Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Dobrý (* 1923  †︎ 2012)

• narozen 31. 1. 1923 v Praze

• v roce 1939 byl kvůli svému židovskému původu vyhozen z gymnázia

• v listopadu 1941 byl určen do prvního transportu do ghetta Terezín (AK-1, komando výstavby)

• v roce 1942 do Terezína přijeli i jeho rodiče a bratr

• v prosinci 1943 odjel transportem do Osvětimi

• v červenci 1944 odjel na práci do koncentračního tábora ve Schwarzheide, kde zažil spojenecké bombardování

• v dubnu 1945 se s esesáky vydal bez jídla a pití na pochod směrem do bývalého Československa

• přes Terezín se dostal do Prahy

• v Praze vystudoval vysokou školu se zaměřením na anorganickou chemii

• v roce 1949 se oženil se Zuzanou Beckmannovou

• hrál rugby za LTC Praha a dostal se až do reprezentace

• byl sekretářem klubu LTC a zval zahraniční kluby do Československa

• v roce 1990-92 byl prezidentem rugbyové unie

• hovoří čtyřmi cizími jazyky

• zemřel v Olomouci 23. listopadu 2012

Miloš Dobrý se narodil 31. ledna 1923 v Praze. Jeho rodiče, Marta a Emil Gutovi, byli židovského původu. Nebyli však horlivými stoupenci judaismu. „Já si vzpomínám, že jsme slavili normálně Vánoce. Měli jsme vánoční stromek. Svátky světel chanuka jsme doma neslavili ani jsme nechodili do synagogy.“

Začátek druhé světové války

Po obsazení protektorátu 15. března 1939 začaly pro Miloše Dobrého těžké časy. „První bylo, že mě vyhodili ze školy, z gymnázia. Já mám vysvědčení, ve kterém je napsaný: ,Žák je způsobilý postoupit do vyšší třídy až na to, že podle výnosu říšského protektora nemůže být přijat na žádné škole v protektorátu, protože je židovského původu.‘“  Židovská obec v Praze potom uspořádala vlastní vyučování, které probíhalo střídavě v židovských rodinách. V roce 1940 Němci zakázali i toto vyučování. „Já jsem to cítil jako osobní urážku. Já jsem se ničím neprovinil. Nesmím sportovat, ze školy mě vyhodili.“

Místo školy byl poslán na práci do lesa ve Slapech u Prahy. Tam ale dlouho nepobyl, protože si při práci usekl kus palce a byl poslán domů na léčení. I přes hnisající prst chodil sportovat na židovské sportoviště Hagibor. Vstup na jiná hřiště byl Židům přísně zakázán. „Už tenkrát zakázali Židům navštěvovat kina, divadla, jezdit v tramvajích, autobusech, vlacích. Nesměli jsme sportovat na sportovištích. Nesměli jsme být na ulici od osmi večer do osmi rána. Nakupovat jsme směli jen od dvou do čtyř odpoledne.“ Palec se mu později zanítil a infekce se dostala až k ledvinám.

Odjezd do Terezína

Když se Miloš Dobrý doma ještě doléčoval, navštívili ho dva lidé z židovské obce. „Jednou večer, to bylo asi deset hodin, zazvonil zvonek. Tehdy v té době, když zazvonil zvonek v deset večer, tak to byl vždycky nějakej malér. Otec šel otevřít. Přišli dva z židovské obce a řekli: ,Pane Gut, my Vám jdeme gratulovat, protože jste zachráněný. Váš syn Miloš byl vybrán do prvního transportu do Terezína.‘ To se jmenovalo AK 1 – komando výstavby. Rodina že je chráněná a nebude posílána do transportu do Polska.“ Rodiny členů tohoto komanda byly totiž zpočátku chráněny před odvozem do koncentračních táborů na východě.

Do Terezína odjel 24. listopadu 1941 s úplně prvním transportem. Toto tzv. komando výstavby (Aufbaukommando) mělo za úkol připravit terezínská kasárna pro příchod dalších jejich nových obyvatel-vězňů. Zpočátku Miloš Dobrý nepracoval, protože stále ještě marodil s poraněným palcem.

