Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., major Jaroslav Dostál (* 1966)

• narozen 30. srpna 1966 v Prostějově, žil v Bedihošti

• otec pracoval jako zemědělec v JZD, matka jako učitelka

• v letech 1981–1984 studoval SVVŠ v Prostějově

• roku 1983 podal přihlášku ke studiu v zahraničí

• ve školním roce 1984/1985 přijat do čtvrtého ročníku specializovaného gymnázia v Jevíčku

• v letech 1985–1990 studium na univerzitě Tarase Ševčenka v Kyjevě, získal titul Ing. v oboru mezinárodní ekonomické vztahy

• zúčastnil se budovatelského tábora na Sibiři v obci Susuman

• v době výbuchu jaderné elektrárny Černobyl se nacházel 130 km od místa tragédie

• působí v oboru, který vystudoval, specializuje se na export do východního bloku

• roku 2023 žil v Prostějově

Psal se duben roku 1986. Tehdy devatenáctiletý Jaroslav Dostál studoval na univerzitě v ukrajinském Kyjevě. Zanedlouho měl odjíždět na prázdniny do Československa. Těšil se na rodinu a kamarády. 26. duben 1986 se zapsal do historie jako datum jedné z největších jaderných katastrof. Hodinu a dvacet tři minut po půlnoci se v jaderné elektrárně Černobyl ozvaly exploze. Při provozním pokusu explodoval jeden z reaktorů. Následný únik radioaktivních látek kontaminoval okolí v okruhu 30 kilometrů a radioaktivní mrak se posléze rozšířil až nad Skandinávii. Sovětský svaz o událostech dlouhé dny mlčel. Veřejnost tak nebyla informována o možných fatálních zdravotních dopadech a radiaci, která mnohonásobně překročila limity bezpečné pro člověka. Jaroslav Dostál se nacházel zhruba sto třicet kilometrů od místa tragédie...

Cesta za dobrodružstvím začala poslechem rozhlasového pořadu

Jaroslav Dostál se narodil 30. srpna 1966 v Prostějově. S rodiči žili v nedaleké Bedihošti. Otec pocházel z rolnické rodiny, po nástupu komunistů k moci a postupné kolektivizaci pracoval v jednotném zemědělském družstvu (JZD). „Dědeček byl statkář, takže otec a jeho sourozenci nemohli studovat žádnou střední školu, jen co jim řekli. Nemohli ani pracovat, kde chtěli. Soudruzi jim přesně naplánovali, co mají dělat, kde studovat, kde pracovat, ale na mě už trochu zapomněli. Byl jsem trošku jiný ročník, možná už byli unavení,“ říká pamětník.

Jaroslav Dostál složil přijímací zkoušky na tehdejší jedenáctiletou SVVŠ v Prostějově (Gymnázium Jiřího Wolkera). Vyrůstal v zamřížovaném Československu v době tuhé normalizace. Na prázdniny jezdívali s rodiči do Jeseníků, občas na Slovensko. Cestovat za hranice nesměli. Škola byla pověstná přísným ředitelem, který studenty postihoval za delší vlasy nebo nošení džín. Ačkoliv Jaroslav nebyl mánička, tuto zbytečnou šikanu mladých lidí nechápal. Mezi učiteli bylo naštěstí dost těch, kteří smýšleli rozumně. Jaroslav Dostál rád vzpomíná na angličtinářku, dceru profesora Wichterleho, která je na gymnáziu učila. Jednou z předností této školy byla výuka angličtiny několikrát týdně.

Na podzim roku 1983, ve třetím ročníku, slyšel v rozhlase rozhovor s českými studenty, studujícími univerzity v SSSR a zemích východního bloku. Jaroslava tato možnost zaujala. Začal pátrat po podrobnostech a rozhodl se podat si přihlášku. Přijatí uchazeči absolvovali poslední ročník střední školy na gymnáziu v Jevíčku, kde se připravovali na odjezd do zahraničí. Žáci měli intenzivnější výuku jazyka vedenou rodilými mluvčími, žili na internátě, zvykali si na samostatnost. Už ve čtvrtém ročníku si zvolili obor a univerzitu, kde by chtěli studovat, a v průběhu února skládali přijímací zkoušky na domácích univerzitách odpovídajícího zaměření. Kromě zkoušek museli projít také důkladnou lustrací. Ti, kteří byli úspěšní a režim jim dovolil vycestovat, odjeli o prázdninách do vybraných zemí. Jaroslav zamířil do SSSR, konkrétně na univerzitu Tarase Ševčenka do ukrajinského Kyjeva, kde následujících pět let studoval obor mezinárodní ekonomické vztahy. Do Kyjeva přijel 29. srpna 1985. „Velké štěstí, že když jsme na jaře 1985 maturovali, začala přestavba SSSR a generálním tajemníkem se stal Michail Gorbačov,“ vzpomíná dnes.

