Bernard Dinter (* 1918  †︎ 2014)

Bernard Dinter

 „Ráno ses probudil a nevěděl jsi, co budeš dělat. Jestli budeš Čech, nebo Němec.“

Bernard Dinter se narodil 22. listopadu 1918 v Ludgeřovicích, které v té době ještě patřily pod pruskou provincii Pruské Slezsko. Celé Hlučínsko a s ním i Ludgeřovice byly totiž k Československu připojeny až po Versailleské mírové smlouvě v lednu roku 1920. Tak jako naprostá většina místních obyvatel se i Bernardovi rodiče hlásili k národnostní skupině Moravců, kteří mluvili charakteristickou řečí ovlivněnou skoro dvěma sty lety života v Prusku. Po mnichovské dohodě bylo na rozdíl od ostatních zabraných pohraničních oblastí celé Hlučínsko přičleněno přímo k třetí říši a místní muži tak podléhali německé branné povinnosti. Už v září roku 1939 tak Bernarda Dintera povolali do wehrmachtu. Jako příslušník 452. pěšího pluku se zúčastnil bitvy o Francii. Později ho přeřadili k dělostřelectvu, s nímž od roku 1941 prošel boji v Sovětském svazu. Zažil tam nejen velmi těžké bitvy, ale i několik proslulých sibiřských zim, které vojáky zabíjely po stovkách. Domů na dovolenou se dostal jen zřídka. Při jedné z nich, v roce 1943, se oženil s Lucií Stepkovou, kterou znal již z předválečné doby a jejíž zamilované dopisy mu pomáhaly přežít hrůzy války. O narození své prvorozené dcery se dověděl až s několikaměsíčním zpožděním a poprvé ji uviděl až po roce. Čtyři dny po ukončení války, 12. května 1945, ho zajali sovětští vojáci na poloostrově Hel nedaleko Gdaňsku v dnešním Polsku. S dalšími stovkami německých zajatců pak týdny putoval pěšky do zajateckého tábora v běloruském Minsku, odkud ho po několika měsících převezli do zajateckého tábora Tereza v Moravské Ostravě. Domů se vrátil až v květnu 1946.

 

V Ludgeřovicích

Bernard Dinter pochází z početné rodiny a narodil se do nejisté doby. Bylo těsně po první světové válce a oblast Hlučínska měla za první republiky velké hospodářské problémy. Početnou rodinu živilo jen malé, pětihektarové hospodářství a otcův havířský plat. Dinterům tak na různé nemoci zemřelo v dětském věku pět z jedenácti dětí. Bernard ale vzpomíná, že doba jeho dětství měla oproti dnešku také své výhody. „Život za první republiky byl mnohem chudobnější, ale mnohem srdnatější. Skoro všichni jsme byli jedna rodina. Sousedi jeden druhému pomáhali.“

Malý Bernard prožíval normální dětství. Doma sice musel pomáhat na hospodářství, ale měl čas i na koníčky. V mládí byl hodně sportovně založený. Pravidelně běhal, dělal cvičitele v Orlu, závodně hrál stolní tenis a chodil do atletiky. Po obecné a měšťanské škole se vyučil truhlářem a pak měl 1. října 1938 nastoupit vojenskou službu v Československé armádě. Bylo to den po podpisu mnichovské dohody, kdy zástupci čtyř evropských mocností rozhodli o obsazení většiny pohraničních oblastí nacistickým Německem. „Ráno ses probudil a nevěděl jsi, co budeš dělat. Jestli budeš Čech, nebo Němec,“ vzpomíná Bernard Dinter, který se tehdy raději rozhodl odejít do Valašského Meziříčí do dřevařské školy. „Ani jsem nevěděl, co bude. Ve Valašském Meziříčí jsem byl akorát týden. Osmého října nás obsadili Němci. Já jsem nastoupil prvního a osmého mě vyhodili, že jsem Němec a tam jsou jenom Češi. Tak jsem šel domů.“

