Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Dostálová (* 1965)

• narozena v roce 1965 v Třinci

• dědové bojovali ve wehrmachtu

• Adventisté sedmého dne

• disidentka

• výslechy na StB v Trutnově

• Hrádeček u Trutnova

• signatářka Charty 77

• podepsala Několik vět

• bydlí v Kopřivné (Šumperk)

Jiřina Dostálová, rodným příjmením Sperlichová, se narodila v roce 1965 v Třinci. Kvůli víře byla její rodina perzekvována, a tak v ní již od dětství vyrůstal odpor ke komunistickému režimu. Prvních protestů se zúčastnila již na středním odborném učilišti v Olomouci, ještě více svůj názor na stávající režim dávala najevo v Trutnově, kde se zapojila do disidentských kruhů blízkých Václavu Havlovi. Po podepsání Charty 77 byla sledována, StB jí kontrolovala veškerou korespondenci a neustále ji předvolávala i k několikahodinovým výslechům. Dokonce jí vyhrožovali, že jí vezmou několikaměsíční dceru.

Kořeny

Dětství paní Jiřina prožila v obci Hnojník na Těšínsku, kde vedle sebe před druhou světovou válkou žili Češi, Němci a Poláci. Ani její předci nebyli výjimkou. „My jsme taková smíšená rodina Moraváků, Slezanů a Němců.“ Oba její dědové, August Oswald Sperlich i Karol Tomaniec, museli během druhé světové války narukovat do wehrmachtu. Oswald Sperlich se domů již nevrátil, protože v březnu 1945 padl u Ratiboře několik kilometrů od domova.

Rodina Jiřiny Dostálové patřila do společenství Církve adventistů sedmého dne, která měla svou modlitebnu v blízké Komorní Lhotce. Její členové byli za komunismu pronásledováni, a tak otec pamětnice nesměl vykonávat své povolání učitele hudby a místo toho pracoval jako horník v dolech. Jak vzpomíná Jiřina Dostálová, různým způsobem byli perzekvovaní i ostatní rodinní příslušníci, což značně ovlivnilo její pohled na tehdejší režim. „Bylo to těžké. My jsme jako adventisté nechodili v sobotu do práce. To bylo asi to nejhorší. Za to byly postihy. Můj dědeček musel dělat tu nejhorší práci v Třineckých železárnách, protože v sobotu odmítal chodit do práce. Už od dětství jsem si tak začínala všímat, že ve společnosti něco není v pořádku. Že komunisti naši rodinu kvůli víře postihují. Bylo to cítit. Tatínek musel na šachtu jako horník. Měla jsem hrozně chytrou sestru, která se učila na samé jedničky na gymnáziu v Českém Těšíně, a protože nechodila v sobotu do školy, tak měla trojku z chování. Takže ona měla samé jedničky a k tomu trojku z chování, protože měla třídní učitelku, která byla asi hodně velká soudružka a tohle nikdy neuznala.“

Sovětské rakety do každé rodiny

Po základní škole nastoupila Jiřina Dostálová na čtyřleté střední odborné učiliště v Olomouci v oboru sazeč pro tiskárny. Hodně spolužáků prý tuto školu navštěvovalo, protože kvůli špatnému třídnímu původu nemohli na gymnázia nebo jiné střední školy. Třída proto měla velké procento protikomunisticky smýšlejících studentů. I třídní učitel RNDr. Rudolf Bláha byl na učiliště pro své politické názory přeřazen za trest z gymnázia. Jiřina Dostálová vzpomíná, jak se postoj třídy projevil na jedné povinné demonstraci škol proti imperialismu. „Ve třeťáku nebo čtvrťáku, 83. nebo 84. roku, byla zorganizovaná manifestace, a teď si nevzpomínám, jestli k VŘSR nebo Vítěznému únoru. Vím, že jsme tenkrát museli do ulic. Vyrobili jsme obrovský transparent, na kterém byl nakreslený starý kočárek a v něm v peřince byla nakreslená raketa s dudlíkem a na něm bylo napsáno: Sovětské rakety do každé rodiny. Pamatuju si, jak jezdily tramvaje a lidé v nich tleskali a dávali hodně najevo, že s tím souhlasí. Transparent jsme nesli asi hodinu. Jak jsme měli toho úžasnýho pana profesora, tak ten říkal: ,Z toho bude průser. Nás všechny zavřou.‘ Měl z toho hodně strach a pak už říkal, ať to stáhneme. Měl ale tu odvahu, že nás to tu hodinu nechal nést.“

