Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Doležalová (* 1930  †︎ 2023)

• rozená Brichcínová

• narozena roku 1930

• učitelská rodina - dětství v německých Sudetech

• vystudovala klasické gymnázium v Plzni a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• 1953-2005 - učitelka matematiky a deskriptivní geometrie na gymnáziích a dalších školách

• bratr Vladimír Brichcín byl jako student práv na podzim 1948 zatčen pomocí agenta provokatéra a v únoru 1949 odsouzen ke čtyřem letům vězení za údajný zločin přípravy úkladů o republiku

• manžel Zdeněk Doležal - kolektivizace zemědělství, kulacká rodina - vystěhováni, přerušeno studium Matematicko-fyzikální fakulty UK z politických důvodů

• zemřela 6. dubna 2023

Jarmila Doležalová

 

V životě paní Doležalové hráli důležitou roli dva muži – její bratr Vladimír Brichcín a manžel Zdeněk Doležal.

 

 

Okolo nás lavina hajlujících Němců

 

Jarmila Doležalová, rozená Brichcínová, se narodila roku 1930 do učitelské rodiny. Její otec byl prvorepublikový učitel, který byl překládán na různé školy v západních Čechách. Učil na základní škole, často vedl malotřídky. S ním se stěhovala i jeho rodina. „Můj tatínek byl řídící učitel, žili jsme v poněmčeném západočeském pohraničí. Učil v Meclově a v Chrančovicích blízko Plzně, potom v Hostouni na Šumavě. Hýbali s ním. Kde bylo volné místo, tam se dostal. Když (… ) bylo zabráno pohraničí, našel tatínek místo v Křimicích a ve Vochově, to bylo na hranicích, začínala tam Říše.“ Maminka byla vyučená modistka, ale pracovala jako úřednice v uhelných skladech.

 

Jarmila měla staršího bratra Vladimíra, který se narodil roku 1927. Vystudoval klasické gymnázium a poté odešel na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Až do léta 1938 žila rodina v převážně německém pohraničí. I když Češi byli v silné menšině, česko-německé vztahy byly normální. Jarmila i ve škole a mezi dětmi pochytila německé nadávky, lidé se normálně stýkali. Zajímavé je, že děti, které doma slyšely úvahy rodičů o blížící se válce, si potom hrály na válku. České a německé děti po sobě házely kameny, ale bez nenávisti, jen byly zvědavé a uspořádaly si svoji malou válku jako hru.

 

Paní Doležalová ale vzpomíná také na růst národnostního napětí na konci 30. let. Byla svědkem sjezdu Sudetendeutsche Partei v Hostouni na Horšovskotýnsku: „Bydleli jsme tehdy v Hostouni na Šumavě, bylo to v roce 1938. Už to začalo být vážné s Hitlerem a tady dělali henleinovci mítinky pro své Sudeťáky. V Hostouni také. Dodnes si to pamatuji, byla jsem tenkrát osmiletá holka. Henleinovci tam měli sjezd, byl tam Henlein a řečnil k nim. Bylo tam podlouhlé náměstí, nabité Němci. Nejdřív pochodovali, dostali nějaký guláš a hajlovali. Byl to strašný zážitek. Pár Čecháčků, kteří tam byli – uprostřed náměstí v jednom bloku byla pošta, tam ve dveřích stál přikrčený poštmistr, pak tam přišel ještě výpravčí, řídící, velitel posádky, nějaký hřebčín tam byl. A to byli asi všichni Češi, nějak si nevzpomínám. Koukali jsme na to s velkými obavami a okolo nás lavina Němců, všichni hajlovali, ještě jim padalo z pusy jídlo, jak se tam nejdřív nacpali něčeho dobrého.“

 

V létě 1938 byla situace v pohraničí již kritická, otec z obavy o jejich bezpečnost odvezl Jarmilu s bratrem k babičce do českého Kolovče, kde dochodili školní rok. Dalším otcovým působištěm byly Křimice, kde Jarmila zpívala v kostelním sboru vedeném šlechtičnou Gabrielou Lobkovicovou.

