Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maja Dočkalová (* 1924  †︎ 2013)

• narodila se 27. 5. 1924 u Žitomiru na Ukrajině

• v den oslav úspěšného složení maturity vypukla válka se Sovětským svazem

• byla evakuována do Gorkého, později do Kujbyševa, ještě později sama odjela do Buzuluku

• v Buzuluku se seznámila s důstojníkem československé armády Jaroslavem Dočkalem, za kterého se později provdala

• vstoupila také do československé armády, fungovala jako spojař, spojka na koni a překladatel

• po válce manžel dále pracoval v armádě, proto rodina žila na různých místech republiky

• zemřela v prosinci 2013

Setkaly jsme se v brněnském bytě Maji Dočkalové. Hned mě zvala ke stolu a já nemohla odmítnout vynikající ruský boršč. Paní Dočkalová se rozhovořila o svém velkém moravském vlastenectví, kterému jí naučil kdysi manžel. Za druhé světové války bojovala totiž za mír země, kterou nikdy předtím neviděla.

Když mi bylo osm, matka utekla za jiným mužem

Paní Maja se narodila u Žitomiru na Ukrajině, v SSSR, kde sloužil její otec v armádě. Byla nejstarší dcera. Když maminka utekla za jiným mužem, musela se od svých osmi let starat o mladší sourozence. „Byla jsem strašně maličká a jednou jsem sestru vyklopila z kočárku. Já utekla. Tatínek mě vedl k jízdě na koni, chodili jsme na lov. Snažil se, abych sportovala, ale v tom moc neuspěl. Chodila jsem do folklorního souboru. To bylo dost zvykem. Hodně jsme se stěhovali přes Proskurov, Kyjev, Bílou Cerkev až do Lvova.“ Tatínek Maji se později oženil. Vzal si zdravotní sestru, jež mu ve stáří hodně pomáhala.

 Němci nás přepadli při oslavě maturity

V den začátku války právě paní Maja oslavovala maturitu se spolužáky. Oslava se protáhla a ve čtyři hodiny ráno přijeli Němci. Po maturitě chtěla Maja do letecké školy, ale to nebylo možné, protože vážila jen 42 kg. Poslední dny před válkou trávila sama ve Lvově. Otec byl v lázních, nepřijel ani domů a narukoval hned do sovětské armády. „Já jsem pomáhala matce při evakuaci sourozenců. Jeli jsme do Aškabádu[Ašchabád, turkmensky Aşgabat, po roce 1991 hlavní město Turkmenistánu – pozn. red.], ale nejmladší sestra onemocněla, a proto jsme vystoupili v Kujbyševě. Zůstala jsem s matkou celý rok v malém pronajatém pokoji s jednou postelí. Peníze jsme měli jen z podpory na děti. Nejhorší bylo, že jsme neměly vůbec žádné oblečení. Zaměstnání pro nás nebylo, chodilo se alespoň na brigády a darovala jsem krev. Pak jsem se dozvěděla, že jedna moje teta je v Buzuluku. Teta byla bezdětná a vítala mou společnost.“

Láska na první pohled aneb já jsem ho uviděla první

V Buzuluku už byli Češi, kteří vystřídali Andersovu polskou armádu. Paní Maja pomáhala v domácnosti. Více než v zázemí se pobavila paní Maja až s vojenskou kapelou. „Ta když zahrála, tekly nám slzy. Tenkrát jsme se seznámili s mužem. Uviděli jsme se na ulici a oslovil mě. Jaroslav byl o 12 let starší, pocházel z Kroměříže a vystudoval v Hranicích vojenskou akademii. Sloužil pak na Slovensku asi rok. Protože z Kroměříže byl i generál Svoboda, manžel dostal instrukce, jak se dostal do Katowic. Později se dostal do Oranek, kde se vytvořila známá oranská skupina tvořící základ vojáků v Buzuluku. Oba jsme museli žádat o povolení našeho sňatku. Českoslovenští vojáci museli žádat do Londýna o povolení, také museli mít více než 28 let a nevěsta musela zaplatit 20 000 korun. Peníze mi nakonec odpustili a za sedm měsíců přišlo povolení k sňatku. 20. května 1943 jsme se konečně brali na úřadě. Měsíc jsme šetřili příděly, abychom měli na malé pohoštění pro svědky.“

