Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Maria Dobrodinský (* 1925)

• otec harfenista České filharmonie

• studium na konzervatoři v Praze a současně na Filozofické fakultě UK

• člen ČSL, předseda Klubu mladých akademiků

• účast na studentských protestech v únoru 1948

• studium u Václava Talicha na VŠMU v Bratislavě

• sbormistr Slovenského filharmonického sboru

• pohnutý odchod ze Slovenska

• druhý sbormistr rozhlasového Pěveckého sboru v Praze

• dirigent Středočeského symfonického orchestru

• poradce ministra kultury Jindřicha Kabáta a Pavla Tigrida

Jan Maria Dobrodinský se narodil v hudební rodině Bedřicha Dobrodinského – harfeníka Československé filharmonie. Otec byl později také předsedou tohoto významného tělesa, a protože jeho manželka byla rovněž hráčka na violoncello, témata týkající se filharmonie byla na denním pořádku rodiny. Oba synové Bedřicha Dobrodinského se stali také hudebníky – starší Jan Maria Dobrodinský digirentem a Václav houslistou České filharmonie. Doma se všichni tři navzájem špičkovali oslovením: „Pane kolego a vážený pane dirigente...“ Otec a syn Jan také prošli školou slavného českého dirigenta Václava Talicha. Bedřich byl prvním harfenistou v době Talichovy největší slávy v čele České filharmonie. Známé harfové sólo z Vltavy zahajovalo slavné koncerty v Berlíně během nacistické okupace. Jan Maria Dobrodinský se setkal se svým učitelem po válce. Vnímal jeho trápení a nemožnost pracovat. Talichovy berlínské koncerty byly najednou spíše než projevem vlastenectví vnímány jako akt spolupráce – kolaborace s nacisty. Mladý adept dirigování svého učitele nakonec následoval na Slovensko. To se mu stalo téměř osudným, protože záhy zjistil, jak je těžké se do Čech vrátit.

Jan Maria Dobrodinský se narodil 22. července 1925 v Kunžaku, kde jeho maminka byla právě na návštěvě u manželových rodičů. Otec byl harfenista Československé filharmonie, maminka byla violoncellistka. Poznali se v Praze, kde oba hráli v malém orchestru při promítání kina. Otec Bedřich byl v té době také členem Šakovy filharmonie, která se později rozpadla. „Václav Talich tatínkovi nabídl angažmá už v roce 1920, ale Česká filharmonie v té době nevlastnila ještě harfu a tatínek svoji neměl. Později se na ni zmohl a koupil si ji na splátky. Takže v roce 1922 získala Česká filharmonie nejen harfenistu, ale i harfu.“ Otec byl nejen hráčem, ale působil také ve vedení tělesa, které tehdy bylo soukromým podnikem. To představovalo především finanční nestabilitu a neustálé hádky se společníky a věřiteli. „Otec se stále s nějakými bankéři dohadoval o peníze. Bylo to těžké období, a ačkoliv byla filharmonie ve dvacátých a třicátých letech špičkové hudební těleso na evropské úrovni, nebyla schopna udržet stabilní rozpočet. My jsme filharmonií žili celá rodina, tatínek všechno takříkajíc nosil domů,“ vysvětluje pamětník. Jan Maria Dobrodinský se tak z pochopitelných důvodů záhy začal učit na flétnu, lesní roh a klavír. Povinnou školní docházku začal na speciální francouzské obecné škole. Prostředí této školy však mladému chlapci příliš nevyhovovalo. Sám potvrzuje, že „byla spíše pro bohaté děti továrníků“. Pokračoval proto v české měšťance a záhy byl přijat na reálné gymnázium v Křemencově ulici. „Poslední ročníky jsem už ale současně studoval na konzervatoři lesní roh.“

Politika mu málem srazila vaz

První dirigentské a sbormistrovské zkušenosti získal vedením amatérského souboru v kostele sv. Václava v Nuslích. „Kůr oficiálně vedl můj otec, který ho převzal během války, když byl zatčen místní varhaník a regenschori František Kryšpín. Přivedl jsem tam ale své spolužáky a otec na to neměl čas, takže jsem soubor nakonec vedl já.“

