Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jindřich Dohnal (* 1946)

• narodil se 2. května 1946 v Praze

• jeho otec byl v letech 1960–1970 hlavním hospodářským arbitrem ČSSR

• otcova kariéra Jindřicha Dohnala názorově neovlivnila

• v letech 1964–1969 pamětník studoval Vysokou školu ekonomickou

• v roce 1968 otce vyloučili z komunistické strany

• Jindřich pak nedostal služební cestovní pas a nemohl řádně vykonávat svou práci

• v roce 1977 podepsal Chartu 77 a začal působit v disentu

• jeho žena Táňa Dohnalová za jedenáct let přepsala na 60 zakázaných knih pro samizdatovou edici Popelnice Jiřího Gruntoráda

Jindřich Dohnal se narodil 2. května 1946 v Praze. Jeho maminka vystudovala obchodní akademii v Českých Budějovicích a tam se poprvé setkala s jeho otcem, Jindřichem Dohnalem starším. Ten pocházel z chudé rodiny hradlaře a v roce 1932 vstoupil do KSČ. Dostal stipendium a ještě před válkou vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Studoval tam společně s Gustávem Husákem, ve škole zřejmě také založili komunistickou buňku.

Táta byl hlavním arbitrem ČSSR

„Otec vyprávěl, že už kolem roku 1936 Gustáv Husák prohlásil, že jednou bude prezidentem republiky. Tenkrát se tomu všichni smáli,“ vypráví Jindřich historku z mládí svého otce, jehož poúnorovou kariéru do jisté míry předurčila předválečná sounáležitost s komunistickou stranou a studia na právnické fakultě.

JUDr. Jindřich Dohnal, který po únorovém komunistickém převratu 1948 odmítl mít cokoli společného s trestním právem, působil v padesátých letech jako podnikový právník v ČKD, poté ve státní plánovací komisi, a když se v roce 1960 hledal vhodný kandidát na pozici hlavního hospodářského arbitra ČSSR, prokázal nejlepší předpoklady. Ve funkci hlavního arbitra pak působil do roku 1970, kdy ho, rok před důchodem, vyloučili z KSČ.

Vyškrtnutí ze strany nebylo totéž jako vyloučení

Pamětník Jindřich Dohnal mladší přitom zdůrazňuje rozdíl mezi vyloučením a vyškrtnutím. „Vyloučení ze strany bylo trestem za ,škodlivé‘ názory a bylo větším trestem než vyškrtnutí. Následovala po něm diskriminace v pracovním i osobním životě. Většinou se tito lidé pak také angažovali v Chartě 77. Vyškrtnutí prostě přestali být členy strany pro svou pasivitu, mohli pracovat dál ve svých oborech, ale nesměli zaujímat šéfovské posty.“

I když jsme mohli bydlet ve vládní vile, zůstali jsme v paneláku

Od svých devíti let vyrůstal Jindřich s rodiči jako jedináček v pražských Ďáblicích, které byly na počátku padesátých let ještě vesnicí. „Nebylo tu nic. Jen státní statek, Romové, nebyla tu kanalizace, netekla voda. Ale byl tady první panelový dům v republice experimentálně postavený v roce 1954. Dostali jsme v něm byt a bylo to strašné bydlení. Zatékala tam voda, z kohoutků naopak voda netekla, protože tam byl nízký tlak, no hrůza.“

Pamětník dodává, že i když později měli díky otcově postavení možnost bydlet ve vládní vile, tak jako ostatní z garnitury, otec odmítal a bydlel stále v paneláku v Ďáblicích. „Od procesů v padesátých letech táta na komunisty kašlal. Byl to člověk, který zažil chudobu 30. let, pak válku a protinacistický odboj a už chtěl prostě jen přežít. Naděje na zlepšení politické situace mu, stejně jako ostatním, svitla v druhé polovině 60. let.“

Otec nechtěl ohrozit rodinu

Otcova kariéra Jindřicha názorově příliš neovlivňovala. Rodiče se před ním otevřeně o politice nebavili a o temné stránce režimu, v němž vyrůstal, se začínal dovídat spíše odjinud. „Tehdy v roce 1960 se zřizovaly dvanáctiletky, ale bylo málo žáků, a tak dostali příležitost synové perzekvovaných živnostníků a továrníků. Právě od těchto spolužáků jsem se začal dovídat, jak jejich rodinám komunisti ublížili.“