V Terezíně

Po zahojení palce byl poslán k příjmu nových transportů a následně se stal topičem v Sudetských kasárnách. Jak neustále běhal z tepla do zimy, dostal těžký zápal plic. „Naproti mně ležel nějakej Leoš Šmolka z Pelhřimova a to byl  medik. Měl teploměr. Tak mně změřil teplotu a já měl jednačtyřicet osm… Za chvilku jsem ztratil vědomí.“ Odvezli ho do nemocniční místnosti v Tureckých kasárnách. „Potom mně řekli, že mně píchali akorát chinin. Nic jinýho tam neměli.“ Za pár dní se z nemoci vyléčil, ale netrvalo dlouho a onemocněl znovu. V dlouhých chvílích začal vyřezávat šachy a letadýlka, i když to předtím nikdy nedělal, a ty pak vyměňoval za chleba.

Postupem času se v Terezíně začaly podmínky rapidně horšit. Prvním impulsem zhoršujícího se stavu byl zákaz korespondence. „Oni zakázali esesáci veškerej poštovní styk. Já jsem tam přijel jako kluk. Měl jsem doma rodiče. No tak já jsem jim neměl okamžitou touhu psát, ale byli tam lidi, kteří byli ženatí, manželky zůstaly doma, a tak pomocí četníků dali jim nějaký věci a řekli: ,Pošli mi ten dopis.‘ Oni je samozřejmě poslali. A tam byl vedoucí těch četníků, nějakej Janeček, a to byl takovej českej zrádce a on zachytil některé dopisy od těch svých podřízených, a protože tam byl odesílatel, tak nebyl problém je identifikovat.  Představte si: oni identifikovali ty lidi, co odeslali ty dopisy. A oni je pověsili! Před našema očima. My jsme museli u toho asistovat mezi kasárnama a mezi těma šancema. Tam byl prostor, udělali tam šibenici. Měli jednoho kata, ten se jmenoval Fischer, byl řezník. Toho opili vodkou a ten je věšel. To bylo v lednu, to bylo dvanáct lidí a v únoru sedm lidí. Naproti mně ležel kluk, ten měl dvacet jedna roků. Jmenoval se Jindra Jetel a byl půl roku ženatej. V Praze žila manželka. On jí poslal dopis. Oni ho chytli a oni ho pověsili. Za pitomej dopis! Teď tam naproti mně ležel na zemi. Tak jsme tam akorát dali svíčku, protože jsme nemohli nic jinýho dělat. Tak to bylo pro mě, jako pro kluka, takovej otřes, že jsem si říkal, že to začíná být špatný.“

Když se opět uzdravil, začal vozit z nuceného výseku místním řezníkům maso, které se dále zpracovávalo na jídlo. Začal jim pomáhat s prací a dělat řezničinu. „Já jsem se za ten půlrok naučil všechno, co ti řezníci dělali.“ Díky této práci mohl občas něco sníst a netrpěl tak obrovským hladem jako ostatní vězni. Svou porci polévky dával rodině.

Do roku 1942 v Terezíně bydlelo ještě civilní obyvatelstvo. Kasárna byla ale čím dál plnější, a tak se obyvatelé Terezína museli odstěhovat, aby uvolnili místo budoucím vězňům. Mezi nově příchozími do Terezína byla i rodina Miloše Dobrého. „Když přijely ty transporty, tak do toho jednoho baráčku, kde normálně byla v přízemí kuchyň a pokoj a v patře byly dvě ložnice a koupelna jenom někde, záchody většinou byly na dvorku. A teď do toho baráku, kde bydlela ta rodina s pěti, šesti členy, nastěhovali sto padesát až dvě stě lidí, takže v těch pokojích lidi spali na podlaze. U zdi za sebou měli hřebík, kde měli pověšených těch pár hadrů, co si přivezli, a spali na podlaze. Takže v takovým normálním pokoji by spalo takovejch třicet pět až čtyřicet lidí. Tak to si představit umíte. Ale co si představit neumíte, je, že tehdá v tom Terezíně, když tam žilo šest a půl tisíce českých lidí, tak měli přísun vody a kanalizaci na těch šest a půl tisíce lidí. A teď když tam žilo skoro sedmdesát tisíc lidí, tak jsme otevřeli kohoutek a netekla voda. To si taky představit umíte. Ale co už je horší, si představit záchody bez vody. Takže lidi stáli fronty, samozřejmě že to neudrželi v sobě. Teď tam nebyla voda, tak výsledek byl, že tam vznikly epidemie. Tyfus, dyzenterie, vši, blechy, štěnice.“ V přeplněném Terezíně začali lidé houfně umírat, a aby se nerozšiřovaly epidemie, zahájili esesáci transporty na východ, z něhož už nebylo návratu.

