Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Stanislav Devátý (* 1952)

• otec ředitel odborného učiliště

• studium na střední průmyslové škole elektrotechnické

• nástup normalizace, otcova smrt v roce 1971 jako následek prověrek

• zájmový klub Cosmos Tureček

• emigrace manželky s dcerou

• život v disentu

• podpis Charty 77, členství ve VONS

• mluvčím Charty 77

• Několik vět, Palachův týden

• pravidelné výslechy a zadržování ze strany Státní bezpečnosti

• protestní hladovky

• odchod do ilegality v září 1989

• návrat do Československa, aktivita v OF ve Zlíně

• poslanec v české části Sněmovny národů Federálního shromáždění

• šéfem BIS

• soukromá advokátní kancelář Toman, Devátý & Partneři

JUDr. Stanislav Devátý vyrůstal v poválečném Československu, kde už silnou rukou vládla komunistická strana. Jeho dospívání bylo tedy velmi silně ovlivněno šedesátými léty a snahou o uvolnění režimu, snahou o komunismus s lidskou tváří. Veškeré tehdejší úspěchy však byly potlačeny v srpnu roku 1968, kdy Moskva jasně ukázala, jak velkou moc nad Československem má. Stanislav Devátý tuto dobu označuje jako životní zlom, který udal směr jeho příštímu konání. Vzdor, který pociťoval jako šestnáctiletý chlapec, mu prý vydržel až do těžkých let osmdesátých, kdy ve vazební věznici odmítal jíst a pít. Nebyl sám, kdo metodou pasivní rezistence a vyhlášením hladovky zcela dobrovolně riskoval svůj život. Stanislav Devátý však působil v pozici mluvčího Charty 77, a tím pádem se na něj upínala nejen pozornost nejen Státní bezpečnosti, ale i zahraničních médií.

Mládenecký vzdor a touha po demokracii

Stanislav Devátý se narodil v tehdejším Gottwaldově 8. června roku 1952 jako druhé ze tří dětí. Tatínek byl bývalý „Baťův muž“ a po válce pracoval jako ředitel odborného učiliště v Otrokovicích. Maminka pracovala v místní nemocnici jako úřednice.

V době studia na střední průmyslové škole elektrotechnické byl Stanislav Devátý silně ovlivněn hnutím hippies: „Jezdili jsme na vandry, nosili jsme kytičky ve vlasech. Byla to doba Beatles.“ Celou vlnu „zlatých 60. let“ násilně zarazila sovětská okupace 21. srpna 1968. Tento zlom pociťovala mládež velice silně. Pamětník to dokládá vzpomínkou na Vánoce 1971. „Seděli jsme v hotelu Družba a hráli jsme koledy, ale i písně Karla Kryla, což se ale nelíbilo některým hostům. Zavolali na nás Státní bezpečnost. Některé chytili, já jsem se jim vyrval a utekl jsem do hor. Vrátil jsem se za čtrnáct dní.“ Mladíci tenkrát byli odsouzeni k podmínečnému trestu. I přes tento „škraloup“ však Stanislav Devátý mohl dostudovat. Mladický vzdor tolik typický pro každou mládež se tak přímo obrátil proti tehdejšímu režimu.

Skrze známost s Bohumilem Obdržálkem se Stanislav dostal mezi disidenty. Zapojil se okamžitě do ilegální činnosti rozšiřování a rozmnožování zakázané literatury, získal spojení s dalšími aktivisty po celé republice. Ke konci 70. let založil společně s přáteli Cosmos Tureček klub, který sdružoval přátele fotbalu. Postupem času se činnost klubu rozšiřovala. Klub organizoval přátelská utkání. Byl financován z členských příspěvků a jako takový mohl samostatně hospodařit. V době největší slávy klub dokonce některým členům poskytoval finanční pomoc. Většina aktivit byla pravidelně sledována StB, což podle Stanislava Devátého bylo běžné, protože „jakékoliv seskupení lidí mimo oficiální struktury bylo tehdy podezřelé“.

