Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Felix Döhner (* 1947)

• narodil se 12. října 1947 v Třebomi na Hlučínsku do rodiny sedláka

• otec Felix Döhner byl německé národnosti, matka Valerie Polka

• smíšené manželství zachránilo rodiče od poválečného odsunu

• v roce 1945 československé úřady znárodnily otci statek

• jen co rodiče odkoupili část hospodářství zpět, přišla kolektivizace

• Felix Döhner zažil tvrdý nátlak na vstup rodičů do družstva

• otec nikdy neustoupil a rodina dál hospodařila soukromě

• vyučil se opravářem zemědělských strojů a pomáhal s hospodářstvím

• počátkem 70. let se oženil do Kobeřic a pracoval jako řidič v lomu

• po roce 1989 získal částečnou náhradu za rodinný majetek

• v době natáčení v roce 2024 žil v Kobeřicích

Jen co lidé začali hospodařit, házeli na pole hnůj. Hnůj je chlévská mrva a je plný dusíku. Kde chybí dusík, tam se nic neurodí. Také ledek je plný dusíku. Jen co lidé ledek objevili, začali ho sypat na pole, aby byla úroda větší. Ledek je dusičnan amonný, a když se v půdě rozkládá, vzniká močovina. Když se ledek rozkládá rychle, vzniká výbuch. Když ledku vybuchne hodně, nastane katastrofa. Mohutné exploze ledku zabily ve světě už stovky lidí.

Když bouchal ledek v Třebomi, měl z toho Felix Döhner legraci. Vrátit dusík do půdy dalo velkou práci. Felix s tátou vozil na pole hromady hnoje. Po žních na voze, v zimě na saních. Rozházet hnůj po poli byla dřina. Jedna fůra patnáct metráků. Hnůj je těžký a lepí se na vidle. Pak jim komunisté pole sebrali a začali hnojit jinak. Žádné vidle, žádná dřina. Do hromady hnoje nasypali ledek, nalili tam naftu, a když to bouchlo, byly v poli díry, jako by tam spadly bomby. Podobně to vypadalo, když Třebomí prošla Rudá armáda. „Ledek bouchal a hnůj lítal. A když to skončilo, zahrnovali jámy buldozerem.“

Do konce druhé světové války žili v Třebomi téměř výhradně Němci. Ještě dřív než na pole přijely buldozery do vesnice. Bouraly jedno stavení za druhým a Felix Dörner si to pamatuje. „Po Němcích neměla zůstat ani stopa,“ říká. Dodnes vidí kolo mlýna, u kterého na rybníku hrával hokej. Po válce v něm ještě někdo bydlel, pak buldozery srovnaly mlýn se zemí. Zmizel mlýn, zmizel náhon, zmizelo kolo. Většina obyvatel musela po válce do odsunu. „Sedm kilo na hřbet a nazdar!“ shrnuje Felix Döhner, jak Československo vyhánělo Němce. Tenkrát ještě nebyl na světě, ale vyprávěl mu o tom táta. Felix přišel na svět v roce 1947 a všechno, co později prožil, mělo v té době kořeny.

Osvobozen od poslední košile

V severozápadním výběžku Hlučínska obklopuje vesnici Třebom státní hranice. Vydáte se na sever, na západ či na jih a vždy dojdete do Polska. Do roku 1945 bylo za hranicí Německo. Selský rod Döhnerů hospodařil v Třebomi stovky let a otec Döhner se také jmenoval Felix. Od svého táty zdědil sedmnáct a půl hektaru, stejně jako sestra Paula. Studoval na zvěrolékaře, ale když starší bratr náhle umřel, musel školy nechat a ujmout se hospodářství.

Třebom byla na Hlučínsku jedinou německou vesnicí a většina obyvatel musela do odsunu. Felixova matka však byla Polka a smíšených manželství se odsun netýkal. Otcova sestra Paula měla za manžela Němce, proto museli pryč. Všechen majetek, stavení, pole i zvířata československé úřady znárodnily. Zatímco jinde na Hlučínsku sedláci ještě několik let hospodařili na svém, v Třebomi přišli o všechno hned po válce, protože byli Němci.

„Otec říkal, že ho v pětačtyřicátém osvobodili od poslední košile. Všechno komplet sebrali. Muselo se z domu ven a oni si brali, co chtěli,“ vypráví Felix Döhner, jak to slyšel od táty. Po vyhnání Němců přicházeli noví lidé. Z Valašska a ze Slovenska přijížděli osadníci. Doma jim žádná půda nepatřila a na poli to neuměli. „Nepoznali řepu od plevele. Viděli, že tu mají připravené peřiny, tak spěchali, aby si do nich lehli,“ říká. Při vyprávění je Felix Döhner stručný. Moc toho nenamluví. Používá krátké věty. A ty seká výstižně a přesně.

