Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Demčík (* 1913  †︎ 2005)

• narodil se roku 1913 v obci Voloské v okrese Iršava na Podkarpatské Rusi

• absolvoval hospodářskou školu v Mukačevě

• práce u finanční stráže

• po rozbití republiky se roku 1940 rozhodl odejít do SSSR

• tři roky v táboře nucených prací na Vorkutě

• roku 1943 se připojil ke Svobodově čs. vojenské jednotce

• účastník dukelské a ostravské operace

• po roce 1945 zůstal v čs. armádě

• roku 1968 z ní odešel na protest proti srpnové okupaci

• zemřel roku 2005

Pan Demčík se narodil 15. 2. 1913 na Podkarpatské Rusi v obci Voloské. „Před válkou jsem až do konce okupace maďarskou armádou dělal u finanční stráže na československo-polské hranici v Karpatech v obci Brustury.“ Po Mnichovu byla domovina pana Demčíka okupována Maďarskem, pamatuje si dokonce jméno muže, který jej odzbrojoval – Kiš.

Třináctého srpna 1940 odešel s několika dalšími přáteli na pohraniční hájovnu ke známému lesníkovi (vydávali se za turisty), který jim pak ukázal další cestu do SSSR. „Já jsem byl nejstarší z nich, nejzkušenější, měl jsem za sebou základní vojenskou službu u pěšího pluku 16 v Prešově, zkušenosti jsem měl i z pohraniční služby. Když jsme ale vyrazili, začalo pokapávat – těžko někomu vysvětlit, co je to karpatský horský déšť.“ Promočeni na kost mířili k sovětské hranici. Po celodenním pochodu večer déšť ustal – a „my jsme ale de facto byli nad vesnicí, odkud jsme vyšli...“ Mládenci tak alespoň věděli, kam zalézt a kde mohou bezpečně rozdělat oheň.

Probudili se mokří, ale žízniví. „Kde jsme viděli nějakou rosu na listí nebo jahody, maliny, to jsme hltali, abychom v sobě měli nějakou tekutinu.“ Tento druhý den útěku se jim již podařilo hranici přejít. „Viděli jsme louku s pramínkem. U toho potůčku jsme se promočili a napili a snědli zbytky jídla. Už jsme se nikoho nebáli – tady mohli přijít jenom Sověti, a na ty jsme se těšili.“

Podél potůčku zamířili do doliny, doufajíce, že je dovede k nějaké vesnici. „My jsme byli všichni zaměřeni rozhodně protifašisticky. Uměl jsem trochu německy a poslouchal jsem Hitlera, jak uráží Československo, a prezidenta Beneše nazval komunistická svině. To mě strašně ponižovalo a od té doby jsem cítil prosovětsky. Ti, co jsme si důvěřovali a chystali jsme útěk do Sovětského svazu, jsme se učili i rusky.“ Mladí muži plánovali lepší život a studia v Sovětském svazu a setkání na Vánoce v Oděse, kde jeden z uprchlíků zamýšlel navštěvovat námořní učiliště.

Zatčeni

Dříve než stačil vyslovit své přání i Jan Demčík, objevila se sovětská hlídka na koních: „Stát, ruce vzhůru!“ Rusínští běženci zvedli se smíchem ruce, jsou přeci mezi přáteli! „My jsme neměli žádnou zbraň, ale co jsme měli s sebou, jídlo, holení – to nám všechno vzali, a abychom šli s nimi.“ Odvedli je do nejbližší vesnice, k večeři dostali chutný boršč. „Dali nás do nějaké kůlny, že tam přespíme, a zavřeli. Bylo nám to už trochu divné. U dveří zůstal voják s puškou.“ Ještě předtím provedli sovětští vojáci jednoduchý výslech. Ráno se zadržení směli ještě oholit, „to patřilo od 17 let k mé ranní toaletě“, a umýt v řece. V dalších třech letech již nemělo být Janu Demčíkovi holení, ta samozřejmá součást ranní toalety, dopřáno.

K snídani dostali znovu boršč a v improvizované kanceláři je čekal další výslech. Vedl jej týž podporučík, Ševčenko, který je předešlého dne zatýkal. Ještě jednu noc spali na stejném místě. V trojstupu je pak transportovali do vesnice Nadvornaja. Zde je překvapivě uvítal asi třicetiletý Rakušan, který na útěku před nacismem rovněž zamířil do SSSR. Podle jeho zavšivení i neutěšených záchodů v podobě kovových nádob na světnicích Janu Demčíkovi definitivně došlo, že jsou ve vězení. Podmínky zde však ještě byly snesitelné, Sověti dokonce umožňovali ve dne mileneckým párům, které byly rovněž zadrženy na útěku z Podkarpatí, aby se setkávaly; mladí lidé stále žili v naději, že jde o dočasné opatření před odesláním k práci či studiu podle vzdělání a profesí.

