Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Josef IV. Dobrzenský (* 1946)

Věděli jsme, odkud pocházíme a kam míříme

  • narodil se 14. června 1946 v Praze do šlechtického rodu Dobrzenských z Dobrzenicz

  • jeho otec Jan Maxmilián a dědeček Jan Josef III. byli signatáři deklarací české šlechty z let 1938–1939

  • za protektorátu rodina zastávala protinacistické postoje

  • po převzetí moci komunisty roce 1948 rodina emigrovala do Francie, v roce 1951 pak do Kanady

  • v Kanadě se rodiče zpočátku živili manuální prací, později pracovali v obchodu a administrativě

  • roku 1966 Jan Josef Dobrzenský odcestoval do Francie

  • ve Francii pracoval pro sklárnu a vystudoval management na Institut européen d‘administration des affaires

  • později pracoval pro firmu provozující supermarkety Delvita

  • v roce 1990 se navrátil zpět do Čech

  • rodině byl navrácen majetek v restituci

  • podílel se na obnově zámku v Chotěboři, obnovil hospodaření na rodinných pozemcích

  • od roku 2004 je velkopřevorem české sekce Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského, od roku 2010 je velmistrem celého řádu

„Naše rodina má s českým národem staletí společné historie. A stále jsme tady a jdeme kupředu,“ říká Jan Josef Dobrzenský. 

Narodil se v pražské porodnici u Apolináře 14. června 1946 a jako potomek šlechtického rodu Dobrzenských z Dobrzenicz (též Dobřenských z Dobřenic) nese celé jméno Jan Josef IV. Nepomuk Maria Kašpar Leonard Dominik Dobrzenský z Dobrzenicz.

První zmínky o jejich rodu pocházejí podle jeho slov již z osmého století. „Byli jsme u všech historických událostí, které se v českých zemích odehrávaly,“ říká Jan Josef Dobrzenský. Připomíná například bitvu na Bílé hoře, které se Dobrzenští účastnili na straně českých stavů. Jednou z významných osobností rodu byl například Jan Václav Dobrzenský, přední genealog 19. století, který spolupracoval s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegerem a sestavil rodokmeny tří stovek šlechtických rodů. 

Až do 20. století rodina Dobrzenských nesla titul svobodných pánů nebo baronů. V roce 1906 získala od rakousko-uherského císaře Františka Josefa hraběcí titul, protože Alžběta Dobrzenská, prateta pamětníka, se měla provdat za Pedra de Alcántara, prince Orleánsko-Braganzského a budoucího brazilského císaře.  

Matka Leopoldina pocházela z rodu Lobkowiczů. „Ze strany maminky máme příbuzné po celé Evropě, k jejím předkům patří například Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská, první manželka Napoleona. Naše rodina je jako Evropská unie už dávno,“ usmívá se Jan Josef Dobrzenský. 

Česká šlechta držela pospolu

„Generace mých rodičů to neměla jednoduché,“ podotýká Jan Josef Dobrzenský k historické éře, která předcházela jeho narození. 

Nejprve v roce 1919 rodinu zasáhla pozemková reforma, vyvlastnění zemědělské půdy, které pamětníkova dědečka Jana Josefa III. Dobrzenského připravilo o 80 procent majetku. Osm let poté vyhořel rodinný zámek v Chotěboři a dědeček musel prodávat další majetek, aby mohl zámek opravit. 

O vzniku Československé republiky Jan Josef Dobrzenský říká: „Nám to nepřineslo nic pozitivního, ale faktem je, že jsme byli Češi a Čechy jsme vždy zůstali.“ 

K české národnosti se rodina hlásila i v době druhé světové války. Pamětníkův dědeček i otec Jan Maxmilián Dobrzenský byli signatáři deklarací české šlechy v letech 1938 a 1939, jimiž česká aristokracie v době těsně před německou okupací dala najevo věrnost českému národu a apelovala na neměnnost českých hranic. V době protektorátu dědeček dokonce zakázal na zámku v Chotěboři mluvit německy, přestože jeho žena, rozená Trautmansdorffová, pocházela z rakouské rodiny: „A tak moje babička celou válku musela mluvit s manželem, s dětmi i zaměstnanci jedině česky.“

Otec Jan Maxmilián Dobrzenský koncem války v Chotěboři přispěl k záchraně několika mladíků, kteří se účastnili povstání proti Němcům, a zabránil jejich zastřelení. Od května 1945 sloužil jako podplukovník v Československé armádě, a protože uměl rusky, tlumočil vojákům Rudé armády. V srpnu 1945 se pak oženil s Leopoldinou Lobkowiczovou. „Česká šlechta se navzájem znala, drželi pospolu,“ podotýká pamětník k seznámení svých rodičů. 

K hranicím v bedně pod hromadou štěrku

Další potíže rodinu postihly po nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Rodinný velkostatek byl vyvlastněn, účty blokovány, k rodičům se dostaly zprávy, že Jan Maxmilián Dobrzenský má být odvezen do pracovního tábora na Jáchymovsku. 