Při jedné návštěvě otce, který bydlel v jiném místě Terezína, potkal Miloš Dobrý svou budoucí ženu Zuzanu Beckmannovou. „Tak jsme se do sebe zamilovali. Mně bylo devatenáct, jí bylo sedmnáct… Ona potom dostala tyfus, záškrt, břišní tyfus, zápal plic a žloutenku. Ona to přežila a byla na rekonvalescenci.“ Miloš Dobrý jí z řeznictví tajně pod čepicí a v převleku doktora nosil hovězí mozeček a citrony, které získal od kamaráda. Za nějaký čas se i díky tomu vyléčila.

Jak vzpomíná Miloš Dobrý, nejhorší nebylo odporné chování esesáků, ale hlad, kterého se vězni nemohli zbavit. „Vůdčí chování všech terezínských vězňů bylo opatřit si něco k jídlu. Protože lidé, když nedostali jíst, tak hubli, ztráceli svaly a nakonec jim otekly nohy. Nakonec se z nich stali takzvaní múzlmani. To byl výraz pro lidi, kteří už byli těsně před smrtí, kteří byli vyhublí hladem, kteří se ploužili, kteří už neměli schopnost vnímat… My jsme měli strach ve všech těch koncentrákách, abychom se nedostali do tohodle stavu…Hlad, co jsme měli my, ten samozřejmě byl intenzivní. Ale nejhorší byl pocit a vědomí, že se nikdy nenajíte a že nakonec skončíte, jako skončila většina těch lidí. Smrtí podvýživou a hladem. Takže to chování směřovalo – všude jen opatřit si jídlo.“

Odjezdy transportu z Terezína na východ byly čím dál intenzivnější. V září 1943 byla do transportu zařazena i Zuzana Beckmannová s rodinou. S pomocí židovského policisty Briese, který rodinu znal, tomuto transportu nakonec unikli. „To bylo obrovský  štěstí. Ten transport, co přijel 6. září do Osvětimi, ten kompletně šel celej do plynu.“

V prosinci roku 1943 byl do transportu určen Miloš Dobrý. Spolu s ním, ale v jiném vagonu, už jela i Zuzana Beckmannová s rodinou. „Jednoho dne jsem dostal pozvání já. Moji rodiče a bratr ne. Já jsem se tomu tenkrát nebránil, protože jsem věděl, že to nemá cenu. Já jsem byl rád, že nejeli naši a brácha… Já jsem byl kluk. Já jsem měl takovej vnitřní pocit, že hraju zápas proti esesákům a že se musím bránit a musím využít všech schopností, abych nějakým způsobem prolezl… a vždycky jsem přemýšlel, co oni můžou dělat. A hlavní myšlenka byla, že se těm esesákům nedá věřit. Oni byli proradní a ulhaní. Oni dělali všechno, aby neměli odpor. Takže do poslední chvíle ti lidi, co šli do plynu, oni jim všude řekli, že jdou na práci. Všude v těch plynovejch komorách tam nebylo napsaný, že jsou to plynový komory.“ Bylo tam napsáno v různých jazycích, že jsou to sprchy nebo lázně.