V době konce druhé světové války v červnu 1945 pamětník maturoval na gymnáziu a současně studoval ve třetím ročníku na konzervatoři v oboru lesní roh. V tomto období se naplno projevila jeho všestrannost, jeho zájem o společnost a její směřování. „Všichni jsme toužili jít studovat na vysokou školu. Kdo tam nešel, jako by neexistoval. Takže jsem studoval na filozofické fakultě sociologii, filozofii a hudební vědu.“ Sociologie vycházela ze zájmu o politiku. Jan Maria Dobrodinský byl totiž aktivním členem Československé strany lidové. Na konzervatoři dokonce založil Klub lidových akademiků, jehož byl předsedou. Zúčastnil se také studentských nepokojů během února 1948. I po politickém převratu se totiž lidovecká mládež snažila udržet jednotu, případně se vzchopit k nějaké akci. „Krátce po Únoru ještě ústředí tak nějak fungovalo. Scházeli jsme se a přemýšleli, co bychom mohli udělat. Chtěli jsme vynést seznamy členů, ale to se nám nepodařilo.“ Nakonec se však lidovecká mládež rozpadla pod tlakem politické situace. „Na jedné schůzce, kde jsem nebyl, se vyskytl nějaký neznámý mladík a krátce nato byli někteří moji přátelé zatčeni.“

Jan Maria Dobrodinský si uvědomil, jak snadno mu politika mohla srazit vaz. Studium na konzervatoři měl již téměř ukončené, ale na Univerzitě Karlově ještě zdaleka ne. Sám přiznává, že nebýt otcových konexí, byl by nejspíš vyloučen, stejně jako většina jeho přátel.

Pod Talichovou taktovkou

Během těchto aktivit se současně věnoval hudbě. Stal se členem Českého komorního orchestru pod Talichovým vedením. „To byla veliká škola. A my jsme se s ním scházeli i později, když už nemohl vůbec dirigovat.“ Václav Talich byl totiž obviňován z kolaborace s nacisty, dostal zákaz činnosti a nesměl učit ani na konzervatoři. V období půl roku, než dostal možnost učit v Bratislavě (od října 1949), se setkával se skupinou mladých muzikantů, které soukromě učil. „Myslím, že to inicioval Ivan Medek. A Talich mě při jedné takové schůzce přijal za svého žáka.“

Jan Maria Dobrodinský se definitivně rozhodl pro studium dirigování pod Talichovou taktovkou, a protože jeho učitel odešel do Bratislavy na VŠMU (Vysokou školu múzických umění), i cesta jeho studenta vedla tam. Sám pamětník však netušil, jak těžká cesta bude zpět do Čech. První problémy se vyskytly při snaze přestoupit během studia v Bratislavě na pražskou HAMU: „Ačkoliv mi Václav Smetáček, dirigent a pedagog HAMU, řekl, že nevidí problém v mém přestupu, přestup se neuskutečnil. Dokonce šel negativní posudek za mnou na Slovensko.“ Studium tedy sice dokončil na Slovensku v roce 1954, ale vrátit se do Čech – získat zde angažmá – se mu nedařilo. Když už se dostal ke konkurzu, většinou posléze došlo i na kádrové materiály. A poté opět putoval do Bratislavy s nepořízenou. Ačkoliv nebyl vyloučen z univerzity, v posudku se objevila nejen pamětníkova politická minulost, ale také jeho náboženská příslušnost ke katolické církvi a ke všemu byl po únoru 1948 opět zatčen jeho strýc a kmotr Jan Dobrodinský, katolický kněz, se kterým byl pamětník v trvalém kontaktu. „Strýc byl zatčen během obou totalit. Říkal ale, že půlrok v komunistickém lágru byl horší než šest let nacistického koncentráku.“ O vězení však nikdy nemluvil.

Po absolvování vysoké školy nastoupil Jan Maria Dobrodinský jako pedagog na bratislavské konzervatoři a posléze na VŠMU. Přijal také nabídku sbormistra v bratislavském rozhlasovém orchestru, který byl od roku 1957 přeřazen k Slovenské filharmonii.