Po podlaze internátu pobíhali švábi

Po příjezdu zažili s ostatními budoucími spolužáky šok. Na internátě, kde měli přečkat noc, se proháněli švábi, studenti spali na zemi, později jim přidělili pokoje. „V prvním ročníku to bylo tak, že s námi bydlel jeden Ukrajinec, tak to bylo všude v prváku. Nasadili jednoho Ukrajince, který na nás asi měl donášet, nevím. Je to možné, ale nikomu z nás nic neudělal,“ přemýšlí pamětník. „Celoroční ubytování stálo dvě stě korun se vším všudy – elektřina, voda... Takže takové ty socialistické poplatky byly nízké, ale pak to tak vypadalo, neměli peníze to spravovat. Sice nic nevybírali, ale nic neměli.“ Budovu obývali studenti nejrůznějších zemí, včetně rozvojových. Hygiena zde tomu odpovídala.

Češi si své pokoje opravili svépomocí, vymalovali, zútulnili. Zvyknout si na místní stravování bylo horší. Studenti si navíc sami vařili, nebylo výjimkou, když studenti ze Súdánu ve společné kuchyni zabíjeli kůzle. Když Jaroslav se spolužáky vyrazili v prvních dnech do obchodu nakoupit nějaké potraviny, došla jim slova. V místních obchodech zely regály prázdnotou, o hygieně nemohla být řeč. S nadsázkou vzpomíná, že brzy těmto snahám o nákup začali se spolužáky říkat turistické pochody za jídlem. Často totiž po městě nachodili několik kilometrů, než se jim podařilo sehnat něco, z čeho by mohli uvařit. Za čas si zvykli i na místní stravu. Nedalo se nic jiného dělat. Z domu si vozili konzervy, na návštěvy k rodičům se ale dostali zhruba jednou za čtyři měsíce.

O jaderné havárii v Černobylu jsme neměli informace

Ani rodiče nemohli tak snadno vycestovat a navštívit své dítě. Kontakt probíhal telefonicky. Dostálovi telefon neměli, pouze jejich teta. Jaroslav se tedy vždy vypravil na poštu, aby poslal rodičům telegram, který den a v kolik hodin se pokusí k tetě zavolat. Pak už zbývala jen trocha trpělivosti a štěstí, aby se podařilo hovor v daný den spojit. Někdy na poště čekal třeba dvě hodiny. Psali si také dopisy, ty ale přicházely za dlouhou dobu. První rok probíhal spíše ve znamení postupné aklimatizace na odlišné podmínky, život bez dohledu rodičů. Ve volném čase chodili s ostatními do kina, hráli fotbal. Léto mohli využít k brigádám. Jaroslav dosáhl na prospěchové stipendium, které většinou procestoval. Poznal tak více zemí SSSR, jedno léto strávil na komunistickém budovatelském táboře v obci Susuman. Spolužáci zvolili Kazachstán, kde měli placenou práci. Jaroslav odjel budovat zdarma, měl ale zaplacenou letenku, jídlo i ubytování. Podíval se tak na místa, která by za normálních okolností těžko navštívil. „Jeli jsme do Susumanu, pod Kamčatku. Z Kyjeva asi deset hodin letadlem. To je zóna, kterou v padesátých letech osidlovali lidi, co nechtěli politicky poslouchat. Budovali tam těžební průmysl. Tady byly všechny tábory politických vězňů – jak napsal Solženicyn ‚Souostroví Gulag‘, to je stejná zóna,“ popisuje pamětník. Susuman se nacházel v severovýchodní Sibiři v Magadanské oblasti. V letech 1949–1956 byl správním centrem jednoho z pracovních táborů v Rusku – Zaplag. Vězni byli využíváni k těžbě zlata, práci v sovchozu nebo opravárenských závodech, stavbě silnic apod.

Opatření na letišti nebyla tehdy nijak přísná. „Když jsme letěli do Susumanu – šlo o místní let – byla tam paní s živou kačenou. Nejsou tam autobusy, nic. Po Sibiři se létalo v té době letadlem. Nikdo to tak neprožíval, kačenu dala do kabely,“ vzpomíná Jaroslav Dostál. Podmínky byly tvrdé. Pro množství komárů se téměř nedalo pracovat, museli se natírat speciálním repelentem. Jiná zvířata zde v podstatě nežila. „Těží se tam zlato, potřebovali opravovat stroje v továrnách, my jim tam betonovali podlahy, dělali maltu v míchačkách,“ říká pamětník.