Hlučínsko bylo obsazeno 8. října 1938 a jako součást Pruského Slezska připojeno přímo k Německu. Místní muži tak podléhali branné povinnosti ve wehrmachtu. Bernard pracoval ještě rok jako truhlář, než musel v září 1939 nastoupit výcvik v německém městě Leobschütz (dnešní Głubczyce na jihu Polska). V dalších měsících války do wehrmachtu narukovali ještě tři Bernardovi bratři. Nejstarší Josef oblékl uniformu v listopadu 1939. Bojoval na východní i západní frontě, kde se dokonce několikrát setkal s Bernardem. Válku přežil a přes zajatecký tábor v Orlové se vrátil domů. Engelbert narukoval v únoru 1941 a zúčastnil se bojů v Africe a Itálii. Stejně jako Bernard a Josef se po válce vrátil domů. Nejmladší Rudolf narukoval jako sedmnáctiletý v červenci 1942 a sloužil u námořnictva. Padl v březnu 1945 poblíž Gdaňsku.

 

V bitvě o Francii

V Leobschützu Bernarda zařadili k 452. pěšímu pluku (Infanterie – Regiment 452), spadajícího pod 252. pěší divizi (252. Infanterie – Division). Pluk nebyl nasazen do bojů v Polsku a v prosinci 1939 ho převeleli k západní hranici Německa poblíž Maginotovy linie, aby mohl zasáhnout do chystané bitvy o Francii. Ta byla zahájena 10. května 1940 útokem na neutrální státy Nizozemsko, Belgii a Lucembursko. Divize, ve které sloužil pamětník, zatím vyčkávala v okolí města Saarbrücken. „Přijeli jsme tam a první jsme zjišťovali termín a se všeckým jsme se obeznámili. Zjistili jsme, že tři kilometry před námi je dalších pět nebo sedm kilometrů ,niemandsland‘, čili země nikoho. Bylo tam několik vesnic. Já jsem byl v Seyweileru, asi tři kilometry od Bebelsheimu. Tam jsme potom chodili v zimě krást seno pro koně. Včíl to přijde. První styk s Francouzi. Šli z jedné strany do toho ,niemandslandu‘ a my z druhé. Oni měli ten samý úkol co my ‒ krást seno po opuštěných stodolách. Výstřel padnul, ale hned červená raketa do vrchu. Byl konec války a mezi námi bylo velké přátelství. Radili nám a ukazovali: ,Tam je ještě něco, tam...‘ To byla válka,“ vzpomíná na první setkání s francouzskými vojáky Bernard Dinter.

V červnu 1940 už ale jeho jednotka zaútočila na Maginotovu linii. „Byl to tuhý boj. Tenkrát jsem dostal poprvé strach z války. Naráz přátelství padlo a byli jsme zas velcí nepřátelé. V mé rotě tam padli hned dva vojáci pocházející z Ludgeřovic,“ vypráví pamětník, jehož jednotka po prolomení Maginotovy linie pokračovala dál přes pohoří Vogézy až do města Bordeaux v jihovýchodní Francii.

Po bitvě o Francii byl Bernard převelen k dělostřelectvu a poslán na výcvik někde poblíž Berlína. Několik měsíců pak se svou jednotkou pobýval v okolí Varšavy, než byl převelen k hranicím se Sovětským svazem. Chystala se totiž operace Barbarossa.

 

Na dohled Moskvy

Útok na Sovětský svaz byl bez vyhlášení války zahájen 22. června 1941. Bernard Dinter se nacházel ve skupině armád Střed (Mitte), která útočila v oblasti Brestu. Protože jako jeden z mála alespoň částečně ovládal polštinu, měl v počátečních fázích boje na starosti několik polsky hovořících mužů, jejichž úkolem byla doprava munice. „Jak jsme byli v Minsku, tak se mi ta moje jednotka rozpadla. Potom mně z druhé roty přidělili další čtyři, ale za chvíli už jsem zase neměl nikoho, protože mně utekli.“

Hned zpočátku byla válka na východní frontě velmi krutá. Bernard Dinter do konce života nezapomene na obraz hrůzy, který spatřil po útoku sovětských vojáků na jejich jednotku u Pinských bažin v Bělorusku. „Naše jednotka šla za námi k městu Pinsk, jak jsou ty bažiny. My jsme to přešli a za námi šla baterie, nemocnice a ošetřovatelky. Rusi byli schovaní v bažinách. Nás pustili, a jak procházely ošetřovatelky, nemocnice, tak je přepadli. To už nejde ani psát, co se tam dělo. Tam byly ženy s mečem mezi nohama, jazyk vyřezaný, krk podřezaný, to se nedá mluvit.“

