Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Došlý (* 1928)

• truhlář

• zatčen při pokusu o přechod hranic

• vězněn v letech 1950-53

• při výslechu utrpěl zranění ucha s trvalými následky

• otec dvou synů

Dětství a rodina

Stanislav Došlý se narodil 8. května 1928 v obci Martiněves u Roudnice nad Labem. Otec Josef Došlý pracoval na dráze na tzv. vrchní stavbě. Tuto práci vykonával po celý život až do důchodového věku. Matka Marie Došlá, rozená Rosenkrancová, byla ženou v domácnosti. Jen krátce byla zaměstnána u cukrářské firmy Rieger v Děčíně. Stanislav Došlý vyrůstal spolu se dvěma bratry, dva roky starším Oldřichem a o osm let mladším Jaroslavem. Oba bratři již dnes nežijí. Otec je rovněž po smrti, zemřel v roce 1965.

Stanislav se spolu s rodinou krátce po svém narození přestěhoval z Martiněvsi do Břežánek u Duchcova. Zde bydleli až do roku 1938, kdy se z obavy o svou bezpečnost přestěhovali do Želenic u Slaného. Břežánky se totiž nacházely v severních Čechách a spadaly do tzv. Sudet. V Želenicích Stanislav dokončil základní vzdělání a po válce roku 1945 se celá rodina opět stěhovala. Tentokrát do Děčína. Otec sem byl pracovně přeřazen.

V učení

Po ukončení základního vzdělání Stanislav Došlý nastoupil do učení. V Kralupech nad Vltavou se u mistra Aleše Hudce vyučil truhlářem. „Řemeslo je to pěkný, ale dost namáhavý.“

Stanislav chtěl původně studovat, ale bohužel neměl možnost. Vzhledem i k finanční situaci byl nakonec otec Stanislava rád, že mu sehnal místo v kralupské truhlárně. Stanislav se vyučil a pracoval v truhlárně v Děčíně. Mezi lety 1948-1950 navštěvoval Svaz brannosti. S událostmi a činy spojenými s únorem 1948 nesouhlasil. „Zdálo se mi, že to není normální, aby vládla dělnická třída. I když jsem byl sám dělník. Jsou přece lepší lidé k vedení. Ti, kteří umí organizovat, plánovat a tak dále...“

Pokus o útěk z Československa a zatčení

Roku 1950 se Stanislav Došlý rozhodl pro útěk přes hranice. Celou akci naplánoval sám. Obával se, že pokud by se někomu svěřil, dotyčný by mu tento počin rozmlouval. Jeho jediným „pomocníkem“ byla mapa. Jeho cílem bylo utéct přes Německo do Kanady. Akci započal v Děčíně, když odjel vlakem s batohem s trochou jídla a oblečení směrem na Plzeň a následně Železnou Rudu, kde chtěl překročit hranice. Tam už však bohužel nedorazil. Jednu stanici před Železnou Rudou vystoupil na okamžik z vlaku a byl zadržen Pohraniční stráží. Jelikož neměl propustku do pohraničního pásma, nasadili mu pouta a byl odveden. Pochopitelně mu přitížil i batoh, který měl s sebou. Stanislav byl podezříván z úmyslu opustit republiku. K zatčení došlo ve stanici Hojsova Stráž.

Vazba a soud

Po zatčení v červnu 1950 byl Stanislav Došlý převezen do vyšetřovací vazby Plzeň-Bory, kde byl vyslýchán. Zde ho několikrát navštívil vyšetřovatel s obviněním o úmyslu opustit republiku, vstoupit do cizinecké armády a bojovat proti republice. Stanislav se však nikdy k útěku nepřiznal a bránil se tím, že jel pouze na výlet. Po dobu pobytu ve vazbě neměl Stanislav nárok na návštěvu a domů směl poslat jen korespondenční lístek, ve kterém mohl uvést, kde je. Mimo to neměl po celou dobu žádný kontakt s rodinou. Ve vazbě strávil celkem tři měsíce. Z toho zhruba měsíc v Plzni a zbylé dva v Rokycanech, kde rovněž proběhl soud.