 

V době druhé světové války bydlela rodina ve Vochově a Jarmila s bratrem dojížděli do školy do nedaleké Plzně. Paní Doležalová vzpomíná na bombardování: „V polích mezi Vochovem a Tlučnou postavili dřevěnou imitaci Škodovky, zavedli tam osvícení jako ve škodováckých ulicích a všechno. Jenomže celý půdorys Škodovky pootočili. Když byl nálet, bylo to rozsvícené, aby to zmátlo letce, že si řeknou: ,Hele, to je ta Škodovka, my asi letíme špatně.‘ Aby je popletli. Trnuli jsme hrůzou, že tam vysypou nějakou dávku, stálo to pár kroků od vsi. Když byl nálet, tak honem, kdo byl schopný, utíkal pod viadukt. Kdyby padaly bomby, aby byl v bezpečí. Ale já s maminkou jsme byly doma, nikam jsme nešly. A přežily jsme to.“

 

V roce 1945 získal otec učitelské místo v Plzni a rodina se přestěhovala do Dvořákovy ulice v Plzni.

 

 

Bratr říkal: To jdou pro mne

 

Jarmila i její bratr studovali klasické gymnázium v Plzni. Bratr Vladimír Brichcín pokračoval ve studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V říjnu 1948 byl s dalšími studenty práv zatčen Státní bezpečností.„Agent provokatér vyhecoval studenty, že budou dělat podzemní činnost, a zatím to bylo celé podvod.“ Bratr se zapojil do šíření protistátních letáků a ilegálního časopisu Svobodný zítřek. Paní Doležalová vzpomíná na jeho zatčení: „Vzpomínám si, že přišli v noci. Bydleli jsme v Dvořákově ulici. Vím, že jsme najednou slyšeli auto, zastavilo tam a bratr říkal: ,To jdou pro mne.‘ To si pamatuji dodneška. První, co udělali: otevřeli plotnu, jestli jsme něco nespálili, nějaké doklady nebo letáky. Nic tam nebylo. Na každý pád ho sebrali a už jsme ho od té doby neviděli.“ Dne 25. února 1949 byl Vladimír Brichcín Státním soudem v Praze odsouzen za zločin přípravy úkladů o republiku ke čtyřem letům vězení.[1] Byl vězněn na Pankráci, v Plzni na Borech a v lágrech na Jáchymovsku. „Na Borech jsme ho byli navštívit. Ten vypadal. Pěkně vyhublý, vlasy pryč, ostříhaný. Bylo to hrozně smutné.“ Na Jáchymovsku pracoval na šachtě v uranových dolech. „Teprve po návratu jsme se od bratra dozvídali o gestapáckých metodách vyšetřování a nelidských podmínkách – hlad, žízeň. Vyprávěl nám: nejenže dostávali málo jídla, dostávali málo pití. Vězňové měli hroznou žízeň a teď byli v dole a neměli co pít. Po stěně tekla voda, jak to bývá v podzemí, a oni ji lízali. Asi byla radioaktivní…“

 

Po propuštění v roce 1952 nemohl jako bývalý politický vězeň sehnat práci. Nakonec našel zaměstnání v keramickém závodě, potom v pohřební službě, později pracoval jako normovač ve stavebních podnicích. V době politického uvolnění v 60. letech mu bylo umožněno dostudovat práva. Přes nesouhlas zaměstnavatele byl roku 1965 přijat k dálkovému studiu, které bez jakýchkoliv úlev v zaměstnání roku 1970 dokončil. Poté pracoval jako podnikový právník v Západočeských pekárnách a cukrárnách, kde zůstal až do důchodu. Jeho snaha o získání vědecké aspirantury byla marná, z důvodu nesouhlasu zaměstnavatele nebyl do aspirantury přijat.[2] Z vězení se Vladimír vrátil s podlomeným zdravím, práce v uranových dolech a pití radioaktivní vody nezůstalo bez následků. V 90. letech prodělal rakovinu ledviny, rakovinu tlustého střeva a roku 2009 zemřel na rakovinu jater.

