Lucy Doležalová

„Já jsem bydlela na malém městečku. Jednou za týden jsme tam měli tancovačku. Jednou jsem se rozhodla, že mě to tam nebaví, že půjdu domů. A jak jsem šla ven, manžel šel dovnitř. Znala jsem ho od vidění, vídávali jsme se ve městě. On mě vzal dovnitř, tancovali jsme spolu, a tak jsme se seznámili.“

„Na Slovensku byli v horách a on onemocněl. Jeho kamarádi ho proto dali do vesnice, aby tam byl v teple, ale Slováci ho udali. Tak se dostal do koncentráku Mauthausen. Já jsem o tom nevěděla. Najednou přestaly chodit dopisy, neměla jsem o něm žádné zprávy. Nevěděla jsem, jestli je mrtvý, nebo co se stalo. Až po válce se znovu vrátil do Anglie.“

„My jsme byli idealisti a zprvu jsme věřili, že komunismus je dobrá věc. Velmi záhy jsme si ale uvědomovali, že ruský komunismus není to, co jsme si představovali my. Navíc manžel byl zvyklý mluvit nahlas, co si myslel, a to bylo velice nebezpečné. Velmi brzy se stal neoblíbeným. Já jsem uvažovala o návratu do Anglie, manžel ale ne. Říkal, že za svou zemi bojoval, a proto že tu zůstane a bude pomáhat postavit svou zemi znovu na nohy.“

„Nejhorší doba byla, když odjel a já jsem od něj neměla zprávy. Nejdřív mi psal, jak jel na frontu. Byl ve Francii, pak v Itálii, jel nějak oklikou. Tak mi psal, jednou poslal dokonce i hračku pro malého Mirka. Ale potom přestal a já jsem nic nevěděla až do konce války. Válka skončila a já jsem nevěděla, jestli je naživu, nebo ne. Dva měsíce nato jsem dostala dopis od Červeného kříže, že byl zavřený a ještě žije.“

„My jsme měli svatbu u nás na vesnici, v našem malém kostelíčku. Nebyla to velká sláva, byli tam pouze moji příbuzní. Z manželových přátel tam byl pouze jeden kluk z Hořic, odkud on pocházel, ten nám byl jako svědek.“

„Seznámila jsem se s jednou lékařkou, Angličankou, která bydlela v Praze. Pozvala mě k sobě a řekla, že je hloupé, že já, inteligentní žena, sedím na vesnici a nic nedělám. Navrhla, že bych mohla pracovat v ČTK, šla jsem se zeptat, a oni mě vzali. A tak, i když jsme bydleli v Rokytnici v Orlických horách, začala jsem pracovat v ČTK. Celý týden jsem byla v Praze, na víkend jsem se jela domů starat o domácnost a o děti, ty už byly větší. To už byla lepší doba. Nemusela jsem manuálně pracovat na poli jako dříve, ale měla jsem tuto lepší práci.“

„Mluvili jsme spolu anglicky, ale lidi na ulici nás zastavili a řekli: ‚Tady se mluví česky.‘ Asi mysleli, že mluvíme německy, nevím, jestli to rozeznávali. Ale několikrát nás takto napomenuli.“

„Válka končila a já jsem ještě nevěděla, jestli muž žije, nebo ne. Potom, asi za dva, tři měsíce, jsem dostala oznámení z Červeného kříže, že ho našli v koncentráku v Rakousku. Když se pak poměry uvolnily, přijel do Anglie pro mě. Ke konci roku 1945 jsme přijeli do Prahy. Mně bylo jedno, kde budeme žít, ale on trval na tom, že chce domů. Tak jsme přijeli sem. Začátek byl velice těžký. Manžel měl následky z koncentráku a asi půl roku trvalo, než to trochu překonal. Na celém těle měl vředy, trvalo asi půl roku, než se jich zbavil. Poté nechtěl zůstat v armádě, chtěl jít do civilu. Tak hledal nějakou vhodnou práci, a první, co našel, bylo správcovství v hotelu ve Špindlerově Mlýně po Němcích. Ale potom mu to nesedělo, tak hledal jinou práci a šli jsme jinam. Byl ochoten dělat jakoukoli práci, hlavní bylo, že byl doma.“

„Ze začátku to nebylo vůbec povoleno. Poprvé jsem žádala o vydání pasu, když byl můj táta velmi nemocný. Byla jsem ale odmítnuta. Že mám anglický pas mi nebylo nic platné. Vlastně jsem ho tady vůbec nesměla ukázat.“