V Olomouci se Jiřina Dostálová seznámila s lidmi, kterým se říkalo máničky, androši nebo vlasáči. Tato skupina lidí chtěla žít po svém bez ohledu na styl života, který jim předepisoval režim a kterým žila většinová společnost. „Dostala jsem se k druhý kultuře, jiným knížkám a přes tohle jsem poznávala svět, o kterém jsem věděla, že už je. Potom jsem pochopila spoustu dalších věcí, že se dá za něco postavit a že je spousta lidí zavřených, protože říkali nebo napsali své názory či myšlenky, které se režimu moc nehodily.“

Náhled na svět se Jiřině Dostálové stále více měnil a odmítala vstoupit do jakékoli organizace spojené s komunistickým režimem. Například veřejně roztrhala přihlášku do SSM, což následně udělali i její spolužáci. Začala se také aktivně zapojovat do protirežimních akcí. „K tomu disentu to směřovalo. Cítila jsem, že pro to něco musím dělat. Zajímalo mě to. To už byly první podpisy za politické vězně. Už po mně v Olomouci docela šli. Když jsem měla vycházku, tak mě vždycky alespoň dvakrát někde zkontrolovali. Věděla jsem, že když někam půjdu, že mě zastaví a zkontrolují mi alespoň občanku.“

I když zůstala věřící, v osmnácti letech vystoupila k nevoli rodičů z Církve adventistů sedmého dne. „Mám takovou zvláštní povahu. Jsem svobodný člověk, a tak mě církev svazuje. Ne víra, ale církev,“ vzpomíná na důvody vystoupení z církve Jiřina Dostálová.

Začalo to v Trutnově, 11 kilometrů od Hrádečku

Ještě v Olomouci se Jiřina Dostálová provdala a s manželem se přestěhovala do Příbrami a v polovině osmdesátých let do Trutnova, kde pracovala jako grafička v tiskárně a pak jako knihovnice v okresní knihovně. Velmi brzo se v Trutnově opět začala scházet s lidmi podobného smýšlení. „Byli jsme svým dlouhovlasým zjevem nápadní, takže si nás zase začali vyhledávat ti samí lidé.“ Mezi nimi byl i Martin Věchet, díky kterému se Jiřina Dostálová mohla seznámit i s Václavem Havlem, který často pobýval na Hrádečku. To bylo tehdy jedno z center disidentského života a nezávislého kulturního dění v Československu a vznikly tam tak důležité dokumenty jako například Charta 77 nebo Několik vět. I přes neustálý dohled Státní bezpečnosti to bylo jedno z mála svobodných míst v republice. „Probíraly se tam i hlubší věci. Už to bylo trochu jiné, než že člověk někde protestoval nebo bojoval za věci. Už to bylo opravdovější. Už jsme drželi řetězové hladovky, setkávali jsme se s Nezávislým mírovým sdružením, už bylo těch organizací víc. Už se něco dělalo, už se něco sepisovalo. Ta práce byla jakoby větší,“ vzpomíná Jiřina Dostálová. A takto vzpomíná na Václava Havla: „Na Václava Havla vzpomínám velice dobře. Poprvé, když jsem se s ním setkala, tak na mě zapůsobil jako skromný, ale strašně chytrý člověk. Bylo mně asi dvacet tři let. Poprvé jsme se setkali v takovém disidentském kroužku, kam přišel. Když povídal, přišlo mně, že má nad vším velký nadhled, a byl hrozně fajn. Třeba i na zdánlivě ,hloupé‘ otázky vždy odpovídal moudře a nedělal si z těchto otázek legraci nebo se jim nevysmíval. Měla jsem z toho člověka hrozně příjemný pocit, a když teď slyším nějaké o něm pomluvy, tak je mi z toho špatně.“

