Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej (Andrej) Derbák (* 1914  †︎ 2012)

• narozen roku 1914 v Koločavě na Podkarpatské Rusi

• pamatuje rodinu Nikoly Šuhaje

• vyučil se truhlářem, vojna

• v letech 1938-1939 služba u finanční stráže

• roku 1944 narukoval do Svobodovy armády

• po válce přesídlil do Čech, opět sloužil u finanční stráže

• po roce 1948 pracoval na ONV v Lounech

• zemřel 8.7. 2012

Doma v Koločavě

Ondřej Derbák se narodil v roce 1914 v Koločavě na Podkarpatské Rusi jako Andrej Derbak. „Koločava byla velmi dlouhá obec. Od Německé Mokré až k další obci se táhla přes dvacet kilometrů. Místní lidé ji dělili na tři části: Laz, Horb a Merešvor. Žilo tam tehdy asi osm set až tisíc obyvatel.“ Ondřejova matka Marie, rozená Burkalová, vychovávala své děti převážně sama. Otce Juraje příliš nepoznal. Juraj Derbak odjel v roce 1914 za prací do USA. Na krátko se vrátil v roce 1920 a pak znovu odjel za oceán, tentokrát již na trvalo. Ve Spojených státech pracoval v černouhelném dole a žil s družkou, se kterou měl syna. Rodina bez otce žila skromně. Živilo ji malé hospodářství. V nadmořské výšce okolo 800 m.n.m. se toho ale moc neurodilo. Ondřej měl tři starší sourozence, Marii, Fedora a Annu, a mladšího bratra Ivana, který byl počat během krátké otcovy návštěvy v roce 1920. Později ho otec vzal k sobě do USA.

V Koločavě existovaly dvě obecné školy, ale místní děti do nich chodily jen od listopadu do konce března. V teplejších měsících musely pomáhat doma, nejčastěji pást dobytek. „Celé léto jsem měl obyčejně na starosti osm až deset krav.“Vedle většinové rusínské populace žili v Koločavě i Židé, rozdělení do několika rodin, Wulfových, Abrahamičových a dalších. Židé v obci provozovali všechny obchody a hostince a měli velký ekonomický vliv. V Koločavě-Lazech si dokonce postavili velkou synagogu. V sousední Německé Mokré zase žila početná skupina německých osadníků. Tak jako Židé i Němci tvořili etnicky uzavřenou skupinu, většinou se brali mezi sebou, pečlivě udržovali své zvyky. Německého původu byla i matka Eržiky, ženy Nikoly Šuhaje. Otec byl Rusín.  

Nikola Šuhaj

Již zmíněný Nikola Šuhaj, Ivanem Olbrachtem proslavený loupežník, byl jistě nejznámějším koločavským rodákem.„Všichni říkali, že to byl ohromný a hodný člověk a toho lupiče a zloděje z něj udělali. On ještě za Rakouska-Uherska utekl z armády, z fronty. A utekl domů a šel tam do těch hor, lesů, kde se skrýval, aby nemusel na frontu. Potom, když to převzali Češi, připsali mu i to, co bylo za Maďarů.“

Nikolu Šuhaje viděl jednou v životě. „Byl jsem asi osmiletý kluk. Utíkal přes silnici, protože četníci postupovali, a on utíkal pryč od nich. Pamatuji si, jak mu lidé pomáhali, kam má utíkat a tak... Skoro hned za naším barákem, asi dvacet kroků, jeden člověk otevřel vrátka, aby se nezdržoval a utekl. Bylo to v létě a za domy se pěstovalo konopí, brambory, a on se v tom skryl. Byl tehdy u Eržiky na návštěvě. A neuběhl ani týden a pravděpodobně četníci zapálili jeho barák i dům Eržičiných rodičů.“

Na Nikolovo dopadení byla vypsána vysoká odměna. „Židé na něho první vypsali odměnu padesát tisíc korun, tehdy to bylo sakramentské bohatství. Šuhaj se to nějak dozvěděl a Židé pak měli od něho peklo. Od něho samotného... A potom byl zavražděn, protože byla vypsána odměna, i když ho někdo zabije. Jeho vrazi byli zároveň jeho pomocníci, to se soudně prokázalo. Tak je potom zavřeli, ale rychle je pustili. Jednomu dali práci cestáře, druhý dělal na nějakém statku tam na konci kolem Čopu, a třetí nevím... A ten, co dělal cestáře, pracoval asi sedmdesát kilometrů od své obce, ale dojížděl domů. Jednou byla velká slavnost na polonině a ve vesnici mu jeho barák někdo zapálil. Říkají, že to byli příbuzní Šuhaje.“

