Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Dobešová (* 1920  †︎ 2022)

• narodila se 14. prosince 1920 v Rychnově nad Kněžnou v židovské rodině Fischerových

• v dětství a mládí chodila do sokola i dívčího skautského oddílu

• v létě 1939 odmaturovala na Státním dívčím gymnáziu v Hradci Králové, ve studiu kvůli svému původu nemohla dále pokračovat

• v Rychnově se ujala domácího vyučování čtyř chlapců Deutschmannových

• v roce 1941 se provdala za Františka Müllera

• v prosinci 1942 se musela s rodiči a manželem dostavit k transportu do ghetta Terezín

• v Terezíně dostala práci na štěpení slídy, díky níž nemusela nastoupit do transportu do Osvětimi

• osvobození se v Terezíně dožila jen ona a maminka, se kterou se 12. května 1945 vrátila do Rychnova nad Kněžnou

• v roce 1947 se provdala za Ervína Dobeše, příslušníka západní armády

• v roce 1948 se přestěhovali do Rýnovic, kde pracovala v LIAZu, později v jabloneckém pivovaru

• v roce 1966 se po smrti manžela přestěhovala do bytu v Jablonci nad Nisou

• zemřela 9. srpna 2022

Šaramantní dáma si i ve svých 101 letech přesně pamatuje peripetie svého dlouhého a událostmi nabitého života. Přesně si vzpomíná nejen na datum, kdy maturovala na dívčím gymnáziu v Hradci Králové, ale i na prosinec 1942, kdy chystala mikulášskou nadílku pro čtyři malé chlapce Deutschmannovy, které vyučovala. Bylo to několik dní před jejími dvaadvacátými narozeninami a zároveň několik dní předtím, než byla se svými rodiči deportována do terezínského ghetta.

„Do transportu jsem šla v den svých 22. narozenin. Od té doby narozeniny neslavím,“ říká ve svém bytě v Jablonci nad Nisou, kde žije díky pomoci pečovatelské služby a svých vnuček. Životní příběh Hany Dobešové ovšem začal v Rychnově nad Kněžnou proslaveném Karlem Poláčkem a neprobíhal bohužel jen v poláčkovských kulisách milého maloměsta.

Židovství jsme pocítili až se zavedením norimberských zákonů

Narodila se 14. prosince 1920 v Rychnově nad Kněžnou jako jediné dítě v rodině Fischerových. Otec pocházel z Hranic na Moravě, maminka byla rychnovská rodačka. Rodina Fischerových byla židovská, ale plně asimilovaná v českém prostředí, ostatně tak jako velká část židovské populace v předválečném Československu.

„Mí rodiče byli sokolové a masarykovci, kteří ctili první republiku. Naše židovství jsme pocítili až se zavedením norimberských zákonů.“ Otec živil rodinu jako zástupce firmy zabývající se prodejem textilních výrobků, maminka zůstávala v domácnosti, jak bývalo zvykem.

Hana chodila do sokola i skauta, navštěvovala obecnou školu, poté gymnázium v Rychnově a v roce 1938 přešla do Státního dívčího gymnázia v Hradci Králové. „Rodiče tehdy plánovali stěhování do Hradce, ze kterého nakonec sešlo, ale já jsem už byla do gymnázia přihlášená, odmaturovala jsem tedy tam.“ Hana ještě stihla v červnu 1939 složit maturitní zkoušku, na další studia však nebylo kvůli židovskému původu ani pomyšlení.

Rodiče se dívce snažili zajistit nějakou praktickou přípravu pro život, když byla zbavena možnosti studovat. „Nejdříve jsem se učila vařit v hotelu Puchwein v Rychnově, potom zase šít v textilní továrně Mach a Ledeč. To šlo, dokud nepřišel německý správce.“

Později začala podomácku vyučovat čtyři chlapce z rodiny Deutschmannovy, kteří jako Židé nesměli navštěvovat školu. Svým příjmem živila celou rodinu, protože otec o zaměstnání kvůli svému původu přišel. Domácí vyučování trvalo až do prosince 1942, kdy byla Hana Dobešová s rodiči deportována do Terezína. „Ještě jsem chlapcům připravila Mikuláše a za pár dní nato jsme jeli. Všichni hoši Deutschmannovi zahynuli. Zvlášť nejmladší Honzík mi utkvěl, byl na svůj věk tak zvídavý a přemýšlivý. Ptal se mě třeba: Proč má kráva teplé rohy? Kdo ví, co by z něj bylo, kdyby nebyl býval zavražděn.“