Po bitvě o Minsk ho zařadili jako zaměřovače k dělu. Jeho jednotka s celou skupinou armád Střed postupovala dál k Moskvě. I když se pamětník jako zaměřovač děla nepohyboval v prvních liniích, zažíval ve svých dvaadvaceti letech obrovský stres. Dennodenně byl svědkem toho, jak umírají jeho přátelé, a ráno si nikdy nemohl být jist, že den, který nastává, nebude jeho poslední. „Tam se střílelo, padali mrtví. Tam se sténalo a pohřbívalo. To byl denní pořad. Člověk byl tak morálně otupělý, že mu bylo skoro všechno jedno. Co jiného vám zbývalo? Tam se člověk jen staral, aby to přežil. Tam jste jenom slyšel a plnil rozkazy. Žádné postranní myšlenky o rodině. Na to ani nebyl čas. Když nám nikdo neporoučel, tak nám druzí vykládali svoje trable, takže na nějaké uvažování o vážnosti lidského života nepřišlo,“ vypráví Bernard Dinter, který byl na frontě celkem čtyřikrát raněn, ale naštěstí nikdy nešlo o nic vážného. Jedno ze zranění utrpěl při postupu na Moskvu. „Řídil jsem při odstřelu dělo. Naráz přiletěla bomba. Mně se nic nestalo, dostal jsem jen pár kamínků do zad. Ten, co odpaloval z našeho děla, to chudák chytnul. Byl otočený bokem, a tak ho to chytlo z boku. Střeva se mu vysypaly. Naštěstí byl ten chlap povoláním řezník. Víte, co zrobil? On si to střevo chytnul a držel, aby nevypadlo. Za pět minut ho naložila motorka a odvezla. Doktor měl jakýsi sprej, a jak ho na něj stříknul, tak se kolem rány zrobila taková kula pěny. Co to bylo, nevím, ale přežil.“

Vojáci žili v nepředstavitelném stresu a Bernard vzpomíná, jak asi sto padesát kilometrů východně od Moskvy podnikli protiútok na sovětské vojáky či partyzány, kteří těsně předtím zaútočili na jejich přední linie. „My jsme leželi nedaleko Moskvy. Bylo to mezi Vjazmou a Možajskem v kterési dědině. Ležíme tam v noci před lesem, všechno nachystané, aby nás nepřepadli, protože na útok jsme se ještě nechystali. Ale co se stalo v noci: oni na nás zaútočili. Ale kdo?! Pár vojáků za báby převlečených! Děcka, báby, všecko. Hnali to dopředku a samozřejmě v naší první linii v zákopech zastřelili spoustu vojáků. My jsme potom měli hned protiútok a začali jsme to brát samopalem. Samozřejmě tam žádný nehledí, kdo je na druhé straně. Jenomže tam bylo hodně bab a děcek mrtvých,“ vzpomíná Bernard Dinter.

V říjnu 1941 zahájila vojska wehrmachtu útok na Moskvu. „Před námi už jsem dalekohledem viděl Moskvu,“ dodává. To už však v Rusku napadl první sníh a cesty se kvůli bahnu staly neprůjezdnými. Ještě horší situace nastala s příchodem zimy, kdy teploty klesaly až k mínus čtyřiceti stupňům a špatně oblečení němečtí vojáci začali po stovkách umírat. Sověti podnikli protiútok a Němce zatlačili o více než sto kilometrů zpět na západ. Bernard si ale na žádnou protiofenzivu nevzpomíná a vypráví, že k ústupu je přiměl mráz. „Vojenský boj tam vůbec nebyl. Tam byly jenom mrazy. Tanky zamrzly, olej zamrzl. Všechno to zůstalo tak. Rusi to všechno dostali zadarmo.“

 

