Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Dobrovolný (* 1945)

• narozen 11. února 1945 ve Zlíně

• v letech 1963 až 1973 student VUT v Brně

• šéfredaktor studentského časopisu Elektron

• spoluzakládal Brněnské studentské centrum, byl členem jeho parlamentu

• člen SVS a Ústředí vysokoškolských studentů

• v roce 1970 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky za šíření letáků

• od 70. let pracoval jako fotograf

• po sametové revoluci patřil mezi aktivní příznivce Občanského fóra v Brně

• v roce 2024 žil v Brně

Hlavou technik, ale srdcem aktivista, bohém a umělec – Jiří Dobrovolný studoval v šedesátých letech na brněnském VUT, ale víc než studium ho bavilo řešit věci veřejné, které byly po letech socialistického hospodaření v neutěšeném stavu. Československá společnost v té době procházela hlubokými změnami. Stále více občanů, zejména těch mladých, odmítalo vnucený styl života a kritizovalo komunistickou stranu a její metody politického vedení. Znovu ožívala občanská společnost. Jiří Dobrovolný byl jedním z oněch rozhněvaných mladých mužů, kteří tehdy dávali věci do pohybu.

Za Bati byly zlaté časy

Jiří Dobrovolný se narodil 11. února 1945 ve Zlíně, kam se jeho rodiče, Jindřich Dobrovolný a Marie, rozená Kumhalová, přistěhovali za prací těsně před druhou světovou válkou. Tatínek byl zaměstnancem Baťových závodů a maminka pracovala celý život ve zlínské nemocnici jako laborantka. Předtím, než tatínek nastoupil do výroby, absolvoval slavnou Baťovu školu práce. „Každý Baťův zaměstnanec musel umět minimálně tři řemesla, aby se to dalo v případě nemoci střídat,“ vysvětluje Jiří Dobrovolný. Tatínek se vyučil svrškařem, punčochářem a kartonážníkem a v první polovině čtyřicátých let pracoval několik roků v Baťově zlínské továrně, která tehdy nuceně vyráběla obuv pro wehrmacht.

Dělníci se měli za války u Bati dobře – mzdy zde byly podle pamětníkových vzpomínek ve srovnání se zbytkem republiky vyšší a město bylo dobře zásobeno potravinami. Rodina využila Baťova programu podpory bydlení a nastěhovala se do třípokojového Baťova půldomku s malou zahrádkou. Dům byl ve vlastnictví závodů a rodina zde byla v nájmu. V zimě topili pilinami, které vznikaly při výrobě obuvnických kopyt a Baťa je zaměstnancům pro tyto účely odprodával. Jako dítěti připadal pamětníkovi dům velký, vzdušný a prostorný, ale měřeno dnešními standardy byl poměrně stísněný. „My jsme tam nedávno byli s vnoučaty a přišlo mi to šíleně malý,“ říká Jiří Dobrovolný.  

Po válce otec z výroby odešel. Buducnost továrny byla nejistá, a její provoz se dokonce na nějaký čas zastavil. „Vagony věcí, které se vyrobily pro Hitlera, hnily na nádraží ve Zlíně,“ vypravuje pamětník. „Nebylo co dělat, nebo z čeho dělat, nebo pro koho dělat.“ Tatínek pracoval později několik let v zestátněných Baťových závodech jako sportovní referent a vychovatel v domově mužů a v padesátých letech se stal zaměstnancem Svazarmu.

Chlapci, to byste museli pracovat!

Velmi brzy po „Vítězném“ únoru vstoupili oba pamětníkovi rodiče do KSČ. Svým dětem později vysvětlovali, že věřili, že bude líp, že nebudou chudí a všichni budou mít zdravotní péči. „To bylo hrozně hezký, ta pohádka o komunismu,“ vzpomíná Jiří Dobrovolný na slova svých rodičů. Pro obyvatele Zlína nepředstavovaly tyto ideály žádný velký myšlenkový úkrok stranou. Baťovy vize byly totiž také do značné míry socialistické. „Baťa to tehdy říkal jasně – budeme pracovat a budeme se mít dobře všichni,“ říká Jiří Dobrovolný.

