„A pak koncem roku, ještě před Vánocemi, roku 1942 dostali předvolání do transportu na 17. ledna 1943. A já je pořád vidím. Každý si mohl vzít jen omezené množství, deku a nejnutnější oblečení a hygienické potřeby. Musím podotknout, že si velice vážím a lituji a skláním se před těmi, co prožili koncentrační tábor. Ale když si uvědomím, co my jsme prožívali, to se nedá popsat ani pojmenovat. To byla směsice pocitů, já to nedokážu ani říct – neštěstí a strach a ten jsme prožívali de facto každý den.“
„Byla jsem u toho soudu a bratrovi přečetli obvinění a ptali se ho: ‚Cítíte se vinen?‘ Poklonil se a říká: ‚Vážený pane předsedo, vážení přísedící, vážený pane doktore a přítomní, necítím.‘ V první řadě seděl nějaký estébák z Hradiště, vyskočil, vzal ten papír s obviněním a říká mu: ‚Tady to máte černé na bílém. Podepsal jste to!‘ A bratr se zas uklonil a řekl: ‚Vážení, to bych vám musel říct, za jakých podmínek jsem ten protokol podepisoval.‘ Myslela jsem, že vyskočí z řady a zlynčuje ho. A pan doktor jen sklopil oči, podíval se na mne a zakýval hlavou. Věděli jsme, že je zle. Nakonec mu dali patnáct roků.“
„Jednou jsem tu byla, je to asi pět roků, na náměstí Míru. Když jsem přišla, bylo tam už plno lidí a všem rozdávali letáčky a na nich byla jména umučených v koncentračním táboře. Bylo tam takové pódium a tam každý šel a jména tam přečetl. A když jsem přišla, tak mi taky dali letáček a dívám se, bylo tam asi osm jmen, a té paní jsem se zeptala: ‚Proč mám číst jména cizích obětí, když mám 29 ve vlastní rodině? Maminku, dědečka...‘ Kolem mě se soustředilo několik lidí z pražské židovské obce a: Jak to? Jak se jmenuju a jak to, že o mně nic nevědí? Říkala jsem jim, že je to pro naši rodinu tak bolestivá událost, i pro ostatní, kteří to prožili, že jsem se nikde nechtěla angažovat a ani jsme nebyli ve spolku protifašistických bojovníků a pozůstalých po obětech nacismu, protože tam se o tom pořád hovořilo.“
„V roce 1942 v říjnu byli naši povolaní k registraci do Uherského Brodu. Jela jsem tam tehdy ze Zlína a šla jsem s maminkou v tom zástupu lidí k registraci. A když maminku ten Němec zapisoval, řekla jsem: ‚Jak to?‘ A že jsme křest'ani – tatínek byl katolík, čili maminka žila ve smíšeném manželství, jenomže v té době už byla s tatínkem rozvedená. Oni se v roce 1931, 1932 rozvedli. A on mi na to odpověděl, že jestli chci, tak mě tam napíše taky. Maminka mi jen stiskla ruku a řekla: ‚Mlč!‘“
„Přišli Němci a přišli taky do školy dělat pořádek. Každé první úterý v měsíci jsem se pak musela hlásit na gestapu. Ten velitel se jmenoval Raschka. Když jsem tam šla, byla jsem vždycky ustrašená. Opancéřované dveře a plno vojáků všude. Zakázal mi, striktně mi řekl, že nesmím nikam chodit – ničeho se účastnit, ani divadla, biografu. Jedině mi dovolil jezdit do Rajnochovic. A když jsem příště u něj vykonávala návštěvu, musela jsem mu ukázat lístek od vlaku, vyzpovídal mě, s kým jsem se stýkala mimo rodinu atd. A pokud vím, chodili i do školy se ptát, jak se učím. Ve škole se mnou byli spokojeni, protože jak jsem říkala, čtyři roky jsem je reprezentovala ve sportu, takže jsem byla do paměti dobře zapsána.“
„Šla jsem na městský úřad [zjistit], kdo se vrátil z koncentráku. Tam mi řekli, že pan Leinfelner a Klein, tak jsem k nim šla. Jak mě uviděli, hned mne poznali a ptali se: ‚Co ty tady?‘ - ‚Jedu domů a říkají, že se do Rajnochovic vrací maminka a je nemocná.‘ Pan Leinfelner mne objal a řekl: ‚Marto, je mi líto, že ti to musím říct zrovna já. Ale tvoja maminka se nevrátí. Ona s mojí maminkou, když jsme dojeli do Terezína, šla hned do transportu do plynu. Nečekej ani na strýca Alberta, protože ten také stál v transportu, který směřoval do Osvětimi.‘“
Marta Dittrichová, rozená Mohylová, přišla na svět 27. října 1923 v Rajnochovicích na Valašsku. Rodina jejího židovského pradědečka Maxmiliána Fanty, který na Moravu přišel z Tyrol, v Podhradní Lhotě vybudovala prosperující podnik: řeznictví, uzenářství a vlastní porážku. V době, kdy se Marta narodila, žili s maminkou Idou a otcem Janem Mohylou v nedalekém domě, který ale podle katastru spadal už do sousedních Rajnochovic. Marta vyrůstala se starší sestrou Eliškou a mladším bratrem Milanem. Ve Valašském Meziříčí absolvovala měšťanskou školu a později Obchodní akademii Tomáše Bati pro zahraniční obchod ve Zlíně. Ve 30. letech se Martini rodiče rozešli. Maminka, její bratr Albert a jejich otec Emil museli roku 1943 nastoupit transport nejprve do Terezína a pak dál do Osvětimi, kde všichni zahynuli. Stejný osud stihl i širší část rodiny – celkem na následky holokaustu zemřelo 29 jejích členů jmen Fanty, Hirsch, Herman, Pollak a Löff. Z Terezína se vrátil jen bratr Martina dědečka Josef Fanty, který v Rajnochovicích dožil a je pochován na holešovském židovském hřbitově. Během války byla na rodinný podnik uvalena nucená správa. Martin bratr Milan Mohyla se zde vyučil řezníkem, ale jako židovský míšenec musel roku 1944 nastoupit práci do tábora v Postelbergu (Postoloprty), odkud se mu podařilo před Vánocemi utéct a až do konce války se skrýval. Po absolvování školy byla Marta zaměstnána v podniku Moragro v Prštném (nyní část Zlína) a Brně. Po válce se společně se sourozenci snažili o nový rozvoj rodinného podniku. Roku 1949 byl ale bratr Milan zatčen a společně s dalšími odsouzenými v rámci procesů s protistátní skupinou Hory Hostýnské odsouzen – původně na 15 let, později byl rozsudek zmírněn Nejvyšším soudem na devět let. Po sedmi a půl letech v jáchymovských dolech byl ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn. Po dobu jeho nepřítomnosti vedla Marta jejich již znárodněný obchod v Podhradní Lhotě a starala se o dědečkova bratra Josefa. Roku 1953 se vdala za Karla Dittricha. Po bratrově návratu a uzdravení se roku 1960 odstěhovali do Vsetína, kde našla práci ve Státní bance československé. Zde pracovala dvacet jedna let až do svého odchodu do důchodu. Vychovala dceru Alexandru. Do konce života žila díky podpoře Židovské obce v penzionu v Praze. I ve svém vysokém věku se účastnila veřejného života a vzpomínkových akcí k uctění památky obětí holokaustu. Marta Dittrichová zemřela 12. února roku 2022.