Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malířka Zlatica Dobošová (* 1946)

• narozená 29. ledna 1946 v Brezně nad Hronom

• vyrůstala v Iľavě, v blízkosti tamní věznice

• vystudovala malbu a restaurátorství na akademiích v Bratislavě a v Praze

• svědkyně násilných událostí spojených s okupací vojsk Varšavské smlouvy v Bratislavě

• po ukončení studií se natrvalo usadila v Čechách

• významná restaurátorka

Kněží uvěznění za zdmi gotického hradu přebudovaného na vězení, šestiletá holčička topící Masarykovy knihy v řece, ve strachu, aby jí kvůli nim nezavřeli tatínka. Tanky před budovou univerzity, střelba ze samopalů a smrt nevinných lidí. I takové jsou vzpomínky na dětství a dospívání citlivé, vnímavé a umělecky nadané Zlaty Dobošové. A do značné míry utvářely její pozdější životní postoje.

Maminka se do Ilavy stěhovat nechtěla

Její otec Sylvester Doboš vystudoval za první republiky architekturu na pražském Vysokém učení technickém. Domů na Slovensko se vracel jako obdivovatel Tomáše Garrigue Masaryka a nadšený stoupenec společného soužití Čechů a Slováků. Odtržení Slovenska a vznik Slovenského štátu v březnu 1939 pro něj bylo proto velkým zklamáním. Se svou ženou Jozefínou a dvěma malými dcerami prožil válku v Brezně nad Hronom, v jednom z center Slovenského národního povstání, které vypuklo na konci srpna 1944. Jako přesvědčený pacifista se ale společného boje s partyzány zúčastnit odmítl. Třetí dcera Zlatica se manželům Dobošovým narodila nedlouho po skončení války, 29. ledna 1946. Rodiče jí později říkali, že počata byla v první poválečný den, dítě míru. V roce 1950 se Dobošovi z Brezna odstěhovali do Ilavy, nevelkého okresního města na západě Slovenska. Sylvester odsud pocházel a současně tam měl řídit novou stavbu. Jeho žena Jozefína se ale do Ilavy stěhovat nechtěla, důvodem byla tamní velká věznice.

Ilavská věznice

Ilavská věznice vznikla v roce 1855 přebudováním gotického hradu. Během války v ní své odpůrce věznili němečtí nacisté, od roku 1950 ji ke stejnému účelu používali českoslovenští komunisté. Komunisté tam ale posílali politické vězně, kteří kvůli vysokému věku nebo chatrnému zdraví nebyli schopní těžit uran nebo by pravděpodobně nevydrželi tvrdé podmínky v další obávané slovenské věznici, v Leopoldově. „To místo mě zcela zásadním způsobem poznamenalo, byla to jedna z největších slovenských věznic a v 50. letech tudy prošlo několik tisíc politických vězňů,“ říká Zlata Dobošová a pokračuje dál:  „To město tím vězením a vším, co s tím souviselo, bylo úplně prosycené a moje nešťastná maminka tam nechtěla být.“ Věznice stála uprostřed města a uprostřed věznice stál kostel. Hojně navštěvovaný věřícími během každodenních bohoslužeb. Na mše museli ale projít jakýmsi koridorem, který spojoval kostel s náměstím. A všichni se tak podrobovali neustálé kontrole, malým okénkem je sledovali příslušníci Státní bezpečnosti. Kostel jim byl trnem v oku, ale zavřít si ho netroufali. Jozefína Dobošová, Zlatina maminka, raději jezdila na mše do okolních vesnic. Jako učitelka v místní obecné škole měla oprávněné obavy, že by mohla přijít o místo. 

Vězni do kostela ale nesměli, duchovní útěcha jim byla zapovězená, přestože mnozí z nich byli kněží. Zvuky varhan ale dokázaly prostoupit i silné gotické zdi a dozorcům to vadilo. A řešili to absurdním způsobem. „Ve věznici pouštěli hlasitou hudbu, nějaké dechovky nebo Chačaturjanův Šavlový tanec,“ vzpomíná Zlatica Dobošová. 

