Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kde je med, tam je i žluč. Věci ani hrdinové nejsou jednobarevní
narodil se 20. ledna 1929 v Praze
v květnu 1945 byl přímým účastníkem pražského povstání
v roce 1945 se pod vlivem staršího bratra Jiřího stal členem KSČ
v roce 1948 vstoupil do obnoveného Sokola
v letech 1948–1953 studium na LF UK v Praze
v letech 1954–2013 na gynekologicko-porodnické klinice „U Apolináře“ v Praze
v srpnu 1968 odmítl nabídku pozice ředitele soukromého sanatoria v San Remu
v roce 1977 podepsal pamětníkův bratr Jiří Chartu 77
v roce 1983 jmenován profesorem pro obor gynekologie a porodnictví
od roku 2014 spolupráce s katedrou anatomie a biomechaniky na FTVS UK
v roce 2019 vyznamenán prezidentem republiky Medailí za zásluhy I. stupně
Setkání s Antonínem Doležalem je setkání s člověkem, který se dokázal naplno ponořit do své práce a u kterého je velice obtížné stanovit hranici mezi životem osobním a profesním. Pro své povolání se rozhodl, když mu bylo dvanáct let. Co je Václav Větvička v botanice nebo Jiří Grygar v astrofyzice, to je Antonín Doležal v porodnictví. Umí o svém oboru poutavě vyprávět a jeho přednášky vždy budily pozornost mezi studenty. Na lidský život se dívá realisticko-optimistickýma očima vědce a lékaře, který přivedl na svět desetitisíce novorozenců. Člověk zkušený, s velkým životním optimismem a nadhledem, který sám sebe označuje za darwinistu a evolucionistu. Zrození a smrt nejsou pro něho abstraktní pojmy. Může si za nimi vybavit tisíce situací, jež prožil na porodním sále. Jsou to zkušenosti, které ho přivedly k životnímu nadhledu a moudrosti.
Jeho životní příběh začíná v neděli 20. ledna 1929, kdy se narodil do rodiny Antonína Doležala, ruského legionáře a účastníka bitvy u Bachmače. „Jsem pamětník velice starý, jsem přímý posluchač účastníka bitvy u Sadové, která se odehrála v roce 1866. Takže to je příšerné,“ říká o sobě. Od dětství slýchal od svého otce, pocházejícího z Podkrkonoší, vyprávění o revoluci v Rusku nebo o první světové válce. V legiích se stal otec členem prvního úderného praporu, jenž přímo zatýkal admirála Kolčaka. Přítomný byl také události, při níž byl carský zlatý poklad předáván bolševikům. „Tam byly pytle se zlatým pískem, pak tam byly zlaté a platinové peníze,“ a bolševik, který poklad přebíral, se vyjádřil, že s tak „doblesnym vragom ješčo něstrečalis (statečným nepřítelem se ještě nesetkali), vzpomíná pamětník na tatínkovo vyprávění.
Podkrkonoší se mu vrylo do paměti i do výslovnosti. Dodnes místo podezdívka říká „podezdiuka“, místo polívka „políuka“, místo opravdu „opraudu“. A pokud chce říci, že někdo vykrvácel, pak z dotyčného nevytekla krev, ale „kreu“. Z tohoto kraje pocházela i maminka z rodu Vrátných z Hořic. Babička Vrátná byla porodní bábou a vzhledem k pozdějšímu povolání jejího vnuka Antonína to lze pokládat za rodovou zajímavost. V rodině Vrátných se projevovaly umělecké sklony. Jeden ze strýců se stal kamenosochařem a maminka „byla jednou z prvních sochařek, co absolvovala tuto školu, a později se dostala na akademii ke Štursovi“, vzpomíná Antonín Doležal. K významným členům rodu patřil i prastrýc z otcovy strany Schweiger, který se stal policejním ředitelem na pravém břehu Vídně a byl po anšlusu Rakouska popraven nacisty.
