Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Doleželová, roz. Tejčková (* 1932)

• narozena 18. června 1932 v Ostravě-Vítkovicích

• matka židovského původu zemřela v roce 1943 v Osvětimi

• bratr za války poslán do pracovního lágru v Polsku

• pamětnice se ukrývala po příbuzných

• bratr v roce 1948 emigroval do Austrálie

• nedostala možnost studovat

• v současnosti žije s manželem v Ostravě-Fifejdách

Eva Doleželová, rozená Tejčková, se narodila 18. června 1932 ve vítkovické porodnici v Ostravě do česko-židovského manželství. Jako dítě ze smíšeného manželství se za války stala ukrývaným dítětem, které si nemohlo hrát ani chodit do školy. Když válka skončila, znovu nemohla studovat, protože otec v roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ. 

Otec František Tejček se narodil do hornické rodiny v Ostravě, a proto se rozhodl pro studium inženýrství na Vysoké škole báňské v Příbrami. Právě tam potkal Zdenu Edelsteinovou. „Vznikla láska. Vzali se v roce 1926 a poté se odstěhovali za prací. Otec dostal práci na Dole Honegger v Karviné. Tam už se narodil můj bratr Vladimír a já. Tam jsme žili pěkně až do roku 1938.“

1938

Po mnichovské dohodě 29. září 1938 začal zábor pohraničí. Polský zábor si svým uchvatitelstvím nijak nezadal s německým. Spíše ho díky specifickým podmínkám severovýchodního Slezska překonával. Pokusy české strany o vyjednávání neměly úspěch a nezbylo než se podřídit. Nešlo však jen o samotný Těšín. Obsazen byl také Třinec, Jablunkov, Fryštát, Orlová, Suchá a Karviná.¹ Právě zábor Karviné se přímo dotkl rodiny Tejčkových. „Tuto oblast jaksi okupovali Poláci, kteří se chtěli nastěhovat sem na Ostravsko a chtěli rozšířit svůj prostor. A přinutili nás, ať se vystěhujeme. Otec okamžitě začal zařizovat vystěhování z Karviné. Tak nás děti odvezl ke strýci a tetě tady do Kunčic. Celý ten veliký, sedmipokojový byt museli během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Ten Polák řekl: ‚Do dwadzieściacztery godzin nich się pan wynosi.‘“

O tom, jak závažná byla situace v zabraných oblastech, svědčí také kronika města. Poslední zápis je z roku 1937. Nový kronikář zaznamenal události v Karviné takto: „Zápisy v kronice končí rokem 1937. Po tomto roce následoval rok 1938, poslední rok buržoazní republiky. O něm nemáme v kronice záznamy. Kronikář, (…) který zaznamenával události od roku 1932, nebyl s to dokončit rok 1938 jednak proto, že v říjnu 1938 se zmocnilo města Fryštátu beckovské Polsko, jednak proto, že se stal sám obětí událostí, neboť jako německý sociální demokrat a uvědomělý socialista trpěl následky pozdějšího německého fašismu. Za Hitlerova panství byl přeložen do trestné stanice Skočov, kde zakrátko zemřel.“²

František Tejček během jednoho dne sehnal byt v centru Ostravy, kam se rodina okamžitě přestěhovala. Poté jakožto báňský inženýr získal místo na Dole Ludvík a rodina se přestěhovala do Ostravy-Radvanic, kde pamětnice prožila krásné dětství spolu se svými kamarádkami. Tam také zažila začátek války. „Válka jako by šla okolo nás. Nic zlého se nám – zatím – nedělo. Až na občasné přelety letadel. Bála jsem se sirén. A tam pak začala hrůza, tam jsme zažili vpád Němců. Taky tam bydlel člověk, který se jmenoval Budínský. Až později jsme zjistili, že to byl vlastně udavač. Byl to asi Němec, to přesně nevím. A udal naši maminku. To už bylo v průběhu války, skoro ke konci války. A jako důvod si našli, že maminka pobírala normální potravinové lístky místo židovských, které byly orazítkované JUDE. My jsme tam ale neměli pocit nouze. Všichni jsme tam měli velké zahrady a i za války se mohlo chovat drobné zvířectvo, třeba králíci a tak. A tam k tomu byly podmínky.“

Vzhledem k situaci v Československu se rodiče pokusili ochránit děti tím, že je v roce 1939 nechali vypsat z izraelské matriky a pokřtít na víru římskokatolickou. 