Špatné hospodaření a propad kvality výroby v Baťových závodech, přejmenovaných na národní podnik Svit, ale rodiče brzy vyléčily ze socialistických iluzí. Rozčarovaní byli i ostatní obyvatelé Zlína, tehdy už Gottwaldova. „Ve Zlíně tomu nemohl věřit nikdo,“ je přesvědčený pamětník. „Když někdo vykládal, jak dohoníme a předhoníme, tak ti se jenom usmívali a říkali – chlapci, to byste museli pracovat!“ Podle  pamětníkových vzpomínek byl komunistický režim ve Zlíně přísnější než jinde v republice. „Když jsem přišel do Brna, tak tady byli komunisti, se kterými se dalo mluvit. S těma zlínskýma ne. Ti věděli, že jsou tam nasazení, to bylo něco jako dozorci gulagu.“

Mě to tak štvalo, jak se chovají!

Po dokončení střední všeobecně vzdělávací školy zamířil Jiří Dobrovolný do Brna, kde se stal studentem Fakulty elektrotechnické na Vysokém učení technickém (VUT). Již v prvním ročníku si zde začal všímat různých nešvarů. Například se mu nelíbilo, že VUT muselo dát mnoho svých budov do užívání Vojenské akademie a studenti měli výuku roztříštěnou po mnoha od sebe navzájem vzdálených a nevyhovujících prostorách v Brně, zabavených církvím. „Tohle mě vlastně přivedlo k politice. Mě to tak štvalo, to jak se chovají!“ říká pamětník. A se vším svým mladickým elánem, výřečností a organizačním talentem se pustil do boje. Doba byla reformám nakloněná a on mohl přebytky své energie uplatnit v mnoha oblastech studentského života.

Stal se členem redakční rady a později šéfredaktorem fakultního časopisu Elektron. Až do března 1968 podléhaly tiskoviny předběžné cenzuře. Před každým vydáním musel jít Jiří Dobrovolný osobně na Hlavní správu tiskového dozoru a zde předložit ke kontrole cyklostylovou blánu, na které byly noviny napsány a ze které se pak tisklo. „Kdokoliv něco tisknul – letáček na veletrh nebo něco jiného – musel to tam odnést a tam si to ten kořeň[1] přečetl a samozřejmě v každém našel jednu chybu, protože čekal, že dostane pětistovku,“ líčí Jiří Dobrovolný. Spolu s kolegy později založil celorepublikovou Ligu fakultních časopisů, která jako právnická osoba mohla zadávat tisk do tiskáren, což proces výroby časopisů zjednodušilo.

Skomírající ČSM nahrazovaly studentské spolky

Monopol na sdružování a organizování dětí a mládeže měl v té době Československý svaz mládeže (ČSM), který prosazoval politiku vládnoucí komunistické strany. V průběhu šedesátých let ale ztrácel u mládeže kredit. „To byla naprosto mrtvá organizace bez vztahu k lidem a k problémům,“ říká Jiří Dobrovolný.  „ČSM se rozpadlo, prostě umřelo. Přestali z Prahy chodit lidi, peníze. Přestali se starat. To prostě umřelo na úbytě.“ Souběžně se skomíráním ČSM vznikaly spontánně studentské spolky. V Brně patřila k těm prvním organizace studentů elektrofakulty, zkráceně OSEF. Pamětník byl jejím zakládajícím členem. „Všechno, co nedělali úředníci, jsme dělali my. My jsme vymýšleli kluby, autoškoly, vybavení pokojů, kolejní řád,“ říká Jiří Dobrovolný.

