Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Doležalová, roz. Šťulíková (* 1939)

• narodila se 13. listopadu 1939 mlýně u osady Ležáky

• 24. června 1942 Němci mlýn i Ležáky za spolupráci se skupinou Silver A vypálili, místní děti byly nejdříve odvezeny na pardubický Zámeček, pak do Prahy, kde byly sestry Šťulíkovy vybrány jako vhodné k poněmčení

• 13 dětí putovalo do sběrného tábora v polské Lodži, 11 jich zahynulo později v plynové komoře v Chelmnu

• Jarmila a Marie Šťulíkovy pokračovaly do dětských domovů Bruckau a Puschkau

• Jarmila se dostala k rodině Rudolfa Paetela, kvůli polsky znějícímu jménu ji pojmenovali Camilla

• po válce byla Jarmila převezena do Československa, žila u dědečka ve Včelákově

• vystudovala Pedagogickou školu v Litomyšli

• pracovala jako učitelka v mateřské škole

• žije ve Včelákově a má sedm dětí

Jarmila Doležalová

V dětství jsem se často stěhovala

Obyvatelé ležáckého údolí, rozprostírajícího se nedaleko Pardubic, se za války aktivně zapojili do protinacistického odboje. Rozlohou ani počtem obyvatel nebylo toto místo velké, i to je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se synonymem odvety po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha staly Lidice, vypálené o čtrnáct dní dříve, tedy 10. června 1942. Na Ležáky se v porovnání s Lidicemi zapomnělo i za komunismu. Režim kapitalistické země, včetně Velké Británie, odkud byli parašutisté vysláni, neuznával. I proto osud Ležáků a paradesantu z Anglie – skupiny Silver A, upadal do zapomnění.

Dětství v ležáckém mlýně a u prarodičů ve Včelákově

Údolí, kterým protéká potok Ležák, patřilo katastrálně do dvou obcí. Nalevo ležící osada Ležáky s osmi staveními spadala pod osadu Habroveč (obec Louka), ta napravo po proudu se samotou – mlýnem čp. 26 k osadě Dachov (obec Miřetice). K Dachovu patřil i rybník Ležák. U něj stával mlýn, kde se roku 1939 narodila Jarmila Šťulíková. Její maminka pocházela ze Včelákova, za svobodna se jmenovala Pelikánová. Byla v domácnosti, pomáhala v hospodářství. Otec Josef Šťulík z Ležáků si na pozemku, který patřil k mlýnu, otevřel kamenolom. Vozívali z něj na dřevěném kolečku kámen k silnici, kde ho pak nakládali na nákladní auta firmy Vaško. V okolí Ležáků se vyskytují naleziště chalkopyritu, galenitu, limonitu a rudy železa. Maminka se dobře učila, ale kvůli nedostatku peněz nemohla jít studovat do dalších škol. Prý dobře vyšívala. Tatínek rád tancoval. V dubnu 1941 se rodičům narodila Marie. Jarmilu si často brávali prarodiče do Včelákova, aby dceři po narození druhého dítěte ulehčili. Rodina Šťulíkových žila společně ve mlýně s Josefovou sestrou  Františkou Šťulíkovou, která se v roce 1937 provdala za Jindřicha Švandu. Švagři (mlynář Jindřich Švanda a kameník Josef Šťulík) si rozuměli.

Na jaře roku 1939 založil jejich ležácký soused, autodopravce Čeněk Bureš, odbojovou organizaci. V odboji byli i vrchní strážmistr z Vrbatova Kostelce Karel Kněz, jeho bývalý kolega Jaroslav Kotáb, správce lomu Hluboká u Dachova Jindřich Vaško spolu se svým bratrem Františkem, nájemcem lomu Hluboká, starosta Miřetic Karel Blatník a další. Shromažďovali zbraně, pomáhali rodinám zatčených, šířili ilegální tiskoviny. Kdy se k nim připojili Jindřich a Josef, nevíme přesně. Od počátku spolupracovali s Ladislavem Šťulíkem, strýcem Josefa. Na začátku roku 1942 začala skupina Čenda zabezpečovat paraskupinu vyslanou z Londýna – Silver A. Ta na území Protektorátu Čechy a Morava plnila úkoly, stejně tak jako řada jiných skupin, například Anthropoid, Silver B, Out Distance, Bioscop, Tin a další. Tříčlenná skupina Silver A, složená z kapitána Alfréda Bartoše, rotmistra Josefa Valčíka a radiotelegrafisty Jiřího Potůčka, operovala na Pardubicku, kde Bartoš v meziválečném období žil. Jiří Potůček Tolar vysílal vysílačkou Libuší depeše do Londýna. Potůčkem obsluhovaná vysílačka byla ukryta ve dvojitém stropě strojovny lomu Hluboká. Jiří Potůček bydlel v Miřeticích u Svobodů. Dalším stanovištěm vysílačky se staly Lázně Bohdaneč a Mnětice u Pardubic, i samotné Pardubice. Na jaře se vrátila do známých míst, telegrafista Potůček se usadil u mlynáře Švandy v prvním patře ležáckého mlýna. Maminka pro něj vařila. Někdy tu pobýval celý paravýsadek Silver A. Vysílačka měnila často místo úkrytu, nakrátko byla umístěna i ve věži včelákovského kostela, kufr od vysílačky byl odklizen po zatýkání k Pelikánům na půdu. Posledním místem úkrytu Libuše byl Bohdašín – Končiny (u Červeného Kostelce). Slabinou byla její častá poruchovost.