Znárodněný majetek rozdělovaly úřady do přídělů. Každá nová rodina dostala dům, dvanáct hektarů a zvířata. Také Döhnerovi získali příděl. Ovšem místo znárodněných sedmnácti a půl hektaru pouze dvanáct. K tomu vlastní statek, některá zvířata a stroje. Museli však za ně zaplatit. Tak kupovali dům i stáj, zahradu i pole, které jim úřady zabavily. A zatímco osadníci spláceli za příděl třicet tisíc, Döhnerovi pětkrát více.

Poslouchali, udávali

Snad jedinými osadníky, kteří po válce do Třebomi přišli a dokázali hospodařit, byli Češi z Volyně. „Přijeli s koníky a vozy a hned bylo vidět, že vědí, co mají dělat,“ vzpomíná. Ostatní si nevěděli rady. Buď hospodařit vůbec neuměli, nebo se jim nechtělo a Felix Döhner je ve vzpomínkách nešetří: „Seděli v hospodě, slintali do piva a doma se brodili v močůvce.“ Mezi původními sedláky patřili Döhnerovi k těm výjimečným. Jejich samovaz pro sklizeň obilí měl už před válkou nafukovací kola. Byl lehký a moderní. Ve vesnici jediný. Zatímco těžké samovazy ostatních sedláků tahaly dva páry koní, u Döhnerů stačil jeden pár.

Po válce však museli Döhnerovi tiše strpět všechno, co se okolo nich dělo. Přitom ani doma nebyli v bezpečí. Úřady zakázaly mluvit německy a noví sousedé poslouchali pod okny a udávali. Když byl Felix starší, vyprávěl mu otec, jak ještě před odsunem Němců přijížděl ze sousedních Sudic na koni člověk jménem Miketa a ponižoval Němce. Vždy ve tři odpoledne museli muži nastoupit na louce u potoka a cvičit, jak jim nařídil – jako na spartakiádě. Sedlák Döhner byl mezi nimi také. A s ním i řezník starý Lasák, také Stanke, Teichmann a další. Ještě dřív, než přijeli osadníci, rabovali ve vsi sovětští vojáci. „Kradli, na co přišli, a přinutili otce, aby jim ty věci odvážel na voze do Chuchelné na vlak,“ vzpomíná.

V souvislosti s německou otázkou je důležité upřesnit poválečnou situaci Třebomi, která byla na Hlučínsku výjimečná. Přestože většina obyvatel Hlučínska mluvila německy, za války byli občany Říše a muži měli povinnost rukovat do wehrmachtu, byli to úředně Češi a nemuseli do odsunu. Přesto v některých obcích Hlučínska začali fungovat komisaři, kteří odsunem vyhrožovali, podíleli se na násilí vůči obyvatelstvu a měli za úkol odsun připravit. Nebylo totiž úplně jasné, zda k hromadnému odsunu nakonec dojde, nebo ne. V roce 2016 natáčeli dokumentaristé Paměti národa svědectví lidí, z jejichž vyprávění pak vznikl dokument pro cyklus Dějiny na vlastní kůži. V něm například Zuzana Blahetková z Bolatic vypráví:

„Měli jsme na zádech černý kruh a bílé písmeno ‚N‘. Cítím ho ještě dnes. A maminka šla poprosit pána o potravinové lístky. On se ani neohlédnul, kdo to přišel, seděl u okna a říkal: ‚Vyhlížím ta auta. Každou chvíli tady musí být auta, která vás budou odvážet na odsun.‘“

Všichni padli, táta ne

„Ani chleba nám v obchodě nesměli prodat. Chodili nám pro něj sousedé,“ vzpomíná Felix Döhner a nezapomíná na učitele ve škole. Přišel odněkud z vnitrozemí, aby německé děti v Třebomi „počeštil“. O přestávce musel Felix k učiteli do kabinetu a dostal výprask rákoskou „jako lék“. Běžným nářečím, kterým se na Hlučínsku mluvilo, bylo nářečí zvané „ponašimu“ nebo také „moravština“, protože obyvatelé Hlučínska se nepovažovali za Čechy, ale za Slezany, takzvané „Moravce“. Ještě dnes lidé středního a staršího věku na Hlučínsku nářečím mluví, mladší generace už ovšem většinou ne. U Döhnerů se „moravsky“ nikdy nemluvilo. Používali čistou němčinu, a když už to jinak nešlo, naučili se česky. Felix Döhner šel poprvé do školy v roce 1953, ale do té doby česky téměř neuměl.