Po vzoru elektrofakulty vznikly podobné spolky na ostatních školách a později se spojily do Brněnského studentského centra (BSC), které mělo status právnické osoby, svůj sekretariát, výkonný orgán a parlament složený ze zástupců fakult. Pamětník v parlamentu zastupoval elektrofakultu VUT. „My jsme vlastně vznikli odspodu, bez organizace, bez dohledu partaje a byli jsme jim tady jako vši v zadku. Hrozně nás neměli rádi,“ říká Jiří Dobrovolný. Studenti je naopak milovali. Nejzáslužnějším  počinem BSC bylo zřízení takzvaného Student Servisu. „My jsme si založili Student Servis jako službu, která zprostředkovala a legalizovala pracovní smlouvy studentů s brněnskými fabrikami, aby mohly najímat studenty,“ objasňuje Jiří Dobrovolný. „Díky našemu tlaku vznikla vyhláška, že student, když má index, může být zaměstnán na dohodu o provedení práce.“

Podobné studentské spolky rostly v šedesátých letech jako houby po dešti po celé republice, Prahu nevyjímaje. Ta si nárokovala studentské hnutí ze své pozice centra zastřešit. Nejvlivnějším v tomto směru byl Svaz vysokoškolských studentů Čech a Moravy (SVS). Pamětník se domnívá, že Pražáci byli spíše teoretikové, zatímco brněnské BSC bylo praktické. Rivalitu mezi Brnem a Prahou ale nepociťoval. Sám fungoval jako jakýsi styčný důstojník mezi těmito dvěma centry, často do Prahy jezdil a v SVS byl členem předsednictva. Než se ale mohl ze SVS stát plnohodnotný nástupce ČSM, přišel srpen 1968. „Bylo to takové dítě, které nedorostlo,“ komentuje to lakonicky Jiří Dobrovolný.

Jeho ideálem byla Baťova vize kapitalismu

Jiří Dobrovolný se angažoval také v kolejní radě na Leninových, dnes Listových kolejích v Brně. Jako první v republice prosadil s kolegy experimentální kolejní řád, který dával studentům výrazně více práv a svobod. „Do té doby byly koleje zařízením pro předškolní děti,“ říká s nadsázkou Jiří Dobrovolný. Koleje se tehdy běžně zavíraly ve 22 hodin, návštěvy včetně rodičů nebo manželky mohly být vpuštěny jen do hovorny a nesměly vstoupit na pokoje studentů. Mnoho studentů už bylo přitom dávno ženatých. Kolejní řád, který Jiří Dobrovolný prosadil, kupodivu normalizací úplně zrušen nebyl. Soudruzi si vzali ponaučení a pravidla na kolejích se po roce 1968 uvolnila v celé republice.

Stejně jako spousta mladých lidí v šedesátých letech si Jiří Dobrovolný nepřál bezhlavý návrat k divokému kapitalismu. „My jsme, tedy alespoň co se vysokoškoláků týče, chtěli vybudovat stát, který bude mít kapitalistické základy, ale zachová si morálku,“ vysvětluje Jiří Dobrovolný. „My jsme prostě vycházeli z toho, jak to bylo v tom Zlíně. Když pracuješ, učíš se, vzděláváš se, tak si tu práci udržíš celý život. Získáš za to nějaký peníze, za ty peníze dáš vystudovat děti, postavíš si dům, cestuješ, žiješ kulturně a cítíš se plnohodnotným členem společenství.“ Starost o věci veřejné pamětníka v té době zcela pohltila. Věnoval jim většinu svého času a ostatní věci odkládal na druhou kolej, což se nemohlo nepodepsat na jeho studiu. Třetí a čtvrtý ročník školy musel několikrát opakovat. 

