Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když na sobě bude člověk pracovat, může si splnit každý sen
narozen 12. března 1968 v Praze
kvůli svému názoru na komunistický režim se několikrát už jako žák dostal do problémů
studoval na střední škole spojů
ve druhém ročníku střední školy dostal dvojku z chování za údajné „protisocialistické postoje“
základní vojenskou službou prošel ve Volarech na Šumavě a v obci Stod u Plzně
na základní vojenské službě ho zastihla sametová revoluce
vystudoval historii na Filozofické fakultě UK a politologii na Fakultě sociálních věd UK
v roce 2022 žil v Praze
Celé dětství prožil v socialistickém Československu a ze všech stran se na něj valila propaganda režimu. Už jako malý chlapec vnímal, že to, co se říká ve škole a v médiích, nejspíš není tak jednoznačné. Komunismu se odmítal podvolit, kvůli čemuž se několikrát již jako žák dostal do problémů. Nikdy se ale nezapletl natolik, aby se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB), byl to přece jen náctiletý chlapec. A když dospěl, systém už byl v rozkladu.
Ladislav Dlabal se narodil 12. března 1968 v Praze, kde prožil celý svůj život. Jeho rodina nepatřila mezi přisluhovače režimu, ale ani se mu aktivně nepostavila. K postojům rodičů přispělo to, co se stalo po převratu v roce 1948 v jejich rodině. Dědeček Ladislava Dlabala bojoval během první světové války v legiích v Rusku. Za první republiky si se svou manželkou za těžce vydělané peníze koupili dům. „Po roce čtyřicet osm o něj přišli. Sice tam mohli i nadále žít, ale ten dům jim byl vyvlastněn. Moje teta se kvůli tomu, že byl její otec legionář, nedostala na vysněnou školu; chtěla jít na gymnázium, ale tam ji nepřijali. Musela jít na školu bez maturity a dodělávat si ji později,“ říká pamětník. Na základní školu docházel ve Strašnicích. Tehdy už od rodičů věděl, že to, co se říká doma, by neměl opakovat nikde na veřejnosti. Ne vždy se tím ale řídil. Otec jeho blízkého kamaráda pracoval ve Veřejné bezpečnosti (VB) a režimu hodně věřil. Ladislava Dlabala občas brával se svým synem na výlety. „Jeli jsme někam na hory a toho pána jsem opravdu hodně rozčílil. Předtím jsme šli na zápas Dukly versus Manchester United a fandili jsme Manchesteru. On se mě v tom autě ptal, jak jsme jim mohli fandit. Já jsem mu tedy vysvětlil svůj postoj k režimu... Byl hrozně naštvanej, ale stejně mě s sebou pořád brali a moji rodiče zase brali jeho syna,“ vzpomíná pamětník.
Nešlo o ojedinělý případ. Už jako chlapec se mnohokrát dostal do situací, kdy odmítl splývat s davem a rozhodl se vyjádřit svůj názor. Jednou jako školák se svými spolužáky cvičil na spartakiádě. „Skončili jsme, odcvičili jsme a byli jsme jako diváci. Oni vždycky začali hrát Internacionálu. Já jsem se u toho nepostavil. Celý stadion lidí se postavil, ale já ne, takže kluci kolem mě se taky nepostavili,“ vypráví. Po ukončení základního vzdělání nastoupil na střední školu spojů. Ani tam ho neminuly problémy. V druhém ročníku dostal dvojku z chování za údajné „protisocialistické postoje“.
Přišel rok 1989 a s ním další náznaky naděje na změnu ve společnosti. Tehdy byl Ladislav Dlabal daleko od všeho dění, v šumavských Volarech, kde sloužil na základní vojenské službě. Později se přesunul k obci Stod u Plzně. Tam působil jako telefonní mechanik. „Na vojně to bylo zajímavý. Setkal jsem se s celou řadou lidí z Československa. Byl to pro mě kulturní šok. Byl tam nějaký hoch ze Slovenska a ten se nedokázal podepsat, udělal jen tři křížky... Taky si pamatuju, že kluci ze slovenských vesniček se mě ptali: ‚A to vy jako v Praze nemáte kozu? Ani ovečky? To není možný.‘ Dívali se na mě jako na člověka z jinýho světa,“ říká. Na začátku podzimu roku 1989 se na vojně dozvěděl o petici Několik vět. Její autoři požadovali například to, aby přestala být omezována svoboda shromažďování, skončila cenzura nebo aby byli okamžitě propuštěni političtí vězni. O prohlášení brancům řekli na politickém školení. „Ten rotmistr, co to vedl, říkal, že si máme dávat pozor, až pojedeme na dovolenou, že bychom to neměli podepisovat, že je to odporná věc... Nakonec se zeptal, jestli je tam někdo, kdo si myslí, že na těch Několika větách něco je,“ vypráví. Ladislav Dlabal s jedním kamarádem na důkaz toho, že souhlasí, vstali. Oba očekávali, že se jim trest nevyhne, ale nestalo se tak. „Neudělali vůbec nic. Nikde jsem to nemusel vysvětlovat. To bylo zvláštní,“ říká pamětník.
Násilné potlačení studentské demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovalo politické změny v Československu, které vedly k pádu komunismu. O dění v Praze se Ladislav Dlabal dozvídal jen zprostředkovaně. Měl obavy, že armáda bude do událostí zasahovat, a byl odhodlaný, že pokud by k tomu mělo dojít, rozhodně by nepoužil zbraň. Jenže to se nestalo a změna režimu proběhla „sametově“. Se svými spolubojovníky podepsal otevřený dopis Federálnímu shromáždění, ve kterém žádali o zkrácení jejich služby. Ať už jeho přičiněním, nebo ne, nakonec mohl odejít o tři měsíce dříve. Hned poté se vydal na svoji první cestu na Západ, do Spolkové republiky Německo. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK) a politologii na Fakultě sociálních věd UK. Pracoval v nakladatelství Diderot a podílel se na tvorbě mnoha hesel v Encyklopedii Diderot – zejména v oblasti politologie a historie. Z angličtiny přeložil několik odborných publikací. Více než deset let učil na pražské Základní škole Mikulova. V roce 2022 žil Ladislav Dlabal v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Justýna Jirásková)