Rodiče se tedy rozhodli pro emigraci. První pokus o překročení hranic letecky neuspěl: místo v Mnichově letadlo přistálo na českém území. V létě 1948 se rodina dostala za hranice nelegálně. K hranicím je dovezlo nákladní auto se štěrkem. Pod hromadou štěrku na korbě byla bedna, v níž se ukrýval Jan Josef Dobrzenský se svými rodiči a mladší sestrou Zdislavou, narozenou v roce 1947. „Těsně před hranicí jsme museli vystoupit a přejít hranice pěšky,“ dodává. Jeho matka v té době byla těhotná, na podzim roku 1948 pak přišla na svět druhá sestra Helena. 

První tři roky exilu žili Dobrzenští ve Francii, u příbuzných v Normandii. Rodiče se však obávali, že komunismus zvítězí v celé Evropě, a tak se rozhodli pokračovat ještě dál. „Tatínek říkal, že chce mít mezi námi a Evropou alespoň pět tisíc kilometrů moře,“ usmívá se Jan Josef Dobrzenský. V roce 1951 tak Dobrzenští odpluli do Kanady, bez majetku a bez peněz, jen s malým kufříkem šatstva. 

Jan Josef Dobrzenský vzpomíná na desetidenní cestu na lodi SS Nelly, která vyplula z přístavu Le Havre: „Celá rodina kromě mě trpěla mořskou nemocí, takže já jako malý kluk jsem jim nosil jídlo a o všechno jsem se staral.“ V paměti mu zůstala vzpomínka na delfíny, kteří loď následovali, i na to, že na palubě poprvé ochutnal coca-colu. 

Respektovat druhé a jít příkladem

„Moji rodiče chápali, že musí zcela změnit svůj život,“ říká Jan Josef Dobrzenský. První roky v Torontu byly podle jeho slov doslova bojem o přežití, protože nikdo z rodiny neuměl anglicky a rodiče museli kvůli obživě přijmout jakoukoli práci. Otec pracoval zpočátku jako dělník v továrně, později, díky své znalosti francouzštiny, získal práci jako obchodní zástupce semenářské firmy pro Québec. Matka byla zpočátku uklízečkou v torontské nemocnici, později pracovala jako sekretářka ve stejné firmě jako otec. O děti se starala židovská chůva, kterou rodina za války ukrývala v Chotěboři a později připlula do Kanady za nimi. 

Jan Josef Dobrzenský vzpomíná, že v době jeho dětství pro něj bylo hlavním cílem co nejlépe se v Kanadě integrovat, aby nevypadal jako emigrant. 

Otec Jan Maxmilián Dobrzenský nicméně podle jeho slov mnoho let doufal, že komunismus padne a budou se moci vrátit do Československa. Teprve v roce 1961 tuto naději opustil a celá rodina zažádala o kanadské občanství. 

„Moji rodiče přežili, protože měli dvě dobré vlastnosti: odvahu a důstojnost,“ říká Jan Josef Dobrzenský. A tyto hodnoty předávali i svým potomkům: „Jako šlechtici jsme zvyklí, že jsme k dispozici svému národu. Tak jsme byli vychováni. Rodiče nás učili respektovat druhé a jít příkladem.“ I v kanadském exilu mu rodiče vyprávěli o Chotěboři a o minulosti jejich rodu: „Věděli jsme, odkud pocházíme a kam jdeme.“ Po stránce osobní zkušenosti však pro něj Československo zůstávalo cizí zemí, kterou opustil ve třech letech a nic si odtamtud nepamatoval. 

Zpátky do Evropy

Na střední škole v Kanadě hrál Jan Josef Dobrzenský basketbal i kanadský národní sport, hokej. Vzpomíná, že v roce 1963 nebo 1964 zhlédl na torontském stadionu zápas mezi Československem a Sovětským svazem: „Ten zimní stadion byl plný Čechů. A pokaždé, když se Čechům na ledě něco podařilo, dělalo publikum obrovský rachot.“ 

Po maturitě na gymnáziu už nechtěl v Kanadě dál studovat a rozhodl se využít příležitosti jít pracovat do Francie. Přátelé rodičů tam vlastnili sklárnu, vyrábějící kosmetické flakony a farmaceutické sklo. V roce 1966 tak Jan Josef Dobrzenský přesídlil do Evropy, kde při zaměstnání vystudoval obchodní management a později získal titul MBA na Institut européen d‘administration des affaires ve Fontainebleau.  

V září 1968 rodina Dobrzenských plánovala návštěvu v Československu, do toho však zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. 

V roce 1974 se Jan Josef Dobrzenský oženil s Francouzkou Dianou Hoppenot. Spojoval je nejen aristokratický původ, měli i podobnou minulost: „Její tatínek byl francouzský zástupce ve Světové bance ve Washingtonu, takže asi patnáct let žila v Americe. Ze začátku jsme spolu mluvili anglicky.“ Postupně se jim narodily čtyři děti, dcera Anna Clotilde (1976), syn Jan Václav (1977) a dcery Leopoldina (1982) a Sofie (1983). 

Po dvanácti letech práce pro sklárnu našel Jan Josef Dobrzenský nové uplatnění jako zástupce belgického investora u firmy, která vlastnila obchody Delvita. 