Pamětníkův otec byl tělem i duší sociální demokrat a na svého syna měl velký názorový vliv. „Vždy o svátku 28. října se u nás doma scházeli legionáři. Jako malé děti jsme jim chodily pro pivo. Oni zpívali, dělali nám pimprlové divadlo a o žádném vlastenčení jsem od nich nikdy neslyšel. Byli to vlastenci, což prokázali za války,“ říká Antonín Doležal a dodává: „Žili jsme skromně, ale nemohu říci, že bychom za první republiky poznali bídu.“ Z té doby vzpomíná na chvíle, kdy příbuzní seděli pospolu a celé večery prozpívali. Již jako malý kluk uměl Marseillaisu francouzsky, rusky i česky a Internacionálu i německy. Od svého dědy měl možnost slyšet písně z doby napoleonských válek.
Do obecné školy nastoupil v Praze na Vinohradech do Perunovy ulice. Uběhly čtyři roky a v březnu 1939 přišla německá okupace. „Němci jezdili po Korunní třídě v takových mizerných autech, říkalo se tomu ‚cirkus plechový‘. Tatínek byl v koupelně a pálil různé materiály.“ Jako spolupracovník Rudé pomoci pomáhal německým antifašistům při útěku do Maďarska.
V Čáslavské ulici byl pamětník svědkem, jak německá hlídka postřelila do nohy jednoho prchajícího Němce. Nastala doba zatýkání, čistek a později poprav. Okupanti dostali do rukou od české policie seznamy legionářů, sokolů, členů KSČ a dalších politických stran. „Němci nebyli žádní primitivové. Byl to velmi nebezpečný protivník, který byl výborně technicky a vojensky vybaven. Kdyby to byli takoví blbečkové, jako z nich dělají v některých filmech, tak by válka brzy skončila. Porážka Německa byla porážkou nesmírně zdatného protivníka,“ říká Antonín Doležal. Složil úspěšně zkoušky na Reálné gymnázium na Lobkowiczově náměstí u Olšanských hřbitovů, kde byl v době před okupací velitelem dělostřeleckého legionářského pluku plukovník Melichar. Okupace přinesla změnu na postu ředitele, někteří profesoři byli popraveni, žáci museli povinně hajlovat a v knihách tuší zamalovávali jakékoliv zmínky o republice, Slovensku a prezidentu Masarykovi. Byla to doba, kdy byl poslech zahraničního rozhlasu zakázán a trestal se i smrtí. Smrt za okupace byla každodenností. Jeho blízký kamarád Bohdan Obrovský za ním tehdy přišel s myšlenkou, že budou pro odboj proti Němcům zajišťovat zbraně. „Pro flinty jsme jezdili k Winter-Nepraktovi, převáželi jsme je zabalené v tramvaji a u Vinohradské tržnice jsme s nimi vystoupili a odnášeli jsme je k jednomu pekaři.“ Tato akce byla odhalena. Bohdan Obrovský skončil až do konce války v německé káznici a osvobozen byl Američany.
Pro pamětníkovo další směřování bylo klíčové kamarádství s vnukem spisovatele Aloise Jiráska Václavem Jiráskem, jehož maminka byla za heydrichiády popravena za ukrývání Julia Fučíka. „Ve dvanácti letech jsme si s Václavem řekli, že budeme lékaři. A později jsme se jimi skutečně stali. Mohu říci, že jsem začal studovat medicínu ve svých třinácti letech,“ říká Antonín Doležal.
Válka končila. Otec byl raněný v bojích u rozhlasu na Vinohradské třídě, po Praze se stavěly barikády, v Anglii se oslavovalo, ale v Praze ještě umírali lidé. Teprve 9. května 1945 čekali lidé na příchod Rudé armády na Vinohradech, na Floře, kde stála jedna z barikád. „Přišla nejšťastnější chvíle mého života. Bylo dvanáct hodin a čtrnáct minut, kdy šílenou rychlostí přijel špinavej a šíleně unavenej motocyklista, kterej zavolal: ‚Gdě Flora?‘ Dostalo se mu odpovědi, že ‚zděs‘. Položil motocykl, lehl si a spal.“ Brzy projel první tank a pamětník se ihned vydal za raněným otcem do vinohradské nemocnice.