Osvětim

Příjezd do Osvětimi byl jako vstup do pekla. Všude jen křik a nářek. „Já vzpomínám, když jsme přijeli my do Osvětimi, to bylo v noci. Otevřely se dveře, na nás svítily reflektory. Teď jsem slyšel štěkot psů. Byli tam esesáci se samopalama a se psama. Teď tam pobíhali lidi v nějakejch podivnejch štráchovanejch bundách a čepicích a řvali polsky: ,Jazda! Jazda!‘ A ti esesáci řvali: ,Alles heraus!‘ Tak jsme museli vyskočit z toho vagonu. Já byl kluk, mně bylo dvacet let, no tak jsem vyskočil a zůstal jsem stát. Ale spousta lidí vyskočila a nemohla vstát, protože se poranili nebo měli zlomeniny. Tak ti do nich píchali těma bodákama. Pouštěli na ně psy a ti, kdo nemohli vstát, tak ty zastřelili. A teď kdo mohl vstát, tak nás hnali do takových pětistupů někam v noci a teď já jsem si připadal jako v nějakým hororovým filmu, protože mě vůbec nenapadlo, že jsem v Osvětimi, že jsem v koncentráku. Akorát tady ti psi, esesáci, to řvaní a ty podivný lidi v těch štráchatejch hadrech. A teď nás hnali v noci. Teď jsme šli před tu bránu, kde byl ten nápis ,Arbeit macht frei‘, co teď nedávno ukradli.“ Následně byli vysvlečeni donaha. „Vytetovali nám číslo…Potom nás vedli nahý do sprch. Vykoupali nás. Venku bylo patnáct pod nulou. Mně byla zima, protože jsem byl nahej.“

Vězni byli „ubytováni“ v tzv. terezínském rodinném táboře. V ubikacích BIIb v bývalých koňských stájích. „Vzadu byl stolitrovej sud, kam se chodilo na záchod. Teď si umíte představit, že je pět set padesát lidí na jeden sud. Jak to asi musí vypadat.“

Do Osvětimi dojeli v prosinci, a tak tam zažil i Vánoce roku 1943. „Teď bylo 24. prosince… teď jsem si řekl: ,Je Štědrej večer. Esesáci nebudou dávat pozor.‘ Oni byli na těch věžích, kde byly reflektory a samopaly. Tak jsem ten večer šel do kuchyně, kde stál ten dvoukolák plnej tuřínů… Já jsem chytl tuřín a dal si ho pod kabát. Teď jsem pomaličku šel a nikdo mě nechytil.“ Přišel do baráku a tuřín si rozdělil s kamarády. „Kluci! Já vám nesu štědrovečerní večeři.“ A tak si z jednoho tuřínu udělali slavnostní vánoční večer.

V Osvětimi už se nepracovalo. Jedinou prací bylo vyvážení mrtvých. „Když někdo umřel, tak se vyvezl za barák. Tam se položil. A pak se ráno dostal do F-lágru. Ten byl před krematoriem. Takovej nemocniční tábor. Tam se vozili mrtví. Tam se spalovali.“

Každý den ráno byl nástup před baráky, kde byli vězni donekonečna počítáni. „Každý den  v pět hodin tam byl takzvaný apel. A ten apel, to bylo sčítání lidu. Před každej ten barák se ti lidi v pětistupech museli seřadit… Stáli jsme tam třeba čtyři pět hodin, takže to někteří lidi nepřežili a spadli tam a umírali.“

Dne 7. března 1944 odvezli do plynu lidi ze zářijového transportu z Terezína. Uvolnila se tím životně důležitá místa v kuchyni, kde se člověk mohl alespoň trochu najíst. Miloš Dobrý toho rychle využil a i přes obrovský risk ráno vešel do kuchyně a příchozím esesákům řekl, že je kuchař. Měl štěstí a v kuchyni zůstal. „Tak jsem se zase zachránil, že jsem si mohl nabrat polívku z toho kotle. Kdybych to neudělal, tak jsem nepřežil.“

Jednou jim polští kápové oznámili, že 1. července letí komínem. Když přišel osudný den, tak se opravdu všichni museli svléknout donaha a projít tříděním. „My jsme čekali, že to bude náš konec. Teď jsme museli běžet před nima. To byl Mengele a ostatní. Teď kdo mohl běžet, toho poslali doprava a ten, kdo nemohl běžet, toho poslali doleva.“ Mezi lidmi, kteří byli posláni doleva, byl i jeho otec Emil Gut. Miloš Dobrý ho už nikdy nespatřil. Esesáci ho poslali do plynové komory.