Poprvé se začal s rodiči hádat o politice, když v roce 1956 v Maďarsku vypuklo celonárodní povstání. Chtěl tomu porozumět a až později si uvědomil, jak to má otec těžké. „Neměl rád Kopeckého, Urválka, které znal osobně. Znal i Antonína Novotného, a tak věděl, jak je primitivní a čeho je schopen. Přesto byl ke straně loajální. Nebyla žádná politická opozice, do které by šel, a on prostě nechtěl ohrozit rodinu. V 50. letech se totiž ze strany neodcházelo, pouze se vylučovalo a následky vyloučení byly devastující.“

Očekávalo se, že vstoupím do strany, ale neměl jsem zájem

Vzhledem k otcově kariéře ve vysoké státní funkci a členství v KSČ se Jindřich Dohnal ocitl mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně nic nepřekáželo jeho vzdělávání – dostal se na střední školu s maturitou a jako jediný ze třídy se přihlásil a byl přijat na vysokou školu. Ekonomii pak studoval v letech 1964–1969. Škola ho příliš nebavila, otec mu ale zakázal studovat práva, protože viděl, co s právem komunisté provedli. Na straně druhé se očekávalo, že i on vstoupí do strany. „Byl jsem ale jen v ČSM, v němž byli tenkrát povinně všichni, kdo studovali.“

Ve své předpovědi jsem se bohužel nemýlil

Pražské jaro 1968 Jindřich vítal s nadějemi, i když v něm hlodala určitá skepse, která se s odstupem času dá nazvat vizionářstvím. Tehdy právě chodil se svou budoucí ženou Táňou. On dokončoval vysokou, ona měla ještě rok do maturity. „Pamatuji, jak tehdy v březnu 1968 středoškoláci demonstrovali proti válce ve Vietnamu a já jsem před Táňou poznamenal, jestlipak půjdou taky demonstrovat, až sem vtrhnou Rusové. Tenkrát si ťukali na čelo. Ani Táňa nechápala, o čem to mluvím. Ale v srpnu se ukázalo, že jsem se bohužel nemýlil.“

Možnosti emigrovat jsem nevyužil

Nejhůře lidé prožívali propadání naděje pražského jara do normalizační šedi. Proto Jindřich přivítal Chartu 77, která dávala novou naději, a i když jejím podpisem riskoval, stálo to za to. Ale nepředbíhejme...

V roce 1969 promoval a dostal možnost emigrovat. VŠ ekonomická byla totiž jedinou ekonomickou školou z komunistických zemí v mezinárodní organizaci ekonomických škol, a tak právě v roce 1969 zvala kanadská univerzita všechny vysokoškoláky z Prahy do Kanady. Museli by se vzdát čs. občanství a přijmout kanadské. Snoubenka Táňa by s ním ráda odešla, otec mu emigraci také schvaloval, ale on nechtěl doma nechat nemocnou maminku. Netušil, že to je jedinečná příležitost, která už se nebude opakovat. Říká, že by stejně nedokázal odejít a dnes nelituje, že to neudělal.

Nedostal jsem služební cestovní pas, protože otce vyhodili z KSČ

V roce 1970 se s Táňou vzali a v roce 1972 se jim narodila dcera. V té době jeho otec jako vyloučený ze strany přišel o práci, nakonec se chytil jako právník ve Stavebním bytovém družstvu v Praze 8. Jindřich dostal po škole místo v Motokovu jako obchodní referent, ale aby mohl vykonávat řádně svou práci, potřeboval služební cestovní pas, ten však po vyloučení otce z KSČ nedostal. „Tehdy bylo nejvíc dostat tzv. delegaturu v zahraničí na čtyři roky. Znamenalo to, že obchodní zástupci podniku vycestovali i s rodinou do zahraničí na čtyři roky, manželky nesměly být zaměstnané, a i když museli delegáti polovinu platu vracet, měli tuzexová konta a za ty čtyři roky si ušetřili na auto a okál. Cílem každého bylo dostat se do západních zemí.“

Jindřich o to prý zpočátku taky stál, později už ne. Touhy dostat se legálně ven provázely i tragédie. Vzpomíná na případ teprve asi dvaadvacetiletého kolegy, který měl vycestovat, ale pár dní před odletem mu delegaturu zrušili, protože se ukázalo, že má jakýsi politický škraloup. Spáchal sebevraždu skokem z balkonu.

Maminka Jindřichovi zase dávala za příklad souseda – úspěšného straníka, který se jako obchodní zástupce dostal do Austrálie. „Jenomže po čtyřech letech se nevrátil a zůstal tam. Jeho maminka zůstala v Československu úplně sama a skončila v Bohnicích. Moje maminka mi ho pak přestala předhazovat a byla ráda, že jsem, jaký jsem,“ usmívá se Jindřich, který nakonec z Motokovu odešel do melioračního a poté do stavebního družstva. 