Soud se konal bez účasti veřejnosti i obhájce. Mimo soudce bylo přítomno jen několik málo přísedících. Stanislav Došlý byl opět obviňován z úmyslu opustit republiku a bojovat proti ní u cizinecké armády. I přesto, že stále tvrdil, že jel pouze na výlet, a k útěku se nikdy nepřiznal, byl Stanislav Došlý odsouzen k jednadvaceti měsícům odnětí svobody. Po skončení soudu byl opět převezen do Plzně. Odtud byl spolu s dalšími po několika dnech převezen do Jáchymova.

V Jáchymově

Po příjezdu do tábora byli všichni převlečeni a ubytováni v dřevěných domcích. Stanislav, jako mnoho dalších, pracoval v uranovém dole. Mimo těžkou práci museli všichni snášet i špatné ubytovací podmínky a nedostatek stravy. To vše se pochopitelně podepisovalo na zdravotním stavu vězňů. „Snažil jsem se, abych to prostě nějak přežil.“

Spalo se na palandách, kde nejen že byli všichni namačkáni v nedostatečném prostoru, ale ještě ke všemu se spalo na střídačku, podle toho, jak se měnily tři směny v dole. Kolikrát, když se vrátila některá směna z dolu, tak se ani ti, co spali, samou únavou a vyčerpáním neprobudili. Strava byla také nedostatečná. A to nejen z hlediska složení, ale hlavně přidělovaného množství. Množství přiděleného jídla bylo odvozeno od pracovního výkonu. Záleželo na tzv. štajgrovi, který dohlížel na práci a hodnotil výkony vězňů. Práce odvedená na více než 100 procent se rovnala plné stravě. Systém plnění byl ovšem v určitých případech dosti nespravedlivý a zmíněných 100 procent ani nešlo dosáhnout. „Já jsem byl v režii. Dělal jsem odbíhače a tak jsem ani sta procent nedosáhl, i když jsem dělal v časovce.“

Ke zhoršení stravovacích podmínek došlo také po výměně předchozí vězeňské stráže za „kovanější“ soudruhy. Jediné, čeho bylo v táboře dostatek, byla voda. Ovšem po dobu práce v dolech byli vězni odkázáni pouze na pití vody, která zde vytékala ze stěn a byla radioaktivní. Stanislav tuto vodu pil také. V dole nejdříve odtahoval naplněné vozíky k výtahu těžní věže. Ke konci trestu byl přeřazen na pozici výtaháře.

Volných chvílí v táboře nebylo mnoho. Vězni během nich většinou hráli dámu nebo se účastnili různých „brigád“. Brigády byly různé pracovní úkony jako například úklid dvora, škrábání brambor, natírání podlah olejem nebo odplevelování mezi oplocením. Vzhledem k velké vytíženosti a strachu z dozorců se vězni příliš nesbližovali. V Jáchymově se Stanislav Došlý setkal většinou s kolaboranty. Prožil zde dvoje Vánoce a na jedny z nich vzpomíná. Byly to druhé a poslední, které zde strávil. Hřejivými slovy k němu a ostatním spoluvězňům promluvil jakýsi doktor Sladký.

Po dobu plnění trestu jednadvaceti měsíců v jáchymovském táboře se Stanislav Došlý jednou celkem silně nachladil a nebyl schopen práce. Vězeňský doktor mu povolil jeden den bez práce. Den odpočinku však Stanislavovi nijak neulevil. Následující den byl stejně neschopen jako den předešlý. I přesto, že již neměl povolení k odpočinku a nenastoupil do práce, nebyl nijak potrestán. Ten den ho zachránil starší spoluvězeň, který před ranním nástupem poznamenal do seznamu vězňů k Stanislavovu jménu nemocen. Stanislavovi to řekl a upozornil ho, že následující den už musí nastoupit do práce, jinak nastanou problémy. Stanislav druhý den začal pracovat, a tak se věc dále neřešila.

