Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Dlugopolský (* 1921)

• narozen 13. prosince 1921 v obci Lovča na Slovensku

• v roce 1941 narukoval do slovenské armády

• účastníkem bojů Slovenského národního povstání

• v zákopech u obce Biely Potok v Revúcké dolině

• několik měsíců v zajateckém táboře Stalag XI-A u obce Altengrabow

• po válce zůstal v armádě

• v prověrkách po roce 1968 vyloučen z komunistické strany

• v roce 2016 bydlel v Olomouci

Rudolf Dlugopolský měl původně německé příjmení Neuszel. Po válce si ho nechal změnit na příjmení svého padlého přítele z bojů během Slovenského národního povstání. Zemřel mu v náručí poté, co ho pod sprškou německých střel táhl stovky metrů do polní nemocnice.

Z domu je vyhnali

Rudolf, tehdy ještě Neuszel, se narodil 13. prosince 1921 v obci Lovča (tehdy Velká Lovča) na Slovensku. Už týden po jeho příchodu na svět se však rodina přestěhovala do hájenky v Broumově-Bylnici na jižní Moravě, kde otec získal zaměstnání na místní parní pile. Během velké hospodářské krize ale otec stejně jako mnoho jiných zaměstnanců dostal výpověď. Následně získal díky příbuzným licenci na provoz hostince v obci Jelka (maďarsky Jóka), stojící hned vedle Žitného ostrova. V obci žilo převážně maďarsky hovořící obyvatelstvo, a tak se pamětník nastěhoval k příbuzným do Nitry, aby tam mohl docházet do slovenské školy.

Oba rodiče ovládali maďarštinu a s místními obyvateli normálně vycházeli. Jenže po podepsání mnichovské dohody a obsazení českomoravského pohraničí nacistickým Německem vyslovilo své územní požadavky také Maďarsko. Následovala první vídeňská arbitráž konaná 2. listopadu 1938, po níž Maďarsku připadla jihozápadní část Podkarpatské Rusi a také značná část jižního a východního Slovenska a s ním i úrodný Žitný ostrov a také obec Jelka. Rodiče se museli do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. „Nesměli si vzít ani kousek chleba. S malým kufříkem šli pěšky až k příbuzným do Bratislavy,“ vzpomíná Rudolf Dlugopolský. O čtyři měsíce později vznikl Slovenský stát, který se stal spojencem nacistického Německa. Někdy v roce 1941 pamětník narukoval do slovenské armády.

V bojích Slovenského národního povstání a smrt přítele

Prošel výcvikem řidičů a pak ho zařadili do leteckých dílen v Trenčianských Biskupicích. Krátce nato byl přiřazen k jednotce určené do bojů v Sovětském svazu. Na poslední chvíli ale rozkaz zrušili a pamětníka spolu s dalšími vojáky přeřadili do leteckého parku na letiště Mokřad u Liptovského Hrádku. Den před vypuknutím Slovenského národního povstání využil štábní kapitán Daniel Kunic nepřítomnosti velitele leteckého parku věrného vládnímu režimu, majora Jančeka, a převzal velení. Nechal nastoupit celou stoosmdesátičlennou posádku a vojáky vyzval, aby se zapojili do bojů proti nacistickému Německu. „Bylo to dobrovolný a všichni jsme se přihlásili,“ dodává pamětník.

O den později vojenské ústředí v Banské Bystrici vydalo rozkaz k zahájení celonárodního povstání. Na letiště Mokřad měly sovětské letouny dopravit pro povstaleckou armádu munici a materiál, což se však nestalo. 31. srpna 1944 na letiště zaútočila dvě německá letadla a podařilo se jim zasáhnout hangár a zničit tři letadla. Pamětník byl tehdy zrovna na stráži. „Stál jsem nedaleko, a když to vybuchlo, tak jsem cítil, jak mě pálí tvář.“ Naštěstí výbuch nikoho nezabil.

Dne 5. září vojáci letiště evakuovali a přemístili se do obranného úseku u obce Biely Potok v Revúcké dolině, kde byli zařazeni do 53. praporu pěšího pluku u 6. taktické skupiny v 1. československé armádě na Slovensku. Vojáci pak zaujali obranné postavení a vykopali zákopy, na které zanedlouho zaútočily německé jednotky. „Každé ráno kolem deváté přišel budíček. Velká německá minometná sprška nad hlavou.“ V bojích padlo mnoho slovenských vojáků, přesto dokázali téměř dva měsíce držet pozice. Kromě bojů v zákopech měl pamětník jako řidič na starost také dovoz potravin a odvoz zraněných a mrtvých.

Při těchto cestách zažil několik náletů. „Odmontoval jsem si dveře, abych mohl rychle vyskočit a schovat se, což se také několikrát stalo,“ vzpomíná Rudolf Dlugopolský a dodává, že nejhoršími úkryty byly příkopy u obcí, často plné močůvky. Zatímco potraviny a padlé mohl vozit přes den, zraněné vojáky musel vozit v noci. „Nesměli jsme používat žádné osvětlení. Auto jsem naváděl tak, abych do nikoho nenarazil, protože vozidlo přede mnou také nesvítilo. Nos a tvář jsem měl nalepenou na skle a intenzivně jsem sledoval cestu.“

V určeném místě zákopu byl pamětník spolu se dvěma přáteli. Jeden z nich dostal během útoku Němců zásah a zůstal těžce raněný bezvládně ležet. Pamětník se ho rozhodl zachránit a dopravit do polní nemocnice stojící asi dva kilometry za zákopy. Ostřelování ale pokračovalo. „Když už to nebylo možné, protože granáty padaly na nás, tak jsem se rozhodl plazit. Raněného kamaráda jsem nahodil na rameno a skrčmo a po čtyřech dotáhl ven. Ale bohužel, když ho u první pomoci sundali, tak už nežil,“ líčí pamětník smrt přítele Rudolfa Dlugopolského.