Jiřina Dostálová se v Trutnově plnou silou zapojila do protirežimních akcí. Například v tiskárně občas tajně něco dělala pro disent nebo se aktivně účastnila řetězových hladovek, které se většinou pořádaly na podporu nespravedlivě stíhaných politických vězňů. „Každý den někdo držel hladovku a pak to předal dalšímu a ten zase držel den hladovku. Trvalo to třeba čtyřicet dní.“ Pod dozorem Státní bezpečnosti se také u ní v bytě nad tiskárnou několikrát setkali disidenti. „Estébáci spali v autech před domem. Bylo vidět, jak se chystají na noc. Tiskárna měla ,tajný‘ zadní východ, takže se dalo přijít nebo odejít tímto východem.“ Zapojení do disentu znamenalo pro paní Jiřinu první výslechy na StB. Hlavní tlak však přišel po podpisu Charty 77.

Represe po podpisu Charty 77

V roce 1987 Jiřina Dostálová podepsala Chartu 77. Byla to obrovská odvaha, protože krátce předtím se jí narodila dcera Terezie. Už tři měsíce po podpisu začala pociťovat následky svého svobodného vyjádření. „Pak pro mě přijeli k výslechu, kde se doptávali, jestli jsem to podepsala, že to ví a proč – důvody. Šli na mě hodně psychologicky. Snažili se. Takže to bylo první. To jsem věděla, že už to ví. Pak ta pošta. Pohled mně chodil čtrnáct dní až tři týdny, dopisy víc jak měsíc, přitom doručovací doba je dva, tři dny. Všechno přečetli. Nebylo už nic normální. Nebo mně chodily podvržený dopisy. Podstrčili mně dopis pod dveře, že je nějaká podpisová akce, ať se přihlásím tam a tam nebo něco pošlu na tu a tu adresu, nějaký seznam. Přitom o tom z disidentů nikdo nevěděl.“

StB v Trutnově začala Jiřinu Dostálovou také sledovat, a když se konaly nějaké protirežimní akce, byla doprovázena i do práce. „Vyšla jsem z domu a oni vždycky vystoupili z auta a dva šli se mnou do práce. Celou dobu seděli u mě v knihovně na lavičce. Pak šli se mnou zase domů. Asi dva dny spali před domem v autě.“ Jeden čas měla na StB nahlásit každé vycestovaní z města. To však odmítla akceptovat a odjela za rodiči do Hnojníku. Poté, co tam dojela, už za půl hodiny klepala na dveře rodičů StB. Velmi často byla také předvolávána na StB do Trutnova. Přesto, že byl konec osmdesátých let, metody vyhrožování estébáků se od těch v padesátých letech příliš nelišily. Jiřinu Dostálovou nezlomili, i když jí vyhrožovali, že jí vezmou několikaměsíční Terezku. „To byly ty výslechy, kdy se snažili zjistit, odkud máme informace, kde se scházíme, co chystáme a tak. Dělali na nás velký nátlak. Snažili se nás různými způsoby zlomit. Takže slibovali, chválili, vyhrožovali. Někdy to bylo hodně těžké. Pak mi začali vyhrožovat, že mi vezmou dcerku. Že ji dají do děcáku a mě zavřou, jestli mi to stojí za to. Věděla jsem, že když na mě použijí tenhle nátlak a já povolím, že to bude špatné. Ve své podstatě jsem si nepřipouštěla, že by mi ji doopravdy vzali, ale jak jsem pak zjistila, tak asi jo. Že toho byli schopní. V tu chvíli jsem to ale tak nějak... Já jsem řekla, že ne. Že žádná spolupráce se mnou nikdy nebude ani v tomhle případě. Takže to bylo pro mě hodně těžké.“