S kamarádem Jiráskem si ještě v době války pořídil knihu „Mladý biolog“, která pojednávala o různých vědeckých pokusech. Pěstovali bakterie, pitvali a operovali myši a chodili na přednášky profesora Kořínka, na kterých se seznámil s bývalým generálem a spisovatelem Kamilem Holým, volnomyšlenkářem a čelným představitelem zednářského hnutí. Holý se stal pamětníkovým mecenášem, pořídil mu mikroskop a spoustu vědeckých publikací. „V té době jsem se seznámil s mnoha významnými profesory na přírodovědecké fakultě a byl jsem veden k darwinismu a k materialistickému či pozitivistickému myšlení,“ říká pamětník, který v té době veškerou svou energii soustředil na studium medicíny.
V roce 1948 ukončil studium na gymnáziu a začal studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V prvním ročníku se stal demonstrátorem na fyziologii a učil studenty, kteří byli o jeden ročník výše než on. „Politicky jsem byl pod vlivem mého bratra a v roce 1945 jsem vstoupil do Komunistické strany Československa. Byla to doba budovatelského úsilí a já jsem se zúčastnil i Stavby mládeže. Abych dnes nevypadal moc ušlechtile, bylo to tak, že jsem tehdy chtěl i peníze, abych si mohl koupit knihy a abych něco ušetřil. Pomáhal jsem jako pokrývač, jezdil jsem do dolů, a když jsem šel na fakultu, měl jsem ušetřeno asi třináct tisíc korun. Díky mé hamižnosti jsem mohl pohodlněji studovat.“
V době jeho nástupu na fakultu začala doba tzv. politických procesů, které se dotkly jeho příbuzného, Oldřicha Fiedlera. „Byl to partyzán, komunista a dělal ve vojenské rozvědce. Zatkli ho a krutě vyslýchali. Celé to spiknutí proti němu zosnoval Reicin, který byl později popraven. Tenkrát také přišli za tatínkem, jestli víc věří Fiedlerovi, nebo straně. A tatínek se jich zeptal: ‚Co to je strana, jací lidé to jsou?‘ A také jim řekl, že nemůže věřit tomu, že je někdo americký špion, kdo neumí ani slovo anglicky,“ vzpomíná Antonín Doležal. Později, po propuštění z vězení, zůstal Oldřich Fiedler dále věrný komunistické straně.
Po odchodu z fyziologie pracoval jako volontér v patologicko-anatomickém ústavu na dětské pitevně. Netrvalo dlouho a přišla nabídka od docenta Vojty pracovat v ÚPMD Podolí. „Byl jsem tehdy ještě student a v Podolí jsem se stal vedoucím fyziologické laboratoře. Účastnil jsem se tehdy i porodů a všiml si mne můj nejmilovanější profesor na fakultě, doc. Lukáš, který mi řekl: ‚Tondo, ty musíš dělat porodnictví, protože se na to hodíš.‘“
Za slova slavnostní řeči „nebudeme šetřit svých sil, a pokud bude potřeba ani svého zdraví, abychom mohli vykonávat nejkrásnější lidské povolání“, která pronesl při své promoci v roce 1953, byl předvolán na kobereček před vysokoškolský výbor, nařčen ze stavovství a stal se politicky nepravověrným.
Po ukončení studií nastoupil nejprve do kladenské nemocnice, kde za první rok odvedl kolem jednoho tisíce porodů, a o rok později získal místo na gynekologicko-porodnické klinice „U Apolináře“ v Praze, kde působil na vedoucích pozicích až do roku 2013. „Tíhnul jsem k porodnictví, k oboru, kde se odehrává to nejdůležitější, totiž reprodukce bezprostředního života.“ Biologickou normou pro život je podle něho přežít a rozmnožit se. Byly to desetitisíce dětí, které za dobu své kariéry přivedl na svět.