Odysea po věznicích začíná

Zhruba po týdnu odvezli zadržené na náklaďácích do dalšího vězení ve městě Stanislav, dnešním Ivano-Frankivsku. Zde spali na podlaze, „leželo nás vedle sebe nejmíň 20 chlapů, namačkáni jako herinci. Když mě tlačila podlaha a chtěl jsem se otočit, musela se otočit celá řada. A tam už byl hlad: ráno čaj a malinká naběračka kaše, k obědu totéž. To bylo vše.“ Zde Jan Demčík strávil nejméně měsíc. Podmínky byly velmi neutěšené, v přeplněných místnostech byl vzduch natolik vydýchaný, že se lidé začínali dusit – Jan jednou v zoufalství rozbil okénko, aby dovnitř mohlo alespoň trochu čerstvého vzduchu. Okamžitě se objevila puška s bodákem – v rukou ji držela žena oblečená v noční košili: „Oni (Rusové) to předtím nikdy neviděli, a když přišli na západní Ukrajinu, považovali to za sváteční oblečení...“

Další zastávkou se stala Poltava. „Když nás vedli na nádraží, kolem dokola byli psi a několik bachařů. Ti psi řvali. My jsme přijeli na nádraží, tam už byly otevřené vagony, jako pro dobytek.“ V absolutní tmě se s vězni loučili místní lidé, kterým každý den mizeli z domácností otcové a synové. „Oni v té tmě ani nevěděli, s kým se loučí.“

Na cestu vězni dostali slanečky. Do města přijeli v listopadu kolem výročí VŘSR – Poltava byla právě svátečně vyzdobena. Věznice ovšem byla dalším krokem na sestupné trajektorii Demčíkovy odysey. Příšerné hygienické podmínky přivodily vážný problém – mezi vězni se začal šířit svrab: „Svrab šel tam, kde je největší špína, anebo, s prominutím, nejjemnější kůže. Vězeňský zdravotník namočil vatičku do nějakého fialového roztoku a tak nás léčil. Ten sprosťák dal jednomu klidně tampon na zadnici a stejný tampon druhému na koutek úst. To je sovětská hygiena – celkově!“

Kolem půlnoci vždy začali předvolávat vězně na prokuraturu k výslechům. Ty vedl „prachobyčjený pologramotný důstojník NKVD“. Pana Demčíka se stále dokola vyptávali: „Proč jste sem přišel?“ – „Proto jsem sem přišel, abych vám, bratrům Slovanům, řekl pravdu o maďarské okupaci.“ Vyšetřovatelé NKVD na něj obvykle udiveně koukali, netušíce, o jakých bratrech Slovanech to jejich rusínský vězeň vlastně mluví: „On se zeptal – co to je Slovan? Nevěděl, co to je slovo Slovan...“ Pamětník ovšem podotýká, že při nesčetných výsleších s ním nikdy vyšetřovatelé nezacházeli špatně.

Vorkuta

O svém odsouzení na tři roky do tábora za překročení hranice se pan Demčík dozvěděl z nějakého papírku, který mu jednou podali; žádný soud neproběhl. Z Poltavy pak zamířil do Charkova. Zde se určovalo, kam který vězeň pojede vykonat svůj trest. V přeplněném vězení, kde se spalo na schodech, chodbách, Demčík udivil zkušeného vězně jednak svým naivním dobrovolným příchodem do SSSR, ale především nízkou výměrou trestu: „Tři roky? To tady nikdo nedostává! Ale záleží na tom, kam vás vyvezou.“

Pan Demčík byl přidělen na Vorkutu, poblíž Barentsova moře, „do nejhoršího lágru, který snad existoval“. Během cesty se dostal mezi Poláky. Na samý závěr transportu je čekal pochod, při němž zcela vyčerpaný Jan Demčík padl k zemi. Strážný jej kupodivu předal vedoucímu vězni nejbližší skupiny, a to byli právě polští vězni. „A Polák je u Rusů, a zejména u NKVD, to samé, co Žid u gestapa! Všichni jsme byli bráni jako špioni za překročení hranice.“

Na Vorkutě pracoval na stavbě železnice. Úlevu v přísném režimu přineslo generační vystřídání strážných: mladí byli po útoku Německa na SSSR povoláni na frontu, vystřídaly je starší ročníky. „Tomu stačilo, když jsme mu udělali oheň, a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli.“ O začátku války se však dozvěděli až po půl roce.