Sovětští vojáci v roce 1968 vzbuzovali lítost

A pak přišel osudný osmašedesátý. Prvomájové oslavy toho roku byly po mnoha letech skutečně radostné. „To byl jiný První máj. Tam byli lidi veselí, bavili se. Bylo to jakoby jejich,“ vzpomíná Jiří Dobrovolný. „Lidi nekoukali do země, nešoupali nohama před tribunou, ale byli veselí, bavili se. A ještě odpoledne po hospodách bylo živo.“ Obrodný proces vrcholil, lidé se svobodně nadechovali. „To bylo tolik schopných lidí, kteří psali do Tvaru, Literárních novin, Literárních listů, kteří přednášeli, vyhození profesoři,“ vzpomíná Jiří Dobrovolný.  „To Pražský jaro – to nedělal Dubček nebo ústřední výbor. To dělali lidi!“

Jedenadvacátý srpen zastihl pamětníka v Brně. Podle jeho vzpomínek byly tehdy koleje plné studentů, kteří si ještě dodělávali poslední zkoušky. Na vojáky okupační armády vzpomíná jako na nic netušící mladíčky odněkud ze zapadlých koutů Sovětského svazu. Rusky moc neuměli, nevěděli, kde jsou a proč přijeli. „Já věřím tomu, že dodneška nevědí, co tady dělali, když se jich ptají jejich děti a vnoučata,“ říká Jiří Dobrovolný. „Bylo nám jich v podstatě líto. Proto jsme jim nosili z kolejí vodu. O ně se nikdo nestaral. Oni byli vlastně ta oběť.“

Z panelového skeletu se stala obří ilegální vysílačka

Ihned po obsazení města začali studenti na tehdejších Leninových kolejích vysílat kolejním rádiem to, co „Rusy dráždilo a naše lidi uspokojovalo“, jak to formuluje pamětník. Běž domů, Ivane, písničky od Kryla, aktuální zprávy. Rádio bylo po technické stránce velmi kuriózní. Jeho anténa byla připojena vyvrtanou dírou šroubem k železobetonovému skeletu budovy. „Tak se z toho stal zářící dipól, 200 až 300 metrů veliký. A šířilo se to všemi směry,“ nezapře v sobě technika Jiří Dobrovolný. Takto vysílali tajně asi týden. „Do té doby, než jsme zjistili, že po nás jde radiotechnická jednotka.“ Sovětské auto jezdící kolem kolejí s anténou a očividně hledající neznámou vysílačku je od dalšího vysílání odradilo.

Na jaře 1968 byl studentský parlament BSC pozván na západoberlínskou univerzitu besedovat se studenty z kapitalistického Německa, kteří se zajímali o reformní hnutí v Československu. Návštěva asi patnácti brněnských vysokoškoláků se uskutečnila v listopadu 1968 již ve zcela jiné politické situaci. Dva týdny navštěvovali různě politicky orientované studentské kluby a intenzivně diskutovali. Všichni je přesvědčovali, aby se domů nevraceli, ale marně. „Protože jsme to tu chtěli změnit. Ne kvůli socialismu. My jsme chtěli to, co mají Němci, to, co má celý západní svět,“ říká Jiří Dobrovolný. „Já jsem se vrátil, protože […] mě nenapadlo nic jiného, než... já jsem prostě Čech, patřím sem a o ten svůj náhled mám bojovat.“

Studenti, trestanci a dělníci táhli za jeden provaz

„Přišel rok 69, kdy si tady brněnští komunisti spolu se Státní bezpečností (StB) vymysleli akci, jak konečně znormalizovat, odstranit, tu Šabatovu sekci a nasadit tam ty svý správný komunisty, kteří tady byli v záloze,“ začíná Jiří Dobrovolný líčit události, které ho přivedly až před soud. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Jaroslav Šabata byl v šedesátých letech významným brněnským reformním komunistou, který se během normalizace spolu se svými dospělými dětmi Annou a Janem zapojil do disidentského hnutí.

Jiří Dobrovolný je přesvědčen, že nepokoje v březnu 1969 v Brně během mistrovství světa v ledním hokeji byly cíleně vyprovokovány Státní bezpečností, která tak získala záminku k represím. „Povolali milicionáře jako zálohu, ty nechali sedět osm hodin v autě, někteří jim tam prý zkolabovali. Z věznice nahoře na kopci[2] propustili drobné zloděje, ale ostříhaný dohola, jak bylo tehdy zvykem – když jste měl trvalý trest, tak vás ošmikali. Takže mezi vlasatými studenty to svítilo jak majáky. Každému dali pětistovku, aby šli do hospod a studentům vnukli, že v případě vítězství se to musí oslavit, nasolit to těm Rusům a jít do ulic a něco rozbít.“