Nemusela jsem poslouchat manžela, ale velitele ano

Pak mohla paní Maja vstoupit do československé armády. Už předtím měla za sebou výcvik v přípravných jednotkách sovětské armády. Pak absolvovala krátký pěší výcvik a dále se dostala k paradesantní jednotce. Po nešťastném pádu při seskoku byla přeřazena do jednotky k manželovi. Poslali ji na výcvik ke spojařům do ukrajinské Sadagury. Hodně překládala, na koni sloužila jako spojka. „Pro ženy byl největší problém žít v těžkých hygienických podmínkách. Jít na záchod se téměř nedalo. Byly jsme obklopeny muži. Také jsem měla nohu 36 a dostala jsem boty velikosti 40, protože menší nebyly. Naše velitelka Grétka byla skvělá velitelka. Mezi ženami jsme měly velmi dobré vztahy, jako rodné sestry. Všechny máme nezapomenutelné vzpomínky. Vždyť jsme byly mladé a chtěly jsme se také bavit. Muže jsem tenkrát moc neviděla. Na Dukle jsem si ovšem dovolila 28. října 1944 počít s manželem v zemljance našeho syna. Náhodou byl ten den klid a my oslovovali státní svátek. Na Dukle se jedlo pořád jen samé skopové, a já ho ještě teď nemůžu cítit. Dodnes mi vlastně armáda dluží. Žádnou mateřskou jsem neměla. Když dostávali Volyňáci medaile za půl roku služby v armádě, říkala jsem, že syn by měl dostat také, protože byl ve válce sedm měsíců.“

Kůň za dva litry vodky

„Na Dukle padali lidé lepší než my. Spousta lidí se vrátila zmrzačených. Ani nechápu, jak bylo možné to všechno vydržet. Samozřejmě nejtěžší boje byly o kótu 534. Při jednom německém náletu jsem byla zasypaná. Vůbec jsem nepřemýšlela a skočila jsem na koně. Jela jsem za manželem a nemyslela jsem na miny. Byla to dost riskantní výprava. Přijela jsem za manželem na štáb a všichni na mě vyděšeně koukali. Koně armáda získávala různými způsoby. Já jsem koupila svého koně od jednoho Rusa za dva litry vodky. Kde ho vzal on, to nevím, ale kůň byl dobrý. Pak mi koně ovšem vzali. Prý ho bylo pro mě škoda. Tak mi dali mého krátkého Zajčika. Ten byl ale věrný a zvládal neuvěřitelné věci. Manžel tenkrát hodně mluvil ze spaní. Snil nejvíce o svém rodném kraji. Ještě než jsem došla na Moravu, měla jsem spoustu dojmů z vyprávění.“

Kadibudka z kukuřičného listí

„Po Dukle mě nechali na štábu. Stěhovali jsme se často a žilo se hlavně v zemljankách. Kluci si ze mě stříleli a jednou mi z legrace postavili z kukuřice kadibudku. V době těhotenství jsem dostala zánět ledvin. Na několik dnů jsem tedy byla hospitalizována v Tatrách. Brzy jsem jim ale utekla. Už jsem sice nebyla v první linii, ale pořád jsem denně byla v nebezpečí života. Pohybovali jsme se spolu s vojskem přes Liptovský Mikuláš, Vrútky. Na Moravě jsme šli přes Holešov, Kroměříž a pak na Prahu. Před Prahou nás samozřejmě odvšivili a umyli. Lidé nás moc vítali. Praha mě ohromila, ale doma se cítím na Moravě, v Brně.“

Válka a hlad

„Když jsme šli do Grymova, můj Zajčik šlápl na minu a byl utracen. Já jsem se potom naučila jezdit i na motorce. Na Slovensku v lese jsme potkali dva staré lidi s vnoučaty. My jsme vařili. Oni jídlo ucítili a už jim bylo jedno, jestli jsou to Němci nebo my. Takto se vrhnout na jídlo jsem viděla poprvé. Proto si myslím, že války nemají být.“

Po válce

Po válce se Maja Dočkalová věnovala hlavně rodině. Chtěla studovat, ale na to už nebyl čas. Navíc rodina důstojníka se neustále stěhovala. Občas také překládala, hlavně ale vychovala děti a při tom organizovala různé kulturní akce.