Má i malý podíl na tom, že u nás v šedesátých letech homosexualita přestala být pokládána za trestný čin. „Byli jsme jedna z mála evropských zemí, kde se k této problematice takto přistupovalo.“
Srpen 1968 a okupace Československa ho zastihly na dovolené v Jugoslávii. Dostal tam tehdy nabídku od jednoho italského milionáře na místo ředitele porodnického sanatoria v San Remu. „Řeknu to nadneseně, ale já jsem tehdy raději volil svobodu. Doma jsem měl rozděláno mnoho práce a spolupracovníky, kteří na mně byli závislí. Emigrovat bych nemohl, to by bylo krajně nečestné, a navíc jsem měl v Čechách paní mého srdce,“ říká. Svého rozhodnutí později nelitoval, svoji energii věnoval výzkumu a každodennosti oboru porodnictví. Jako porodník a gynekolog se stal respektovanou osobností české i světové odborné veřejnosti. Nad jiné si cení uznání „papeže porodnictví“ uruguayského lékaře Roberta Caldeyro-Barcii, s nímž udržoval písemný kontakt.
Jako bytostně levicově orientovaný člověk byl pamětník z vývoje společnosti nešťastný, a svůj život zasvětil plně medicíně. „Království mé nebylo z tohoto světa. Já jsem měl své hodnoty úplně jinde, u medicíny… A režim, který ji podporoval, jsem také podporoval,“ vysvětluje s odstupem. Když pamětníkův starší bratr Jiří, ten, jenž ho po válce přivedl ke komunistům, podepsal Chartu 77, považoval to za zbytečné.
Průběh demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 popsali pamětníkovi jeho kolegové z kliniky. Brutální postup zásahové jednotky hned odsoudil, ale současně upozornil, že zásahy francouzské policie, kterých byl svědkem, byly podstatně tvrdší. Ve víru revolučních změn pak musel, jako člen komunistické strany, čelit pokusům o své odvolání z vedoucí pozice na ústavu. Díky podpoře kolegů a svým nezpochybnitelným odborným kvalitám pozici ve vedení uhájil. „To jsem zažil dvakrát, v osmašedesátém jsem byl málo uvědomělým, a po listopadu také…“, vzpomíná na bouřlivé časy pamětník. Ke směřování společnosti po sametové revoluci byl však od počátku kritický. Oprávněnost toho podpírá poukazem na dnešní zdravotnictví, za které se jako lékař stydí.
Po mamince zdědil něco z výtvarného talentu. Ve volných chvílích se vydal v jejích stopách a vzniklo tak několik dřevořezeb. Účastnil se jako autor mnoha odborných výstav z dějin porodnictví a antropologie v Karolinu, Národním muzeu v Berlíně, v Bruselu atd. Se zájmem se setkává také jeho sbírka, vytvořená z vyřazených porodnických nástrojů. „Lidi normálně vystavují pušky a šavle a tak, a obdivují to. A tady vidí lékařské nástroje, a jsou z toho zděšení, a přitom jsou to nástroje na záchranu života.“, komentuje pamětník lidské reakce.
Je autorem řady odborných publikací, monografií, a dokonce i jednoho románu, situovaného do revoluční Francie 18. století, s názvem Pařížský porodník. Z filologických prací vydal Lékařský slang, v současnosti Anatomickou terminologii, o původu vulgarit – Zakázaná slova. Poslední léta pracuje na katedře anatomie a biomechaniky FTVS v budově bývalé „Vokovické Sorbonny“. Odtud vyšel i první díl Kapitoly z dějin klasické anatomie.
Přestože za své dílo obdržel již řadu ocenění, v roce 2019 například Medailí za zásluhy I. stupně od prezidenta republiky, nejhodnotnější je pro pamětníka „obrovsky krásný vnitřní pocit, když se vám podaří nalézt nějaký biologický zákon, a když vidíte, že to tak funguje. To je největší odměna.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Jan Holík, Petr P. Novák)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of the Nation: stories from Praha 2 (Jan Holík)