Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V utajení přepsala 60 zakázaných knih
narodila se v Děčíně 4. listopadu 1950 rodičům Hejnyšovým
rodiče se angažovali v komunistické straně, vystudovali ekonomii
má dva mladší bratry Evžena a Olega, oba v 80. letech emigrovali
rodiče vyloučili z KSČ v roce 1969, těžko pak hledali uplatnění
Táňa se s rodiči v politických otázkách rozcházela
v roce 1968 absolvovala střední všeobecně vzdělávací školu s rozšířeným jazykovým vyučováním
na počátku 70. let nastoupila do družstva Pokrok, kde se seznámila s Pavlem Rychetským
v roce 1977 podepsala se svým manželem Jindřichem Chartu
svůj podpis později stáhla, aby v případě zatčení jejich děti nepřišly o oba rodiče
v roce 1978 začala přepisovat zakázané knihy pro samizdatovou edici Popelnice Jiřího Gruntoráda
přepisovala také takzvané Infochy
do revoluce v roce 1989 přepsala 60 samizdatových knih
podařilo se jí zůstat v naprostém utajení
Tatjana Dohnalová, dívčím jménem Hejnyšová, se narodila v Děčíně 4. listopadu 1950, kde do pěti let vyrůstala se svou babičkou, zatímco její rodiče, kteří se angažovali v komunistické straně, v té době studovali v Praze. Táňa s nimi začala žít v Praze od roku 1955. Do rodiny později ještě přibyli dva bratři – o šest let mladší Evžen a o jedenáct let mladší Oleg, o které se kvůli zaneprázdněnosti rodičů starala převážně Táňa.
Oba Tánini rodiče vstoupili do komunistické strany v roce 1946 z upřímného přesvědčení, že strana změní svět k lepšímu. V 60. letech se angažovali v takzvaném progresivním křídle, takže si po okupaci v roce 1968 vysloužili vyloučení z KSČ.
„Matka působila na obvodním výboru KSČ na Praze 2 jako tajemnice a obrodný proces silně prožívala. Když ji pak vyhodili ze strany i zaměstnání, nesla to velmi těžce. Nemohla najít práci, nakonec se chytila v družstvu META jako účetní, ale psychicky na tom byla špatně až do své smrti v roce 1990. Cítila se podvedená, nepotřebná, izolovaná,“ vypráví Táňa.
Táňa Dohnalová vyrůstala pod vlivem svých komunisticky smýšlejících rodičů a jako dítě na ně byla pochopitelně hrdá. „Vzpomínám, jak jsem byla na maminku pyšná, když se například stala delegátkou 12. sjezdu KSČ a hlásili to ve školním rozhlase. Tenkrát jsem byla v páté třídě,“ směje se pamětnice, která se v dětství také zapojovala do různých kulturně ideových aktivit a soutěží.
Vlastní názory si začala tvořit kolem svých 14 let, na střední škole začala s rodiči ostře polemizovat. Odmítala vstoupit do Československého svazu mládeže, ale nakonec se nechala přesvědčit, jinak by se nedostala na střední školu. Psal se rok 1966 a ona byla v deváté třídě. Připouští však, že atmosféra v té době už byla docela jiná než před pár lety. Při skládání svazáckého slibu si pouštěli Paula Anku a nikdo to už nebral vážně.
Studovala střední všeobecně vzdělávací školu s rozšířeným jazykovým vyučováním v ulici W. Piecka na Praze 2 (dnes Arcibiskupské gymnázium), kde studenty učili skvělí kantoři. Patřil k nim například historik Bedřich Smékal, který už tehdy říkal věci, které si nikdo jinde nedovolil. V období pražského jara v roce 1968 se Táňa začala dovídat celou pravdu o procesech 50. let, četla Doznání od Artura Londona.
„Vyčítala jsem rodičům, jak mohli KSČ věřit. Měla jsem jim to opravdu hodně za zlé,“ vzpomíná Táňa na bouřlivé období politických změn, které ji na druhou stranu s rodiči rovněž usmiřovalo, protože se ocitli na stejné vlně. I oni věřili v obrodné procesy.
Téhož jara se také seznámila se svým o pět let starším budoucím mužem Jindřichem, jehož rodiče byli dosud též v komunistické straně, a on prožíval se svými rodiči podobné rozepře jako ona. (Příběh J. Dohnala viz Paměť národa.)
