly, barvitě popisuje ve svých literárních vzpomínkách. Po revoluci založil soukromou firmu, která dodnes úspěšně funguje. Vedení podniku před několika lety předal synovi. Sám se dnes věnuje psaní beletristických knih nebo přednáškové činnosti.

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Hana Kučerová.

Pozn.: Vzpomínky jsou uloženy v dodatečných materiálech.