Gestapo

Jednoho osudného červencového dne v roce 1943 zastavilo před domem Tejčkových auto gestapa a odvezlo maminku Evy Doleželové do ostravské věznice. Zdena Tejčková byla doma zrovna sama, zůstala po ní na zemi jen mašle z šatů. Otec chodil za manželkou do vězení a nosil jí jídlo a teplé prádlo. Také se snažil o její propuštění, o čemž svědčí četné dopisy přátelům: „Nepsal jsem proto, že jsem měl dosti běhání do Ostravy, abych zásoboval Zdenu jídlem. Byl jsem pak 12. t. m. v Brně s protekčním doprovodem, ale ničeho jsme nedocílili. Ubohá malá máma, co vše musí vytrpět.“

Osvětim

V ostravské věznici pobyla Zdena Tejčková několik týdnů. „Až najednou přišla hrozná zpráva, že maminku odvezli do koncentračního tábora.“

František Tejček o tom opět píše přátelům v jednom z dopisů: „Měl jsem to již dosti pěkně zaběháno, když tu jako blesk přišla zpráva, že 1. listopadu odvezli Zdenu do Oswiecima. Toho dne v devět hodin dopoledne přijali ode mě v kanceláři věznice pěkný balík s jídlem a večer byla zvláštním poslem jako jediná odeslána. Všichni jsme naopak čekali, že bude propuštěna, a zatím tohle.“

Ačkoli se Osvětim od Ostravy nachází ve vzdálenosti zhruba osmdesát kilometrů, nikdo neměl ponětí, co se uvnitř děje. Rodina si myslela, že se jedná pouze o přísnější vězení, a stále neztrácela naději. František Tejček se o tom zmiňuje v dalším z dopisů: „Zkrátka chtějí ničit člověka a rodinu. Ale to se jim nepodaří. Mluvil jsem se Zdenou podruhé 11. října a prosil jsem ji, aby byla za všech okolností statečná a vrátila se mi a rodině zdráva zpět. Zdena je více drobná, ale je houževnatá. Též nebývala nikdy nemocna a myslím, že překoná všechna ta utrpení a bídu. Asi za měsíc dostávají tam povolení psát a přijímat balíčky. Čekám již netrpělivě na prosinec, zdali napíše. Sbírám informace o tom místě. Vím tolik, že pracují ženy jednak na poli (to snad nyní odpadá) a hlavně v továrnách na gumu a benzin. Dostávají též určité množství chleba týdně. Jen kdybych jí mohl posílat jídlo. Ani nevíte, jak mi zde schází. Hlavně jak dětem schází to mateřské vedení a péče.“

V prosinci 1943 rodina prožila první Vánoce bez „mamičky“, jak ji pamětnice láskyplně nazývá. To ještě netušili, že zatímco oni prožívají svátky ve strachu a netrpělivě očekávají dopis od maminky, Zdena Tejčková 27. prosince zemřela na údajnou slabost srdce. František Tejček to oznámil jen nejbližším přátelům. Pamětnici samotné to nikdy přímo nesdělil:

„Je konec všem nadějím a tužbám po tom, že uvidím Zdenu a že spolu dožijeme ještě těch pár roků, které jsou nám vyměřeny. Ve čtvrtek mi úředně sdělili, že moje malá Zdena zemřela 27. XII. 43 na ‚slabost srdce‘. Tedy ani sedm týdnů to nevydržela v Oswiecimě. Takový dobrák, taková hodná a starostlivá máma, a přece ji zničili. Evička ještě nic neví – nemám odvahu říct jí to – a Vláďa, který se ještě tak rád s mámou pomazlil, je nešťasten. Jsme všichni nešťastni, až do smrti.“