Studenti se od propuštěných vězňů brzy dozvěděli, co se chystá. Brněnské studentské centrum rozhodlo, že o chystané provokaci musí informovat také dělníky, které vnímalo už od dob Pražského jara jako své rovnocenné partnery a spojence. Někdo na sekretariátu BSC sepsal v rychlosti leták, který se vytiskl asi v padesáti kopiích. „Zavolalo se studentům a ti to roznesli po všech brněnských fabrikách a tam jsme se distancovali od provokovaných násilností,“ vypravuje Jiří Dobrovolný. Akce neunikla pozornosti policie a začala být vyšetřována jako trestný čin.

Já chci taky trest!

Vyšetřovací spis případu se zachoval v archivu, včetně letáku, který soudruhům tolik vadil. Je přiložen k tomuto příběhu mezi Dodatečnými materiály. Jeho obsah je ale jiný, než jak si ho pamatuje Jiří Dobrovolný. Studenti v něm nevarují před provokacemi, ale oznamují zákulisní informace, které unikly z jednání nejužšího politického vedení naší země s Andrejem Grečkem, sovětským ministrem obrany, který tehdy přiletěl do Prahy a hrubě zatlačil na československé politické vedení, aby si udělalo v zemi urychleně pořádek. V letáku se občanům například oznamovalo, že Sověti budou údajně rozhánět shluky občanů v případě nutnosti i střelbou. Vyšetřovatelé považovali akci za šíření poplašné zprávy, ale za tento leták studenti nakonec souzeni nebyli, protože se nepodařilo zjistit, kdo ho napsal.

Odsouzeni byli ve skutečnosti za jiný leták sepsaný téhož dne, ve kterém BSC vyjadřovalo svůj nesouhlas s aktuálními kroky vlády. Soudu vadily v letáku především tyto věty: „To, že někdo nesouhlasí s nekulturní a nehumánní politikou SSSR motivovanou pouze velmocenskými zájmy,  ještě neznamená, že se staví proti ideálům socialismu. Ostatně současný vývoj komunistického hnutí ve světě jasně ukazuje, že sovětský model budování socialismu není jediný.“ Vývoj v posledním půl roce studenti nazývají výstižně „politickým vandalismem“ a kladou si otázku, „zda lze vůbec vyjádřit škody způsobené intervencí pěti socialistických států a odhadnout jejich negativní vliv na rozvoj našich národů“.  

„Samosoudce Žižlavský v tom našel hanobení Sovětského svazu a států socialistické soustavy,“ říká Jiří Dobrovolný. Před soudem stanul celý tehdejší parlament BSC, celkem šest lidí. Všichni dostali podmínky, kromě Milana Háka z JAMU, kterého soud zprostil obžaloby, snad proto, aby rozsudek působil věrohodněji a lidštěji, jak se domnívá pamětník. „Milan Hák, když to četli, vstal z lavice obžalovaných, klekl si a modlil se – proboha, to mně nemůžete udělat, vždyť se mnou nikdo nebude mluvit! Já chci taky trest!“ Soud se však nad ním neslitoval a žádný trest mu neudělil. Předpokládalo se, že všichni studenti budou vyhozeni ze školy, ale kupodivu se tak nestalo. Všem bylo umožněno studovat dál.

