Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Pavel Doležel (* 1940)

• narodil se 30. listopadu 1940 v Černé Hoře nedaleko Blanska a Brna

• v necelých pěti letech utrpěl vážné zranění nohy, když skočil na konci války pod kolo vojenského automobilu a děla; v nemocnici ho léčili rok

• v roce 1963 jel poprvé jako reprezentant Závod míru

• v roce 1965 skončil v Závodě míru celkově druhý a vyhlásili ho československým Králem cyklistiky

• na mistrovství světa 1967 skončil mezi jednotlivci třináctý

• v roce 1974 se stal reprezentačním trenérem

• na olympijských hrách 1980 v Moskvě skončili jeho svěřenci v závodě družstev na 100 kilometrů třetí

• o olympiádu 1984 v Los Angeles ho připravil bojkot nařízený Sovětským svazem

• v letech 1993 až 2005 působil jako ředitel Závodu míru

• v roce 2021 žil ve Všestarech u Prahy

Všude tryskala radost z osvobozování Československa od nacistů. Opájel se jí i malý kluk Pavel Doležel v Černé Hoře u Blanska. Nedával však pozor a málem zemřel.

„Při osvobozování Černé Hory mi přejela vojska nohu. Autem i dělem. Nevím už přesně, jestli Rumuni, nebo Rusi,“ říká Pavel Doležel. „Skočil jsem ale pod kola vlastní vinou. Rok jsem ležel v nemocnici v Brně v Černých Polích. Byl jsem rád, že jsem dopadl, jak jsem dopadl. V nemocnici mi nohu zachránili, i když je trošku poznamenaná.“

Později mu lékař reprezentace, slovutný profesor Miroslav Slavík, nabízel, že mu pochroumanou nohu dá úplně do pořádku. „Nenechal jsem si do nohy nikdy šáhnout a i Mirkovi jsem řekl: ‚Nechci nic spravovat, mně to stačí, jak to je,‘“ prozrazuje Pavel Doležel

Navzdory těžkému zranění v dětství a celoživotním následkům se Pavel Doležel stal jedním z nejlepších československých cyklistů. V roce 1965 skončil v prestižním Závodě míru celkově druhý. Ve stejném roce vyhrál první ročník československé ankety Král cyklistiky. Své hlasy mu dali odborníci a sportovní novináři.

Jako trenér dovedl národní družstvo na olympiádě v Moskvě 1980 k bronzovým medailím v závodě na sto kilometrů. Za čtyři roky myslel se svými svěřenci ještě výš. Úspěch na olympiádě v Los Angeles však zmařil bojkot, který nařídil svým vazalům z východního komunistického bloku Sovětský svaz.

„Je velká škoda, když se politika montuje do sportu,“ prohlašuje Pavel Doležel. Závod míru zažil jako cyklista, trenér i funkcionář a trápí ho, že vymizel z kalendáře Mezinárodní cyklistické federace (UCI).

 

Šlapali na staré rodinné ‚plečce‘

Pavel Doležel se narodil 30. listopadu 1940 v Černé Hoře u jihomoravského Blanska. Pro sport ho pobláznil místní kantor Karel Tejkal. Černá Hora navíc ležela na silnici mezi Prahou a Brnem, kudy v době pamětníkova dětství projížděl mnohokrát peloton Závodu míru se slavnými československými cyklisty Janem Veselým a Vlastou Růžičkou.

„Mým prvním kolem byla taková těžká rodinná plečka, dneska by si na ni bál člověk sednout. Ale pro nás měla cenu zlata,“ vzpomíná Pavel Doležel. „Závodili jsme kolem baráku s budoucím prvoligovým hokejistou Karlem Trtílkem. První závodní kolo jsem si koupil asi za patnáct set korun v Brně.“ Šlo o částku, jež v polovině padesátých let 20. století odpovídala zhruba dvěma měsíčním platům.

V roce 1956 zemřela Pavlu Doleželovi maminka a výchovu tří bratrů a jedné sestry převzal zcela otec. „Staral se o nás dobře a všichni jsme se v životě uplatnili,“ tvrdí pamětník. Po ukončení základní školy se učil v Brně zámečníkem a začal tam závodit za klub Favorit. Později si v krajském městě udělal strojní průmyslovku.