Jiřina Dostálová také vzpomíná na jeden několikahodinový výslech, který byl pro ni velmi ponižující. „Terezka se narodila v červnu. To už byla asi zima. Bylo jí pár měsíců. Přijeli pro mě tenkrát domů a zjistili, že doma nejsem. Někdo jim řekl, že jsem vedle v obchodě. Byl prosinec a já jsem byla v teplákách. Jenom jsem si v pantoflích odběhla. Oni mě v tom obchodě sebrali. Říkala jsem jim, že mám doma malé dítě. Manžel tenkrát pracoval přímo v tiskárně, kde jsme měli byt. Řekla jsem jim, že mu to musím říct. Jeden šel se mnou, že manžel dítě musí pohlídat, že se mě musí na něco zeptat. Tenkrát jsem na tom výslechu byla dvanáct hodin. Bylo to hrozný a ponižující. Oni si dělali pauzy a já jsem pořád seděla na té židli a celou tu dobu jsem se nesměla hnout. Jak jsem byla v tom tričku a přes sebe jsem měla jen bundu, v těch teplákách, v pantoflích, a ještě ke všemu jsem měla ženský problémy a nikam jsem nesměla. Nakonec něco sepsali. Já jsem řekla, že jim to nepodepíšu. My jsme nikdy výslech nepodepisovali. Nakonec řekli, ať vypadnu. Tak jsem šla přes půl města domů v těch promočených teplákách, protože jsem měla ženské problémy. Bylo to tenkrát hrozný. (...) Když jsem došla domů, byli u nás známí, kteří přijeli ze severní Moravy, a když mě viděli, tak to vůbec nechápali. Ptali se, proč to dělám. Proč? Jaký důvod? Vůbec netušili, že se u nás něco takového děje. To byl asi nejtěžší výslech, co jsem měla. Žádnej nebyl jednoduchej, ale tenhle byl takovej dlouhej a hodně ponižující.“

Nebylo jich mnoho

V roce 1989 Jiřina Dostálová podepsala petici Několik vět, která vybízela ke změně vlády. O několik měsíců později vyvolala demonstrace studentů na Národní třídě pád komunistického režimu. Jiřina Dostálová vzpomíná, že 20. listopadu 1989 se konala tichá demonstrace také na tehdejším Gottwaldově, dnes Krakonošově náměstí v Trutnově. Účastnila se jí jen hrstka přívrženců Charty 77 obklíčená příslušníky Veřejné bezpečnosti a StB. „My jsme chodili za lidmi z davu, ať se přidají. Vždycky když někdo vystoupil, tak policajti šli a okamžitě ho zatlačili zpátky. Nás nechali, ale nikdo se nesměl připojit. Byli jsme tam jak na přehlídce. Spousta lidí stálo na chodnících, jakoby nám fandili a chtěli se připojit k nám. Nikomu ale nedovolili, aby se připojil.“ Přesto se již za dva dny konala veřejná demonstrace, které se zúčastnilo přibližně dvě stě až tři sta lidí.

Po podpisu Charty 77 měli Jiřinu Dostálovou na starosti dva estébáci. Bohužel si již dnes nepamatuje, jak se jmenovali, ale vzpomíná, že se s nimi po roce 1989 ještě jednou setkala. „Martin Věchet uspořádal, že se ti estébáci, co nás v Trutnově hlídali, museli zpovídat před komisí. Ke komisi jsme chodili jednotlivě a vypovídali, co nám estébáci dělali a jak s námi zacházeli. Pamatuju si, jak jsem čekala na chodbě a slyšela přes dveře, jak se toho jednoho estébáka ptali, co teď bude dělat, jak bude žít. Odpovídal jak vzorný žák na základní škole: ,Teď bych chtěl, aby byl mír a aby všude byly čisté řeky.‘ Tenkrát mně jich bylo snad i líto, ale pak jsem viděla, jak rychle začali podnikat a za to, co dělali, se jim nikdy nic nestalo. Naopak byli pak významní podnikatelé. Jeden z nich měl autoškolu.“

V polovině 90. let se Jiřina Dostálová z Trutnova odstěhovala do malé obce Červená Lhota, jež spadá pod Bílou Lhotu. Zapojila se tam do veřejného života a založila občanské sdružení Modrá velryba, které dnes již deset let organizuje mnohé akce pro děti i dospělé. Několik let byla také místostarostkou Bílé Lhoty. Dodnes se věnuje potřebným lidem v šumperské Charitě a toto je její vzkaz pro budoucí generace: „Je potřeba být sám sebou a nenechat se nikým do ničeho nutit. Vážit si své osobní svobody, jednoduchých a obyčejných věcí a být laskavý. Laskavý člověk totiž vnímá druhé.“