Miloš Dobrý byl s velkou skupinou poslán k plynovým komorám. „Teď nás svlékli. Oblíkli nás do nových pruhovaných hadrů a vedli nás k těm plynovým komorám. Tisíc lidí! A Zuzana stála u plotu a mávala na mě. Teď jsme šli a já jsem neměl ani strach. Já jsem tomu nevěřil, že to může být náš konec… Vždycky máte nějakou naději. To přece není možný, aby nás zabili. To přece není možný, aby člověk zabíjel člověka bez soudu, když se neprovinil.“

K obrovské úlevě vězňů nebyli nakonec posláni do plynových komor, ale k železniční rampě, kde nastoupili do připravených vagonů. „Padesát lidí ve vagonu. Jeden prázdnej kýbl a jeden plnej kýbl s vodou. To bylo všechno.“ Čekaly je dva nekonečné dny cesty do neznáma v přeplněném vlaku, kde smrt byla každodenní realitou.

Ve Schwarzheide

Po dvou dnech přijeli do koncentračního tábora ve Schwarzheide. „Otevřely se dveře. My jsme mysleli, že to bude něco jako v Osvětimi. Já jsem si myslel, že jsme v ráji. Protože zaprvé byl červenec, bylo sluníčko, zpívali tam ptáčci. V Osvětimi ptáci nebyli. Vedli nás do takovýho březovýho háje. V Osvětimi nebyl ani jeden strom… My jsme koukali jako vyjevení a mysleli jsme opravdu, že jsme z toho nejhoršího venku.“  Koncentrační tábor nebyl tolik hlídaný jako Osvětim. V plotech už nebyl elektrický proud.

Miloš Dobrý se opět přihlásil do kuchyně jako vyučený kuchař a řezník. V kuchyni bylo deset kuchařů. Jeden vycházel na sto vězňů. Lidé ale i ve Schwarzheide v obrovském počtu umírali. A vždy když umřelo sto lidí, byl jeden kuchař propuštěn. „Prakticky umíralo z té tisícovky lidí tak sto lidí za měsíc.“ Zanedlouho přišla řada i na Miloše Dobrého a ten byl určen pro práci na výrobu betonových zátaras na dálnice, které měly zabrzdit už postupující sovětskou armádu.

Byla zima 1945 a spojenci podnikali čím dál častější nálety na Německo. Bomby se nevyhnuly ani Schwarzheide. „Vedle u tý silnice, takových padesát metrů, byl rodinnej domek a ten dostal zásah bombou. Střecha a stěny odletěly a zůstal tam jenom sklep. Teď se to uklidnilo. Esesáci byli zalezlí v těch bunkrech, tak jsme s bratrem šli a teď jsme říkali: ,Tady něco může bejt.‘ A tak jsme vlezli po schodech do toho sklepa a tam jsme našli takový malý cibulky. Tak jsme je samozřejmě snědli. Kolik jich mohlo být? Tak tři čtyři kila. No teď jsme tam byli v tom sklepě a přijde ženská k nám do toho sklepa a začala: ,Wo sind meine Tulpen?‘ Kde jsou moje tulipány? My jsme dělali blbý, že nevíme. Že nemá barák, to jí vůbec nevadilo, ale hledala ty svoje tulipány. My jsme se s bráchou museli chechtat. Protože barák nemá, ale hledá tulipány.“