V ležáckém mlýně a Včelákově

Jarmila Doležalová si z této doby nic nepamatuje. Ani na své rodiče, ani odjezd vozem ze Včelákova, odkud je spolu se sestrou odváželi nacisté. „Strýc Václav z louky při obracení sena viděl, jak u rybníka Farák zastavilo auto, kde jsem byla já se sestrou, a odváželo nás. Prý jsme se chtěly dostat ven z auta. O tom, co se v červnu 1942 dělo, mi až dlouho po válce vyprávěl můj o dvanáct let starší strýc Václav. Od strýce jsem po válce slýchala také o svých rodičích, jejich zapojení do domácího odboje i pomoci skupině Silver A. Stejně tak i o řadě příbuzných a známých. Mého strýce Jindřicha Švandu zatkla německá policie v neděli 21. června večer. Mlynářka byla zatčena tu noc. Dne 20. června 1942 proběhlo zatčení Jindřicha Vaško, 21. června 1942 byl zatčen s mlynářem i Karel Svoboda. Nad ránem 22. června se zastřelil vrchní strážmistr Karel Kněz. Členové gestapa marně hledali Josefa Šťulíka a přes jeho manželku mu vzkázali, aby se do určité doby přihlásil, jinak budou celý Včelákov i okolí srovnány se zemí. Josef Šťulík tak učinil. Dne 22. června byla zatčena Marie Šťulíková, její rodiče Františka a František Pelikánovi a bratr Václav. Václav Pelikán měl štěstí, propustili ho 22. června večer. Pomohl mu prý pan Novotný, který řekl, že mu je teprve čtrnáct let, proto ho musí pustit. Václav o schovaných zbraních věděl, o tom mu Josef Šťulík, než se na základě výzvy přihlásil, řekl.“

Čtrnáct dní po Lidicích, přesně 24. června 1942, byly Ležáky obklíčeny, proběhlo shromáždění osob trvale přihlášených k pobytu do Ležáků. Pět dětí si vyzvedla eskorta ze včelákovské a skutečské školy. Všechny ten den zatčené ležácké obyvatele převezli do pardubického Zámečku. V pozdním odpoledni byla jednotlivá stavení postupně zapálena.

Vhodná k poněmčení, z ležáckého mlýna do Lodže

Marie Šťulíková viděla svoje děti naposledy 22. června. Po několika týdnech ve věznici pardubického gestapa ji čekala Malá pevnost Terezín, poté od 11. listopadu 1942 Auschwitz-Birkenau II, kde zemřela v lednu 1943. „Bylo jí dvaadvacet let. Od příbuzných vím, že byla v době zatčení těhotná. V zimě 1942 se Josef Šťulík přišel pochlubit svému bratranci Vratislavovi Šťulíkovi, že čekají další dítě. Svědectví vydal rovněž i Ladislav Šťulík, jeho strýc, který jezdil kvůli odboji do mlýna z Prahy. Po válce také hledali dítě v Terezíně, mysleli si, že Marie Šťulíková porodila tam. Jsou ale i další pamětníci. Tatínka popravili 2. července 1942 u Zámečku v Pardubicích.“

