Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Diviš (* 1953)

• narozen 20. listopadu 1953 v Kutné Hoře

• dětství prožil v Telčicích

• ovlivnily ho bigbeatové koncerty v tamním kulturním domě

• vyučil se elektrikářem

• vystudoval střední průmyslovou školu v Kutné Hoře

• v Kutné Hoře organizoval kulturní akce

• od roku 1982 sledován StB

• založil kapelu Krásné nové stroje

• na sedmý pokus přijat ke studiu na Akademii výtvarného umění

• od roku 1984 s Jiřím Davidem výstavy s názvem Konfrontace

• v roce 1987 stál u zrodu umělecké skupiny Tvrdohlaví

• zapojil se do dění sametové revoluce jako výtvarník i jako řidič

• v 90. letech působil jako pedagog na AVU

• v letech 2003–2010 vedl ateliér malířství na UMPRUM

Krásné nové stroje, Konfrontace, skupina Tvrdohlaví, několik výstav u nás i v zahraničí, pedagogické zkušenosti z Akademie výtvarných umění a Uměleckoprůmyslové školy. To je jen stručný výčet kariérních úspěchů jednoho z předních představitelů generace umělců, kteří o sobě dali vědět v osmdesátých letech. V naplnění malířských ambicí mu nepomohla ani Státní bezpečnost, ani vyhazov z vysoké školy. Jak se tedy z elektrikáře stal renomovaný umělec?  

Stanislav Diviš je dnes spojován hlavně se skupinou Tvrdohlaví. Ke kulturnímu životu měl blízko už od dětství a rozhodující pro něj bylo setkání s dílem a myšlenkami Františka Kupky. Začátky však nebyly lehké. Vyučil se elektrikářem, maturitu získal na průmyslové škole a až na sedmý pokus se dostal na Akademii výtvarných umění. 

Za svůj život prošel řadou dělnických profesí a na několik let se ocitl pod drobnohledem kutnohorské Státní bezpečnosti. Do kultury českého národa se však významně zapsal již na škole, když společně s umělcem Jiřím Davidem organizovali unikátní umělecké výstavy s názvem Konfrontace, které patřily v osmdesátých letech k nejvýznamnějším tuzemským výtvarným počinům. Generace kolem Diviše založila skupinu Tvrdohlaví a po revoluci se pevně etablovali na zdejší umělecké scéně. 

Český Dallas

Stanislav Diviš se narodil v Kutné Hoře v roce 1953, ale nejvýznamnější část svého dětství strávil v Telčicích, což byl městys vybudovaný pro zaměstnance povrchových dolů a elektrárny ve Chvaleticích. Oba rodiče zde vykonávali své povolání. Tatínek byl elektrikář a maminka účetní. 

Telčice prosluly na počátku 70. let kulturním střediskem, kde se odehrávaly koncerty slavných kapel jako Blue Effect, Flamengo či Olympic. Na mapě republiky se tak Telčice staly populární pro lidi i ze vzdáleného okolí a lidově vznikla přezdívka český Dallas. Pro první kulturní krůčky byla existence kvalitního hudebního programu pro Stanislava Diviše formující. 

Ze základní školy však putoval na vyučení v oboru elektrikář, což ho nebavilo. Jako učeň povrchových dolů hledal jinou profesní cestu. Vysvobozením pro něj bylo přijetí na průmyslovou školu v Kutné Hoře, kam se po peripetiích nakonec dostala jeho přihláška a on vyhlížel maturitní vysvědčení, které by mu umožňovalo pokračovat ve studiu. Obor ho nikdy nebavil. 

Fascinace Kupkou 

„Já jsem během třetího ročníku na průmyslovce trávil všechen volný čas v Praze, kam jsem chodil do galerií, kupoval všechny knihy o výtvarném umění. Ten svět mě úplně nadchnul,“ vrací se k počátkům vztahu k umění Stanislav Diviš. Jako horlivý čtenář se při výpůjčce knih v knihovně náhodou dostal k životopisné publikaci o Františku Kupkovi z roku 1961. „Tím všechno začalo, byl jsem tím úplně nadšen,“ dodává Diviš a říká, že si tehdy uvědomil výhodu, kterou mu umožňovala maturita z průmyslové školy. 

Stanislav Diviš byl autodidakt a už vůbec neznal poměry a pravidla, které je potřeba dodržovat, aby člověk uspěl ve větší konkurenci přijímacího řízení na Akademii výtvarných umění či na Uměleckoprůmyslovou školu. Přesto si dával přihlášku z počátku bez rozmyslu. 

Absolvoval celkem sedm pokusů a dozvěděl se, že uchazeče berou pouze do věku třiceti let. Významnou roli ve zlepšení kreslířského umu zahrálo setkání s manželem sestry, který byl sochař, jenž nad jeho kresbami vynesl nekompromisní soud. „Zatopil v kamnech, sedl si vedle nich, prohlížel si asi těch 200 kreseb, které jsem mu přinesl, a postupně je muchlal a házel do kamen. Nechal mi asi jenom tři, aby se neřeklo,“ vzpomíná s úsměvem Diviš.