 

Chlapci, kolo vám nic neodpustí

„Trenér Vlasta Bartoš nám říkal: ‚Chlapci, kolo je nesmírná dřina. Nic vám neodpustí, chovejte se k němu i k sobě vždycky poctivě,‘“ vzpomíná Pavel Doležel. „Když jsem v Brně chodil do školy nebo pracoval, jezdil jsem tam z Černé Hory každý den na kole, i když pršelo. Dvacet sedm kilometrů tam a dvacet sedm zpátky. První kopeček byl už v Černé Hoře, další v Závisti, pak kopeček na Lipůvku, Na Podlesí a poslední v Brně do Řečkovic.“

Tréninkové dávky nešidil ani v zimě. „Když jsem objel v dešti nebo při sněžení osmdesát nebo sto kilometrů, ani se mi nechtělo druhý den vstávat,“ prozrazuje.

 

Na vojně trénoval až po službě

Na vojnu narukoval do Kobzinkových kasáren v Brně-Židenicích, kde poskytoval cyklistům zázemí vojenský klub Dukla. Pamětník se ale nedostal do A družstva a jako člen ‚béčka‘ neměl skoro žádné úlevy. „Museli jsme odbýt svoje jako vojáci, pořadovku a tak. Ale odpoledne a večer hurá na kolo! Na vojnu vzpomínám rád a obrovsky mi pomohl tehdejší šéftrenér Dukly Franta Jursa.“

Do reprezentace se Pavel Doležel dostal v roce 1962 a o rok později zvládl premiéru na Závodě míru. Skončil třináctý. V roce 1964 pomohl s celým družstvem k celkové výhře v Závodě míru Janu Smolíkovi. V roce 1965 unikl Pavlu Doleželovi těsně stejný triumf. Obsadil druhé místo. S družstvem byl na Závodě míru dvakrát třetí. Jako jednotlivec vyhrál dvě etapy.

Závod míru se za éry Pavla Doležela konal na území Československa, Polska a Německé demokratické republiky. Totalitní režimy ho představovaly jako výkladní skříň socialistického sportu a využívaly k propagandistickým účelům. Sportovní úroveň Závodu míru však byla vynikající a účastnili se ho nejlepší amatérští cyklisté z východní i západní Evropy.

 

Nadával Rusům tak moc, až si ho všiml tajný

„Samozřejmě na všem najdete mouchy. Říkali, že Závod míru byl politický. My jsme ale nic takového nezažili. Akorát jednou, myslím v Tatrách, jsme ujeli ve skupině, kde byl i Rus Gajnan Sajdchužin [ve skutečnosti měl tatarskou národnost],“ uvádí pamětník. „Chtěl jsem vjet na stadion první. A spadl jsem na papulu. Lidi mě chytli a vyhodili mě zpátky nahoru, ani jsem nemusel nasedat na kolo. Pokračoval jsem a dojel jsem třetí. Byl jsem ale tak nespokojený, že jsem nadával Rusům. A někdo tam chodil, nevím, jestli nějaký tajný, a koukal, co je to za osobu, která sprostě nadává na Rusy. K tomu pánovi přišel další pán a řekl: ‚Toho nech, ten toho namluví!‘ Ale musím říct, že osobně jsem měl s Rusy dobré vztahy, s Viktorem Kapitonovem, se Sajdchužinem. Ještě dlouhá léta po Závodu míru, když jsme přijeli do Moskvy, nebo oni k nám, tak jsme jeden pro druhého všechno udělali.“

Pavel Doležel měl ovšem štěstí, že Závod míru jezdil v uvolněných šedesátých letech, nikoliv v totalitou sešněrovaných ‚padesátkách‘. V roce 1957 vzdal jeden z nejlepších československých cyklistů všech dob Jan Veselý právě Závod míru. Trpěl obrovskými bolestmi zad. Komunističtí funkcionáři vzali jeho skutek vyvolaný zdravotními problémy jako zradu a sabotáž a zbavili ho všech titulů. Nesměl dva roky závodit a živil se jako řidič nákladního auta v podniku Konstruktiva.