Bomby padaly i přímo na budovy tábora. Nerozlišovaly, koho zabijí, jestli vězně nebo esesáky. „A teď padla ta puma a vyletěly ty střepiny. A jak ty střepiny letěly, tak to uráželo nohy. Já jsem seděl za kamnama a bratr taky v tom směru, kde ty střepiny letěly. Ten Franta Hirsch, tomu to urazilo nohu. Bráchovi se nic nestalo. A mně to jenom takhle lízlo kotník. Ani jsem to neregistroval. Teď ten vedoucí Honza Eisler, tomu to urazilo taky nohu. A teď tam byl ohromnej zmatek. Lidi křičeli a vím, že jsem nesl jednoho kluka a tomu to urazilo obě dvě nohy. Takhle jsem ho nesl do toho krytu, kam jsme normálně nesměli. Ten doktor, co mně trhal ty nehty v Osvětimi, Bardach z Ostravy, tak to byl jedinej doktor, kterej byl u nás v tom táboře. My jsme ty lidi s těma uraženýma nohama nosili na tu marodku. To byl takový jeden baráček, kde byli ti nemocní. On měl jenom pilku na dřevo, tak dělal amputace pilkou na dřevo, protože nic jinýho neměl.“ Operace probíhaly bez umrtvení, protože na to ani nebyly léky.

Miloši Dobrému se rána na kotníku začala podezřele zbarvovat. „Druhej den jsem zpozoroval, že mi ta rána začíná červenat a že mi jdou po noze takový červený pruhy nahoru. To jsem věděl, že je to otrava krve.“ Vzpomněl si na radu maminky, která jim na rány přikládala nakrouhané brambory, aby vysály z rány špínu. Nenápadně sebral z hnoje slupky od brambor. „Přišel jsem na tu moji postel, jsem to rozžvejkal a dal jsem si to na tu ránu na ten kotník. Mně se to zahojilo za dva dny.“

Odchod ze Schwarzheide

Blížící se fronta donutila esesáky k odchodu z tábora. Bylo to 19. dubna 1945 a z tisícovky vězňů zbylo jen asi tři sta. „Oni nás hnali po silnici v pětistupech a my jsme za ten den ušli padesát kilometrů. Obklopeni esesáky, kterých bylo stejně jako nás. A teď kdo nemohl a zůstával pozadu, tak ty stříleli a my jsme je museli zahrabávat. A takových zastavení na tý cestě bylo asi deset.“ Miloš Dobrý šel s bratrem v první řadě. „Mohli jsme sbírat na cestě, co jsme našli, to znamená ohryzky a odpadky a špačky od cigaret. Nebyli jsme vystaveni nebezpečí, že by nás zastřelili, když nemůžeme dál.“

Cesta vedla směrem k československým hranicím. Denně museli ujít spoustu kilometrů a nedostávali žádné jídlo ani pití. „My jsme se akorát mohli napít z potůčku.“ Miloš Dobrý při pochodu zahlédl u stromu mrtvou koroptev plnou červů. Při chůzi ji pomalu čistil, až mu zůstal jen malý kousek masa. Večer si jej s bratrem rozdělili a opálili nad ohněm. „Vím, že jsem měl já jednou do pusy a brácha jednou do pusy. A tu chuť já ještě dneska cítím. Protože to bylo poprvé, co jsme skoro za čtyři roky měli maso v puse.“

Došli až do Varnsdorfu a v místní továrně odpočívali. Z okna bylo vidět fotbalové hřiště. „To bylo plný pampelišek, bylo úplně žlutý. A někdo řekl: ,To se dá jíst, Francouzi z toho dělají salát.‘ A tak jsme požádali ty esesáky, aby nás pustili na sluníčko. Oni nám to dovolili. Tak nás těch dvě stě padesát lidí na to hřiště vylezlo a my jsme ty pampelišky sežrali. Květy, listy, kořínky, všecko. A když už byly pampelišky pryč, tak u plotu byly kopřivy, tak jsme zkoušeli jíst kopřivy. To se nedalo. Zaprvé to pálilo a zadruhé to bylo tvrdý. Tak jsme potom někde sehnali hrnce a vodu a uvařili jsme ty kopřivy v takovým velkým hrnci a jedli jsme ty kopřivy z té vody. To už nepálilo.“

