Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Dolanská (* 1927)

• narodila se 11. srpna 1927 v Praze v rodině důstojníka a legionáře z italské fronty Franjo Aubrechta

• v dětském věku se často stěhovali, bydleli v Košicích, v Brandýse nad Labem a v Bohdanči

• absolvovala čtyři třídy gymnázia v Pardubicích a poté čtyři třídy rodinné školy

• otec byl za války aktivní v protinacistickém odboji (Obrana národa, ÚVOD), pomáhal ukrývat parašutisty, poté měl vlastní odbojovou skupinu

• po válce se vdala za důstojníka a otcova spolupracovníka Rudolfa Vařečku

• 24. prosince 1948 zatkla jejího otce Státní bezpečnost, dostal 25 let vězení ve vykonstruovaném procesu

• v roce 1948 se jí narodila dcera Milena

• v roce 1949 zatčen rovněž manžel Rudolf Vařečka, ještě ve vězení se s ním nechala rozvést

• měla problémy se zaměstnáním, nakonec našla práci v Hradci Králové

• v roce 1954 se podruhé vdala, za Vítězslava Dolanského

• v roce 1960 byl Franjo Aubrecht propuštěn z vězení

• Franjo Aubrecht zemřel v lednu 1985

• v roce 2022 žila Milena Dolanská s dcerou v Lázních Bohdaneč

Milena Dolanská je dcerou legendy – legionáře, dostihového jezdce i protinacistického odbojáře Franjo Aubrechta, který se díky pečlivému dodržování pravidel konspirace nenechal nikdy chytit. Zavřel ho až komunistický režim, který si s dokazováním viny hlavu nelámal. Jeho uvěznění ovlivnilo osudy celé rodiny.

„Seděli jsme u štědrovečerního stolu, když k nám najednou vtrhli. Jen zařvali na tátu, aby šel s nimi, a odvezli ho,“ vzpomíná Milena Dolanská na okamžik, když 24. prosince 1948, krátce po nástupu komunistického režimu k moci, zavřeli jejího otce Franjo Aubrechta. „Nedělali ani domovní prohlídku, nakonec ani neměli co najít,“ dodává.

Major Franjo Aubrecht byl jednou z legend protinacistického odboje na Pardubicku. Pomáhal parašutistům z výsadku Silver A, později založil i vlastní odbojovou skupinu, ale gestapo na něj nikdy nepřišlo. Italskému legionáři a výbornému žokejovi, který slavil úspěchy i na Velké pardubické, však zlomil vaz komunistický režim.

Major Aubrecht byl i zpravodajským důstojníkem jednoznačně na straně demokratického křídla armády, které bylo už od konce války cílem intrik a perzekucí 5. oddělení Obranného zpravodajství (OBZ) v čele s Bedřichem Reicinem, prosazujícího zájmy Sovětského svazu. Franjo Aubrecht na Reicina podal trestní oznámení a snažil se před ním varovat politiky včetně ministra zahraničí Jana Masaryka a prezidenta Edvarda Beneše. Tři měsíce strávil ve vězení už v roce 1945 a krátce po únorovém převratu v roce 1948 ho vyhodili z armády. Zatčení se dalo očekávat.

Otec přijal okupaci se vztyčenou hlavou

Milena Dolanská se narodila 11. srpna 1927 v Praze. Bylo to v době, kdy její otec sloužil jako velitel jízdní eskadrony v Košicích, jež svou velikostí odpovídala rotě. „Tam jsem se i měla narodit, ale babička trvala na Praze, a tak maminka Marie, rozená Ryšánková, rodila nakonec v hlavním městě,“ říká Milena Dolanská. Dětství měla poznamenané častým stěhováním. Z Košic do Staré Boleslavi a odtud do Bohdanče, kde Franjo Aubrecht velel jezdeckým jednotkám.

Otec Mileny Dolanské má jako místo narození uvedeno chorvatský Gjurgjevac, kde měli jeho rodiče řeznictví. Na svět přišel 10. října 1896 a rodiče se poté odstěhovali do Dvora Králové, kde absolvoval dvouletou obchodní školu. Za první světové války prodělal boje na ruské frontě, byl raněn a po zotavení ho poslali do Itálie. V roce 1917 padl do zajetí a připojil se k československým legiím v Itálii. S nimi se už jako čtyřikrát vyznamenaný poručík vrátil do vlasti.

V armádě tak jako mnoho jiných legionářů zůstal. „S maminkou se seznámili v Bohdanči, měl tam vilu plukovník Tiller, který byl velmi společenský, často si k sobě zval návštěvy, a tak se poprvé setkali. Dědeček sňatek původně nechtěl dovolit, ale nakonec ustoupil,“ vypráví pamětnice. Milenina maminka se za svobodna jmenovala Ryšánková a její rodina vlastnila v Bohdanči pivovar.