Na Zámečku v Pardubicích bylo třináct dětí označeno cedulkami. Ty, které přijely s matkami, byly od nich odděleny a všechny následně odvezeny do pražského tajného útulku gestapa pro vězněné těhotné ženy (dnes dům na rohu Dykovy a Chorvatské ulice, Praha 2-Vinohrady). „Paní Nešporová mi vyprávěla, že přes zamčené dveře v tomto útulku zjišťovala, které děti jsou za dveřmi.“ Všechny ležácké děti byly poté převezeny do Lodže. Jarmila a Marie Šťulíkovy byly již v Praze uznány schopnými k poněmčení (eindeutschungsfähig), proto odtud pokračovaly do dětských domovů Bruckau a Puschkau. „Nesměla jsem mluvit česky. Měla jsem strašný hlad, jídla bylo tehdy málo. Tam mne ještě s jednou starší dívkou zavřeli do obrovské koupelny, byly jsme tak vyhladovělé, že bychom snědly cokoliv. Vzpomínám si až na dětský domov, myslím, že se nacházel v Bruckau. Se mnou a sestrou tam byly čtyři další děti, například Venda Zelenků z Lidic. Jedenáct ležáckých dětí bylo odesláno do koncentračního tábora v polském Chełmnu, kde byly zplynovány. Stejně jako děti z Lidic.“

Camilla Paetel z Lipové ulice

„Z župního dětského domova v Puschkau (po válce toto německé území připadlo Polsku, dnes se jmenuje Pastuchów)  jsem byla 28. května 1943 odvezena ke své rodině černým autem. Z Jarmily se stala Camilla Paetel. Jméno Jarmila se mé rodině zdálo polské. Zemědělský rada Rudolf Paetel, který měl na starosti zásobování, měl už doma se svou manželkou Hannah čtyřletou Angeliku a tříměsíční Beatrix. Dlouho se jim nemohlo narodit další dítě, proto si zažádali o adopci, chtěli, aby si měla Angelika s kým hrát. Bydleli jsme v dnešním Pastuchówe v Polsku. O klidné holčičce z domova v Puschkau jim bylo řečeno, že se jedná o oboustranného sirotka německého původu. Rodný list byl falešný. Je zajímavé, že ho vystavil Lebensborn až v roce 1944. Chovali se ke mně moc hezky. Angelice se říkalo Geli, Beatrix byla Ati a mně všichni říkali Milla. Z domu si pamatuji krásnou velkou kuchyň s výhledem do zahrady a k lesu. K snídani jsme mívali čaj s mlékem a vajíčko v kalíšku.“

Útěk před Rudou armádou

V lednu 1945 se Hannah Paetelová ze strachu před postupující armádou rozhodla vilku v Lipové ulici s dětmi opustit. Mířili na západ. „Na cestu vlakem pryč si už moc nevzpomínám. Pořád jsme se někam stěhovali. V jednom přechodném bydlišti se pro mléko chodilo k sedlákovi a chleba se mazal margarínem. Také jsme v Německu za domem sbírali šťovík, z toho nám má adoptivní maminka vařila polévku. Mívali jsme pudink. Na Vánoce jsme jednou měli marcipánové figurky. A také jsme na Vánoce chodili do kostela. Pamatuji si několik míst, kde jsme bydleli. Na jednom byl přes silnici kryt, dřevěný domeček a chodilo se někam do sklepa. Vedle byla konírna. Bombardování jsem zažila, od té doby se bojím bouřky. Jednou jsme šly s Angelikou po silnici a nějací vojáci, pravděpodobně to byli Američané, nám dali čokoládu.“

Zpátky do Československa

Po válce na základě výzvy ohlásila Hannah na policii, že nemá o původu své nevlastní dcery spolehlivé informace, bylo jí ale řečeno, že se jedná o německé dítě. Až v červnu 1946 navštívil Hannah Paetelovou s dětmi kriminální inspektor Josef Ondráček. „Moc jsem tomu nerozuměla. Před domem v Grethem, kde jsme v tu dobu bydleli, zastavil džíp, dívali jsme se na něj při uklízení nádobí. Muž se bavil s paní Paetelovou, ta mi připravila pár věcí do tašky a odjeli jsme. Nebránila jsem se.“

„Josef Ondráček mne vzal v Kladně na fotbal. Dělal dlouhé kroky. Nechtěla jsem vedle něj cupitat, snažila jsem se také dělat velké kroky. Připadal mi tehdy vysoký. Poté jsem chvilku byla u lidické paní Židové v Kročehlavech. Jejího muže zastřelili u Horákova statku, doufala však, že se vrátí její syn Ivánek. Měla jsem tam kočárek s panenkou. Ve Včelákově mi scházel, pořád jsem ho sháněla. Paní Židová vařila výborné ovocné knedlíky. Jedna z prvních vět, kterou se naučila česky, zněla: ,To byla dobrota.‘“

V létě odjela Jarmila s lidickými ženami na ozdravný pobyt do Čeladné. Do Československa se v srpnu 1946 vrátila i Jarmilina mladší sestra Marie, která strávila válku u župního inspektora Kurta Alschera.