V zimě trestance sužovaly strašlivé mrazy, v létě záplava komárů a mušek; na ubikacích zase panovaly vši, blechy a štěnice. Naději přinesl vězňům odchod Poláků do formujících se polských jednotek: část z nich však Sovětům nevěřila a předpokládala spíše, že budou postříleni. Ačkoli byl dosud přidělován k Polákům, Jan Demčík s nimi neodešel. Brzy navíc těžce onemocněl z nedostatku vitamínů a dostal se do lazaretu zvaného „slabosilka“. Alespoň se tam mohl lépe najíst a ohřát. Do tábora v té době také přibyli sovětští vojáci propuštění po sovětsko-finské válce z finského zajetí – důstojníci měli přece jen o poznání lepší podmínky, a když zjistili, že je mezi nimi československý občan, pomáhali mu. Vzpomíná také na pomoc jedné zdravotnice polského původu, která mu nosila „zapolární lék“ – naklíčený hrách – a sehnala i trochu rajského protlaku. „Ráno jsem se probudil zdravý.“

Nelehká cesta do Buzuluku

Krátce nato si jej předvolal vedoucí tábora. K Demčíkovu překvapení byl důvod pozitivní: výzva ke vstupu do čs. vojenské jednotky formující se v Buzuluku. Cesta bez prostředků, nejprve do kazachstánského Džambulu na zotavenou, ovšem stavěla čerstvě propuštěného před další překážky, sužoval jej hlavně velký hlad. Naštěstí ona dobrá sestra z tábora vybavila Demčíka trochou zlata – ze zlatých zubů zemřelých, které si schovávala...

V Džambulu měl pracovat v cukrovaru, ten však již nové pracovníky nepřijímal; nevzali jej ani v „leteckém závodě - to byly dílničky, které vyráběly nějaké šroubky“. Cizince prý neberou, neboť jsou to „špioni“.

Ubytoval se v bídné chatrči jisté Kazašky, bydlení mu pomohl sehnat krajan, jehož tam potkal a byl již lépe zorientovaný. V obydlí, splácaném doslova z bláta, žila s lidmi zvířata oddělena pouze pytlovinou z cukrovaru, spalo se na zemi. Pan Demčík své domácí alespoň postavil postel. Brzy se začal poptávat, jak by se mohl dostat do Buzuluku, obával se však kontaktovat NKVD, který by mu sice mohl vystavit potřebné doklady a pomoci k cestě, ale také jej odeslat na Sibiř. Do svých řad jej přitom zvali Poláci z Andersovy armády, kteří se v Džambulu objevili. Demčík odmítl s tím, že jako občan Československa chce bojovat v čs. jednotkách. Polští důstojníci mu alespoň věnovali 200 rublů, takže se mohl vydat do Buzuluku. Cestou se však přes velkou opatrnost opět dostal do rukou NKVD a skončil ve vězení v Orenburgu. Vyfasoval zatuchlé vězeňské oblečení, v trojstupu pochodoval na nádraží, kde jej čekal dobře známý dobytčák, byť nějak čistší a lépe zorganizovaný – vše ale nasvědčovalo spíše tomu, že se pojede někam na Sibiř. Vlak však druhý den zastavil na okraji města nesoucího jasné známky nedávného boje.

Cesta skončila u řeky Donu, Jan Demčík se dostal do skupiny nejstarších s pracovním zařazením zakopávání mrtvol. Lidských, koňských, rudoarmějců, nepřátel... Mrtvoly se v letním vedru rychle rozkládaly, na nějakou pietu nebylo pomyšlení, lidé i zdechliny končili ve stejných hromadných hrobech. Smrtelné ohrožení pak představovaly všudypřítomné miny.

U Donu byl pan Demčík během bombardování zraněn do nohy a hrozila mu amputace. Nohu si nakonec zachránil sám pečlivým omýváním.

Další osud

Po uzdravení se konečně přes Kujbyšev dostal k čs. vojenské jednotce. Stal se velitelem čety 2. tankového praporu, účastnil se dukelské a ostravské operace. Na Dukle přežil zničení svého tanku. Po válce jej značně rozhořčilo postoupení domoviny Sovětskému svazu, zůstal však v Československu jako důstojník v armádě. V roce 1968 na protest proti sovětské okupaci odešel v hodnosti plukovníka do výslužby. Zemřel roku 2005.

Pan Demčík sepsal své zážitky do obsáhlejší knížky, jež nikdy nevyšla (vzhledem ke kritickému postoji vůči sovětskému zřízení nebyla na její vydání po únoru 1948 naděje, na publikaci v samizdatu byl prý autorem příliš neznámým), útlejší padesátistránkové vylíčení příběhu vyšlo pod názvem Můj útěk do gulagu roku 1995 v pražském nakladatelství Česká expedice a roku 2001 v nakladatelství Codyprint za autorské spoluúčasti Karla Richtera.