Tvůj život je cennější než spona, řekla mamince

V červenci 1941 se pamětnice vdala za Františka Müllera, textilního návrháře, který pracoval pro firmu Danubius. „Svatba se židovskou hvězdou byla skromná. Formality proběhly na úřadě a doma pak oslava s několika hosty, vždyť už jsme nikam nesměli. Ale svatební cestu jsme měli, jeli jsme do Čermné nad Orlicí, kde měl František přátele.“  Úplně jiné cesty podnikala pamětnice na kole, kdy tajně jezdila na venkov shánět nedostatkové potraviny. „Nakupovat jsme mohli až večer, kdy už nic nebylo. Navíc jako Židé jsme měli minimum lístků. Tak jsem večer sedla na kolo a jela až tam, kde jsou Masty, a přivezla jsem třeba vajíčka nebo máslo. Kdyby mě někdo chytil, bylo by zle – na kole, bez hvězdy, večer mimo město… Dopadlo to ale dobře.“

Od podzimu 1941 začaly odjíždět transporty židovských obyvatel Protektorátu do ghett a táborů. V případě Hany Dobešové a její rodiny transportu do terezínského ghetta předcházela v květnu 1942, tedy asi půl roku před deportací, registrace v Hradci Králové, v tehdejší budově obchodní akademie, která je dnes součástí hradecké univerzity. „Museli jsme se registrovat, tedy nechat se zapsat na seznam a uvést veškerý náš majetek. Moc nám toho už nezbývalo, vše jsme museli jako Židé postupně odevzdávat.“ 

Při registraci rodině úředníci oznámili, že mají očekávat příkaz do transportu několik dnů před transportem, a dostali také instrukce ohledně povoleného padesátikilogramového zavazadla. Předvolání do transportu dostali Fischerovi v prosinci 1942. „Jediný, kdo se se mnou přišel rozloučit, byla má studentská láska. Ač byl styk s Židy zakázán, přišel mi popřát k narozeninám,“ vzpomíná a dodává, že narozeniny od té doby neslaví, protože jí připomínají onen smutný den.

Nejdříve jela s manželem a rodiči vlakem do Hradce Králové, kde strávili tři dny v budově obchodní akademie. Tam probíhalo poslední předávání klíčů k bytům a další formality. „Varovali nás, že pokud si někdo něco nechá a neodevzdá, bude potrestán. Maminka si chtěla schovat zlatou jehlici do vlasů. Vzala jsem ji a hodila do WC. Mamince jsem řekla: ‘Tvůj život je cennější než nějaká spona‘.“

Dne 17. prosince 1942 byl vypraven z Hradce Králové vlak do Terezína, kterým odjel transport 649 osob z královéhradeckého okresu. Po válce se vrátilo 52 z nich. „Od té chvíle jsme byli číslem. Já měla CH 153, František CH 152.“

Kdybys měl jít do transportu, řekni a já to zařídím

Úmorná cesta vlakem a příjezd na místo určení byly mnohokrát popsány. „Tehdy končily koleje ještě v Bohušovicích. Odtamtud se šlo v hrozné zimě pěšky. Pro staré lidi a zavazadla tam byly káry, pohřební vozy. Ty vozily chleba, kufry i mrtvoly.“ O poslední majetek obraly nově příchozí, nedobrovolné obyvatele ghetta ženy ve šlojsce (Schleusse, „přijímací místnost“ v Terezíně).

„Po příjezdu jsme byli rozdělení, muži a ženy zvlášť. Matka a já jsme bydlely spolu. Na spaní nebylo nic, jen jutové matrace na holé zemi.“ František později sehnal rodině lepší ubytování na půdě jednoho z baráků. Měsíc po příjezdu do Terezína, 20. 1. 1943, byla pamětnice s manželem zařazena do transportu na východ. Z transportu se jim podařilo se neuvěřitelnou náhodou „vyreklamovat“.

