Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Diamant (* 1930)

• narozen 4. května 1930 v Brně v středostavovské česko-židovské rodině

• transport do Terezína

• v terezínském rodinném táboře v Birkenau (Březince)

• později transportován do Buchenwaldu (leden–duben 1945)

• osvobozen americkými vojáky nedaleko Jeny 14. dubna 1945

• organizování repatriace spoluvězňů do Československa

• po válce vystudoval psychologii v Brně

• zaměstnán jako klinický psycholog

• dálkově vystudoval lékařskou fakultu

• v září 1968 emigroval do Holandska

• v devadesátých letech externě přednášel na univerzitách v Praze a v Brně

Psycholog a lékař Jiří Diamant, žijící od roku 1968 v Nizozemí, do českých zemí dnes jezdí jen na návštěvu. Po roce 1990 do své původní vlasti míří relativně často, v devadesátých letech zde dokonce několikrát přednášel psychologii na univerzitách v Brně a v Praze. Jeho domovem je dnes ale městečko Heiloo severně od Amsterdamu. V září 2008 se účastnil konference zahraničních Čechů pod názvem Krajané a exil: 1948 a 1968, kde vystoupil s příspěvkem Psychické následky emigrace. V rámci konference se autorovi těchto řádků podařilo s doktorem Diamantem setkat.

Jiří Diamant se narodil v Brně v roce 1930 v rodině obchodníka. Jeho otec byl obchodní zástupce textilní továrny pro jižní Moravu. Jiří Diamant byl vězněm koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau. Přežil, i když byl součástí tzv. terezínského rodinného tábora v sekci BIIb, jehož velká část byla zlikvidována během jara a léta 1944. Podobně jako například historik Toman Brod patří mezi takzvané „Birkenau Boys“ – mladíky z rodinného tábora ve věku 12–16 let, kteří se štěstím prošli nacistickou selekcí.

Nevyužitá možnost

Jiří Diamant měl mladšího bratra, oba bratři měli na začátku okupace šanci na záchranu. Byli dokonce na seznamu dětí, které měly být převezeny do Británie. „Můj tatínek byl před naším odchodem do koncentračního tábora informován o možnostech poslat děti do Anglie. Ty transporty skončily u toho pána (Nicolas Winton), který zachránil několik stovek dětí. Všechno jsme měli připravené s mým mladším bratrem Tomášem. Pasy byly odeslány ‚lifty‘ do Anglie, které pak skončily v Belgii. Tatínek tu cestu na poslední chvíli zrušil, protože nechtěl rodinu rozdělit na děti a rodiče. To se nám samozřejmě stalo osudným.“

V roce 1941 byli vystěhováni ze svého brněnského bytu. 22. března 1942 byla celá rodina povolána do transportu do Terezína. V táboře Terezín žili Diamantovi do prosince 1943. Transport odjel 15. prosince 1943 směrem do Birkenau (Březinky), kde byli zařazeni do rodinného tábora BIIb. Rodinný tábor v Birkenau byl však jen dočasně chráněný před selekcí a následným vyvražděním. Předchozí transport do rodinného tábora byl po šesti měsících 8. března 1944 bez selekce zlikvidován. Transport, s nímž přijela i rodina Diamantova, byl zlikvidován také, ale předcházela tomu obvyklá selekce. „V našem případě to bylo poněkud jiné. Vybrali práceschopné muže a ženy a poslali je do pracovních transportů do Německa. (…) Varoval jsem svého otce, že i zbylí obyvatelé tábora BIIb skončí v krematoriích. Můj tatínek, který byl přesvědčený masarykovec a humanista, nechtěl dlouho věřit, že takový kulturní národ jako Němci by byl schopen masových vražd. Nakonec jsem ho přesvědčil, že šel na poslední selekci. (…) Naskytla se možnost vytřídit několik hochů ve věku od dvanácti do patnácti let, kteří měli sloužit esesákům nebo vězeňským kápům jako poskokové (služebníci – laufer).“

Otec nakonec nebyl vybrán, jeden z velitelů, jistý Buntrock, se ho při selekci zeptal, čím je, a on odpověděl, že nosičem nemocných. Tato odpověď se prý esesákovi vůbec nelíbila. Rodiče se tak museli smířit s tím, že rodina bude rozdělena, že Jiří odejde na práci a rodiče zůstanou s mladším synem v rodinném táboře. „Maminka prohlásila, že doufá, že aspoň já přežiji, aby aspoň někdo z nás zůstal.“