Tehdy se projevila jeho zpupná povaha. Domluvil se v kutnohorském domově důchodců, jestli by zde nemohl kreslit portréty. S pravidelností každého dne docházel do zařízení půl roku, až byla kresba od určité doby dobrá. „Rozum věděl, ale ruka neposlouchala,“ konstatuje Diviš důležitý moment ze začátku svého zájmu o kresbu. 

V hledáčku Státní bezpečnosti

Před kýženým nástupem na AVU prošel Stanislav Diviš nespočtem různých profesí. „To je vlastně takový americký příběh, vykládal jsem obilí, sbíral jahody v Německu, pracoval jsem na vykopávkách, v rámařství, až jsem nakonec skončil jako výtvarník pro okresní kulturní centrum v Kutné Hoře.“

V souvislosti s tímto zaměstnáním zde v klubu mládeže pořádal nejen básnické večery, ale také koncerty písničkářů, jako byl Vladimír Merta či Josef Nos. Právě druhý jmenovaný byl důvodem, proč si na něj kutnohorská StB začala od roku 1980 do roku 1983 vést svazek „Výtvarník“. StB si sledování Stanislava Diviše odůvodňovala kvůli jeho nepřátelskému poměru k socialistickému zřízení. „My jsme naštěstí všechny ty pořady a koncerty nahrávali do archivu pro klub, ale byl tam jeden vrstevník, který podal StB udání, že jsme zesměšňovali prezidenta. Tehdy se zdražovaly věci pro děti a Pepa Nos řekl jenom: ,Už jste si koupili dětský botičky?‘,“ vrací se Diviš do roku 1979. 

Kromě pravidelného udání od známých a přátel pozoroval také, že mu příslušníci v civilu sledují poštu, ale také pravidelně stojí před jeho domem, což ze spisu, který si Stanislav Diviš odmítl přečíst, vyplývá ještě v mnohem hlubších kontextech. Jeho byt byl malým kulturním centrem, kde se setkávalo velké množství lidí, a Diviš jim půjčoval knihy a hudbu. „Když to sledování začalo, byl jsem tak tři dny hodně nervózní. Měl jsem malé děti a bál jsem se sociálky. Nakonec jsem se to rozhodl neřešit a řekl jsem si, ať si políbí prdel,“ dodává Diviš. 

Okolí se Divišovi na malém městě částečně stranilo a pochopitelně skončily i kulturní programy pro okresní kulturní centrum. Začal tak pracovat jako řidič vozu na sběr fekálií, zvaného hovnocuc, na což pamětník vzpomíná v dobrém. „Měl jsem nejvíce peněz, co jsem kdy dostal v zaměstnání, byla to krátká pracovní doba a já měl čas kreslit v domově důchodců. Navíc bylo zajímavé být na tom úplně nejspodnějším stupni společenského žebříčku.“

Kulturní aktivity v Kutné Hoře se omezily jen na hraní s kapelou, kterou založil v roce 1983 s Robertem Nebřenským. Nakonec se však na sedmý pokus v roce 1983 dostal na AVU a celá nepříjemná kapitola s StB se omezila jen na marné pokusy, kde s ním v Praze proběhlo několik nejasných pohovorů. Později už na výzvy nereagoval a rozhodl se StB ignorovat, protože neměl čas něco podobného řešit. Při škole totiž chodil do zaměstnání, když nosil uhlí v paláci Kinských nebo hlídal hlubočepskou truhlárnu. 

Vyhozen ze školy

V Praze na škole se nabídly příležitosti, jak se zapojit do dění na kulturní scéně osmdesátých let. Na AVU Stanislav Diviš pořádal mikulášskou besídku, kde hrály kapely Žentour, Hudba Praha, punková kapela Kečup a také jejich kapela Krásné nové stroje. Studoval obor restaurátorství, který si vybral z pragmatických důvodů, protože to mohlo být řemeslo, kde bylo možné najít uplatnění a přitom se věnovat volné tvorbě. Tento scénář se zdál ideální až do chvíle, kdy vedoucího profesora Ondráčka po jeho smrti vystřídal profesor Toroň. Ten neuznával spojení řemesla a volné tvorby a od začátku mu byl Diviš trnem v oku. 

Kromě zmíněné mikulášské na půdě školy Stanislav Diviš organizoval také fialkové vítání jara či slavný koncert v hotelu Tichý na Žižkově, kam dorazilo kolem dvou tisíc lidí. Na undergroundovou akci přišel i profesor Toroň, který ho zde viděl v excentrickém projevu frontmana Krásných nových strojů, a když se druhý den potkali na akademické půdě, sdělil mu nemilosrdný ortel. Musí si najít jiný ateliér, jinak mu neumožní pokračovat ve studiu. 

„Profesor Toroň o mně ostatním pedagogům napovídal, že jsem nezodpovědný feťák, že mám rodinu, o kterou se nestarám, že se nikdy nepodřídím a že dělám úplně šílený věci,“ vypráví pamětník. Peripetie s hledáním místa v jiném ateliéru skončila nezdarem a Stanislav Diviš byl ze školy vyhozen. Pro jeho uměleckou kariéru to však neznamenal konec, spíše naopak. 

Tvrdohlaví

„Na škole jsme vůbec nemohli ukazovat svoji volnou tvorbu. Malovaly se jenom zátiší, figury, ale vlastní díla jsme si museli dělat doma,“ popisuje Stanislav Diviš situaci, která vyústila v jednu z nejzásadnějších výtvarných iniciativ osmdesátých let. Spolu s Jiřím Davidem dostali nápad zorganizovat výstavu studentských domácích prací. První místo, které se nabízelo, bylo v Českém Brodě. „Na rektorát jsme odevzdali jména 12 lidí, kteří chtějí vystavovat. Ve škole se z toho stala kauza a kritizovali nás s tím, že je to nehorázná drzost. Český Brod padnul.“

Stanislav Diviš ještě před vyhazovem ze školy bydlel šest měsíců v malém bytě na Smíchově, který mu půjčil hudebník Laco Deczi. „Koukal jsem se tam z okna a říkal jsem si, škoda, že ten dvorek ve vnitrobloku není větší, tady by byla pěkná výstava.“

Nakonec Jiří David získal ateliér s přístupem na velký dvorek v Grafické ulici na Smíchově. Místo pro první Konfrontaci bylo na světě. „Stačilo obejít lidi v domě, jestli jim nebude vadit, když si tady o víkendu uděláme výstavu a pak všechno zase uklidíme. Nikomu to nevadilo.“ Stanislav Diviš s Davidem oslovili studenty, ale hodně z nich se bálo problémů po zkušenostech s Českým Brodem. Přizval tak studenty i z Uměleckoprůmyslové školy, což bylo pro další vývoj zcela zásadní. Na vernisáž dorazilo velké množství lidí a starší návštěvníci výstavy, kteří měli zkušenost s nelegálními výstavami v minulosti, očekávali příjezd StB. Nestalo se tak, podle všeho si policisté v civilu vše jen nenápadně nafotili. 

Celkem se uskutečnilo šest Konfrontací, vždy na jiném místě. Akce postupně rostly v masivní uměleckou přehlídku, která vyvrcholila ve Vysočanech. 

Z touhy vystavit vlastní tvorbu tak vznikla silná umělecká vlna, která vyústila i založením skupiny Tvrdohlaví, která však již neměla spojovat pouze umělce z AVU či UMPRUM, ale byla zde motivace zapojit i jiné kulturní subjekty, jako např. osobnosti navázané na Pražskou pětku, divadlo Kolotoč či Mimózu. 

Členové skupiny, kdy každý z nich dnes patří mezi výrazné autory naší výtvarné scény (Skála, Róna, Nikl, Gabriel, Suška, Lhotský, Milkov, David, Diviš a Marhoul), nechtěli skončit v undergroundu jako jejich předchůdci. Proto se také jejím členem stal produkční Václav Marhoul. „Byl to oficiální underground,“ podotýká Diviš. „Chtěli jsme jít paralelní cestou. My jsme s tehdejším undergroundem neměli lidsky problém a nechtěli jsme se vymezovat ve zlém, jen nám přišlo, že jejich výstavy pod mostem, kde se sešlo pár lidí s lahváčema, nemají dopad. To my ano. Dělali jsme kariéry a chtěli jsme profesionálně fungovat,“ vysvětluje jeden ze spoluzakladatelů.

Z vyhozeného studenta pedagogem

Členové skupiny Tvrdohlaví se opravdu stali silnou uměleckou entitou a každý z jejich členů naplnil plán stát se profesionálním umělcem i po sametové revoluci. Během listopadového převratu se Stanislav Diviš angažoval v jednom z center dění v galerii Mánes. Tiskly se plakáty, lepily se mimo Prahu na malých městech a vesnicích, ale třeba i na autobusy. 

Diviš v té době využil čerstvě přiděleného řidičského průkazu a s oficiálním povolením jezdil v protisměru či v jednosměrce. „Vezl jsem například majora Zemana (herec Vladimír Brabec) do jedné fabriky, kde mluvil k dělníkům. Na vlastní oči jsem viděl, jak velký vliv měly známé osobnosti z obrazovky v prvních dnech, kdy bylo potřeba informovat, co se to vlastně v Praze děje,“ popisuje Stanislav Diviš hektické dny sametové revoluce. 

V novém politickém systému skupina Tvrdohlaví přirozeně navázala na prestiž z konce osmdesátých let. Každý z členů se naplno věnoval umělecké kariéře a u malíře Stanislava Diviše nastal i jeden úsměvný paradox, kdy se v letech 1996–1997 stal zaměstnancem AVU jako asistent v ateliéru Jiřího Davida. Z vyhozeného „problémového“ studenta se později stal pedagog na půdě stejné vzdělávací instituce. Do roku 2010 pak sedm let vedl ateliér malířství na UMPRUM.

Stanislav Diviš se stále věnuje malířské tvorbě. Je řazen mezi nejvýznamnější představitele české postmoderny. Vedle toho dále vystupuje s rockovým bigbandem Krásné nové stroje.