Ztroskotanci a samozvanci nás nakopli novou nadějí: Charta 77

V polovině 70. let se seznámil s Dr. Pavlem Rychetským z družstva Pokrok, kde pracovala jeho žena Táňa. Když si pak v roce 1977 přečetl v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“ a rozjela se Charta 77, neváhal a přišel za Pavlem Rychetským, že Chartu také podepíše. „Podepsali jsme ji oba s manželkou, ale nakonec nám Rychetský jeden podpis rozmluvil. Dohodli jsme se tedy, že Rychetský Tánin podpis stornuje, protože jsme měli malé děti a dva podpisy by ohrožovaly fungování rodiny. Takhle by zavřeli jen jednoho.“

Následoval jsem rady Pavla Rychetského

Po podepsání Charty Jindřich absolvoval výslech u StB, a protože se řídil radami Pavla Rychetského, nechali ho na pokoji. „Poradil mi, v čem nemusím vypovídat, protože mě předvolali pouze jako svědka. Například jak jsem se dostal k Chartě – o tom jsem jako svědek vypovídat nemusel. Následoval jsem jeho rady a nechali mě být.“

StB by ovšem i tak měla dost záminek pro zatčení obou manželů. Zatímco Jindřich Dohnal se v průběhu následujících let stal tou viditelnější částí disentu, kdy navštěvoval bytová divadla a potkával se například s Jiřím Dienstbierem, Martou Slánskou, Vlastou Chramostovou, Jaroslavem Hutkou, Svatoplukem Karáskem, Charlie Soukupem, Janem Vodňanským a dalšími, jeho žena Táňa doma po večerech na stroji opisovala zakázanou literaturu pro samizdatovou edici Popelnice, kterou založil Jiří Gruntorád.

Táňa musela zůstat v utajení

„Měli jsme to takhle rozdělené. Táňa musela zůstat v naprostém utajení, protože kdyby ji někde vyhmátli, byl by to pro samizdat i rodinu příliš velký risk. Jinak Pavel Rychetský nás vždy předem varoval před zatýkáním na bytovém divadle. Byl jsem opatrný a vyhýbal jsem se sešlostem, kde se pohybovali ,divní‘ lidé. Většinou to byli nasazení provokatéři. Nikdy mě naštěstí nechytli,“ vzpomíná pamětník.

Asi nejvíce se spřátelil s Václavem Bendou a jeho rodinou, ten byl v letech 1979–1983 vězněn pro podvracení republiky. „Po návratu z vězení zůstávali Bendovi v určité sociální izolaci, ale my jsme je chodili navštěvovat. Samozřejmě měli doma odposlechy, a tak když jsme si chtěli něco říct, psali jsme to na tabulku. V tom byl Benda rozumný. Jiní tak obezřetní nebyli, a dokonce provokovali a mluvili otevřeně i před odposlechy. Jenže tím ohrožovali i ostatní.“

Gruntoráda zavřeli, ale Táňu neodhalili

Od Pavla Rychetského Dohnalovi jednou dostali echo, že StB jde po Jiřím Gruntorádovi, pro něhož Táňa přepisovala indexové knihy. Když poté Jiřího Gruntoráda v letech 1980–1984 věznili za rozšiřování hudební nahrávky a opisy literárních textů, StB u něj doma našla kontakt na Dohnalovy a Státní bezpečnost je začala obtěžovat.

„Bylo to hodně nepříjemné, ale kupodivu ani nepadlo podezření, že by Táňa mohla mít se samizdatem něco společného,“ říká Jindřich Dohnal, který pak figuroval jako svědek u soudu. „Bylo nás tam více svědků a tehdy jsme zjistili, že naše výpovědi jsou v protokolu zmanipulované. Bylo tam něco, co jsme nevypověděli. Všichni jsme tedy před soudem své výpovědi popřeli. Soudce tenkrát ztratil nervy a řval na nás všechny. Gruntoráda ale stejně zavřeli do Minkovic, nejhoršího vězení pro chartisty, které tu bylo. Valdice prý oproti tomu byly lázně.“

Za 11 let přepsala na 60 zakázaných knih

Věznění Jiřího Gruntoráda Táňu Dohnalovou od přepisování knih neodradilo. Naopak, hodlala pokračovat dál, za vydatné podpory svého bratra Olega Hejnyše, který Jiřího Gruntoráda na čas zastoupil. Sehnali nového vazače, kterého platili ze svého, a zakázanou literaturu šířili dál. Do revoluce 1989 Táňa přepsala na 60 titulů (viz příběh Tatjany Dohnalové v projektu Paměť národa).