Stejně jako naprostá většina přeživších z rodinného tábora i Jiří Diamant vzpomíná na dnes již legendárního vychovatele dětského bloku Fredyho Hirsche: „Fredyho Hirsche znám velmi dobře. Byl to můj cvičitel v Brně, už tam jsem ho znal. Setkal jsem se s ním naposledy v Birkenau, kde byl naším vychovatelem v dětském bloku. Nacvičovala se Sněhurka a sedm trpaslíků a tak podobně. Velmi statečný, hodný, o děti dbající člověk.“

Šestého července 1944 opustil Jiří rodiče a nastěhoval se do mužského tábora, tam zůstal do prosince 1944. Bydlel hned vedle baráku sonderkommanda, které mělo na starost kremace a jehož osazenstvo samo dobře vědělo, že jednou půjdou také na smrt.

„Jako kluci jsme tajně přelézali plot a šli jsme přes zákaz mezi ty pracovníky v krematoriu. Našel jsem tam jednoho polského Žida, který se náhodou také jmenoval Diamant. Ten si mne oblíbil a vyprávěl mi svůj osud, mimo jiné, že musel zplynovat svoji manželku a děti. Ti lidé byli natolik traumatizovaní, že trávili den v opilosti. Oni si mohli všechno nechat, zlato, skvosty, hodinky. Oni tak rozdávali a nám dávali chleba. Nic neměli ze života, věděli, že za pár měsíců je zabijou. Na pochodu smrti jsem viděl, že jeden vězeň chtěl druhému uříznout ruksak, a když ten to zpozoroval a začal křičet, to bylo večer před přenocováním, tak mu vrazil kudlu do zad. Takové věci člověk viděl v pubertě. Náš styk se smrtí byl skoro bezprostřední.“

Hrozba transportu smrti v lednu 1945

„V prosinci jsem byl vybrán do Osvětimi, do základního tábora, kde jsem pracoval u koní a pobyl jsem tam až do 23. ledna 1945. Odcházeli jsme vždy brzy ráno, po páté, o půl šesté, takže ten tábor jsem skoro nikdy neviděl. Šli jsme ve sněhu až do místa, kde byly stáje s koňma, a vraceli jsme se zase za tmy. Toho 23. ledna jsme vyšli ven a v poledne jsme dostali příkaz, že se do tábora nevrátíme a že půjdeme na takzvaný transport smrti. Šli i s těmi zvířaty do nedalekého Loslau (?), slyšeli jsme v dálce výstřely kanonů. Nakonec ti esesáci rozhodli, že nás naloží na otevřené uhelné vagony. Jeli jsme přes Německo, nejprve do Gross-Rosen, tam byl pověstný koncentrační tábor, jehož se každý obával, ten byl naštěstí přeplněný, tak jsme jeli dál až do Buchenwaldu.“

V Buchenwaldu museli projít obvyklou desinfekcí, kde Jiří Diamant zjistil, že mu ze zimní cesty v otevřených vagonech omrzly nohy. Otekly mu nohy a naskočily puchýře. Nemohl pořádně chodit, museli ho další den odnést do táborové nemocnice. Měl štěstí a zachránilo ho, že v nemocnici narazil na české vězně-lékaře. „Zachránili mi oba palce u nohou, které jsem měl už zčernalé.“ Jeho dalším štěstím bylo, že byl umístěn do baráku, kde polovina osazenstva byli vězni z Norska a druhá polovina pacienti na doléčení.

Osvobození – duben 1945

„Blížila se opět fronta, tentokrát americká, a když jsem se ptal lékaře, zda mám zůstat nebo jít na další pochod smrti, tak mi říká: ‚Já ti poradit nemohu, když tady zůstaneš, tak nás vyhodí do povětří, když půjdeš na pochod smrti, tak tě můžou zastřelit.‘ Mně nebylo tenkrát ani patnáct let, tak jsem se rozhodl pro pochod smrti. Byl to český transport, v kterém byla řada známých Čechů, kteří se později zapojili do politiky. V Buchenwaldu byl mimo jiné Plojhar, byl tam Zenkl a tak dále. Čili my jsme šli s tím transportem z Buchenwaldu do Weimaru, tam nás naložili, tentokrát do zavřených vagonů, jeli jsme směrem do neznáma, nevěděli jsme kam. Později jsme se dozvěděli, že to měl být tábor Flossenbürg u českých hranic. Náš vlak byl sledován americkými letci, takzvanými kotláři, a lokomotiva nakonec prostřílena nedaleko města Jena ve východním Německu. Nemohli jsme jet dál, získali jsme jeden den, a to bylo naše štěstí.