Když máte mokrý gatě, ztratíte sebedůvěru

V sedmdesátých a osmdesátých letech se Jiří Dobrovolný držel od politiky a disentu dál. Chartu 77 nepodepsal, protože se o ní vůbec nedozvěděl. „Ani k mým známým se nedostala. Byla v Brně, ale nám to schválně nenabídli. To prostě zabočilo k šabatovcům,“ naráží na roztříštěnost československého disentu a pnutí mezi jeho jednotlivými frakcemi. Otevřeně se přiznává k tomu, že skupinu kolem rodiny Šabatových považoval za neschopné a nepraktické neomarxisty. „Ti udělali víc škody než užitku,“ říká Jiří Dobrovolný. „Třeba to, že opisovali na psacím stroji ty Infochy[3] s třemi průklepy v prostředí, kde byla spousta podělaných lidí. Skoro všechny udali lidi z práce, že to dělají u nich. Přitom to šlo zařídit kdekoliv na chalupě, kde je přípojka. To se to dalo tisknout na Rominoru[4] v tisícinásobném množství. To bych já byl tehdy schopen zařídit levou rukou, kdyby za mnou přišli.“

V roce 1971 vyslýchala StB Jiřího Dobrovolného v souvislosti s případem organizování letákové akce k parlamentním volbám, za který byla odsouzena například Anna Šabatová. On sám ale do akce vůbec zapojen nebyl. Během výslechu na něj policisté vyvíjeli nátlak a nepřímo mu nabízeli spolupráci se Státní bezpečností. „Vyslýchali mě jedenáct hodin. Tlačili na to, že moje snoubenka studuje mikrobiologii a že taky nemusí dostudovat,“ popisuje Jiří Dobrovolný metody StB. „A to jsem tehdy měl dobrý močák! Když jsem řekl, že chci na záchod, tak ještě půl hodiny počkali. Někteří kluci se tam pomočili a to většinou člověka zlomí. Když máte mokrý gatě, tak ztratíte sebedůvěru.“

Tlaku Státní bezpečnosti tehdy ani později nepodlehl, ale má pochopení pro ty, kteří se podvolili. „Myslím si, že mnozí kolegové, na které padla tíseň, strach o rodinu a podobně, občas něco šplechtli na někoho jiného, o kterém věděli, že to ustojí,“ říká Jiří Dobrovolný. Po roce 1989 procházel tzv. Cibulkovy seznamy a nacházel tam mnoho svých kamarádů a známých. Nikdy je ale nekonfrontoval. „Prostě ten národ byl tlačený tady tou věrchuškou do takového marasmu,“ říká pamětník a krčí přitom rameny.

Vystoupit ze strany bylo umění

Poslední pokus o dokončení vysoké školy vzdal Jiří Dobrovolný někdy v roce 1973. Oženil se, narodily se mu dvě děti a bylo třeba živit rodinu. Zpočátku pracoval jako typograf a korektor pro nakladatelství Avicenum a později se stal technickým fotografem. Byl jedním z mála v Brně, kdo byl schopen nafotit velkoformátové fotografie například do hotelových interiérů.

Fotograf, který chtěl být za socialismu legálně na volné noze, musel být členem Svazu výtvarných umělců. „Svaz výtvarných umělců –  to bylo v Brně tři sta pomazaných soudruhů, od malířů přes grafiky až po sochaře,“ říká s jistou dávkou hořkosti pamětník. Členství ve svazu by mu bylo přineslo více lukrativních zakázek a zjednodušilo obstarávání materiálu. O vstup žádal každý rok, ale nikdy mu nebylo vyhověno. StB o této jeho slabině věděla a využívala ji k nátlaku. Nebyl ovšem sám. „Mnohé výtvarníky tímhle způsobem vlastně mučili, protože tím, že jim nedali průkazku [Svazu výtvarných umělců], museli jít do hutí. A mnoho lidí, kteří měli jemné ruce, dělalo těžkou práci a kazilo si své schopnosti,“ vypravuje Jiří Dobrovolný.

Vstup do KSČ mu nikdy nenabídli. Naopak jeho otci umožnili vystoupit ze strany poté, co byl jeho syn odsouzen za letáky. „Když to [rozsudek soudu] tatínek dostal, řekl – to je štěstí! Ukázal jim to a oni mu umožnili vystoupit ze strany. To dřív skoro nikomu nepovolili. Utéct ze strany, to bylo těžké. To za to vždycky něco chtěli. Buď jste musel něco říct proti nim, pak vás vyloučili.  Ale vystoupit, to bylo umění. To se taťkovi povedlo. Říkal – já jsem z toho měl trauma od té doby, co jsi začal chodit do školy a začal ses o tu politiku zajímat,“ vzpomíná Jiří Dobrovolný.