Následná okupace 21. srpna 1968 však byla šokem pro všechny. Osmnáctiletá Táňa s rodiči trávila srpen na dovolené na Slovensku, když se o vpádu vojsk dověděla. „Tenkrát jsem propadla vzteku a začala jsem na naše nesmyslně křičet, že je to stejně jejich vina, že to nechali dojít tak daleko, když se předtím nechali ovlivňovat SSSR, že teď nás Rusové nenechají…“ směje se dnes s nadhledem Táňa. Tehdy si vzpomněla na prorocká slova svého přítele Jindřicha, který se jí už v květnu 1968 po demonstraci proti válce ve Vietnamu trochu provokativně ptal, zda půjde také demonstrovat, až nás obsadí Rusové. „Tenkrát jsem nechápala, o čem mluví, ale po návratu Dubčeka z Moskvy jsme věděli, že je to v háji. Mimochodem manžel má pořád překvapivě přesné předpovědi.“
Na začátku 70. let nastoupila Táňa jako sekretářka do stavebního bytového družstva Pokrok, a když se tam po mateřské dovolené vrátila, setkala se zde s podnikovým právníkem Pavlem Rychetským, který se poté stal na dlouhá léta spojencem Dohnalových. Měli podobné názory, dění kolem nich jim nebylo lhostejné. Táňa se například zajímala o proces se skupinou Plastic People nebo poslouchala Hlas Ameriky, z něhož se dověděla o Chartě 77.
„Šla jsem tehdy za Pavlem Rychetským, který Chartu podepsal, a pak jsme do toho šli s mým mužem. Pavel mi ale nakonec podpis rozmluvil, že příliš riskujeme. Měli jsme pětiletou dceru, a kdyby nás zavřeli oba, přišla by o oba rodiče. A tak můj podpis Pavel stornoval,“ vzpomíná Táňa.
Na jednom z bytových koncertů se Tánin manžel seznámil s Jiřím Gruntorádem, který v roce 1978 založil samizdatovou edici Popelnice. Táňa pro ni začala přepisovat zakázané knihy. „Byla to velká konspirace. Než Jirku zavřeli, nosila jsem k němu opsané knihy v tašce, zahrabané pod krabicemi se sunary,“ říká s úsměvem Táňa. Kvůli své ilegální činnosti zůstávala v utajení a na rozdíl od manžela se raději ani neukazovala na různých bytových divadlech a jiných akcích.
Po celých jedenáct let až do listopadu 1989 proseděla mnoho večerů u psacího stroje a přepisovala knihy. Namátkově jmenuje například tituly od Egona Bondyho, Bohumila Hrabala, Václava Havla, Pavla Kohouta nebo Josefa Škvoreckého.
Přes průklepáky pořizovala vždy originál a 14 kopií z jedné knihy. „Patnáctý list už byl hodně špatně čitelný, ale lidi brali i ten. Psala jsem na letecký papír, z něhož se 14 kopií dalo udělat. Dvě kopie si nechával Jiří Gruntorád, z toho jednu do archivu, a jednu já. Ostatní šly mezi lidi,“ vzpomíná Táňa.
Největší práci jí dala knížka Jana Vodňanského a Petra Skoumala Králíci pokusní, protože musela do každé kopie ručně dokreslovat nejrůznější složité grafické prvky, které byly součástí textu.
„Jedna z kopií putovala například k Jiřímu Voskovcovi do Ameriky a manžel ji tenkrát s Janem Vodňanským dokonce konzultoval.“ V každé knížce byly i originální fotografie a podpisy obou autorů a nutno říct, že dnes je to skutečný unikát.
Knížek opsala Táňa Dohnalová úctyhodných šedesát, jak dnes může doložit ze seznamů, jež se zdály navždy ztracené. „Byly tak důkladně ukryté, že jsme je dlouhá léta nemohli najít. Tenkrát jsem doma nenechávala vůbec nic. I ty seznamy opsaných knih jsme schovávali jinde. Myslím, že jeden byl u sousedky pod kobercem,“ vzpomíná Táňa.
Doma měla vždy pouze momentálně rozepsané knihy, pro něž vymyslel úkryt její manžel Jindřich. „Ze starého televizoru, na který jsme se stejně nedívali, vyndal obrazovku i s vnitřkem a místo obrazovky jsme nechali udělat desku, která po nabarvení jako monitor vypadala. Do televizoru jsem pak každý večer rozepsanou knihu i psací stroj schovávala. Pro jistotu od ní vedla i šňůra do zástrčky, kdyby přišli z StB a lehce tak odhalili, že televize nemá šňůru.“
Opatrnost se vyplácela. Když Jiřího Gruntoráda v roce 1980 zatkli a na čtyři roky uvěznili, našli v jeho bytě zápisník s kontaktem na Dohnalovy. StB v Gruntorádově bytě našla rovněž několik samizdatů přepsaných Táňou, a proto Táňa z bezpečnostních důvodů vyměnila psací stroj.