 

 

Učitelka matematiky

 

Jarmila Brichcínová navštěvovala národní školu podle momentálního bydliště rodiny. Poté studovala stejně jako její bratr klasické gymnázium v Plzni, které zakončila roku 1949 maturitou. Klasické gymnázium bylo za války uzavřeno, takže nastupovala roku 1945 do kvinty. Na podzim 1948 měla třída maturitní věneček, který však nebyl moc veselý, Jarmile zrovna zavřeli bratra, někteří spolužáci byli vyloučeni ze školy za kladení věnce k soše T. G. Masaryka.[3] Po maturitě pokračovala pamětnice ve studiu matematiky a deskriptivní geometrie nejprve na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a po reformě vysokých škol na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Bydlela v Praze v podnájmech. Studentský život v 50. letech nebyl snadný, nedostávala žádné stipendium, takže musela dobře hospodařit s každou korunou. Protože byla členkou Československého svazu mládeže, musela se také zapojovat do jeho akcí. Jezdilo se na různé výlety, na lyže. Studenti se upisovali k tzv. socialistickým závazkům, Jarmila se svým budoucím manželem a dalšími studenty se zavázali vytvořit slovník geometrických pojmů v různých jazycích. Také se musela účastnit povinné brigády, při níž studenti kopali základy pro pomník J. V. Stalina na Letné, který se v té době budoval.

 

Roku 1953 studium úspěšně dokončila a byla promována „promovaným pedagogem“, později absolventi získali titul magistr. I když měla přislíbeno místo asistentky na Vysoké škole chemicko-technologické, dostala umístěnku jako učitelka na jedenáctiletce v Domažlicích (Baarovo gymnázium). Od roku 1955 učila matematiku a deskriptivní geometrii na gymnáziích a středních školách v Plzni. Externě učila také deskriptivní geometrii na Vysoké škole strojní a elektrotechnické a později matematiku na Pedagogické fakultě v Plzni. V 80. letech si na „matfyzu“ rozšířila aprobaci o programování. Roku 1988 odešla do důchodu, ale ve školství působila i jako penzistka, se sníženým úvazkem učila až do roku 2005.

 

 

Kulakovo dítě studuje v Praze na univerzitě

 

Na matematicko-fyzikální fakultě se také seznámila se Zdeňkem Doležalem a roku 1955 se za něho provdala. Protože byli oba snoubenci věřící, měli svatbu v kostele. O tom se dozvěděli žáci paní Doležalové a šli jí gratulovat, z čehož měla průšvih ve škole, kde v té době pracovala. Katolická víra představovala velkou kaňku v kádrových materiálech.

 

Manžel pocházel z Vysočiny, z Červeného Hrádku u Telče. Byl z tzv. kulacké rodiny, rodiče měli středně velké hospodářství. Po absolvování gymnázia v Telči studoval učitelskou větev MFF UK v Praze. „Mezitím probíhala v Červeném Hrádku kolektivizace, hádalo se to tam a fackovalo. Jeho otec byl označen jako kulak. A pochopitelně se začali zajímat, jak to, že kulakovo dítě studuje v Praze na univerzitě. To tedy ne. Rodina měla předepsané povinné dodávky, kolik mléka, vajec mají odevzdat. Tyto předpisy byly tak velké, že celá vesnice dohromady neměla tak velký předpis. Neúnosné. Takže každou chvíli nějaký předpis nesplnili a dostali pokutu.“ Roku 1952 byl Zdeňkův otec odsouzen k 10 měsícům vězení za neplnění dodávek, byl vězněn v Brně. O hospodářství se zatím starala sama matka se sestrou. „Nemohly to utáhnout, lidi jim museli pomáhat – za úplatu. Neměly potravinové lístky, protože byly samozásobitelé.“