„S Honzou Veselým jsme se znali, byl boží člověk. Na kole nádherně seděl, nádherně šlapal, a na konci závodu mu proto zbývalo více sil než jeho soupeřům,“ upozorňuje Pavel Doležel. „Když mu vzali tituly, říkali jsme si: ‚To je hrůza!‘“

 

Vole, měl ses narodit pozdějc

V šedesátých letech mohli českoslovenští cyklisté obrážet závody takřka po celém světě, nevyjímaje západní demokratické země. Pamětník zvítězil na etapovém závodě Kolem Skotska, v sedle kola se podíval až do Kanady, USA, Mexika nebo Venezuely.

„Mohli jsme se skvěle připravovat, ale potřebovali jsme růst výš a chtěli jsme k profíkům, což nepřicházelo v úvahu,“ říká pamětník. „Kvůli tomu jsem v roce 1970 přestal jezdit na kole. Jirka Škoda nebo mladý Svorada už Tour de France s profíky jeli. Říkal jsem si: ‚Vole, měl ses narodit pozdějc.‘“

O emigraci však Pavel Doležel nikdy nepřemýšlel. Především kvůli vztahu k Brnu a Černé Hoře. Nechtěl také přijít o skupinu lidí, s nimiž se stýkal. Bál se, že by si říkali: ‚Když jsi šel nahoru, byli jsme ti dobří, a teď jsi nás tady nechal a vykašlal se na nás.‘

 

V Alpách měli galusky jak žraloky

Do práce pamětník nechodil, naplno se věnoval cyklistice. Na papíře byl zaměstnancem KPS Brno, kde ředitel sportovcům fandil. Jeho mzdu proplácel továrně Československý svaz tělesné výchovy. „V roce 1965 jsem se oženil a v roce 1967 se nám narodil první syn, pak druhý. Člověk by si přál dvakrát větší plat, ale na tehdejší dobu jsme si nemohli vyskakovat ani kňučet,“ svěřuje se.

Českoslovenští cyklisté zvládali i nejtěžší amatérské závody v Alpách, jejich kola nezaostávala za bicykly týmů z bohaté západní Evropy. „Franta Babický pro nás stavěl kola v Rokycanech, bylo na nich všechno nejlepší ze světa. Jenom galusky jsme dostávali z Gottwaldova, z Barumu,“ tvrdí Pavel Doležel. „Nebyly špatné na závody u nás, ale při prudkých sjezdech na Tour de l’Avenir v Alpách se nám ve sjezdech otáčely naruby, vypadaly jak žralok.“

Během své závodnické kariéry si pamětník vysloužil přezdívku Toledo nebo Toleďák, podle města, z něhož pocházel slavný španělský vrchař Bahamentos. Pavel Doležel ho obdivoval. „Později dělal starostu Toleda. Klukům jsem vždycky říkal: ‚Až přijdou kopce, Toledo vám ukáže.‘“

 

Jako trenér držel kluky tvrdě na uzdě

Když pamětník skončil se závoděním, přesedlal na trenéřinu. V Bratislavě dálkově vystudoval sportovní vysokou školu a v roce 1974 převzal národní tým. Vedl ho deset let. Proslul jako nekompromisní, extrémně náročný trenér. „Cyklistika je tvrdý sport a bez tvrdého přístupu v tréninku nejsou úspěchy,“ říká. „Když kluci přišli pozdě na trénink, vzal jsem je tak u držky, že nevěděli, čí jsou. Říkal jsem jim: ‚Vážení pánové, neserte mě!‘ A pomohlo to.“

Pavla Doležela proslavila ‚metoda mexické uzdy‘. Viděl ji na závodech ve střední Americe a vzal si z ní příklad.

„Mexická uzda má jeden článek navíc a jezdec pak koníka ovládá lehce dvěma prstíky,“ vysvětluje. Bolavá řehole, jejímž byl jako trenér vyznavačem, se reprezentantům vyplatila. Dvakrát vybojovali bronzové medaile na mistrovství světa čtyřčlenných družstev v závodě na 100 kilometrů, z toho jednou v roce 1981 doma v Praze. O rok dříve na olympiádě v Moskvě skončili rovněž třetí. „V závodě, který se jel přes dvě hodiny, jsme s východními Němci prohráli stříbro o sedm desetin vteřiny,“ připomíná smolný okamžik.