Vězni mi říkali Červená Karkulka

Vězně vídala malá Zlata denně, procházeli kolem oken jejich domu do zelinářské zahrady, kde pak celý den pracovali. A ona jejich pravidelné cesty doprovázela hrou na piano, chtěla jim udělat radost. „Do té zahrady ale chodili jen takoví stařečci, kteří by už nedokázali utéct. Doprovázel je jediný dozorce a oni chodili v řadě s rukama za zády. A ve mně vzbuzovali tak obrovský soucit, že už mi to zůstalo. Jsem jim vděčná, že už od dětství mám soucit s lidmi, kteří jsou ‚za plotem,‘ vyloučení ze společnosti,“ říká Zlatica Dobošová. Vězně ale chodila pozorovat i z věže kostela, kde občas hrávala na varhany. Viděla odsud dvůr věznice, kde probíhaly nástupy. Vzpomíná, jak o sobě chtěla dát vědět a shazovala dolů drobné kamínky. Měla pak velkou radost, když se některý z vězňů podíval vzhůru. A v potřebě udělat pro vězně něco hezkého, šla ještě dál. Zorganizovala partu kamarádů, se kterými sklízela ovoce, které pak prodávala před nádražím. Za utržené drobné nakupovala kartony cigaret a nosila je vězňům do zahrady. Pro malou holčičku nebyl problém vlézt do zahrady dírou v plaňkovém plotě. Až mnohem později se Zlata dozvěděla, že jí vězni kvůli jejím tehdy oblíbeným červeným šatičkám s bílými puntíky říkali Červená Karkulka. Se dvěma z nich, s farářem Holým z Kouřimi a otcem faráře Flossmanna, se v dospělosti setkala. 

K tomuto období se váže i další příhoda, kdy sotva šestiletá Zlata chodila k řece, aby tam ‚topila závadné knihy.‘ Podle přesvědčení jejích starších sester by mohly přivést otce do vězení. Ve vodách řeky Váh tak skončily především spisy T. G. Masaryka.

Všude byly tak obrovské zdi

Soucítit a pomáhat všem, kdo soucit a pomoc potřebují, bylo pro Zlatu už od útlého dětství něčím zcela přirozeným. Oba její rodiče byli katolíci a pomáhali komukoli, kdo podle nich pomoc a účast potřeboval. Stávalo se poměrně často, že poskytovali přespání příbuzným vězňů. „U nás se často do noci svítilo, celá rodina jsme byli náruživí čtenáři a ve městě nebyl žádný hotel nebo penzion. A tak nám klepali na okno a prosili o přenocování a rodiče se nikdy neptali, kdo jsou a prostě je nechali přespat. A občas se jim to i nevyplatilo, ztratily se nám nějaké věci, ale rodiče to brali tak, jak to bylo, a nic z toho nedělali. Někdo na tom byl prostě hůř než my. A mně se ten jejich postoj líbil,“ pokračuje Zlatica Dobošová.

Dál vzpomíná na několik pokusů o útěk z ilavské věznice. Na nejznámější, kdy se skupině dvanácti politických vězňů podařilo z věznice utéct poté, co svázali prostěradla a vylomili mříže. Útěk se ale podařil jen čtyřem z nich, ostatní byli postupně pochytáni a znovu odsouzeni, stejně jako všichni, kteří jim pomáhali. O tomto útěku vyprávěl Paměti národa Břetislav Jeník, U dalšího pokusu o útěk byla sama přítomná. „Ten vězeň si udělal díru ve stropě do zákristie a do toho kostela pak na konci mše skočil. Farář ho našel v zákristii a zavřel ho tam…“ Vězni se útěk nezdařil, kněz ho mohl pustit, ale neudělal to. Zlatica Dobošová jeho jednání hájí slovy: „Oni jen čekali na záminku, aby mohli ten kostel zavřít. Ta díra byla evidentní a tomu vězni by to asi stejně nepomohlo. Z Ilavy bylo beznadějné se dostávat, všude byly tak obrovské zdi a mezi zdí a vnitřním plotem byli ještě psi. Nedovedu si představit, jak by se dostali ven. A toho kněze později stejně zavřeli.“ A ještě na jeden neobvyklý pokus o útěk vzpomíná. V tomto případě šlo ale spíš o provokaci namířenou proti bachařům. Jeden z vězňů vylezl na vysoký komín a na malé plošince u ústí komína zůstal pak několik dnů. Zlata se na něj chodila i v noci dívat, jak se dozorcům podařilo dostat ho dolů, ale neví. „Zpíval tam a tančil a rozevíral si bundu...jako ať střílejí…,“ dodává.