Ukrývané dítě

Vladimír Tejček, bratr pamětnice, byl odveden do pracovního tábora v Polsku. Otec se obával, že bude odvedena i jeho dcera, a proto se rozhodl, že ji bude ukrývat. Nejdříve ji schoval u své sestry (u manželů Martinákových) v Ostravě-Kunčicích. Poté ji strýc odvezl k matčině sestřenici (k manželům Pokorným) do Prahy-Dejvic. Zde pamětnice zažila bombardování a znovu strach o život. Proto se strýc rozhodl, že ji odveze ke svojí tchyni, paní Löwitové, do Slaného poblíž Prahy. Pamětnice žila s tetou ve starém, tmavém domě, kde se velmi bála. Teta ji nepouštěla ven ani do školy, aby se nikdo neptal, kdo je nebo odkud je. Zde pamětnice zůstala až do konce války a setkala se tu také znovu s bratrem, který mezi prvními uprchl z pracovního lágru v Polsku v roce 1945.

„Asi šest jich bylo, těch mladých chlapců, co se přiblížili k tomu vedení. Zjistili, že už tam není proud, tak rozstříhali ty ostnaté dráty a co možná nejrychleji se vzdalovali od toho tábora. Utíkali, jak mohli, vlakem, pěšky, do Prahy. Tam mě u tety navštívil.“

Poté se bratr Vladimír s Evou Doleželovou opět rozloučil a odešel do Prahy, kde se zúčastnil bojů o hlavní město. Jakmile byl konec války, otec si pro ni přijel a všichni se šťastně shledali v Praze. Následně odjeli společně zpět do Ostravy-Radvanic. Bratr dokončil maturitu a odjel do Brna, kde studoval vysokou školu veterinární.

František Tejček byl na výchovu dcery sám, a proto se rozhodl, že ji pošle do Měšic u Prahy, kde byl zámek/internát hraběte Nostice pro výchovu a vzdělávání dívek. Po roce byl však zámek uzavřen a dívky poslány domů. Tatínek tedy rozhodl, že nejlepší vzdělání získá v klášteře. Původně měla jít do olomouckého Pöttingea, nakonec ji ale umístil do kláštera v blízkém Frýdlantu nad Ostravicí, kde ji navštěvoval jednou týdně, vždy v neděli.

1948

Jelikož František Tejček odmítl vstoupit do KSČ, nesměl nadále setrvávat ve funkci ředitele Dolu Ludvík. Po svém sesazení si našel práci jako projektant na báňských projektech. V této funkci setrval až do odchodu do důchodu. Oběma dětem bylo následně zakázáno studium. Otec se rozhodl, že dceru pošle k tetě do Karlových Varů, kde se učila vařit a další dovednosti potřebné pro chod domácnosti. 

Bratr Evy Doleželové byl vyhozen z veterinární školy. Následně ho poměry v ČSR v roce 1948 znechutily tak, že se rozhodl pro emigraci do Austrálie.

„Jednak byl úplně konsternován z toho… nechtěl už tady žít. A věděl, jak to dopadne, nebo tušil, tak přešel ilegálně hranice a šel do Mnichova a odtamtud, to už se dozvěděl, že se dá utéct. Chtěl do Austrálie. On byl z toho všeho tady tak znechucen, že už tady nechtěl žít. A chtěl odejít co nejdál, aby se už nemohl vrátit.“

Z Mnichova se Vladimír vrátil jen jednou, a to pro svoji lásku Kamilu, kterou si odvedl s sebou. S rodinou se nesešel a už ji nikdy neviděl. Kvůli dopisům z Austrálie byla pamětnice často volána k výslechům na kádrové oddělení, a proto spolu sourozenci příliš nekomunikovali. Až po roce 1989 se s pamětnicí zkontaktovaly bratrovy děti a vnoučata, se kterými se dokonce společně navštěvují.