Franjo Aubrecht věnoval spoustu času koním. „Vždy jsme měli doma dva až tři koně a táta vždy vstával už v pět ráno, aby je jel projet. Pravidelně jezdil i dostihy,“ vzpomíná Milena Dolanská. Major Aubrecht byl pravidelným účastníkem Velké pardubické. Někdy se mu dařilo více, jindy méně. Nejúspěšnější byly roky 1936 a 1946, kdy dojel druhý, a v roce 1948, krátce před svým zatčením, skončil třetí.

Během mobilizace v roce 1938 a po odstoupení Sudet Německu velel oddílu, který měl na starosti strážní a pořádkovou službu v oblasti Žamberka a Vamberka. Patnáctý březen 1939, den okupace, ho zastihl v Pardubicích. „Na zastávce u pošty přejížděla skupina německých tanků a já jsem na druhém chodníku uviděla tatínka v uniformě se vztyčenou hlavou, až jsem o něj dostala strach,“ vybavuje si Milena Dolanská.

V prádelně se ukrývali uprchlíci

Po rozpuštění armády si Franjo Aubrecht v Semtíně zařídil povoznictví, které rodinu dokázalo uživit. Čile se přitom angažoval v odboji. Podle internetové stránky projektu Legie 100 se už v roce 1939 zapojil do činnosti Obrany národa a jejího krajského velitelství v Pardubicích. Vypracoval seznamy zrádců a odpadlíků z armády, stejně jako lidí spolehlivých pro odboj. Podílel se i na vytipovávání úkrytů a bezpečnostních opatřeních kolem parašutistů skupiny Silver A. Velitel výsadku Alfréd Bartoš byl dokonce jeho bývalým podřízeným.

V roce 1944 založil Franjo Aubrecht vlastní odbojovou skupinu čítající až 400 členů. Zachránili řadu objektů, které měla ustupující německá armáda zničit, šlo o sklady léčiv, pohonných hmot nebo vozidel. Spolupracoval tehdy s Josefem Mísařem, zvaným „Job“, který byl fanatickým komunistou. Později to vyvolalo spory, protože major Aubrecht odmítal jakékoliv angažmá v politice a neměl ani špetku sympatií pro komunisty či jejich modlu, Sovětský svaz.

„My jsme jako malí vůbec nevěděli, že se tatínek angažoval v odboji. Jen jsme chovali načerno prase. Jednou ale maminka našla v prádelně deky a bylo z toho dusno, tak táta dal alespoň pryč to prase, abychom neriskovali zbytečně. Až po válce prozradil, co se dělo a že přechovával utečence prchající před Němci,“ dodává Milena Dolanská.

Věděl, že Reicin je zločinec

Po osvobození v roce 1945 se Franjo Aubrecht hlásil na ministerstvu národní obrany (MNO). „Původně měl jít k Reicinovi, ale ten ho nechtěl, protože mu prý nemůže důvěřovat. A tak si ho vzal k sobě generál Karel Paleček,“ říká Milena Dolanská. Už tehdy se projevovalo napětí mezi prozápadně orientovanými důstojníky a sympatizanty s Moskvou. Palečkovo 2. oddělení se tak dostalo do střetu s Reicinovým 5. oddělením (OBZ), které pod vlivem sovětské tajné policie NKVD už tehdy potíralo odbojáře spolupracující za války se Západem.

Franjo Aubrecht podle Legie 100 podal v srpnu 1945 na Reicina trestní oznámení i hlášení na MNO, obracel se s apely na parlament, soudy a prakticky na všechny strany včetně prezidenta Edvarda Beneše. „Tatínek říkal, že Reicin je zločinec číslo jedna a udavač gestapa,“ vzpomíná Milena Dolanská.

Reicin, původním jménem Friedrich Reinzinger, pocházel ze židovské rodiny v Přerově a jako funkcionář komunistické strany byl dvakrát gestapem zatčen a posléze propuštěn. Důkazy o jeho spolupráci s Němci se ale nenašly. Začátkem války odešel do Sovětského svazu a vrátil se jako důstojník československého armádního sboru a věrný spojenec sovětských komunistů. Inicioval zatčení, mučení, věznění a popravy mnoha demokracii oddaných důstojníků. Sám byl ale nakonec komunisty zatčen a v prosinci 1952 popraven v Sověty iniciovaném procesu se „spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského.

V roce 1945 měl ale Reicin neomezenou moc, a tak na stížnosti proti němu doplatil sám jejich iniciátor, major Aubrecht. Reicinovi lidé ho zatkli a tři měsíce mučili v nechvalně známém Domečku na Hradčanech. Propustili ho až dva dny před Vánocemi. „Přišel náš obvodní lékař a říká: ‚Já vím o panu majorovi. Nesmím o tom mluvit, ale je v chrudimské nemocnici.‘ Tak jsme se dozvěděli, co s ním je. Po výsleších nemohl ani chodit a strávil tam několik měsíců, možná půl roku, než se postavil na nohy,“ vzpomíná Milena Dolanská.

V roce 1945 komunisté ještě Franjo Aubrechta před soud nedostali, po štědrovečerním zatčení roku 1948 si už s ním ale mohli dělat, co chtěli. Dostal dvacet pět let. Z vězení posílal dopisy a pohádkové příběhy pro svoji vnučku Milenu. Franjo Aubrechta pustili až na amnestii v roce 1960.