Čekali jsme na další příkazy, které přišly až po čtyřiadvaceti hodinách. Dali jsme se na pomalý pochod Jenou. Byl vyhozen do povětří jeden most, tam zůstal kus transportu, my jsme byli vpředu. Nakonec jsme se dostali do míst, kde jsme byli obklíčeni. Naši strážci, to byli vysloužilí wehrmachťáci a esesáci, protože ostatní byli na frontě nebo už zahynuli. Ti nás zavedli na takový pahorek a 13. dubna 1945 si pro nás přišli civilisté s bílými páskami a ti nás odvedli do nedaleké tělocvičny. Dostali jsme nějaké jídlo a pití a tam jsme přespali. Čtrnáctého dubna ráno najednou skočil do okna americký voják a s napřaženou puškou se ptal, jestli mezi námi jsou ozbrojení průvodci. Ukázalo se, že ne, asi se vzdali a odevzdali zbraně, a my jsme byli osvobozeni.“

Návrat do Prahy

Několik dní pobýval v americkém táboře pro osvobozené vězně. Jiří Diamant se dostal jako jeden z prvních vězňů koncentračního tábora do Prahy, bylo mu tehdy sotva patnáct let, v koncentračním táboře je však člověk dospělý rychleji než jinde. Ještě v prví polovině května se přihlásil k odjezdu do Prahy, při příjezdu ještě viděl zbytky barikád po Pražském povstání. V Praze se podílel na organizaci transportu pro repatriaci zbývajících vězňů, kteří stále čekali v amerických repatriačních táborech. Do transportu se prý přihlásilo i mnoho zvědavců z řad Pražanů, kteří zabírali místa potřebnějším. „Pražané jsou lidé zvědaví. Když jsme sestavovali transport, tak jsme tam viděli desítky lidí s kamerami, aby si vyfotili, jak to v Německu po válce vypadá. Neuvědomili si, že obsazují místa lidí, kteří touží po pobytu v koncentračním táboře vrátit se do vlasti.“ 

Přes třicet členů jeho širší rodiny zahynulo, zachránila se jen rodina jeho strýce, kteří přežili v Terezíně. Diamantovi měli i příbuzné ve smíšeném manželství v Uherském Brodě, kteří byli ochotni se ujmout patnáctiletého Jiřího.

V Uherském Brodě vystudoval gymnázium, chtěl pokračovat ve studiu jazyků, ale nebylo to prý možné. Vybírat mohl jedině z technických oborů, z kterých si zvolil chemii. Na chemii se nakonec nedostal, ale s velikým štěstím mohl nastoupit ke studiu psychologie na filozofické fakultě. „Bohužel se psychologie musela studovat s filozofií a filozofie byla tenkrát z více než osmdesáti procent marxismus.“ Marxismus navštěvoval, ale vnitřně s ním nesouhlasil. Do roku 1953 studoval v Brně, ale toho roku se mu podařilo přejít do Prahy. „To bylo velmi výjimečné, Moravák se tehdy jen málokdy dostával do hlavního města.“ Nastoupil prvního dubna 1953 jako klinický psycholog na psychiatrické klinice profesora Zdeňka Myslivečka.

Byl tam velmi spokojen, bohužel jeho spokojenost trvala jen krátce. Asi o rok později musel nastoupit na základní vojenskou službu v Hořicích v Podkrkonoší. Na toto období života má Jiří Diamant hezké vzpomínky, ale to jedině proto, že se zde seznámil s celoživotní partnerkou, budoucí manželkou Jarmilou.

Od roku 1965 mohl vyjíždět do zahraničí na různé kongresy, zpočátku jen výjimečně, v následujících letech se však Československo otvíralo světu a cestování stalo dostupnějším.

Útěk po srpnové invazi

V roce 1968 měl Jiří Diamant možnost zúčastnit se psychologického kongresu v Amsterdamu. Byl srpen 1968, manželka s dětmi byla u svých rodičů na prázdninovém pobytu v Červeném Kostelci. „Srpen 1968 nás zaskočil. Československá a sovětská delegace na kongresu se najednou přestaly stýkat.“ Jiří Diamant se po několika dnech váhání, zda má přijet do okupované Prahy, rozhodl vrátit do Prahy za rodinou. Jakmile se rodina sešla, jejich rozhodnutí bylo rychlé a jasné. Musí s manželkou a dětmi co nejrychleji utéci za hranice! Ovlivnila ho v tom i zkušenost s promarněnou šancí otce na záchranu bratra i jeho samotného.