Ztráta manželky a dcery Kateřiny

Jak se rozšiřovala aktivita klubu, stoupal také zájem Státní bezpečnosti o jeho členy. Stanislav následkem tohoto „zájmu“ přišel o zaměstnání v JZD Slušovice, později byl dokonce zadržen i se svou pětiletou dcerou Kateřinou. Sice byli oba ještě týž den propuštěni, ale tato zkušenost byla pro Stanislavovu ženu příliš otřesným zážitkem a neobešla se bez následků. Manželka se totiž rozhodla i s dcerou emigrovat. Využila v té době osvědčený způsob, a to zájezd na dovolenou do Jugoslávie. Odtud odcestovala do USA.

Ztráta rodiny byla pro Stanislava Devátého velmi těžkou zkouškou psychické odolnosti. Začal se tedy intenzivně věnovat protirežimní činnosti. Doma tiskl časopis Sport s informacemi o signatářích Charty 77. Domácí tiskárnu se mu dařilo dobře schovávat a díky tomu se zlínské skupině podařilo například vydat samizdatem Orwellovu knihu 1984: „My jsme to udělali jako k výročí v nákladu asi 200 kusů. Nejdřív se nám podařilo ji nechat přeložit, to udělal bratr Ivana Lampera. Celou knihu jsme naklepali na rozmnožovací blány a pak jsme to sítotiskem vytiskli. Přičemž ta kniha měla přes 400 stran, takže si dovedete představit, co nám to dalo za práci.“

Za úspěchem celé skupiny prý stála informace jeho souseda o štěnici ve svém bytě. Pamětník tak mohl ochránit nejen sebe, ale i ostatní členy zlínské skupiny, kteří se na tisku podíleli.

V roce 1986 se Stanislav Devátý stal členem Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných známého pod zkratkou VONS. V rámci této práce jezdil po celé republice a sledoval soudní přelíčení osob nespravedlivě stíhaných režimem. Posléze vypracovával pro Výbor zprávy, které byly šířeny do zahraničí, sloužily však i jako poklady pro stížnosti na československé státní orgány.

Mluvčím Charty 77

Činnost Stanislava Devátého pro VONS byla všeobecně známa, i když byla v rámci tehdejších norem nelegální. Jakmile se tedy dostavil na nějaký sledovaný soudní proces, následovalo bití ze strany Státní bezpečnosti, později byl pravidelně zadržován na 48 hodin ve vazbě. Stanislav Devátý při zatýkání zásadně nespolupracoval. Lehl si a případně se něčeho držel či křičel, aby upoutal pozornost. Často tak proti němu bývalo použito násilí. Jednou se dostal do kuriózní situace, kdy se od příslušníků StB dozvěděl o své nominaci na jednoho z mluvčích Charty 77: „Když mě odvezli na tu policejní stanici, tak mi místní zlínský náčelník StB říká, že to, co dělám, není dobré. A jestli budu dělat ještě i mluvčího Charty, tak si teda užiju. A já byl překvapený. Oni ti estébáci to věděli dřív než já!“

Mluvčí Charty 77 byli celkem tři a měli nezáviděníhodnou situaci. Jezdili po republice, seznamovali občany se zněním Charty i s dalšími dokumenty, které Charta vydávala. Byla na ně nasměrována veškerá pozornost Státní bezpečnosti, což znamenalo rozsáhlé represe. Stanislav Devátý sám potvrzuje, že roky 1988 a 1989 pro něj patřily k rokům nejnáročnějším, neboť byl pravidelně zatýkán. Za ty dva roky byl každých čtrnáct dní ve vazbě. Byla to však také určitá možnost, jak nejen české veřejnosti ukázat nedemokratičnost zdejšího politického zřízení: „Takže my jsme byli pozvaní na osmou hodinu na ambasádu Velké Británie. Tak jsme pomalu šli k té rezidenci a patrně nás z obou stran pozorovali, protože se najednou rozeběhlo několik lidí a šli po nás. My jsme se samozřejmě taky rozeběhli. Už jsem byl v brance a musel jsem ze sebe ty estébáky setřást. Strhla se potyčka před zraky náměstka ministra zahraničí Velké Británie. Poprvé byli svědkem toho, jak Státní bezpečnost vlastně funguje. Takže na základě této zkušenosti ještě tu noc podal ministr zahraničí Velké Británie protest Husákovi přímo na stůl.“