V zajetí

Němci 19. října 1944 zahájili všeobecnou ofenzivu. Jako první zaútočila brigáda Dirlewanger, a to zrovna v oblasti Bielého Potoka. Po těžkých bojích obránci útok zastavili, ale k místu postupovala 18. divize SS. Vedení rozhodlo o ústupu směrem k Nízkým Tatrám, kde se měli slovenští vojáci zapojit do partyzánského způsobu boje. Rudolf Dlugopolský vzpomíná, že během ústupu docházelo k těžkým střetům s Němci a nakonec se asi s třiceti vojáky dostal do obklíčení. „Bylo hodně sněhu a bylo poznat, jakým směrem se pohybujeme.“

V bezvýchodné situaci se Němcům vzdali a pěšky museli na vlakové nádraží do Ružomberku, kde je naložili do nákladních vagonů. „Do vagonu nás natlačili jako sardinky. V jednom nás bylo sedmatřicet. Jakou polohu jsme zaujali před nástupem, v takové poloze jsme za pět dní a za pět nocí vystupovali. Spíš to bylo vypadávání polomrtvých. Měli jsme plno vší, a když jsem se pak venku rozepnul, tak jsem je jen oprašoval,“ vzpomíná Rudolf Dlugopolský na drastickou cestu, během níž nedostali žádné jídlo ani pití a museli se spolehnout jen na vlastní zásoby.

Cílovou stanicí se stal obrovský zajatecký tábor na východ od obce Altengrabow, nedaleko Magdeburgu, označený Stalag XI-A. Nacházelo se v něm kolem 60 tisíc zajatců různých národností. Rudolf Dlugopolský vzpomíná, že nejhorší byly nedostatečné příděly potravin, a tak je každý sháněl, kde mohl. Naštěstí ho mimo jiné zařadili na škrábání brambor. Vždycky část z nich nakrájel na úzké proužky, které pak naskládal do holínek, aby prošel pravidelnou kontrolou. Spolu s přáteli jich nakonec nashromáždil tolik, že je vyměňovali s britskými zajatci za cigarety.

Po osvobození tábora americkými jednotkami se slovenští zajatci vydali pěšky na cestu domů. Trasa dlouhá přes čtyři sta kilometrů jim trvala bezmála měsíc. Procházeli opuštěným územím východního Německa (dnešního Polska), které předtím obyvatelé ze strachu před postupující frontou opustili. Rudolf Dlugopolský vzpomíná, že šli vyčerpaní a hladoví, protože si neměli kde obstarat potraviny. V jedné obci však objevili sklad brambor. „Ještě v Altengrabowě jsem našel dětský kočárek a udělal jsem si z něho vozík, který jsem tahal za špagát. Do vozíku jsem narval tolik brambor, že mně to vydrželo až do Československa.“

Nakonec dorazili až do hraniční obce Královec na Trutnovsku. Místní přednosta stanice početné skupině slovenských vojáků zařídil příjezd vlaku z Pardubic, a pamětník se tak po dlouhých měsících mohl vrátit domů.

Zůstal v armádě

Po válce zůstal v armádě. Jak sám říká, hlavním důvodem bylo finanční zabezpečení, protože jeho rodina přišla během války o veškerý majetek. Sloužil pak u letectva na několika letištích. Po roce 1948 vstoupil do komunistické strany. Říká, že ho politika nezajímala, udělal jen to, co většina profesionálních vojáků. Krátce nato si na doporučení velení změnil svoje německé příjmení. Vybral si příjmení svého padlého přítele ze Slovenského národního povstání Rudolfa Dlugopolského. V roce 1953 se oženil s Alenou Pazdírkovou, s níž měl dceru a syna.

Ze svého poválečného působení v armádě vzpomíná, jak na začátku března 1956 letadla jeho útvaru bombardovala zamrzlý Dunaj. Vrstva ledu tehdy v Bratislavě dosahovala až 1,8 metru a hladina řeky nebezpečně stoupala. Letadla na ni svrhla několik bomb, aby řeku uvolnila.

Během vpádu vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 Rudolf Dlugopolský sloužil na letišti Bochoř v Přerově. „V kasárnách bylo hrozné napětí, nikdo nechtěl nic dělat. Nad námi létaly sovětské mašiny, které chtěly přistát. Naše vedení rozhodlo, že je na zem nepustíme. V rychlosti se na přistávací dráhu natáhly automobilové vlečky,“ říká pamětník a dodává, že vojáci bochořského letiště vysílačkami sovětským pilotům vzkazovali, ať letí domů, že Moskva je dva tisíce kilometrů. Situace se ale později změnila a během kádrových prověrek mnoho vojáků z bochořského letiště vyhodili z armády. Prověrkami neprošel ani Rudolf Dlugopolský, kterého za nezaujetí pevného stanoviska vyloučili z komunistické strany. Tehdy však po speciálním výcviku vyučoval vojáky v oboru zbraní hromadného ničení, a jako specialistu si ho proto v armádě ponechali. Do armádní penze odcházel v hodnosti podplukovníka až v roce 1974, ale následujících patnáct let ještě vykonával různá povolání.

KLIMENT, CH., K. – NAKLÁDAL, B., Slovenská armáda 1939–1945. Praha: Naše vojsko, 2003.