Ondřej Derbak si vzpomíná, jak v okolních hlubokých lesích pořádali maďarští grófové hony na medvědy. Jako návnadu používali koně přivázané ke stromům. I někteří vesničané lovili v lesích, samozřejmě na černo. Vedle masa se využívaly i kůže a rohy ulovených zvířat. Například otec Nikoly Šuhaje měl z jelení kůže kompletní outfit, kabát i kalhoty. „Když se ho ptali, jak k té kůži přišel, řekl, že našel mrtvého jelena a stáhl ji z něj.“ 

Studia v Jasini

V 15 letech byl mladý Ondřej Derbák vybrán pro dobrý prospěch jako jeden z mála ke čtyřletému studiu ve Státní odborné škole pro zpracování dřeva v Jasini. Ubytování i strava byly zdarma. Stát mu v pravidelných intervalech poskytoval oblečení i obuv. Ve školním internátě, který byl zřízen z bývalé vojenské nemocnice, pak trávil většinu roku a domů jezdil jen na prázdniny v létě. „Každý žák musel nejdříve vyzkoušet oba vyučované obory, řezbářský i truhlářský, aby se poznalo, pro který má větší talent. Ten pak studoval dál. Mně vybrali truhlářství.“ Po ukončení školy působil asi dva roky jako učitel a v různých obcích regionu doučoval děti.

U finanční stráže

V roce 1935 nastoupil základní vojenskou službu u dělostřeleckého pluku č.12. Záhy byl vybrán do radiotelegrafního kurzu, který absolvoval asi po pěti měsících. Potom sloužil v Užhorodě. Asi půl roku po odchodu do civilu se dobrovolně přihlásil do služby u pohraniční (finanční) stráže. Po ukončení tvrdého teoretického i praktického výcviku sloužil od jara 1938 na polských hranicích u vsi Perechrestna. „Tam přecházeli vedle pašeráků i polští, maďarští a němečtí špioni a teroristé. Když se to začalo zhoršovat, nebylo týdne, aby nás někde nepřepadli. Jednou nám tam zabili mladého kolegu četníka závodčího. Ještě neměl ani po škole.“ Ondřej Derbák dodnes zazlívá polským četníkům, že různým nekalým živlům nebránili v přechodu hranic.

Po okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 byl Ondřej Derbák krátce vyslýchán v obsazeném Mukačevu. Předstíral, že nerozumí maďarsky, aby vyšetřovatelům co možná nejvíce ztížil práci.

Maďarská okupace

V době maďarské okupace pracoval Ondřej Derbák vzhledem ke své praxi nejdříve na finančním úřadě ve Volovém nedaleko Koločavy. Později přešel na finanční úřad v Chustu. „Všude, kde jsem v knihách našel jméno svoje nebo členů své rodiny, jsem dopsal, že máme zaplacené daně.“

Po pár měsících byl po neshodě s maďarským kolegou přeložen do velkého solného dolu u vsi Solotvina, kde pracoval jako vážný a pomocný dělník. V dole strávil asi rok a půl, než se opět vrátil ke kancelářské práci na finančním úřadě, tentokrát v Jasini, kde již setrval do příchodu sovětské armády v listopadu 1944.

Útěk před banderovci

Krátce poté narukoval Ondřej Derbák do 1. čs. armádního sboru. Vzhledem k předchozím zkušenostem byl opět zařazen do jednotky určené k ostraze maďarských hranic. Sloužil až do srpna 1945 v okolí obce Petrovo.  

Tehdy zdaleka ještě nebyl na Podkarpatské Rusi klid. V oblasti stále operovaly různé bandy. Ondřej Derbak byl právě doma na dovolence, když obec přepadli banderovci. Šli z jednoho konce obce na druhý a brali vše, co se jim hodilo. Poté shromáždili do jednoho domu všechny muže, vybrali z nich mladší a zdatnější jedince a ty přesvědčovali, aby se k nim přidali. Ondřeji Derbákovi se společně s bratrem a dalšími vesničany podařilo včas utéct do blízkého lesíka, kde museli přečkat noc, než banderovci odešli. Když banderovci odváděli skupinu vesničanů, jeden z mužů, četník na dovolence, utekl skokem do říčky. V nastalém zmatku a střelbě se rozutekla i část ostatních. Ti, co zůstali a banderovci je odvedli, se už nikdy nevrátili.