V čele Slovenského filharmonického sboru

Po prožitých zkušenostech po roce 1948 byl Jan Maria Dobrodinský opatrný. Když vrcholilo Pražské jaro v roce 1968, situace na Slovensku byla diametrálně odlišná. „Slováci řešili především svoji samostatnost. Chtěli autonomii.“ Bratislavskými reformátory byli Miroslav Kusý a Milan Šimečka, oba členové KSČ, což pamětník komentuje slovy: „Oba byli komunisti, a já jsem proto nevěřil, že by to mohlo dobře dopadnout. Tím pádem jsem se ani na ničem nechtěl podílet.“

Normalizace podle pamětníkových slov neprobíhala nijak dramaticky, mnozí představitelé reformních proudů zůstali ve svém zaměstnání, represe srovnatelné s těmi v Česku na Slovensku neprobíhaly. Avšak snaha Slováků osamostatnit se od Česka se nespokojila s federalizací. Vedení Slovenské filharmonie jasně projevilo snahu dosadit do čela filharmonického sboru Slováka. „Napsali mi oficiální dopis, že jakmile za mě najdou na Slovensku adekvátní náhradu, tak mám počítat s odchodem.“ Bylo zřejmé, že se jedná o projev sílícího nacionalismu. Náhrada však k mání nebyla. Úroveň tělesa se od nástupu Jana Marii Dobrodinského jednoznačně zvedla a těleso bylo na špičkové úrovni. Sám pamětník, který vyučoval na Vysoké škole múzických umění, si byl dobře vědom výsledků své práce se sborem. „Sbor byl ve výtečné kondici, zpívali jsme náročný repertoár od staré hudby až po soudobou hudbu. V takovém stavu nemůžete sbor předat jen tak někomu. Takové těleso okamžitě pozná, koho má před sebou.“ Zřejmě i z toho důvodu se skutečně několik let nic zásadního nedělo. Až v roce 1977 byl ke sboru náhle přijat sovětský dirigent Vladimir Iljin, který měl postupně pamětníka nahradit. „Najednou se se mnou nikdo o ničem nebavil. Změny jsem se dozvěděl jako poslední. Navíc se ten nový dirigent projevil jako nezpůsobilý, ale vedení trvalo na jeho přítomnosti. Neviděl jsem proto jiné východisko než dát výpověď.“

Po více než dvaceti letech Jan Maria Dobrodinský opustil těleso, kterému vybudoval umělecké renomé.

Trpký návrat domů

Samozřejmě okamžitě vyvstala otázka dalšího možného působení. „Prožívali jsme velmi těžké období, mimo jiné i proto, že i manželka, sboristka Slovenského filharmonického sboru, dostala výpověď. Rozhodli jsme se proto vrátit do Prahy,“ vzpomíná Jan Maria Dobrodinský na období zhruba půl roku, kdy kromě pedagogické činnosti neměl jiné pracovní závazky. Možností bylo několik, Praha však skutečně pamětníkovi neukázala vlídnou tvář a svoji roli opět sehrály kádrové materiály: „Dodnes mě mrzí, že jsem nemohl přijmout nabídku od A. Lombarda do Pařížské opery, protože mi Pragokoncert nedal povolení.“ Po různých peripetiích byl nakonec přijat jako druhý sbormistr k pražskému Pěveckému sboru Československého rozhlasu, kde působil do roku 1982. Na sklonku své umělecké kariéry ještě vedl jako šéfdirigent Středočeský symfonický orchestr. Do důchodu odešel v roce 1988. Poslední nitky spolupráce na Slovensku s VŠMU byly přerušeny po rozdělení Československa.

Jediný skutečný zákon je Desatero

Po roce 1989 se také vrátil do politické sféry a stal se členem KDU-ČSL. Jan Maria Dobrodinský byl aktivním členem a později i předsedou v odborném sdružení Asociace hudebních umělců a vědců. Na základě těchto aktivit se stal v roce 1992 poradcem ministra kultury ČR Jindřicha Kabáta a krátce působil i za ministra Pavla Tigrida až do roku 1996. „Myslím, že za mého působení ještě stále existoval kontakt mezi aktivními umělci a státní strukturou. To je něco, co dnes postrádám.“ Od roku 1990 je také členem Rotary klubu, což mu pomáhá „udržovat se v duševní kondici“.

Celý život je Jan Maria Dobrodinský věřícím křesťanem. Když jsme hovořili o jeho životním postoji a ptala jsem se na jeho motto, dostalo se mi právě odkazu směřujícího k tradičním evropským hodnotám. Hodnotám, které se někdy zdají až banální. „Jsem uvědoměle věřící člověk. Moje přesvědčení a životní postoj či motto vychází ze studia filozofie a náboženství. Když bych to měl shrnout, tak tím jediným, čím se skutečně řídím, je Boží desatero.“