Hřály ho dopisy od milé

Skupina armád Mitte podnikla několik ofenziv, ale od roku 1942 dobytá území postupně vyklízela. Bernard Dinter zažil v Sovětském svazu dvě zimy. Vzpomíná, že země byla poseta desítkami mrtvol umrzlých vojáků. V třeskutých mrazech bylo těžké vykonávat i ty nejzákladnější potřeby. „Problém byl i čůrat. Najít místo, kde nebyl vítr. Jinak by to zmrzlo. Čtyřicet stupňů je čtyřicet stupňů.“ Každý voják se snažil před mrazem nějak chránit. „Vzal jsem si deku od padlého. Šňůrkami jsem si půl deky zavázal na nohy skoro až po kolena. Kůň se mi pod nohama sesypal. Zmrznul. Měl jsem co robit, abych se z něho vyškrábal,“ vypráví Bernard Dinter, kterého zahřál jen příchod vojenské pošty. Pravidelně si totiž dopisoval s Lucií Stepkovou z Ludgeřovic, již znal ještě z předválečného období. Během svého nasazení v Sovětském svazu se s ní ale setkal jen dvakrát, protože dostal pouze dvě dovolené. Při jedné z nich, v květnu 1943, se s Lucií oženil. Hned po svatbě se ale musel vrátit do války. O narození dcery Edeltraud se tak dověděl až s několikaměsíčním zpožděním. V té době totiž probíhaly nejtěžší boje a vojenští pošťáci nemohli najít ustupující jednotky. Dceru tak Bernard viděl poprvé až na krátké dovolené rok po jejím narození.

 

Beznaděj

Na východní frontě německá vojska dál ustupovala. Bernard vzpomíná, že mu několikrát blesklo hlavou, že by se mohl Sovětům vzdát. Věděl ale, že by ho to nejspíše stálo život. „Když někdo neposlechnul, žádnej se s ním nepáral a odstřelili ho. Soudy neexistovaly. Flinta byl soud. Když někdo píše, že se z wehrmachtu dalo utéct, je to hovadina. Já jsem to zažil. Byli jsme na zpáteční cestě a naráz ostrá palba z ruské fronty. Tak pět nebo šest vojáků se sebralo, vyskočilo z díry, co si vykopali, dali ruce navrch a šli se vzdát. My jsme zůstali a pozorovali to. Někdy měl člověk takové chlupaté myšlenky. Co kdyby? Nebylo by to lepší? Ti Němci, co se vzdali, přešli takových sedmdesát metrů k lesíku a jeden za druhým lehli na zem. Odstřelili je jak vrabce.“

Jednotky, v nichž Bernard sloužil, ustupovaly před ofenzivou sovětské armády celé měsíce. Na samém konci války se ocitli u Gdaňsku v dnešním severním Polsku. Město tehdy ještě neslo německé jméno Danzig. „Byli jsme v předměstí Langfuhr a už byl klid. Rusi šli kolem nás dál na Berlín a nás tam nechali. Už jsme pro ně nebyli zajímaví. Tak jsme hráli fotbal, krátili jsme si čas, protože jsme neměli co robit. Naráz se tam objevilo letadlo a zas odletělo a nic. Jenomže co se potom stalo: Přiletělo pět nebo šest letadel a spustily se na nás bomby. Jedna bomba praštila vedle mě. Trochu mě to zasypalo, ale jedna ruka mi trčela ven. Skočil jsem do díry, kterou jsme si museli v každé pozici pro sebe vykopat. Hrobeček pro sebe. Já jsem do toho skočil a nechybělo vela, aby mě ta hlína zakryla. Jak odletěli, tak to vojáci prohledávali. Kdo padnul, kdo chybí. Až mě našli. Odhrábli mě.“

Právě v Gdaňsku pamětník málem skončil před vojenským soudem. „Velitel, co převzal náš bunkr, nám pořád dával stráž. Přes den i přes noc. Všichni už protestovali, včetně mě, až jsme se na schodišti u bunkru pohádali. Vtedy jsem měl nějakou energii. Já jsem mu jednu praštil do zubů, že se svalil ze schodů do bunkru. Za půl hodiny pro mě přijeli, že musím na velitelství a že půjdu před vojenský soud. Když jsem tam přišel, byl tam major, který mě kdysi cvičil. Byl z Wroclawi [Vratislav – pozn. ed.] a já mu ve výcviku jako truhlář udělal několik dřevěných hraček pro děti. A bylo po vojenském soudu. To jsem měl velkou kliku. Pár dní jsem tam musel být. Přijdu zpátky k jednotce a ptám se vojáků, kde je velitel. Poslali ho na frontu jako pozorovatele a tam padl.“