K daleko větší újmě na zdraví však přišel Stanislav Došlý v prosinci 1952. V tu dobu z Jáchymova utekl jeho mladý kolega z šachty, který si zde odpykával osmiletý trest. A tak byl Stanislav Došlý jako jeho spolupracovník obviňován z napomáhání a vyslýchán. „Mířil na mě pistolí, a že musím vše prozradit.“ Stanislav neměl o celé akci ani potuchy. „Když někdo chce utéct, tak se nesvěřuje.“ A podle toho vypadala i jeho výpověď. Vyšetřovateli stále dokola opakoval, že o ničem neví a nemá s tím nic společného. „Říkal jsem: ‚Já nevím, já nevím, já nevím...‘ A už jsem jí dostal. ‚Nevím, nevím...‘“

Vyšetřovatel uhodil Stanislava pistolí do ucha. Rána byla tak silná, že Stanislavovi zůstal vpáčený bubínek a od té doby na poraněné ucho nic neslyší. Po výslechu putoval Stanislav Došlý za trest na čtyři dny do korekce. Korekce byla dřevěná bouda, v níž se netopilo, jediným vybavením byla pryčna a jedna deka. Příděl jídla byl také dosti skromný. Na jeden den dostal vždy jeden kousek chleba a vodu. Vody bylo dost, její denní množství ani nevypil. Nejhorší bylo ustát neskutečnou zimu. Aby neumrzl, balil se pečlivě do deky a během dne cvičil.

Korekci Stanislav ustál a zapojil se zpět do koloběhu tábora. Při životě ho udržovala naděje propuštění. Po celou dobu si hlídal a počítal, kdy mu trest vyprší. „Doufal jsem, že mě pustí, že tam nezůstanu.“

„Byl jsem jako, když mě někdo vypne. Jen do práce, do dolu, jídlo, do světnice, kde jsme bydleli, a jinak nic.“

Po jednadvaceti měsících byl na jaře roku 1953 Stanislav Došlý skutečně propuštěn. Dostal zpět civilní oblečení, které mu bylo při nástupu zabaveno a peníze na lístek na dráhu na cestu domů do Děčína.

Po návratu z kriminálu byl Stanislav v Děčíně na nádraží přivítán otcem a matkou, která se neubránila dojetí a vítala ho s pláčem. „Maminka plakala a táta řekl, že jsem vůl.“

Život po propuštění

Po návratu z Jáchymova nastoupil Stanislav Došlý na dva roky na vojnu. Během služby se seznámil s dívkou Marií Jirků, se kterou se v roce 1953 oženil. Důvodem sňatku byl očekávaný syn Stanislav. S manželkou Marií Došlou žil několik let. Po čase přivedli na svět ještě jednoho syna Pavla a v roce 1966 se rozvedli.

Po ukončení vojenské služby nastoupil Stanislav Došlý na půl roku do válcoven v Chomutově. Bylo to povinné. Každý vězeň po propuštění musel odpracovat určitou dobu v dole nebo těžkém průmyslu. Stanislav si to odpracoval ve válcovnách, kde pracoval jako truhlář. Poté nastoupil opět na místo truhláře do truhlárny v Oldřichově. Zde se ovšem neshodl s vedením a po čase toto místo opustil. Stanislav měl výhrady vůči machinacím s plněním plánu, které tu byly běžné. Zdejší předseda stranické organizace Bohumil Hofman se mu zaručil že „v Děčíně už k truhlařině nepřičichne.“ Tato slova skutečně naplnil. Stanislav Došlý nemohl sehnat práci ve svém oboru. A tak přijal místo závozníka v uhelných skladech, které mu nabídl kamarád. Časem si udělal řidičský průkaz a stal se řidičem. Zde vydržel do roku 1975. Poté mu první žena sehnala místo řidiče osobního vozu. Pracoval tu zhruba čtyři roky. Opět se ovšem neshodl s vedením. Nelíbily se mu praktiky garážmistra, který tu manipuloval s pohonnými hmotami. Mezitím se znovu oženil. Jeho druhou ženou se v roce 1976 stala Irena Rovatyšová. Spolu již neměli žádné děti, žijí spolu dodnes v domě s pečovatelskou službou v Litoměřicích.

Po neúspěších v ostatních profesích se Stanislav vrátil opět k truhlařině. Kamarád ho zlákal k práci u dráhy, kde vyráběli obytné vagóny. Zůstal zde posledních dvanáct let až do důchodu v roce 1988.