Manžel pocházel z nedalekých Žitenic a do školy chodil v Litoměřicích. V Terezíně se k němu sám přihlásil jeho bývalý spolužák Bobek, který pracoval v Terezíně jako elektrikář. „Chodil tam s haknkrajcem, ale řekl Františkovi: ‚Na to nekoukej. Ale kdybys měl jít do transportu, řekni, zařídím to.‘ František namítal, že je ženatý, ale on že to nevadí. Skutečně, v lednu jsme dostali povolání do transportu. Už jsme byli připraveni a nastoupeni, když hlásili: ‚Hana und Franz Müller ausgeschieden‘, že jsme vyloučeni z transportu, že nikam chodit nemusíme a že se máme vrátit. Tehdy jsem plakala a nemohla jsem uvěřit tomu, že je to pravda. Od té doby věřím na osud a štěstí.“

Jiný bývalý známý pomohl pamětnici a jejímu manželovi ještě jednou. František pracoval v Terezíně u vodohospodářské správy a mohl se dostat i ven z ghetta do Bohušovic. „Tam se setkal s četníkem Oldřichem Škopem. Ten si mě pamatoval ještě z Javornice u Rychnova. Domluvili se s Františkem a četník Škop pak několikrát tajně přišel s hvězdou do ghetta a přinesl nám jídlo nebo cigarety.“

Před transportem se manželům Müllerovým podařilo uniknout ještě jednou, kdy pamětnice onemocněla záškrtem. „Ležela jsem na marodce v horečkách, bez léků. Pak přišel lékař, nějaký pan doktor Gold. Když mě viděl, rozplakal se a píchl mi nějakou injekci. Ostatním pak řekl: ‚Ona nezemře. Svou dceru jsem zachránit nemohl. Ona je jí tak podobná, že jsem dal tu injekci jí‘.“ Doktor Gold Hanu Dobešovou tehdy zachránil před smrtí i před transportem.

Slída byla za trest, ale mě zachránila

Odjet z Terezína transporty „na východ“, o jejichž cíli a účelu se příliš nevědělo, představovalo pro obyvatele ghetta hrozbu. Nikomu se nechtělo jet do neznáma. Haně i její matce se podařilo zůstat v Terezíně až do jeho osvobození, což se rovná malému zázraku, ale manžel František a otec takové štěstí neměli. Na podzim roku 1944 byli odvezeni do Osvětimi, kde byl otec zavražděn, František zemřel tři měsíce před koncem války, 6. února 1945, v táboře Kaufering. „Maminka na tátu čekala ještě celý rok po skončení války, nevěřila tomu, že se nevrátí.“

Pamětnici před transportem z Terezína chránila práce. Pracovala v Hannoverských kasárnách v dílně na štěpení a třídění slídy, která se používala pro německé rakety V1 a V2. K této práci se dostala, když měla omrzlé nohy a lékař jí zakázal chodit. „Původně jsem práci na slídě dostala za trest, protože jsem nemohla chodit do práce, ale nakonec mě zachránila. Nemusela jsem odjet z Terezína. Dodnes mám schovaný kousek slídy a nožík na památku, je to můj talisman na celý život.“

Práce na štěpení slídy byla rozhodně lepší než ta první, na kterou byla Hana Dobešová přidělena: „Po příjezdu do Terezína musel každý vykonat sto hodin práce pro ghetto, takzvanou Hundertschaft. Mě poslali uklízet do blázince, mezi staré a nemohoucí lidi. Bylo to otřesné. Tam se neuklízelo od dob Marie Terezie.“

Tak jako jiní nedobrovolní obyvatelé ghetta připomíná Hana Dobešová i ojedinělý fenomén Terezína jako kulturního místa. Mezi terezínské vězně patřila česká i německá elita několika generací – lékaři, profesoři, hudebníci, herci, spisovatelé nebo dramatici. V ghettu se pořádaly přednáškové cykly, divadelní i hudební představení, autorská čtení i recitace.

Hana Dobešová se díky Karlu Poláčkovi dostala na některé přednášky: „Letmo jsme se znali z Rychnova, tak mi tu a tam podstrčil vstupenku na přednášku nebo na koncert. Nejvíc mi utkvěl Brundibár, opera nastudovaná dětmi o zlém flašinetáři. Na to se šli podívat i Němci, ale ti to vůbec nepochopili.“ Z dalších významných osobností si pamětnice vybavuje houslistu Egona Ledeče nebo dirigenta Rafaela Schächtera.