Zločinem, který postihl na Hlučínsku sedláky bez rozdílu, se však stala kolektivizace. Ať mluvili česky, německy, nebo „ponašimu“, bezpráví kolektivizace dopadlo počátkem padesátých let na všechny. Jen co se trochu vzpamatovali z války, začal je komunistický režim nutit k odevzdání majetku a ke vstupu do družstva. Döhnerovi neměli ještě svůj příděl splacený – a už se ho měli opět vzdát. Kdo nevstoupil do družstva dobrovolně, toho nutili násilím. „Pozvali otce na úřad, zavřeli ho do sklepa a týden ho tam věznili,“ říká. Sedlák se však nikdy nevzdal. „Všichni postupně padli, ale táta ne.“

Do konce války leželo za hranicí okolo Třebomi Německo. Na základě poválečného uspořádání připadly východní oblasti Německa Polsku, hranice se posunula a němečtí obyvatelé se museli vystěhovat. Nedaleko Třebomi je za hranicí vesnice Sciborzice. Když museli Němci ze Sciborzic odejít, zůstaly tam po nich domy, pole, dobytek a psi. Tehdy se na statek k Döhnerům zatoulal vlčák Rolf a už u nich zůstal. Chlapci bylo možná šest nebo sedm, když viděl Rolfa, jak vyvádí ve vratech a štěká: „Venku stáli komisaři s přihláškou do družstva. Bylo jich tolik, kolik ve stáji dobytka, aby si ho mohli rovnou odvést. Rolf je nepustil.“

Nikde ve východním bloku nebyly represe a nátlak na sedláky tak bezohledné jako v Československu. Režim týral hospodáře povinnými odvody, které bývaly mimořádně kruté. Obilí, brambory, řepu, maso, mléko a vajíčka museli odevzdávat v takovém množství a termínech, v jakých to často nebylo možné. Kdo dodávky nesplnil, toho režim zavíral do vězení, sebral mu pole, stavení i dobytek nebo ho vyhnal na druhý konec země. Úrodu odvážel otec se synem na sýpku do Kobeřic. Pytle naplnili obilím, naložili je na vůz a jeli. Co na tom, že bylo právě uprostřed sklizně a obilí stálo ještě na poli. Byť bylo třeba to nejlepší počasí, žně musely počkat. A když slepice zrovna příliš nenesly, obcházeli Döhnerovi sousedy a půjčovali si vajíčka, aby je mohli odevzdat.

Oheň a parní mašiny

Se svými vzpomínkami na kolektivizaci se pro Paměť národa svěřil v roce 2022 také syn největšího sedláka v Hlučíně Josef Hlubek. Po sovětském vzoru označili komunisté jeho tátu za venkovského kulaka, týrali ho dodávkami, vyhrožovali mu a zavírali ho na úřadech. Veřejně sedláka ostouzeli. A trpěl také malý Josef. „Měl jsem ve chlévě schovaný hrnek a dojil si mléko,“ vzpomínal. „Aby to matka nevěděla. Měla strach, že nesplníme kontingent. Strýc, který se vrátil ze zajetí, mě naučil pít vajíčka. Měl jsem na to v kurníku hřebík bez hlavičky. Byl jsem slabý, nedorostlý, tak jsem pil vajíčka. Skořápku jsem musel zlikvidovat, slepice ji hned sezobaly. Kdyby to matka zjistila, zase bych dostal.“

Další způsob, jak sedláky přinutit k poslušnosti, byly úředně nařízené výměny pozemků, kterým hospodáři nemohli zabránit. Stávalo se běžně, že zemědělské družstvo sebralo kvalitní pole s úrodnou půdou, o kterou se hospodář léta staral, oral ji a poctivě hnojil, a místo ní přidělil majiteli pozemek daleko od hospodářství, nehnojený a zaneřáděný plevelem. „Bylo to na podzim, měli jsme už zaseto, když nám pole vyměnili a museli jsme zasít znovu,“ vypráví Felix Döhner. Aby bylo zřejmé, o jak velkou zvůli a šikanu se jednalo, je třeba připomenout, že šlo o půdu, kterou si po znárodnění museli Döhnerovi znovu koupit a řádně ji spláceli.