Pražské jaro 

V Ilavě prožila Zlatica deset let, po základní škole byla přijatá na Střední umělecko-průmyslovou školu v Bratislavě. Původně se chtěla věnovat studiu hry na klavír, ale její nesporný výtvarný talent objevil její stařičký pan učitel v Ilavě a studium na výtvarné škole jí doporučil. Tam ji pak vyučoval malíř Rudolf Fila, který svým výtvarným projevem vybočoval z tehdy jediného uznávaného uměleckého směru socialistického realismu. Díky Filovi, ale i kulturní nabídce a možnostem velkého města, začala Zlata objevovat hudbu a literaturu socialistické mládeži nedoporučovanou, opomíjenou, či přímo zakázanou. Ve škole se talentovaná Zlata stala brzy premiantkou a současně rebelkou, jak dodává. Po ukončení střední školy byla přijatá ke studiu na bratislavskou Akademii výtvarných umění. A aby to nebylo málo, hned na dva obory, klasickou malbu a restaurátorství.

V době studií bydlela v Bratislavě na privátu u Žo Langerové, maďarské židovky a fenomenální překladatelky, vdovy po Oskaru Langerovi, který byl v procesu s Rudolfem Slánským odsouzený na dvaadvacet let. Na komunistickou stranu přesto nikdy nezanevřel, na rozdíl od své manželky, která o jejich společném životě napsala knihu ‚Žila jsem s oddaným komunistou.‘ S Žo Langerovou se Zlata spřátelila a na jaře 1968 spolu navštívili Prahu. Dorazily v době plné naděje, v období tzv. Pražského jara. Zlata měla za sebou čtyři roky na bratislavské akademii a rozhodla se, že studium by chtěla dokončit v Praze.

Utekla jsem...všichni jsme utekli...

Dojednala si studium na pražské Akademii výtvarných umění a v září 1968 do Prahy odjela, jen několik dnů po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. První a nejhorší dny prožila ještě v Bratislavě. „Vedle mně zastřelili člověka…to nebylo ve filmu, to byla skutečnost…viděla jsem, jak zbledl a pomalu se sunul dolů k zemi. A první, co mě napadlo, bylo, že jsem utekla. Všichni jsme utekli. Protože to byla taková hrůza…a pak jsem se za to styděla, že jsem mu nešla pomoct,“ vzpomíná Zlatica Dobošová. Střílet začali sovětští vojáci do davu v blízkosti budovy Univerzity Komenského na Šafárikově náměstí. Zlatica Dobošová dál pokračuje: „Bylo poledne…pamatuju si to spalující slunce…lidi křičeli na ty vojáky, ať táhnou pryč, že tady není žádná kontrarevoluce a najednou někdo začal střílet. Ani nevím, jestli ten pán přežil…vím, že nepřežila holka o pár metrů dál, na schodech Univerzity Komenského…“ 

Ta dívka se jmenovala Margita Košanová a bylo jí teprve patnáct let. A muž, kterého také bezdůvodně zasáhly kulky ze sovětských samopalů, byl s největší pravděpodobností Stanislav Sivák, bylo mu dvacet devět. Zemřel během převozu do nemocnice, Margita Košanová tentýž den v nemocnici (Zdroj https://okupace.evangnet.cz/). O den později rozdávala Zlata s ostatními studenty na stejném náměstí trikolory spolu s černou stuhou. Vojáci je nahnali do místní pošty, kde je čelem ke zdi nechali v nejistotě stát celou noc. Pak je bez dalšího vysvětlení propustili.

Všechno je to postavené na strachu

Zlatica Dobošová se dál zamýšlí nad tehdejší situací a současně popisuje své pocity: „Vůbec nebyla ve mně nenávist k těm ruským vojákům. Ani tehdy, ale ani teď (pozn. rozhovor byl natáčený krátce po napadení Ukrajiny Ruskem). Když vidím, třeba na internetu, ty zajaté ruské kluky, tak mi úplně krvácí srdce z toho, že je tam poslal někdo, kdo má chorou mysl a megalomanské plány. Mně je to akorát strašně líto…nespím kvůli té lítosti, ne kvůli hněvu… ti vojáci byli tak ustrašení, když sem přišli v tom šedesátém osmém. To byli mladí kluci a fakt se báli těch lidí, kteří tam na ně hulákali: ‚Běžte pryč!‘ Přijeli úplně jinam, než si mysleli. Nevědomost je hrozná věc. A všechno je to celé postavené na strachu. Stejně jako tenkrát, ti vojáci vědí, že je střelí do zad, když neuposlechnou rozkaz. Ale chápu, že se musí vyostrakizovat celý národ, aby začali přemýšlet. I když se bojím, že půjdou ještě do větší nenávisti…“