 

V zajetí

Válka oficiálně skončila 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací Německa a jeho ozbrojených sil. Bernard Dinter se tehdy nacházel na poloostrově Hel nedaleko Gdaňsku. „Velitelé nás nechali a šli pryč. Vojna skončila a my jsme tam byli furt. Až jsme neměli co jest, tak jsme se museli sebrat a jít domů. Jenomže nás zastavili Rusi a vzali do lágru,“ vypráví pamětník, kterého společně s dalšími desítkami bývalých vojáků wehrmachtu zajali 12. května 1945 pouze dva ozbrojení sovětští vojáci. Zajatců bylo nakonec tisíce a všichni se prý pod dozorem vydali na několikatýdenní pěší cestu do osm set kilometrů vzdáleného zajateckého tábora v běloruském Minsku.

Pamětník vzpomíná, že v táboře neviděl žádné oplocení a že všichni zajatci museli pracovat. On sám chodil jako stolař opravovat střechy poničené válkou a také řezal dřevo v lese. Při jednom ze společných návratů z lesa se stala příhoda, kterou si dodnes velmi dobře pamatuje. „My jsme šli po práci celá skupina. Bylo nás asi víc než sto. Hladní jsme byli. Už bylo kvečeru. Kolem cesty byly takové nízké lípy a měly zelené větvičky. V tom ruským zajetí byl hlad a my jsme si sami vařili všelijaké lístky ze země. Polívku jsme z toho robili. Pár kousků chleba, pár lístků zeleného jsme tam strčili a tak se jedlo. Jeden náš voják skočil do vrchu, strhnul jednu větvičku s lístky a začal to jíst. Přišel strážný, a jak měl flintu na rameni, tak ho praštil přes hlavu. On se sesypal a už ho nevzpamatovali. Ale to nebyl konec, to byl teprve začátek. Celá kolona samozřejmě zůstala stát, hlídka nehlídka. Žádný hlídku neposlouchal. Zajatci začali brblat, nadávat, jak to bývá u takového případu. Přijel velitel na koni a zeptal se, co je. Zavolal si toho, co toho zajatce praštil, a začal mu nadávat. Protože i ruští vojáci říkali, že to udělal surově a nerozvážně. Ten chlap nic nezrobil, a on ho zabil. Pro takovou pitomost. Ten sovětský voják se svlékl a měl čtvery nebo patery hodinky na jedné ruce a dvoje hodinky na druhé. Velitel vytáhl z kapsy pistoli, zastřelil ho a hotovo. Zrobil soud na místě. Vražda za vraždu.“

Asi po půl roce byl Bernard Dinter s dalšími vojáky ze zajateckého tábora v Minsku transportován do Československa. Cesta trvala několik týdnů, protože transport nejel přímou cestou, ale přes Ukrajinu, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko. Poté strávil asi měsíc v zajateckém táboře v Olomouci, odkud se mu po několika měsících podařilo poslat domů lístek se zprávou. Z Olomouce ho převezli do tábora Tereza v Ostravě, kde tři měsíce pracoval v blízkém uhelném dole. Po úrazu ho v květnu 1946 konečně propustili domů.

 

Více než 70 let společné cesty životem

Půl roku po návratu musel Bernard nastoupit na tříměsíční vojenské cvičení beze zbraně v československé armádě, které se za dva roky ještě opakovalo. Až pak měl od vojenské služby konečně pokoj. Po válce pracoval jako stolař a později jako pecař ve Vítkovických železárnách, kde zůstal až do penze. S kamarády z války se již nikdy neviděl. Většina z nich prý totiž pocházela z území nynějšího Polska, a tak ani netuší, kde vlastně skončili.

Bernard Dinter dodnes žije se svou ženou Lucií v Ludgeřovicích a nedávno oslavili sedmdesát let společného života na platinové svatbě. „Na naše jubileum se svátečně vystrojila celá ulice,“ vzpomíná. Na otázku, co se mu vybaví, když se řekne druhá světová válka, odpověděl takto: „Podvod, to je pro mě druhá světová válka. Špinavá práce politikářů.“

 

Pro Post Bellum v roce 2014 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz