Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Djačuk (* 1920  †︎ 2015)

• narozen 10. září 1920 v Rachově na Podkarpatské Rusi

• utekl do Sovětského svazu

• vězněn v gulagu na sovětské Kolymě

• člen československé armády v SSSR, odveden v Buzuluku, stíhačem na východní frontě

• po roce 1949 propuštěn z letectva, práce v dělnických profesích

• zemřel 16.3. 2015

Václav Djačuk se narodil v nejvýchodnějším okrese meziválečné Československé republiky. Jeho otec byl za první války legionářem a po maďarské okupaci v roce 1939 očekával, že něco podobného se zformuje i za nadcházejícího vojenského konfliktu.

Přechod hranic do Sovětského svazu

„S kamarádem jsme se rozhodli, že přejdeme hranici do Sovětského svazu.  Nevěděli jsme, co nás čeká, i kdybychom věděli, tak bychom asi šli.“

Václav Djačuk byl odsouzen za ilegální přechod hranic do pracovního tábora -  gulagu. „Okamžitě jsme šli do kriminálu, ještě na bývalém polském území, na ukrajinském území – klášter Starobělsk,  který přestavěli na vězení. Odvezli nás pak dobytčími vagóny ze Starobělska do Vladivostoku, trvalo to asi měsíc. Na prvním místě problémů a starostí bylo jídlo, jídlo, jídlo. Trpěli jsme hladem a žízní. Jednou za den nám do vagonu dali sud s vodou. Jenže nás tam bylo mnoho. Když jsem viděl řeku, tak jsem si říkal, ať mne klidně zastřelí, jen když se budu moci napít.“

Strastiplnou cestou po železnici cesta nekončila, ve Vladivostoku trestanci nastoupili na loď do Magadanu. Tady zemřeli další lidé. Na lodi byly palandy, za bouří docházelo k případům, že lidé byli probodnuti zlomenými prkny, když se palandy zbortily. Pan Djačuk říká, že na každé lodi bylo asi tisíc lidí. Když se někteří Poláci, polští důstojníci, dostali na palubu a uviděli pevninu, tak skákali do moře, snad věřili, že se dostanou do Japonska. 

V lágru na Kolymě

„U řeky Kolymy jsme důlním způsobem dobývali zlato. Pracovní doba 12 hodin denně, dvakrát denně jídlo. 

Na Kolymě zlato nemělo žádnou cenu. Obrazně řečeno, za kilo zlata bych nesehnal ani kilo chleba. Když jsme odjížděli, tak nás prohlíželi, jestli nemáme u sebe nějaké zlato. Někteří i za pár šluků z cigarety vyměňovali chleba. Já jsem předtím také kouřil, měl jsem chuť na prvního šluka, ale za takovou cenu, abych se zbavil i toho slabého přídělu, jsem si nechal chuť zajít. Dostávali jsme příděly 400 gramů chleba a neslazený čaj – kipjatok.“

Strčil jsem ruku pod vozík

Na Kolymě v dolech neexistoval den volna, každý den byl vyplněný prací, například na první máj byla stanovena dvojnásobná norma k „oslavě“ svátku práce. Pan Djačuk už fyzicky nemohl plnit stále vyšší normu, tak přemýšlel, co by mohl udělat, aby získal nějaké chvíle k odpočinku. Za sebepoškozování byly velké tresty, několik let navíc, musel to tedy udělat tak, aby ho nemohl nikdo obvinit.

„Nevěděl jsem, co bych si mohl udělat. Spadnout s žebříku či kopnout se krumpáčem, to jsem nevěděl, jak by to mohlo dopadnout. Vymyslel jsem, že když se vyveze vozík nahoru a pak se zase spouští dolů, šel jsem kolem, jako jsem uklouzl a klopýtnul a položil ruku na kolejničku. Neuvědomil jsem si, že jak jsem položil ruku na kolejnici, že mi to mohlo ušmiknout prsty. Naštěstí ne. Drc, drc, v tu ránu krev, ani kapka nespadla na zem, hned to mrzlo. Šel jsem k doktorovi, tak mi to nějak ošetřil, nějakou chvíli jsem do práce nechodil, trochu jsem si odpočinul, jenže co se nestalo?“

Pan Djačuk po uzdravení nemohl  plně hýbat rukou a vadilo mu to při práci.

„Jestli byly poškozený nějaký ty šlachy, já nevím, tomu nerozumím. Já nemohl pustit kolečko, poměrně mi to dost vadilo při normální práci, já nemohl něco podržet nebo zatlačit. Tak jsem šel k doktorovi, jestli to byl doktor, to už je otázka. Podíval se mi na to, ale už to bylo, dá se říct, zahojený. Dal mi tu moji ruku na svoje koleno a, aniž by něco dal proti bolesti, narovnal to na koleně, jen to zachrastilo, dal mi dlahu nebo prkýnko, zavázal a můžete jít.“

„Pro Sověty jsme všichni byli špioni,“ říká pan Djačuk. Stejně tak se ale domnívá, že hlavní důvod pro zatýkání a posílání do pracovních lágrů  byla potřeba levné pracovní síly.

Po propuštění z lágru, kde strávil Václav Djačuk dva roky a osm měsíců, dostal propustku do Buzuluku.

Propouštěcí dokumenty z lágru dostal až na frontě od tehdejšího majora Fajtla s tím, že bude lepší, pokud bude mít dokumenty u sebe, že nikdo neví, co se může stát.

Do té doby jsem letadlo ani zblízka neviděl

Krátce po jeho příchodu do Buzuluku dělali nábor do letectva. Pan Djačuk předtím žádné zkušenosti s letadly neměl, ani k nim neměl vztah. Říká: „Možná, že jsem tu a tam viděl letadlo letět, ani zblízka jsem nějaké neviděl, natož abych k tomu měl nějaký vztah, nebo se chtěl k letectvu dostat. Přišli tedy, kdo chce k letectvu.“

Pan Djačuk se přihlásil hlavně kvůli tomu, že se dozví, jaký je jeho zdravotní stav po více než dvou a půl letech strávených v gulagu, když budou přísné vstupní zdravotní prohlídky. „Věděl jsem, že když se přihlásím k letectvu, že určitě je (zájemce) nevezmou jenom tak k  letectvu, že ti zájemci projdou lékařskými prohlídkami. Taky že ano.“

Do letectva se přihlásilo něco přes tři sta lidí, českoslovenští lékaři vybrali asi dvě stě lidí, které předali sovětským lékařům. Z dvou stovek prošlo lékařskými prohlídkami třicet devět kandidátů k letectvu. Václav Djačuk byl silně překvapený, že je stále mezi nimi. Jeho letecký výcvik v pilotním učilišti Vjazniki trval zhruba rok, po jeho absolvování byl zařazen k 1. leteckému stíhacímu pluku.  Takto plukovník Djačuk líčí svůj první rozřazovací let:

„Říkali nám, tak tady je nádraží, tady je vesnička, seznámili nás s celým okolím toho letiště. Každého zvlášť posadili do letadla, Říkám: ‚Já to nikdy neviděl, jedině ve vzduchu někdy.‘ Vyletěli jsme nahoru, pilot vždy s jedním kandidátem, bylo to dvoumístné letadlo. Vyletěli jsme nahoru, teď tam udělal různé akrobatické prvky, vyrovnal a zeptal se: ‚Kde je letiště, kde nádraží, kde je tamta vesnička?‘ Z  toho okolí letiště jsme měli odpovědět, na co se nás ptal. Měli jsme odpovědět, že je to tam a nebo tam. Z devětatřiceti čtrnáct šlo zpátky do Buzuluku a nás tam zůstalo jen pětadvacet.“

Bojových operačních letů za sebou pan Djačuk mnoho nemá, velitel stíhacího pluku, tehdejší major Fajtl, nováčky na bojové lety moc neposílal. „Sotva jsme vyšli z výcviku. Na operační lety nás neposílali, neměli jsme takové zkušenosti.“

Bylo to, jako když hořel kostel

Plukovník Djačuk vzpomíná i na celkem čtyři nehody a nouzová přistání, při kterých bylo sice lehce poškozeno letadlo, jemu osobně se však nic vážného nestalo. První nehoda se stala krátce poté, co byl svědkem tragické smrti svého kolegy:

„Dostali jsme spolu s Jožkou Síčem operační úkol od velitele majora Fajtla. Měli jsme letět, já jsem odstartoval, všechno dobrý, a on měl letět za mnou, oba jsme měli nějaký úkol. Jenomže, co on udělal, dlouho nestartoval a já jsem (již) odstartoval a jsem už letěl. On odstartoval a hned se chtěl dostat ke mně. Ovšem bohužel nenabral rychlost, Lavočka váží asi tři a půl tuny, a řachnul s sebou a byl konec. Já jsem to viděl, to bylo, jako když hořel kostel. Bohužel, zabil se. Já jsem již neletěl, šel jsem na přistání, furt jsem měl před sebou ten jeho pád, šel jsem na přistání, trošku jsem víc s tím (sekl), neposadil jsem to, jak se říká, jako do másla, ale trochu jsem křídlem zavadil o zem, no, nic vážného.“

Abyste šel z počátku raději manuálně pracovat

Pan Djačuk byl po válce zařazen do Vojenského leteckého zkušebního ústavu v Praze‑Letňanech. V roce 1949 byl bez udání důvodu propuštěn z armády a musel nastoupit jako stavební dělník‑skladník do národního podniku Baraba. Na dokladu umisťovací komise Ministerstva národní obrany měl doporučení generála Malce, „… abyste šel z počátku raději manuálně pracovat.“

V padesátých letech dělal investičního referenta na stavbách, od roku 1956 pracoval po dvě léta jako horník v dole Nosek v Tuchlovicích. Poté se vrátil do podniku Baraba, kde byl zaměstnán až do svého odchodu do důchodu v sedmdesátých letech.

Pan Djačuk nemůže pochopit křivdy, které se staly na vojácích po roce 1948. „Jak se chovali naši lidé ke svým, to nemuselo být. Že se hrozně chovali Němci a Rusové, to bych ještě pochopil. … Letos byla oslava na ruském velvyslanectví, poslali mi pozvánku, abych tam přišel. Ať se na mne nikdo nezlobí, nějak mne to tam netáhne… Tři pozvánky mi poslali, dávali mi vyznamenání, poslali mi ho nakonec  na Obec legionářů.“

Setkání s Janem Masarykem

„Po roce 1945, chtěl jsem se podívat po pěti letech domů na Podkarpatskou Rus. Řekli mi, že můžu, ale natrvalo.  Buď tam a nebo tady.“ Aby se tam mohl podívat, tak řekl, že se tam pojede podívat natrvalo. Když se pak pan Djačuk vrátil ještě v roce 1945 zpět do Československa, tak se bál, že by ho mohli deportovat. Šel se žádostí na Kancelář presidenta republiky. Sedl si tam ve své uniformě letce a čekal, až na něj přijde řada. „Zastavil se u mne jeden pán, který tam chodil, že to vypadalo, že je tam doma. Vyslechl mne, udělal si pár poznámek, zašel do kanceláře, po chvíli se vrátil, dal mi kontakt na Ministerstvo vnitra, číslo patra, číslo dveří a jméno úředníka, kde mi žádost o občanství bez problémů vyřídili. Ten pán, to byl Jan Masaryk.“

Odškodnění na dva litry benzínu

Někdy na začátku devadesátých let pan Djačuk četl v novinách, že vězni z gulagů mohou podat žádost o odškodnění. Žádost podal na Ruské velvyslanectví, které odpovědělo, že za odškodnění odpovídá Ukrajina – spadalo to pod místní působnost ukrajinské NKVD.

„Ukrajina to uznala, že mám nárok na 144 000 karbovanců, jejich tehdejší měny. To odškodnění za tu dobu, co jsem tam byl, musel jsem jim to doložit, ty doklady. Uznali, že ano, ale litr benzínu stál 80 tisíc karbovanců. Když si to vezmete, to odškodnění nebylo ani na dva litry benzínu. Za skoro tři roky kriminálu. To je nějaké odškodnění! Nechci se o tom ani … Dovedete si to představit ?…  Pro tyto peníze bych si navíc musel dojet na Ukrajinu.“