Ve druhém ročníku už šlo vše lépe, s kamarády si zvykli na odloučení od domova, osamostatnili se a zorientovali v jiném prostředí. Když se před prázdninami chystali domů, domlouvali se, že před odjezdem oslaví Jaroslavův svátek. 26. dubna 1986 byl pátek, víkend strávil Jaroslav s kamarády, 28. měli odjíždět. Mezi spolužáky se proslýchalo, že na univerzitě naměřili divné hodnoty nasvědčující nějaké havárii, nepřikládali tomu ale váhu. Odjeli domů do Československa. SSSR v prvních dnech mlčel, radioaktivní mrak zasáhl zejména Skandinávii a Bělorusko, kde byly naměřeny alarmující hodnoty radiace. Situace nešla déle tutlat. Když Jaroslav přijel domů, všichni se vyptávali, co se na Ukrajině stalo. Kyjev se nacházel 130 km od místa výbuchu. Jaroslav ale nevěděl zhola nic. Deset dní po výbuchu se v Kyjevě konal Závod míru. Pod vlivem objevujících se informací nechtěli někteří cyklisté závod absolvovat. Nakonec se na startu sešli v podstatě pouze zástupci zemí východního bloku, jimž za neúčast hrozilo ukončení sportovní kariéry. I československá oficiální místa dlouho tvrdila, že není důvod k obavám. Veřejnost ale nevěřila – dostupný byl zahraniční rozhlas a v příhraničních oblastech i rakouská nebo západoněmecká televize.

Koupání v Dněpru skončilo hospitalizací

Během prázdnin obdržel Jaroslav dopis z ministerstva školství, aby se dostavil do Prahy. Sešel se zde se svými spolužáky. „Bylo nám řečeno, že se musíme vrátit, že se tam nic nestalo a ještě nám dají zdarma lístek, tak jsme ušetřili za cestu. Pak nás poslali na vyšetření do Prahy. Když zjistili, jaké máme ozáření, nechtěli nám radši nic dát písemně a poslali nás zpátky. Řekli nám, že člověk, který pracuje v Jáchymově v uranových dolech, má po třiceti letech asi třicetkrát menší ozáření než my,“ vzpomíná pamětník. Zpět odcestovali v plném počtu.

Jaroslav Dostál popisuje, že do dvou měsíců od jaderné katastrofy běžel život v Kyjevě jako obvykle. Občané neměli dostatek informací, a tím pádem nevznikla panika. Jaroslav se spolužáky v této atmosféře po příjezdu z prázdnin tak neměli důvod něčeho se obávat. Koupali se v Dněpru, na jehož písečné břehy dopadl radioaktivní spad. Spolužáci nepocítili žádnou reakci, Jaroslav dostal vyrážku po celém těle, vysoké horečky. Na poliklinice se jej bezradně ptali, zda už měl spálu, když řekl, že ne, diagnóza byla na světě. Musel do nemocnice. Dostával injekce, jejichž obsah mu zůstal dodnes utajen, a kamarádi mu přes plot pašovali jídlo, kterého byl v nemocnici zoufalý nedostatek. Několik dní dostával pouze studenou rybu a brambory. „Byl jsem na oddělení sám v místnosti, dávali mi několik injekcí denně. Bylo to ve zkouškovém období, což bylo ještě horší, protože jsem se musel učit na nejhorší zkoušku v prváku z politické ekonomie,“ popisuje. Zpátky na internát se vracel vyléčen a o deset kilogramů lehčí. Rodiče se o synově hospitalizaci dozvěděli až při jeho další návštěvě doma. Zkoušku z politické ekonomie nakonec složil s úspěchem.

Univerzitu Tarase Ševčenka úspěšně dostudoval, poté se vrátil do Československa. Považuje za velké štěstí, že se do SSSR dostal v době Gorbačovovy perestrojky. Měl možnost srovnání se situací v Československu a paradoxně mu připadalo, že situace v SSSR byla v té době svobodnější než u nás. Když přijížděl domů na prázdniny, měl pocit, že si zde musí dávat větší pozor na to, co říká, aby se nedostal do problémů. Studijní pobyt byl nakonec přínosem ve všech směrech. Kromě hospitalizace během studia se u něj ani u spolužáků naštěstí neprojevily žádné následky ozáření. Ze zkušeností se sovětskou mentalitou čerpá dodnes, věnuje se mezinárodnímu obchodu, specializuje se na export do zemí východního bloku. V roce 2023, v době natáčení, žil v Prostějově.

Zdroje:

https://bystrov.ustrcr.cz/tabory/3242

https://tothostel.ru/cs/road-trip/zabroshennaya-koloniya-na-kolyme-29-foto-prizrachnaya-kolyma-skolko-v-dalstroe/