Pochod pokračoval směrem na Terezín. Tam, kde jeho útrapy před čtyřmi roky začaly. U Litoměřic vězni najednou zjistili, že esesáci zmizeli. „Proti nám jde četník, ruce nahoře. ,Vítám vás ve svobodné Československé republice.‘ My na něj koukali jako na zjevení. Nám to nedošlo. My jsme pořád čekali, že to je nějaká zrada… Jsme si říkali: ,Oni jsou tady někde schovaní a začnou střílet.‘“

První dny po válce

Došli až do Terezína, kde už byli lidé z Červeného kříže. Ti je umyli a dali jim najíst. Každý dostal jen kousek chleba a kostku cukru, aby je nenadálý přísun energie nezabil. Někteří to nevydrželi a pořádně se najedli. Jejich tělo to neuneslo a do rána byli mrtví.

Miloš Dobrý se s bratrem z Terezína vydal do Prahy, do jejich bývalého bytu. Nová majitelka je ale nepustila dovnitř, a tak první noc v bílých peřinách po letech strávili u svého vzdáleného strýce.

V Praze a Olomouci

V Praze Miloš Dobrý dokončil gymnázium a po něm vystudoval vysokou školu se zaměřením na anorganickou chemii, obor cement. Ze začátku měl se studiemi velké problémy. Posledních pár let totiž přemýšlel jen o tom, kde a jak si sehnat jídlo, a nedokázal přemýšlet o abstraktních věcech.

Po návratu do Prahy se také snažil získat zpět rodinný majetek, který si před odjezdem do Terezína uschovali u sousedů a přátel. Většinu věcí získal zpět bez problémů, ale našli se i tací (Češi), kteří věci zatajili a odmítli vrátit zpět.

Jednoho dne dostal Miloš Dobrý vzkaz, že ho čekají dvě ženy na smíchovském nádraží. K jeho překvapení to byla Zuzana Beckmannová s maminkou. Zuzana seděla na kýblu, kterého se zarputile nechtěla vzdát, že je to její jediný majetek. Poslední měsíce války přežila v koncentračním táboře Bergen-Belsen, ale protože dostala skvrnitý tyfus, zůstala tam ještě několik měsíců po válce na doléčení. Zbytek rodiny Miloše Dobrého a jeho bratra Josefa takové štěstí neměl. Tatínek umřel v Osvětimi a maminka na otravu krve ve Stutthofu. Zahynuli také skoro všichni příbuzní. „Prakticky se nevrátil nikdo, koho jsem znal.“ V roce 1949 se Miloš Dobrý a Zuzana Beckmannová vzali a přestěhovali do Olomouce.

Ještě v Praze začal Miloš Dobrý hrát rugby za klub LTC. Později se dostal až do reprezentace. „Já jsem hrál proti Itálii, Rumunsku, dvakrát proti Německu…“ Po aktivní kariéře u rugby zůstal. Protože uměl čtyři cizí jazyky (německy, francouzsky, anglicky, latinsky), stal se sekretářem klubu. Navazoval spolupráci s mužstvy ze zahraničí a zval je do Československa. Založil také v Olomouci rugbyový klub, se kterým se dostal až do nejvyšší soutěže. V roce 1990 byl dokonce zvolen prezidentem rugbyové unie.

Dosáhl i mnohých pracovních úspěchů. Jako inženýr pracoval v Moravomostu Olomouc (dnes PREFA), kde se věnoval chemii cementu a vývoji nových materiálů. Později se zaměřil na strojařinu. Vyvíjel nové stroje na výrobu betonových prvků pro Stavební stroje Brno.

Dodnes se účastní přednášek o holocaustu ve školách. Jak sám vzpomíná, jeho přežití v koncentračních táborech byla souhra obrovských náhod, ale také vlastních schopností. „Já jsem měl takovou kliku, když já si to vezmu. Tak takových náhod, co jsem měl. A to jsem to ani nemohl ovlivnit.“ Žije v Olomouci.