Setkání s bratrem v Berlíně

V srpnu 1945 dostal Ondřej Derbák dopis od bratra Ivana, který sloužil v americké armádě. Bratr ho žádal, aby za ním rychle přijel do Berlína. Ondřej na nic nečekal a vydal se na dlouhou cestu za bratrem, kterého naposledy viděl jako chlapce. Cesta byla povolena velitelstvím sovětské armády, které pomohlo i s dopravou. Cestou Ondřej Derbák nocoval i v rozbombardovaných Drážďanech. „Všechno bylo rozbité. Když jsem se podíval na Drážďany, a už jsem viděl hodně rozbitých měst, řekl jsem si: ‚Tohle už nikdo nedá dohromady. Nikdo z toho neudělá město.‘ No a vidíte dneska. Měli tam mezi troskami proházené cesty na jedno auto a vždycky bylo nějaké odbočení, aby druhé mohlo projet. Byl tam bordel, lidé hladoví...“ Nocovat musel v metru. „To by člověk brečel, když viděl ty plačící hladové děti. Měl jsem tři bochníčky chleba. Jeden jsem si nechal a dva jsem jim rozdal.“

Po dalším dnu cesty se Ondřej Derbák šťastně shledal s bratrem Ivanem v Berlíně a strávil u něho asi týden. Bratr ho přemlouval, ať zůstane s ním, ale Ondřej měl již tenkrát vážnou známost a kvůli ní se rozhodl zůstat v Československu. Bezprostředně před odchodem Ivana zpět do USA se bratři ještě jednou sešli. Tentokrát v Moldavě v severních Čechách. Ondřej sehnal na Slovensku půlku prasete, tak nouzí netrpěli. V dalších letech pak Ivan bratra navštívil ještě třikrát.

Život po válce

Svou pozdější manželku Markétu Stojkovou, původem též z Podkarpatské Rusi, poznal během dovolenky v Chustu. Markéta též působila v 1. čs. armádním sboru. Na konci srpna 1945 se Ondřej Derbák stěhoval do Čech. „Byli jsme poslední vlak, který stěhoval z Chustu zbytky české armády a úřadů, než město zabrala sovětská armáda.“

Ondřej Derbák se v Čechách nejdříve usadil v obci Moldava, kde opět krátce pracoval u finanční a celní stráže. S Markétou Stojkovou se oženil až v roce 1947, protože jeho paní musela čekat, až bude její předchozí manžel, který padl u Kyjeva, prohlášen za mrtvého. Mladý pár postihla velká tragédie, když jejich prvorozený syn Jiří zemřel sedm měsíců po narození. V roce 1950 se jim narodila dcera Nataša.  

V roce 1948 byl Ondřej Derbák kvůli politické nespolehlivosti (měl otce i bratra v USA) stažen z pohraniční služby a přeložen na Státní kontrolní finanční úřad do Loun, kde měl na starosti zemědělství. Bydlel v nedalekých Cítolibech. „Když jsem tam přišel v uniformě, úřednice, která mě přijímala, se ptala: ‚Vy jste byl vojákem?‘ Odpověděl jsem: ‚Ano, ale nezastřelil jsem toho, koho jsem měl zastřelit.‘“

Na úseku zemědělství lounského finančního úřadu se mu nelíbilo, neměl k práci bližší vztah. Brzy se nechal přeložit do funkce vedoucího pracovního úřadu ONV Louny. V roce 1952 přešel do funkce vedoucího odboru vnitřních věcí ONV Louny, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 1974. V roce 1977 ale ještě organizoval přípravu a průběh voleb.

Od prosince 2005 žije Ondřej Derbák v domově důchodců v Lounech. I přes svůj požehnaný věk nadále působí jako hospodář místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Při vzpomínce na své kolegy z ostrahy hranic říká: „Bývalí členové Stráže obrany státu, kteří byli první na hranicích a mnozí z nich svou službu vlasti zaplatili životem, by dnes měli být více oceněni a vyznamenáni. Ani pes po nich neštěkne. Ve službě nikdy nevěděli, z jaké strany přijde smrt, ale vždy do toho šli pro zachování Československé republiky.“