S dědečkem ve Včelákově

Uvažovalo se o tom, že by sestry Šťulíkovy vychovávala některá matka z Lidic. Nakonec vnučky do své péče získal jejich dědeček František Pelikán, který se jako jediný z rodiny vrátil, ale s podlomeným zdravím, z koncentračního tábora Buchenwald. Odtud si odnesl těžký revmatismus a chromou pravou ruku. „Byl nahluchlý, křičely jsme mu do ucha. Musel nám zajistit živobytí. Strýc Václav se po celý zbytek války, s pomocí sousedky Marie Louvarové a dalších dobrých lidí ze Včelákova, musel starat o hospodářství.“ Nevlastní rodiče Jarmily psali na úřady žádosti o další moji výchovu, odpověď jim nikdy doručena nebyla.

Na začátku září roku 1946 nastoupila Jarmila do první třídy. „Měla jsem prý vzorně vedené sešity, některé jsem si přivezla z německé školy.“ Česky se však musela znovu naučit. „Spolužačka vzpomíná, že když mě pan učitel vyvolal jménem k tabuli, ohradila jsem se, že nejsem žádná Jamila Špulik, ale Camilla Paetel. Neuměla jsem své české jméno ani pořádně vyslovit. Spolužáci mi nadávali do Němčourů, já jsem zase německy nadávala jim. Měla jsem jiné vychování, v době svačiny jsem si třeba rozprostřela ubrousek a okolo sedícím spolužákům jsem s úklonou německy popřála dobrou chuť. Své spolusedící jsem prý německy řekla, že je prase, když udělala kaňku do sešitu. Psala levou rukou. Spolužačka ale nevěděla, co je Schwein, proto jsem pohotově namalovala prase.“

„Adoptivní rodiče chtěli alespoň vědět, jak se mi daří. První dopis mi odeslali až po sehnání adresy mého pobytu v polovině padesátých let. To už jsem studovala na Pedagogické škole v Litomyšli. A vedení školy nejdříve muselo prověřit, zda mi mohou dopis z Německa předat. Zda jsem uvědomělá a schvalující režim.“

„I když se po válce na lidi navrátivší se do Lidic i nás vybralo hodně peněz, a dokonce z nich ve Včelákově pro nás postavili domy, ne všichni nám to přáli. Hlavně dědeček to měl těžké. Založil nám dohromady jednu vkladní knížku z darů, ale měnovou reformou ztratily peníze na hodnotě. A kvůli tomu, že založil jednu na dvě jména, jsme přišly o většinu. Tehdejší ministerstvo financí na to nebralo zřetel. Dědeček se zlobil, že za peníze mohl koupit vybavení domu. Bydleli jsme například rok bez záclon. Obě jsme spaly pod jednou dědečkovou peřinou. Stalo se, že mu někdo přes noc zaoral všechno obilí a nasázel tam brambory, protože nechtěl vstoupit do JZD. Předepsané dávky byly pro něho nesplnitelné. V roce 1951 jsme dostaly vychovatelku. Nedlouho poté zemřel. Od svého návratu z koncentračního tábora bojoval s rakovinou.“

Včelákov

„Učila jsem v mateřské škole, dlouho jsem ale u učení nezůstala. Narodilo se mi sedm dětí, mám velkou rodinu.“ Téměř všechny děti Jarmily Doležalové studovaly vysokou školu. S rodinou Paetelových a jejich dvěma dcerami je Jarmila Doležalová stále v kontaktu. Poprvé od války se viděli až na konci 50. let. Pak ji začali navštěvovat. „Neumím ale německy, vše mi překládá dcera nebo syn. Geli a Ati mě dodnes berou jako svou sestru. V devadesátých letech se také začalo více hovořit o událostech v Ležákách.“

Ležáky dnes

Dnes osadu Ležáky a samotu mlýn spadající pod Dachov připomínají „hrobodomy“, naznačující půdorysy bývalých stavení s žulovým náhrobkem. Dcera Jarmily Doležalové o Ležákách připravila dvě knížky: Křižovatky času – Ležáky v datech a Ležáky známé i neznámé.

zpracovala: Teresa Babková

datum natáčení: 17. 4. 2012 (Ležáky)