Závěrem

V roce 1948 se Eva Doleželová vrátila do Ostravy a následně získala první práci – místo sekretářky u vedoucího závodu u Dolu Šverma v Mariánských Horách. Po následné reorganizaci se vedení závodu přestěhovalo do Ostravy-Svinova, kde pamětnice pracovala až do odchodu do důchodu v šestapadesáti letech.

Nyní žije s manželem Antonínem Doleželem v Ostravě-Fifejdách, má syna Vladimíra, kterého pojmenovala po svém bratrovi, a dvě vnoučata. Židovství v rodině zůstává zachováno díky vnukovi Martinovi, který si zažádal o židovské občanství a také strávil půl roku v Izraeli, kde se navštěvoval s dávnou spolužačkou pamětnice Gerdou, taktéž židovského původu. Gerdině rodině se podařilo emigrovat z Československa do Izraele po válce, když jim začal být zabavován majetek na Slovensku.

Ačkoli si pamětnice užívá důchodu, dětství v ní zanechalo nesmazatelné stopy.

„Nacistické bezpráví zasáhlo hluboce celou naši rodinu a já jako jediný žijící člen jsem se jím vždy cítila a cítím postižena. Zanechalo stopy v celém mém životě. V myšlenkách se k těmto tragickým událostem stále vracím. Je to pro mne celoživotní trauma.

Život to byl... tak, jak jde život. Zažila jsem hodně špatného. Tím, jak vstoupili Poláci, potom Němci, potom Rusové... Nebyl to veselý život, to určitě ne, ale já mám naštěstí takovou povahu, že jsem to přežila.“ 

Udavač

Jan Budínský, blockheiter z Radvanic, bývalý vrchní báňský měřič z Dolu Ludvík v Radvanicích, byl 31. ledna 1946³ odsouzen k trestu smrti a popraven. Bral svou funkci natolik vážně, že udal několik svých českých spolupracovníků, z nichž někteří zahynuli v koncentračních táborech.⁴ Právě kvůli tomuto muži zřejmě Zdena Tejčková skončila v koncentračním táboře v Osvětimi. Čtvrtého ledna 1946 s ním bylo zahájeno řízení u Mimořádného lidového soudu v Ostravě, kde byl vynesen tento rozsudek:

„Obžalovaný Jan Budínský, nar. 29. 8. 1903 v Petřvaldě, okres Fryštát, bývalý vrchní důlní měřič na jámě Ludvík v Radvanicích, jest vinen. (…) Čímž spáchal: zločin proti státu podle § 2 retr. dekretu, zločin proti státu podle § 3, odst. 2 retr. dekretu, zločin proti osobám podle § 5, odstv. 2. lit. a retr. dekretu a zločin udavačství podle § 11 retr. dekretu a za to se odsuzuje podle § 11, nejvyšší sazby retr. dekretu se zřetelem k § 34 tr. z. k trestu smrti provazem.

Prohlášeno usnesení: že výkon trestu smrti provazem bude proveden neveřejně na nádvoří soudní věznice.“⁵

¹ KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867–1939). 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008, s. 378. ISBN 978-80-7363-146-8.

² SOkA Karviná, fond Archiv města Fryštát, bez inventárního čísla, pořadové číslo 123, Kronika města Fryštát, s. 195.

³ BORÁK, Mečislav. Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Vyd. 1. Šenov u Ostravy: Tilia, 1998, s. 356. ISBN 80-86101-07-X.

⁴ Tamtéž, s. 175.

⁵ ZA Opava, Fond Mimořádný lidový soud Ostrava, spis Budínský Jan, rozsudek z trestního spisu J. Budínského, s. 1–3.