 

Sen o stříbru jim vzal bojkot olympiády

Ještě horší pocity mu přinesl rok 1984, kdy se uskutečnila letní olympiáda v Los Angeles. „Měli jsme tehdy vynikající družstvo a šli jsme nahoru. Jirka Škoda vynikající, Jirka Pokorný vynikající, Alipi Kostadinov vynikající. Chtěli jsme být na olympiádě druzí a měli jsme na to,“ upozorňuje pamětník.

Československo však do Los Angeles své sportovce vůbec neposlalo. Přidalo se poslušně k bojkotu vyhlášenému Sovětským svazem, šlo o pomstu za neúčast sportovců USA na předchozích hrách v Moskvě 1980.

„Když jsme byli před olympiádou na závodech někde v pobaltských republikách, tak jsme se dozvěděli z rozhlasu, že Rusko do Los Angeles nepojede,“ poznamenává Pavel Doležel. „Napadlo nás hned, že nás bojkot taky nemine. A taky to tak dopadlo. Dělali jsme si naději na medaili a neměli jsme nakonec nic.“

 

Z Řecka šel do JZD Slušovice

V roce 1984 odešel Pavel Doležel trénovat na čtyři roky reprezentaci Řecka, kde narazil na zcela jinou mentalitu cyklistů. „V devět ráno začínal první náš trénink, přišel jsem na něj s předsedou řeckého cyklistického svazu a byli jsme tam sami,“ dodává. „Uteklo čtvrt hodiny a říkám: ‚Oni tady nejsou.‘ Předseda mi odpověděl: ‚Pavle, nebuď tak malicherný, kluci byli na diskotéce, musí se vyspat, oni přijdou.‘ Přišli až za půl hodiny.“

Po návratu do Československa se stal trenérem cyklistického oddílu v JZD Slušovice, ostrově tržního hospodářství v socialistickém Československu, svázaném na hlavu padlým komunistickým plánováním.

„My cyklisti jsme měli v JZD Slušovice svůj barák, autobus, auta, motocykl. Ve ‚Sluškách‘ se sešla většina dobrých cyklistů,“ vzpomíná. „Odešel jsem někdy v roce 1992 nebo 1993, kdy ve Slušovicích skončily dobré časy potom, co prezident Havel řekl o slušovických temných nitkách.“

 

Závod míru držel nad vodou 12 let

Vše špatné se však ukázalo pro něco dobré. Závodu míru hrozil v první polovině devadesátých let dvacátého století zánik a Pavel Doležel se rozhodl svůj srdeční závod zachránit. Povedlo se a v letech 1993 až 2005 přivedl na start řadu špičkových cyklistů. Dařilo se mu získávat peníze od státu i měst, ale i od soukromých sponzorů. „Jen jeden politik ze severních Čech mě vyhodil,“ podotýká.

Během závodní a trenérské kariéry vychoval s manželkou dva syny. Oba vystudovali vysokou školu. Pavel Doležel ještě v roce 2021 usedal třikrát až čtyřikrát týdně na kolo. Podle počasí buď doma na galuskové na trenažéru, nebo venku na elektrokolo. Šlape na něm co nejvíc za svoje, ale v kopcích si přípomoc někdy zapne.

Na současné cyklistice mu vadí bezohlednost mezi profesionálními závodníky vyvolávaná honbou za úspěchy a s nimi spojenými penězi. Na konto dopingu, největšího zla současného sportu, uvádí: „Měl jsem jako doping pivo, Honza Smolík něco ostřejšího. Knoflíky, tedy opravdový doping, přišly až po nás. Dokud se nedělaly pořádné kontroly, žrali je skoro všichni. Třeba východní Němci, s kterými jsme na olympiádě v Moskvě prohráli o sedm desetin, startovali příští rok na mistrovství světa v Praze čtyři minuty za námi a dojeli nás. Já jsem si nikdy jako závodník ani jako trenér dopingem nepomáhal.“