 

Syn z takové rodiny nemohl studovat. Na podnět Československého svazu mládeže na fakultě byl Zdeněk Doležal v lednu 1953 vyloučen ze studia, ačkoliv on sám nikdy v ČSM nebyl. Vyloučili ho jeden semestr před dokončením školy, kdy měl veškeré zkoušky splněny a musel jen dopsat závěrečnou práci. Studium mu bylo oficiálně přerušeno s tímto zdůvodněním: „Nelze očekávat, že byste mohl splňovat po politické stránce požadavky kladené na absolventy vysokých škol. Současně Vás uvědomujeme o tom, že na základě téhož rozhodnutí se můžete přihlásit k dokončení svých studií v případě, že se osvědčíte svým zapojením do budování naší lidově-demokratické republiky.”[4] Šel tedy pracovat jako dělník do Avie v Letňanech. Po několika měsících si jej vyžádala obec, aby se vrátil do zemědělství. V té době byl na prezidentskou milost propuštěn z vězení Zdeňkův otec. Dlouho však doma nepobyl... Dne 9. května 1953 byla celá rodina vystěhována ze svého statku do Unhoště u Kladna a veškerý jejich majetek (hospodářské budovy, stroje, dobytek, pole, lesy) propadl státu. V Unhošti pracovali na státním statku, který se jmenoval příznačně Peklov. „Matka se sestrou dojily krávy, krmily prasata, otec dělal kočího.“

 

Od listopadu 1953 do října 1955 absolvoval Zdeněk základní vojenskou službu v Mladé Boleslavi. Po vojně mu bylo dovoleno dostudovat, ovšem ne učitelskou větev, ale vědeckou. Nespolehlivý člověk jako on neměl formovat děti a mládež. Tento přechod pro něj znamenal další zdržení studia, protože studium vědecké větve bylo pětileté (učitelské studium bylo jen čtyřleté) a navíc mělo jinou skladbu, takže musel nastoupit o ročník níže a doplnit si další předměty. Studium tedy dokončil až v červnu 1957. I když měl umístěnku na vysokou školu do Poděbrad, nebyl z kádrových důvodů přijat, půl roku marně hledal zaměstnání. Až v lednu 1958 dostal práci ve Škodových závodech v Plzni, kde po různém přesouvání na nižší pozice z důvodu špatného kádrového posudku skončil jako programátor v oddělení turbín. Od roku 1968 učil na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni (později na Západočeské univerzitě), kde zůstal až do důchodu. Nemohl ale dělat vědeckou kariéru. Až po roce 1990 byl rehabilitován a byl mu uznán doktorát. Zdeněk Doležal zemřel roku 2010. S paní Doležalovou měli dvě dcery.

 

Zdeňka Doležala i jeho manželku provázel neustále špatný kádrový posudek. Přesto obě jejich dcery vystudovaly vysokou školu technického směru. „Nikdo z naší rodiny ani z rodin, v kterých jsme byli my vychováni, si nezadal s komunistickou stranou.“

Jarmila Doležalová zemřela 6. dubna 2023. 

 

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 28. prosince 2012.

 

[1] Osobní archiv Ing. Dagmar Brichcínové, Rozsudek Or I 4/48_68, 25. 2. 1949.

[2] Osobní archiv Ing. Dagmar Brichcínové; JUDr. Vladimír Brichcín – žádost o studijní rehabilitaci, 5. 5. 1992.

[3] Viz PALIVODOVÁ, Eva. Prof. MUDr. Zdeněk Mraček – příběh pamětníka. In: Paměť národa [online]. 2011 [cit. 2013-01-02]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/story/mracek-zdenek-1930-1332

[4] Osobní archiv Mgr. Jarmily Doležalové, Rozhodnutí Děkanátu Matematicko-fysikální fakulty University Karlovy, 12. 1. 1953.