V Terezíně se nechala očkovat proti tyfu, aby mohla pomáhat

Několik týdnů před osvobozením Terezína do ghetta přijížděly takzvané evakuační transporty, jimiž byli sváženi vězni z jiných koncentračních táborů. V důsledku špatných hygienických podmínek vypukla v Terezíně na konci dubna 1945 epidemie skrvnitého tyfu, ale Haně i její mamince se naštěstí vyhnula.

Pamětnice se proti tyfu nechala očkovat, když do Terezína přijela 4. května 1945 první skupina českých lékařů a zdravotnického personálu v rámci takzvané České pomocné akce, kterou vedl přední český epidemiolog z pražské Bulovky MUDr. Karel Raška. „S kamarádkou jsme dostaly obří injekci do prsou, protože jsme se přihlásily, že chceme pomáhat příchozím. Řekly jsme si, že když jsme to přežily, budeme pomáhat.“

Stále si pamatuje den, kdy z Terezína odjela – 12. května 1945. „Poslali pro nás do Terezína autobus, to zprostředkovala advokátka doktorka Ledečová. Sice si za všechno nechala dobře zaplatit, ale alespoň jsme byly doma.“ Návrat do rodného města, jak jej pamětnice popisuje, byl překvapivě optimistický a klidný, především díky přijetí místními obyvateli. Ve vyprávění o návratech se totiž mnohem častěji setkáváme s averzí k navrátivším se Židům.

V Rychnově je čekalo vřelé přijetí

V případě Hany Dobešové a její matky to bylo zcela jinak: „Když jsme se s maminkou vrátily, neměly jsme kam jít. Majitel nejlepšího hotelu ve městě, pan hoteliér Havel, nám okamžitě nabídl ubytování, byly jsme jeho hosty. Říkal: ‚Kdepak, vy půjdete ke mně a zůstanete tak dlouho, jak si budete přát.‘ Moci se umýt a vyspat se po tak dlouhé době v čistém povlečení, to byla nádhera.“

Jídlo pro navrátilce připravovala obecní vývařovna, do níž přinášeli zemědělské produkty na vaření lidé z okolních vesnic, město jim poskytlo finanční půjčku do začátku. Po nějaké době dostala Hana Dobešová s maminkou nabídku rodiny Hajnišových z Rychnova, aby šly obě bydlet k nim do vily. Později po celkovém zotavení z následků terezínských let se vrátily do vily, kde žily před válkou. Solidarita lidí i sousedů z městečka s pamětnicí i její matkou po návratu z ghetta je místy až poláčkovsky dojemná: „Jednou za námi přišla sousedka a přinesla mi dvě malé kachničky a říká: ‚Haničko, ať máš něco živého‘.“ 

Svou maminku nechtěla Hana Dobešová po válce na dlouhou dobu opustit, vzdala se tedy plánů na studium medicíny, na které před válkou pomýšlela, a zařídila si zaměstnání v Praze. Pracovala jako korespondentka u firmy a při přijetí si vymínila, že bude moci na víkendy dojíždět za maminkou do Rychnova. V Praze se v kavárně na Václavském náměstí seznámila se svým druhým manželem, Ervínem Dobešem. Ten pocházel ze slovenské židovské rodiny a měl tehdy za sebou službu v československé armádě v Anglii.

„Chodila jsem s kamarádkou do kavárny Alhambra, kde po nás stále od sousedního stolu pokukoval muž v uniformě. Pak se přišel představit, a když řekl, že byl v Anglii, byl nám hned sympatičtější.“ Ervín sice původně pokukoval po Hanině kamarádce, která vypadala na rozdíl od ní „velice semitsky“, ale ten večer doprovodil domů Hanu Dobešovou a u toho už zůstalo. „Oba už jsme měli něco za sebou. Navíc mamince se Ervín moc líbil. Když jsem ho poprvé přivedla domů a mamince představila, odběhla jsem něco rychle nakoupit. Vrátila jsem se a ti dva už si tykali.“

Kdyby manžela nepotřebovali, tak ho zavřou

V březnu 1947 se pamětnice s Ervínem vzali a usadili se v Albrechticích v Jizerských horách, kde Ervín dostal jako válečný veterán práci v trafice. Původním povoláním byl typograf, ale kvůli těžkému zranění na frontě ve Francii v posledních dnech války svou práci nemohl vykonávat. Po narození dcery se přestěhovali do Rýnovic, které se staly v roce 1962 součástí Jablonce nad Nisou.