Zavřeli otce i manžela

Po válce se Milena seznámila s Rudolfem Vařečkou, za kterého se později vdala. Byl také důstojník a u Aubrechtů se zastavili po jedné služební cestě. „Moc se mi líbil, ale tatínek byl proti našemu vztahu. Nevěřil mu jako chlapovi,“ vzpomíná Milena Dolanská. Nakonec se přimluvil generál Karel Paleček a posléze byl i hostem na svatbě. Dne 21. listopadu roku 1948 se jim narodila dcera Milena.

Rudolf Vařečka pak umožnil své ženě návštěvu tatínka, kterého našla ve zuboženém stavu. „Chtěla jsem mu dát pusu, ale on jen říkal: ‚Nech toho, zachovej klid,‘“ vzpomíná Milena Dolanská. Na aktivitu jejího muže se ale přišlo a v roce 1949 ho zavřeli také. Od soudu odešel s dvanáctiletým trestem. Milena Dolanská zůstala sama s maminkou a malou dcerou. Manželství s Rudolfem Vařečkou dobu věznění nevydrželo, jen prohloubilo problémy, kterými trpěl jejich vztah ještě před zatčením, a tak se na dálku rozvedli.

Rodina zůstala prakticky bez příjmu a musela rozprodávat věci. „Prodali jsme nejprve klavír, pak různé písemnosti a nakonec došlo na šperky. To už byla Milena trochu větší, a tak jsem si řekla, že zkusím jít do práce. S tím vším, co jsme měli za sebou, to ale bylo těžké. Nejprve jsem to zkusila v mlékárně, pak na přímluvu jednoho z inženýrů v semtínské chemičce. Jenže vedoucí skončil a musela jsem odejít i já. Ale pracovat jsem musela, jinak by mi dceru sebrali a dali ji někam do ústavu. Nakonec jsem zakotvila v Hradci Králové, kde naši rodinu nikdo neznal,“ popisuje strasti se zaměstnáním Milena Dolanská. Musela chodit na výslechy Státní bezpečnosti, a to jí tehdy na pověsti v zaměstnání nijak nepřidalo. Po rozvodu s Rudolfem Vařečkou se podruhé vdala, za Vítězslava Dolanského, a načas se s ním odstěhovala do Chebu. Rudolfa Vařečku pustili na amnestii v roce 1960. Vrátil se do Pardubic, ale kontakt udržoval jen s dcerou Milenou.

Životy obrácené naruby 

Milena Dolanská navštěvovala otce ve vězení, během dvanácti let jich vystřídal několik. Do opavské věznice s sebou brala i tehdy čtyřletou dceru Milenu, vězně Franjo Aubrechta vodili do návštěvní místnosti ve vojenské uniformě. Ostatní věznice nebyly zdaleka tak přívětivé. „Leopoldov připomínal spíš koncentrák,“ říká Milena Dolanská. Františka Aubrechta pustili na velkou amnestii v roce 1960 a on se vrátil do Bohdanče. Láska ke koním ho ve vězení neopustila. V Bohdanči docházel do jezdeckého oddílu a učil jezdit malé děti na koních. Před válkou učil jezdit i svoje děti. „Bratr jezdil docela dobře, ale nebyl soutěživý typ,“ vzpomíná Milena Dolanská.

Franjo Aubrecht žádal o revizi svého případu, ke které došlo v roce 1965. Soud ho rehabilitoval a přiznal mu i jisté finanční odškodnění. S rodinou v Bohdanči ale dlouho nepobyl. Nejprve se odstěhoval k bratrovi do Dvora Králové, kde byli na statku ustájeni koně, a později za synem do Kladna. Tehdy se seznámil s jinou ženou a s ní odešel do Prahy. Manželství Aubrechtových bylo následně rozvedeno. Ke konci života přerušil s rodinou kontakt, zemřel v Praze ve věku 88 let 23. ledna 1985. 

Za protikomunistické postoje odbojáře a legionáře Franjo Aubrechta zaplatila celá rodina. Komunisté chtěli dostat za mříže i jeho syna Vladimíra, obvinili ho z vraždy studenta Lubomíra Krátkého (vraždy, která spustila několik zinscenovaných procesů na Pardubicku). Po těžkých výsleších, během kterých přišel Vladimír o zuby, ho však pro nedostatek důkazů museli propustit. Vladimír Aubrecht se pokusil přejít hranici do Německa. „Čekali na něj na hranici, a tak šel zase na půl roku do vězení. Potom musel na Kladno na vojnu a tam se seznámil s dívkou, která měla rakouské občanství. Vzali se a počátkem sedmdesátých let požádali o vystěhování do Rakouska,“ vysvětluje Milena Dolanská. Její bratr Vladimír Aubrecht zemřel v Rakousku roce 2015.

„Nepřála bych budoucím generacím ani deset procent toho špatného, co jsme prožili my. Aby mladí neokusili závist, zlobu a beznaděj, kterým jsme museli čelit,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa Milena Dolanská.