Hned po nástupu na pražskou akademii pak odjela s ostatními studenty do Židovic na Mostecko. Studenti tam prováděli transfer gotických fresek z kostelů, které musely ustoupit rozšiřující se těžbě uhlí. Zlata Dobošová pokračuje: „Hodně jsme v té době pili, to byla taková atmosféra té okupační beznaděje. Bydleli jsme pokaždé v nějakém polorozbořeném domě a když jsme vyšli ven, tak tam byl ruský voják, který navigoval nějaké ruské obrněné transportéry…hrozná beznaděj.“ Po návratu do Prahy se účastnila okupační stávky vysokoškolských studentů. Studenti tehdy sepsali desatero základních svobod, které předložili vedení komunistického strany. „To byla krásná doba, měli jsme se rádi a ta soudržnost a jednoznačnost v postojích pomáhala celé té studentské komunitě,“ vzpomíná dnes.

Nebýt sám a zbavit se strachu

Na jaře 1969 dostala nabídku odjet do Florencie pomoci Italům se záchranou vzácných obrazů z galerie Uffizi. V roce 1966 tam během katastrofální povodně poškodila řeka Arno tisíce uměleckých děl. Zlata se odjezdem do Florencie stala součástí mezinárodního týmu dobrovolníků. Jen se symbolickým kapesným od Ministerstva školství ČSR pod záštitou UNESCO tam pracovala rok. Italové pro záchranu obrazů zařídili špičkově vybavené ateliéry a Zlatica s odstupem času říká, že to pro ni byla stěžejní profesní zkušenost. Pobyt v Itálii si prodloužila, chtěla dokončit započatou práci a československým úřadům to písemně oznámila. Dopis ale kvůli stávce italské pošty nedorazil a Zlatica pak víc jak dvacet let do zahraničí vycestovat nesměla. V Itálii krátce uvažovala i o emigraci, ale neměla dokončenou školu a v Praze na ni čekal milý. Po ukončení Akademie se za něj provdala, byl jím architekt Jiří Mojžíš, se kterým společnými silami vybudovali byt a ateliéry.

Manželství ale nevydrželo, rozešli se po vzájemné dohodě. Zlatica nemohla mít děti a nechtěla, aby tím trpěl i on. Dodnes se přátelsky stýkají, Zlata Dobošová se stala kmotrou všech jeho dětí. Rozchod ale nesla těžce, složitou životní situaci začala řešit intenzivní prací a...alkoholem. Neudržitelné životní tempo a vznikající závislost ji nakonec v roce 1977 přivedly do léčebny v Lojovicích. Nebyla to ale prohra, pro Zlatu Dobošovou začalo nové, nejsmysluplnější období jejího života. Prošla nejen vlastní úspěšnou léčbou, ale začala se jako laická terapeutka věnovat ženám bojujícím se závislostí. Stála u zrodu resocializačního zařízení v Budeničkách u Šlapanic, kde pak dva roky i pracovala, byla jednou ze zakladatelů svépomocné skupiny Anonymních alkoholiků u nás, věnovala se arteterapii a psychoterapii. „Dokonce to začalo být důležitější než moje práce. Mělo to daleko větší dosah a přinášelo mi to mnohem větší uspokojení,“ říká Zlata Dobošová a s obdivuhodnou otevřeností ještě dodává: „V sedmdesátém sedmém jsem ani Chartu nepodepsala. Přišel s ní za mnou Karel Nepraš a já na to v té chvíli neměla...Byla jsem v  léčebně a nechtěla jsem Chartu diskreditovat. Aby to pak nepoužili proti nim…že jí podepsala nějaká alkoholička…“ Po letech terapií se jí od základů změnil život. Říká, že se z ní stal úplně jiný člověk, s jinými hodnotami, vnímáním i přístupem k životu. Po dvou letech vyčerpávající, současně ale i naplňující práce terapeutky, se vrátila ke své původní profesi. Vzpomínky na toto nelehké období uzavírá slovy: „Myslet si, že člověk všechno zvládne sám, je hrozná chyba, a když tohle pochopíte, jste na nejlepší cestě, jak se zbavit strachu.“ Krátce nato poznala svého druhého manžela, kterým byl Jan Dobiáš, sportovní novinář a publicista.