Prostředí Charty 77 bylo navíc poměrně komplikované, protože sdružovalo různorodou škálu názorových skupin. Byly zde skupiny nábožensky orientované, stejně jako silná skupina komunistů, kteří byli po roce 1968 vyloučeni ze strany. Stanislav Devátý podle svých slov ani nevěděl o problematické minulosti některých členů – především z řad komunistů, ale cítil potřebu změny v Chartě. Proto podpořil iniciativu Dopis čtyřiceti, dokument směřující do nitra Charty 77, který vyzýval její představitele k sebereflexi a změně.

Jednou z jeho prvních akcí v pozici mluvčího Charty 77 bylo uctění památky Jana Palacha v lednu roku 1988. „Věděl jsem, že je potřeba získat Václavské náměstí. Chtěl jsem, abychom vystoupili veřejně. Takže jsme položili věnec se stuhou a zapálili jsme svíčky.“ O rok později se konala akce znovu, ale tentokrát byla účast několikatisícová a je známa pod názvem Palachův týden. Během Palachova týdne režim demonstranty surově rozehnal. Ani rozsáhlé represe však nezabránily Stanislavu Devátému jet k hrobu Jana Palacha a položit květiny a vyjádřit znovu svůj vzdor vůči režimu.

Cesta k listopadu 1989

V polovině března roku 1989 následovalo opětovné zatčení a obvinění z pobuřování tiskem. Stanislav se dostal do vazby, ale na protest proti tomu vyhlásil hladovku. Kvůli svému zdravotnímu stavu byl po třiceti dnech propuštěn. To se opakovalo ještě dvakrát. Na konci srpna roku 1989 byl opět zadržen a po tzv. suché hladovce (odmítal i pít) také propuštěn, ale bylo jasné, že tento způsob odporu nikam nevede. Mezitím proběhl soud, který pamětníka odsoudil k dvaceti měsícům nepodmíněného trestu. Situaci se pamětník rozhodl vyřešit útěkem před trestem do Polska k přátelům. Mezi československým a polským disentem totiž existovala iniciativa Polsko-česko-slovenské solidarity, což byl způsob vzájemné pomoci a spolupráce. Poláci schovávali Stanislava Devátého až do prosince roku 1989, kdy se rozhodl vrátit zpět do Československa.

Ihned po návratu se zapojil do aktivit Občanského fóra, v prvních svobodných volbách v roce 1990 byl zvolen poslancem do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění.

„V roce 1990 za mnou přijela poprvé moje dcera z Ameriky. Bylo to náročné. Potom se ale provdala za Rakušana, z Ameriky se vrátila zpět do Evropy. Má pět dětí, vídáme se pravidelně.“

Poslancem byl až do prosince roku 1992, kdy zanikla Československá federativní republika. Poté přešel na místo šéfa Bezpečnostní informační služby, zde působil až do roku 1996. Během let působení v BIS dálkově studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Nyní pracuje Stanislav Devátý jako advokát v soukromé advokátní kanceláři Toman, Devátý & Partneři.

„Jsem spokojený, protože se mi podařilo po revoluci to, co jsem si přál. Svoboda je složitá věc, když ji člověk nemá, dal by za ni i život. Když ji pak získá, často neví, co si s ní počít. Po revoluci hodně lidí vůbec nevědělo, co má dělat. Já jsem začal studovat práva.“