„Jedním z mých motivů (k emigraci) bylo, že jsem nechtěl opakovat chybu svého tatínka, který svou nerozhodností způsobil zničení naší rodiny. Tohle neudělám, kvůli dětem musím odejít. To hrálo také určitou roli. Žena získala potřebné pasy. Jeli jsme autem. Auto jsme si pořídili ne z mého klinického platu, ale že jsem byl v roce 1966/1967 jeden rok ve Spojených státech na studijním pobytu.“

Druhého září se rozhodli k útěku. Dětem namluvili, že jedou k příbuzným. Manželka se svojí matkou musela balit v den, kdy šly děti do školy, aby o ničem nevěděli.

„S tchýní, která nám do našeho bytu přijela pomáhat při balení, jsme se domluvili, že když neprojdeme, tak se ubytujeme v jižních Čechách a dáme jí vědět. Když projdeme, tak jí dáme zprávu z Vídně. Přijeli jsme na hranici s dvěma malými dětmi, teď přišli celníci, který spolupracovali. ‚Kam jedete?‘ – ‚Do Jugoslávie.‘ – ‚No, na tu Jugoslávii jste dobře nabalení.‘ Manželka: ‚Maminka nám tam dala na kufry zimní kabáty a děti seděly na čtyřech spacích pytlích.‘ Celník nám říkal: ‚Víte, nezlobte se, já musím vás prohlížet, ten ruskej major se na mne kouká.‘ Oni věděli, kolik uhodilo, a my taky. Najednou celník odešel a jedno dítě vykřiklo. ‚Je, my jsme na hranici, kdepak mám svou panenku?‘ My jsme dětem namluvili, že jedeme k nemocné tetičce do Uherského Brodu. Manželka: ‚My bychom neprošli. Míša měla ve škole za učitelku předsedkyni komunistické strany. Představte si, že by jí něco takového vykládala. Řekli jsme, jedeme za tetičkou.‘ Vrátil se celník a popřál nám šťastnou cestu. Projeli jsme závorami, z druhé strany byla fronta, byla řada aut, vraceli se do Čech a ptali se úzkostlivě, jak to v té Praze vypadá.“

V emigraci

Ve Vídni se setkal s pracovníky židovské organizace Joint. Do Izraele se Jiřímu Diamantovi nechtělo, jeho žena je katolička, měl pocit, že tamní prostředí není smíšeným manželstvím nakloněné. Za oceán také nechtěli, slíbil svému tchánovi, že neodjedou příliš daleko. Do Německa jej to po jeho životní zkušenosti také netáhlo, takže využil kontaktů ze své poslední zahraniční cesty do Amsterdamu. Při cestě do Nizozemska potkali nedaleko českých hranic v Bavorsku holandskou rodinu, která jim nabídla pohostinství do první dnů emigrace. Stali se pak přáteli. V Amsterdamu si Jiří Diamant začal hledat práci. Přestože klinická psychologie je velmi vázaná na jazyk, podařilo se mu díky vynikající angličtině najít práci v oboru. „Sešlo se mi pět nabídek. To bylo fantastické. Tam byl první psychologický problém. My jsme v Čechách nebyli zvyklí sami za sebe rozhodovat. Z té situace jsem se málem zhroutil. Pět možností, kterou mám zvolit?“

Nakonec si vybudoval kariéru v akademickém prostředí holandského Amsterdamu. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Jedním z mnoha problémů, s kterými se setkávali manželé Diamantovi, byl široce rozšířený marxismus v akademickém prostředí. „Když jsme přišli na tu univerzitu, tak jsme byli šokováni. Všude, i ve výtazích, byli Lenin, Stalin, Mao Ce-tung, Marx, Engels. Všech pět apoštolů. A srpy a kladiva. Tak jsme si říkali, proboha, kam jsme to utekli. Zpočátku jsme si mysleli, že budeme muset sbalit kufry a jet dál.“

Nakonec se oba velmi dobře pracovně uchytili a úspěšně v Holandsku vychovali své dvě dcery. Obě se staly úspěšnými lékařkami a vědeckými pracovnicemi. Starší dcera působí se specializací na astma a alergii, mladší dcera se zaměřila na diabetologii.