Bez Cibulky by nebyl 17. listopad

„Myslím si, že kdyby nebylo Cibulky, tak by nebylo ani 17. listopadu,“ vzpomíná Jiří Dobrovolný na svého bývalého kamaráda. Petr Cibulka, disident a pozdější politik, v osmdesátých letech vydatně zásoboval veřejnost kazetami s nahranými protestsongy a folkovými písničkami a tím podle pamětníkova názoru připravil podmínky pro sametovou revoluci. „Prostě ta půda byla poorána, národ byl připravený a ten vztek z toho 17. listopadu, ten prostě padl na tak širokou půdu, že to vzklíčilo,“ vypravuje Jiří Dobrovolný.  

„Já jsem jezdil fotit jako fotograf na Porty[5] a on tam chodil s magnetofonem natáčet. Ale jinak on chodil i po klubech a všude možně, kde se hrála muzika – od Plastiků až po brněnský country. Nosil na zádech v dřevěný bedně špičkový magnetofon Revox, ten měl asi tak patnáct šestnáct kilo. K tomu měl dva fotografické stojany, které jsem mu sehnal. Na tom měl dva mikrofony a kabely. Takových třicet kilo to mohlo mít,“ vzpomíná pamětník. Doma Petr Cibulka záznam kopíroval na kazety, které potom šířil po celé republice. Podle pamětníka takto distribuoval 160 tisíc kazet, což byl údaj, ke kterému údajně došla StB. Tuto svou podvratnou činnost Petr Cibulka financoval z peněz, které mu z emigrace posílal jeho otec. „Odvedl daleko větší práci než Charta a Havel a Prognostický ústav,“ tvrdí Jiří Dobrovolný. „Dělal to z ryzí nenávisti ke komunistům!“

Petr Cibulka prodával kazety bez zisku a StB se mu dlouho nemohla dostat na kobylku. „Komunisti mu to nemohli zakázat. Nevěděli, jak na něho,“ vypravuje Jiří Dobrovolný. „Oni ho už několikrát prý chtěli zabít. Brno mělo černou kaňku – Cibulka. Co tam s ním? Proč není v krymu?[6] On potom byl samozřejmě několikrát zavřený, ale to už ho donutili, aby nahlas řekl nějaký svůj názor, a za to ho zavřeli. Ale tuhle tu hospodářskou kriminalitu mu nedokázali,“ vypravuje Jiří Dobrovolný.

Vývoj po sametové revoluci byl pro něj zklamáním

V roce 1989 dala Cibulkou zušlechťovaná půda úrodu – přišla sametová revoluce. Jiří Dobrovolný se začal ihned politicky angažovat a zapojil se do práce brněnské pobočky Občanského fóra. Normalizačních dvacet let se jevilo být jakousi nejapnou mezihrou a chvíli se zdálo, že by se dalo plynule navázat na politiku a životy přervané v srpnu 1968. Idylu však brzy narušily spory mezi jednotlivými frakcemi Občanského fóra. „Po pár dnech se začali hádat Cibulka se Šabatou. Skončilo to nakonec tak, že to poškodilo celé brněnské [Občanské] fórum,“ vzpomíná Jiří Dobrovolný a netají se tím, že celý polistopadový vývoj vnímá velmi skepticky. K moci se podle jeho názoru dostali neslušní lidé. Po několika letech se přestal definitivně politicky angažovat a vrátil se ke svému milovanému fotografování, které ho baví a živí dodnes.

 

[1] Kořeň = v brněnském hantecu muž.

[2] Pamětník má na mysli věznici v Brně-Bohunicích.

[3] Infoch = Informace o Chartě 77, československý samizdatový časopis.

[4] Tehdy používaná ofsetová tiskárna.

[5] Porta – za socialismu populární hudební festival country a western hudby.

[6] Krym – v brněnském hantecu vězení.