Tak jsem si řekla, že zrestauruju ten kostel

V osmdesátých letech jeden ze Zlatiných přátel, hudební kritik Jiří Černý, seznámil Zlatu během oslavy svých 50. narozenin s Václavem Havlem. „Havel tenkrát přišel rovnou z vězení. Takový drobný, nenápadný a ostýchavý člověk… a já se před ním strašně styděla za to, jak moc jsem nestatečná…,“ vzpomíná. Podruhé se s ním setkala v roce 1990, v té době už byl Václav Havel československým prezidentem. Zlata Dobošová konec komunismu prožila opět plně zapojená do dění. Čas beze spánku trávila střídavě v galerii Mánes nebo ve Špálově galerii na Národní třídě. Starala se o distribuci letáků a jezdila se studenty a novináři předávat informace mimo Prahu. Vzpomíná na Bohumila Hrabala, který přinesl do společné kasy rovných sto tisíc korun. A nebyl sám, ušetřené peníze přinášeli i další a vše, co měla, do společné kasy vložila i Zlatica Dobošová.

K druhému setkání s Václavem Havlem došlo na církevní pouti na Levém Hradci. Farářem tamního kostela byl tehdy Jiří Paďour, pozdější českobudějovický biskup a Havlův přítel z dětství. Zlata Dobošová dál pokračuje: „Havel tehdy řekl, že teď to chce činy a ne jen slova, a tak jsem si řekla, že zrestauruju ten kostel.“ Kostel svatého Klimenta na Levém Hradci, nejstarší křesťanský kostel u nás, spjatý s našimi nejranějšími dějinami, byl v té době v žalostném stavu. „Koupila jsem si kvůli tomu na Levém Hradci domeček,“ vypráví Zlata Dobošová dál. Nejprve se snažila sehnat na rekonstrukci finance, bez úspěchu obcházela ministerstva a nakonec to vzdala. Restaurování vzácných fresek nakonec nabídla financovat soukromá nadace, ale i ta záhy zanikla. Zlatica Dobošová na restaurování gotických fresek pak dostávala jen menší částky z městského rozpočtu Roztok u Prahy. Celé náklady ale tyto finance pokrýt nemohly, zbytek platila sama. Po téměř sedmi letech usilovné a nezištné práce mohl být kostel znovu zpřístupněný. Při jeho slavnostním znovuotevření Zlatica Dobošová prohlásila, že to udělala z vděčnosti. Za to, že její otec a sestra i ona sama mohli v Praze vystudovat. Kostel na Levém Hradci ale není jedinou kulturní památkou, na jejímž restaurování se podílela. V průběhu osmnácti let pracovala i na obnově fresek barokního skvostu od architekta Santiniho, kostela ve Křtinách. Restaurovala také fresky v refektáři Sázavského kláštera, ve Velkém Boru, v Tasově, v Dyji u Znojma, ve Valdštejnském paláci, kamennou Porta Coeli, oltářní obraz v Předklášteří u Tišnova, dřevěný Světelský oltář v Adamově a stovky obrazů a polychromovaných dřevěných i kamenných plastik pro Národní galerii v Bratislavě. V posledních letech spolupracuje se Středočeským muzeem v Roztokách a Vojenským historickým ústavem při přípravě nových expozicí. 

Jak málo jsme stateční a jak málo jsme schopní milosrdenství…

Zlata Dobošová v současnosti (rok 2022) žije stále na Levém Hradci, v domečku, který si vlastnoručně opravila. V době, kdy restaurovala fresky kostela sv. Klimenta, po večerech opravovala obrazy ze soukromých sbírek, aby měla peníze na vlastní obživu a přes den pracovala v kostele. A pracuje stále, zakázek jí neubývá a stále se také věnuje pomoci lidem. Nejen těm, kteří bojují se svým strachem a závislostmi, ale určitou dobu svůj čas věnovala i romským dětem. Od roku 1998 se angažuje v komunální politice jako nezávislá zastupitelka a kandidátka.

První část rozhovoru se Zlatou Dobošovou byla natočená krátce po ruském vpádu na Ukrajinu. Zlata Dobošová se ihned zapojila do pomoci ukrajinským uprchlíkům. „Teď ještě lidi pomáhají, ale bojím se té chvíle, až tu pomoc najednou obrátí do zloby proti Ukrajincům. Já si myslím, že Ukrajinci nám nastavili zrcadlo…že nejsme schopní sebereflexe, nechceme si přiznat, jak málo jsme stateční…a čekám a bojím se toho obratu, až se začnou mít lidi hůř. Protože budeme sedět v dekách, bude nám zima…a nebudeme schopní srovnání, že oni tam umírají…Oni počítají mrtvé a my počítáme peníze…,“ říká Zlatica Dobošová.