Aby vylepšila rodinný rozpočet, kompletovala doma bižuterii. Plat manžela nestačil. Ervín pracoval u vodohospodářů, uměl několik jazyků, a proto byl často zván jako tlumočník při obchodních setkáních se zahraničními partnery. To ho jako příslušníka zahraniční armády ze Západu, kteří se komunistickému režimu nehodili, chránilo před vyšetřováním nebo uvězněním. „Sám na to říkal: ‚Kdyby mě nepotřebovali, tak mě zavřou‘.“

Hana Dobešová říká, že i židovství bylo komunistům proti srsti: „Komunisti šli ve stopě Němců, a ještě si k tomu přidali svoje.“ Ona sama musela opustit místo sekretářky hlavního inženýra v automobilce LIAZ, protože nebyla v KSČ. „Poslali mě do výroby, a tak jsem hledala nové místo. Našla jsem ho v jabloneckém pivovaru, kde jsem vyřizovala objednávky a pracovně jezdila po všech pivovarech v tehdejším Severočeském kraji.“ Pivo přitom nikdy nepila. „Všichni se mi kvůli tomu smáli,“ vzpomíná a dodává, že jí pivo, které dostávala jako deputát, pomohlo k lepšímu vybavení bytu, do něhož se přestěhovala po smrti manžela a maminky.

Prodala dům v Rýnovicích a v roce 1966 začala žít v malém bytě na sídlišti v Jablonci nad Nisou, kde žije dodnes díky pomoci pečovatelské služby a dvou vnuček. Její jediná dcera podlehla rakovině stejně jako dříve její manžel. Pamětnice se už nikdy znovu nevdala. „Manžel byl za odměnu. Žádný by už nebyl tak hodný jako on. A já bych pořád srovnávala, a nebyla bych šťastná ani já, ani ten druhý,“ vysvětluje.

S úsměvem jde všechno líp

Přes tragické momenty, které líčí díky své obdivuhodné paměti do podrobných detailů a s precizností, mají v jejím vyprávění místo i radostné události. Její stále optimistická povaha může vycházet ze šťastného dětství a mládí, kdy byla nadšená sokolka i skautka. Ve svém vyprávění opakovaně zmiňuje své štěstí na hodné lidi, bez nichž by prý nepřežila. Vzpomíná na odvahu bývalého spolužáka Bobka, s níž ji a jejího manžela vyreklamoval z transportu, četníka Škopa, který jim s rizikem do Terezína nosil jídlo, ale také na vřelé přijetí, jehož se pamětnici a její mamince dostalo po válce v Rychnově.

Zároveň upozorňuje na to, že vždy říkala, co si myslela, a to i v pozdějším věku. „Vystoupila jsem ze svazu protifašistických bojovníků [od roku 1990 Český svaz bojovníků za svobodu, poznámka editorky], když předseda Vodička vyznamenal toho, co bil lidi na Národní třídě [Zdeněk Ondráček, poznámka editorky]. Měla jsem pak kvůli tomu výstup s jabloneckým předsedou Radkovičem, který na mě řval. Naštěstí u toho byla moje vnučka,“ popisuje nepříjemnou situaci Hana Dobešová, které bylo tehdy 98 let.

A jaký je její recept na dlouhý a spokojený život? „Radovat se z každé maličkosti, nepřát si nemožnosti a snažit lidem dělat dobro. A také – s úsměvem jde všechno líp, tím jsem se řídila celý život,“ říká Hana Dobešová, která i ve 101 letech žije ve svém bytě. Jídlo jí nosí pečovatelská služba a pravidelně za ní chodí dvě vnučky. Kromě toho nad ní bdí „Anděl strážný“, jak se nazývá služba, která seniorům prostřednictví tzv. SOS tlačítka dává pocit jistoty a poskytuje pomoc v krizových situacích.