Miroslav Dostál

„Těsně před válkou, v roce 1938, nevím, z jakých důvodů jenom já jsem se dostal na skautský tábor, a sice do Lukova u Zlína. Tam jsem byl jako vlče. Lukov, to je hrad nad dědinou Lukov, a když svítil měsíček, tak jsme viděli torzo toho hradu, to už byly jenom trosky. A tam jsem prožíval první takové skutečnosti. Prožili jsme tam řadu krásných chvil. Zažili jsme tam horskou bouři s kulovými blesky. To bylo v roce, kdy Baťa postavil nový palác, všechno zasklené, a jak přišla ta hrůza, tak mu to polovinu těch skel vybilo. Padaly kroupy velikosti slepičích vajíček. Ale nám se ve stanu nic nestalo, protože ten stan pěkně péruje. Ale co bylo napevno, tak to bylo pěkně sešrotováno.“

„To byla speciálně stvořená družina, zřejmě to bylo záměrně udělaný, hochů, kteří neměli buď vůbec rodiče nebo měli jednoho nebo byli z takových divných poměrů, prostě takoví bezprizorní, kteří toho moc nezažili. Já když jsem je viděl – co s tím, jestli to byl úspěch nebo ne, já nevím. První, co jsem je vzal, tak do Hlubočka, protože to byl můj kraj. Tam jsem prožil ledacos. Bojové hry, na dobývání princezny, já nevím, jestli to znáte. Protože to byli šohajové o dva o tři roky mladší, tehdy to byl značný rozdíl, tak jsme hráli bojovou hru, po které jsme se potom museli dát všichni do pořádku. Oni byli šťastní, když mě po urputném boji nakonec svázali. Ubránit se deseti takovým mládencům, to bylo o nervy. Ale to nás tak sblížilo, že jsme potom mohli začít dělat. Jak byli tak dotrhaní, košile a tak, pozašívaný. Mám pocit, že to byl jeden takovej tah, kterej se mně povedl, aniž bych byl na něj připraven. Od té doby byli ochotní přijímat i tu duševní potravu, takříkajíc. Sedli si a poslouchali. S těma jsem prožil zhruba tři roky, než přišla doba vojny.“

„Třeba jsme trávili týden ve Ptení, na Prostějovsku. Tam byla chata, která patřila svazu. Tam jsme trávili týden, bylo nás tam kolem 20. Stalo se to, protože to bylo v době, kdy bylo všechno na lístky, že my jsme za dva nebo za tři dny projedli všechno, a neměli jsme co jíst. Tak šraml – vzali jsme kytary a housličky a šli jsme po těch českých dědinách. Zpívali jsme, hráli jsme, a tam nám dali vejce, tam nám dali něco jiného. Tak jsme přežili týden.“