Návrat do Chotěboře

V listopadu 1989 Jan Josef Dobrzenský v médiích pozorně sledoval události v Československu a brzy dospěl k přesvědčení, že to je definitivní konec komunistického režimu. „Už o týden později jsem šel na československý konzulát v Paříži a informoval jsem se o své situaci. Přinesl jsem jim svůj rodný a křestní list a za tři týdny jsem od nich dostal zprávu, že oficiálně jsem pořád československý občan.“ Nic tedy nebránilo tomu, aby si vyřídil československý pas a aby v lednu 1990 přijel na první návštěvu do Prahy i do Chotěboře. 

„Po návratu jsem informoval rodiče a řekl jsem jim, že bychom se měli začít zajímat o návrat do Československa.“ Rodiče byli zpočátku nedůvěřiví, Jan Josef je musel přesvědčovat. „Čtyři nebo pět dnů jsme celá rodina ve Francii strávili rozhodováním, co chceme dělat do budoucna. Vrátit se domů, nebo na vše zapomenout?“ Nakonec se celá rodina rozhodla pro návrat. 

„Všechno tu bylo devastované, krajina, budovy i mentalita. Ale obyčejní lidé, které jsem potkával, byli velmi milí. A většina z nich chtěla jít kupředu,“ říká Jan Josef Dobrzenský. 

Rodina si podala žádost o navrácení movitého i nemovitého majetku. Jan Josef musel ihned převzít zodpovědnost, protože i když formálně byl restituentem jeho otec, vzápětí poté, co jim majetek vrátili, ho darovací smlouvou věnoval synovi. 

Na základě seznamů z ministerstva kultury dostali zpět i nábytek, obrazy a další mobiliář, uskladněný v depozitářích různých jiných zámků, a vše převáželi zpátky do Chotěboře. Některé cennosti ze zařízení zámku podle pamětníka skončily i v domácnostech místních obyvatel. „Když moji rodiče v roce 1995 slavili padesáté výročí svatby, pozvali jsme na oslavu celou Chotěboř. Rodiče dostali hodně dárků, většinou se jmenovkou dárce. Ale byly tam čtyři krabice bez vizitky. A v těch čtyřech krabicích byly věci ze zámku. Takže někteří lidé nám vrátili naše věci, ale nechtěli se k tomu přiznat,“ konstatuje Jan Josef Dobrzenský a dodává: 

„Určitě dvacet procent místních lidí restituce bezvýhradně podporovalo, dvacet procent bylo proti, ale většině lidí to nevadilo nebo jim to bylo jedno.“ 

Jan Josef Dobrzenský vnímal devadesátá léta v Československu jako dobu velkých příležitostí: „To byl úžasný moment, celá republika byla v pohybu. Všichni měli důvěru, že jdeme za lepším životem.“ On sám pokračoval v obnově rodinného majetku, začal hospodařit na chotěbořských polích a v lesích, zaměstnával lidi i firmy z okolí. Dodnes ho podle jeho slov navštěvují lidé, kteří se chystají rekonstruovat zámek, a žádají ho o radu. „Vždycky jim říkám, že potřebují dvě věci. Za prvé kulturu, protože zámek není panelák. A za druhé peníze. Když nemáte peníze, zapomeňte na to, protože vám to bude dělat strašné problémy.“ 

V péči o rodinné panství budou podle jeho slov pokračovat i potomci, jeho syn Jan Václav se na ní podílí už nyní. Ostatně všechny čtyři jeho děti a deset vnoučat mají od ledna 2023 české občanství a trvalé bydliště v Chotěboři. 

„Mé místo už je připraveno“

Od roku 1976 je Jan Josef Dobrzenský členem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Roku 2004 byl zvolen českým velkopřevorem tohoto řádu a v roce 2010, po abdikaci tehdejšího velmistra, stanul v čele celého řádu. „Naším cílem je charitativní činnost a šíření spirituality,“ konstatuje.  

V rozhovoru zmiňuje také odstoupení kardinála Dominika Duky, který držel církevní záštitu nad českou částí řádu. „Rozšířila se fáma, že jsem vyhodil pana kardinála, což není pravda,“ upřesňuje pamětník. „Pan kardinál má můj stoprocentní respekt, ale v jeho okolí se vyskytli problematičtí lidé, jejichž přítomnost v našem řádu jsem odmítal.“ 

Jan Josef Dobrzenský se vyjadřuje také k ruskému vpádu na Ukrajinu: „Připomíná mi to dobu, kdy jsem byl malý kluk a museli jsme utíkat z domova. Já osobně mám strach, že bude válka. Momentálně nejsem optimista.“ 

Za svým životem se však ohlíží s uspokojením: „Můj život byl velmi bohatý a mou největší radostí je, že jsme měli možnost vrátit se domů. Doufám, že jednoho dne tady v klidu umřu. Mé místo už je připraveno.“ 

Na otázku, co je v životě nejdůležitější, odpovídá jednoduše: „Nelhat a nekrást. Když podle toho prožijete celý život, nikdy nebudete mít špatné svědomí.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)