„Ten můj dělal, stejně jako každý specifické tiskové chyby – takové tečky, podle kterých by vyšetřovatelé mohli poznat, kdo zabavené texty psal,“ vysvětluje Táňa. Vyslýchali ale jen jejího manžela. Když ho sháněli, vždy si jej zavolali ke dveřím a do bytu nešli. „Ani je nenapadlo z něčeho podezírat mě a na televizor taky nedošlo.“
S Jiřím Gruntorádem spolupracoval i Tánin o jedenáct let mladší bratr Oleg Hejnyš, který zpočátku také přepisoval knihy, a když Jiřího na čtyři roky zavřeli, pomáhal zachovat chod edice i organizačně. Oleg, stejně jako Tánin starší bratr Evžen nakonec opustil republiku. Evžen v roce 1980 emigroval do Londýna, Oleg se ve svých 21 letech v roce 1983 nechal i s manželkou a dítětem vystěhovat do Vídně.
„Oleg měl jasné a vyhraněné názory už jako velmi mladý. Kvůli rodičům se nedostal na školu, byl členem Jazzové sekce, když podepsal Chartu, několikrát ho na 48 hodin zavřeli, dělal problémy, například se odmítal učit ruštinu a nakonec nechtěl jít na vojnu. Když ho nechtěli pustit z republiky, napsal komunistickým představitelům žádost, že půjde s transparentem na Václavák demonstrovat za to, aby mu povolili svobodný odchod z republiky. Než to stihl udělat, zatkla ho doma StB, absolvoval výslechy a nakonec ho do Vídně přece jen vystěhovali. Musel ovšem zaplatit částku za vzdělání, které mu socialistická republika zdarma poskytla. Rakušané tehdy zvýhodňovali chartisty, kterým nabídli okamžitě azyl a podporu a nemuseli do azylového tábora,“ vypráví Táňa.
Ve spojitosti s Olegem má Táňa mnoho zajímavých zážitků. Jako přímá příbuzná měla nárok na každoroční návštěvu bratra ve Vídni. Navštívila ho hned v roce 1984, kdy ještě bydlel se dvěma rodinami v jednom třípokojovém bytě, dostával podporu a pilně se učil německy, aby se dostal na školu. O rok později vezla Táňa bratrovi tiskoviny z Jazzové sekce a slovníky. Na cestě do Vídně ji ovšem před hranicemi vytáhli policisté z vlaku. „Následovala osobní prohlídka, kdy mi zabavili úplně všechno, včetně peněženky, knížek, čistých filmů do foťáku, všechno. Navíc mi odmítli vydat protokol o zabavených věcech. Po tři čtvrtě hodině mě posadili zpátky do vlaku, a jestli chci, tak prý můžu pokračovat. Bratr mě čekal ve Vídni na nádraží a měl by obavy, kdybych nedorazila. Pokud by volal do Prahy, že jsem nepřijela, zase by se vyděsil manžel. A tak jsem jela.“
Znejistělá Táňa, která netušila, zda to nemá souvislost i se samizdatem, pak z Vídně volala domů a různými šiframi se manželovi snažila sdělit, aby se pro jistotu zbavili rozepsaných knížek. Šifry ovšem byly tak důkladné, že stejně nepochopil, co se děje. „Myslím, že mě někdo udal a chtěli mě vyděsit. Kupodivu mi po různých tahanicích asi po tři čtvrtě roce všechny věci vydali zpátky, včetně materiálů z Jazzové sekce, a to s pohrůžkami, že to nesmím nikde šířit. Nemělo to žádnou logiku a nevíme, co to mělo znamenat. Asi že tehdejší režim byl naprosto nevyzpytatelný a nesmyslný.“
Táňa nepřepisovala pouze knihy, ale také Infochy – tlusté informační brožury, které informovaly o činnosti Charty 77. „Napřed na stroji, ale později se množily na ručně vyrobeném cyklostylu, takže už nebyla taková práce s průklepáky, neboť se psalo na takzvané blány,“ vzpomíná.
Samizdatové knihy skladovali na různých místech. Svého času například i v tělovýchovné jednotě, ve skříňkách v šatně šermírny. Jindřich Dohnal totiž trénoval malé šermíře. Poté si je pod své křídlo vzal jeden z šermířů do svého domku v Čimicích, kde na 120 samizdatových titulů přečkalo až do revoluce v roce 1989. Listopad Táňu zastihl v okamžiku, kdy přepisovala knihu Egona Bondyho Bezejmenná.
I Tánino jméno zůstávalo dlouhá léta v utajení. O Vánocích roku 1989 se po dlouhé době setkala s bratrem Evženem. Po sametové revoluci založila s manželem Občasné fórum v Ďáblicích. Od té doby se aktivně účastní komunální politiky a jejím dlouhodobým zájmem se stalo zejména životní prostředí.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Vojtěch Zemánek)