Na pozemcích, násilím spojených do velkých lánů, pak šéfové z družstva experimentovali po svém, když třeba odpalovali hromady hnoje ledkem. Felix Döhner také vzpomíná na vysoké plameny, které po žních šlehaly z družstevních polí. Aby nemuseli sklízet slámu, zapálili ji družstevníci přímo na poli. Vítr hnal oheň do krajiny, zajíci a srny prchali, bažanti a koroptve vyděšeně vzlétali a hmyz v půdě uhořel. Dusík zmizel s dýmem, pole zčernalo a v kravínu nebylo čím podestýlat. Místo hnoje uklízeli družstevníci pod kravami tekutou a mazlavou kejdu. Ani pořádná hromada k odstřelu se z ní nedala na pole navozit.

„Zkoušeli to jako v Rusku,“ vypráví Felix o tom, jak se jednou na podzim objevily v krajině u Třebomi parní stroje. Jeden na jednom konci lánu, druhý dva kilometry daleko na opačné straně. Šest chlapů pak stálo na obrovském pluhu, který parní stroje tahaly lanem z jednoho konce na druhý. Tam, kde po staletí kráčeli hospodáři vedle koně s pluhem, osedlali jejich následovníci ocelové monstrum. Když dojeli na konec, posunuli parní stroj a rozjeli se znovu. „Velké širé lány orali takhle jenom jednou. Pak zjistili, že je to nesmysl,“ říká.

Bojoval a vyhrál

Pro děti z rodin sedláků bylo nemyslitelné, aby se šly učit a pracovat někam jinam než do zemědělství. Studovat vysokou nebo střední školu nepřicházelo pro děti hospodářů v úvahu. Především v 50. a 60. letech. Ale ani do učení nesměli jít, kam by chtěli. Chceš být zedníkem? Chceš se učit na řezníka? Na malíře pokojů? Tak na to zapomeň. Socialistické zemědělství tě potřebuje. Felix Döhner se tedy vyučil opravářem zemědělských strojů. Přestože neměl na výběr, líbilo se mu to. „Obyčejný automechanik uměl opravit auto. Já jsem dokázal opravit všechno.“ A to byla výhoda. Musel sice nastoupit do zemědělského družstva, pak do strojní traktorové stanice, ale současně s tátou a sestrou v Třebomi dál hospodařil.

Když stará mlátička na obilí potřebovala generálku, Felix ji rozebral a dal ji zase do pořádku. Také starší traktor opravil tak, že slouží dodnes. A nakonec se mu podařilo ze socialistického zemědělství skutečně odejít. Dostal místo řidiče v sádrovcovém lomu v Kobeřicích, oženil se a postavil v Kobeřicích dům. Staré úzké stavení z cihel zvaných „klingrovky“ rozebral, cihly očistil a použil na novou stavbu.

Až do penze jezdil s náklaďákem, ale s křivdou se nikdy nesmířil. Znárodněním rodinného majetku v roce 1945 a nátlakem z 50. let křivda neskončila. V roce 1968 přišel otec o osm hektarů polí, které mu sebral státní statek. „Oznámili nám, že scelují lány, a pole nám prostě sebrali. Nemohli jsme nic dělat,“ říká. Zůstaly čtyři hektary, o které v půlce sedmdesátých let přišli také. Dvě ze tří sester emigrovaly po srpnové okupaci do Rakouska, Felix však říká, že on sám o útěku nikdy nepřemýšlel. „Jedině snad ve chvíli, kdy mi úřady odmítly vydat povolení vlastnit kulovnici. Že bych prý mohl použít zbraň k útoku na socialistické zřízení.“

A ještě jednou byl Felix Döhner na úřady a systém pořádně naštvaný. S listopadem 1989 neměl totiž vyhráno. Přijetí zákonů o zemědělských restitucích se protahovalo, a když konečně mohl o vrácení rodinného majetku požádat, sdělila mu úřednice Pozemkového fondu, že nemá nárok. Syn sedláka z Třebomi se však nevzdal. Bojoval sám, ani právníka nepotřeboval, a nakonec skutečně vyhrál. Prolomil Benešovy dekrety a domohl se náhrady.

Nedaleko za hranicí s Polskem, v obci Krzanowice, chová polský hospodář tři sta kusů hovězího dobytka. „Staří by nevěřili, jak se dnes hospodaří,“ říká Felix Döhner. „Traktory mají satelitní navigaci. Orá se na centimetr přesně.“
– „A je to tak dobře?“ padne otázka. „To já nevím. Ale zemědělci od nás teď jezdí do Krzanowic pro hnůj. Odvezou tam slámu a domů jedou s hnojem.“