„To jsme neuměli, nic jsme se neučili, to jsme ani nevěděli, že k nim půjdeme pracovat.“ – „A jaký jste z toho měla pak dojem?“ – „Já jsem se hezky připravila, napsala jsem si, co budu povídat, a pak jsem byla jak ty děti. Dostala jsem hned první třídu, tam neumějí ještě nic povídat, víte. Tak jsme se na sebe tak zoufale dívali, já jim povídala, a děti nic.“
„Žila s námi i babička, tatínkova maminka. Když měla sté narozeniny, tak ji naši dovezli k fotografovi do Strakonic. To byla její první fotografie v životě. Vypravovali nám, jak jim tam řekla, když na ni fotograf rozsvítil. Povídá mu: ,Ale pane, nedělají si se mnou takovou škodu.‘ Tak byla skromná. Žila ještě pak dva roky. Když začala umírat, se všemi se rozloučila, to jsme byli za sebou podél postele a každému z nás požehnala křížkem na čele. A po babičce nás brzy překvapila svou smrtí maminka. Ráno nás vypravila do školy, a když jsme se s bratrem vraceli ze školy ze Strakonic domů vlakem, maminka už ležela v rakvi.“
„Ještě jsem jeden čas, když sestra Božetěcha umřela, potom dělala hospodářskou, počítala jsem to všechno dohromady. Ještě teď, když představení psali účty, tak jsem dělala ty konce.“ – „Celkové hospodářství jste dělala…“ – „Ještě teď jí to píšu. Ale už mi to teď asi nepůjde, víte. Už mi ruce nefungujou, ale ještě pořád říkají, že dobře píšu.“
„To když v pětapadesátém jsme odcházely, my jsme byly ze škol našich poslední. Hluchoněmí byli až poslední. Tam už byli dávno [zrušení], v roce padesátém to vypuklo. Tak pět roků jsme byly my navíc. Asi si mysleli, že jim je tak nepokazíme, když neslyšeli.“
Růžena Doušová se narodila v Radomyšli u Strakonic dne 7. března 1915 jako osmá z celkem deseti dětí. Po smrti matky studovala Růžena na měšťance dva roky ve Strakonicích a dva roky v Horažďovicích. Po ukončení měšťanky roku 1930 nastoupila do učitelského ústavu v Českých Budějovicích. Po maturitě roku 1934 vstoupila jako novicka do horažďovického kláštera. Tam získala řeholní jméno Marie Paulína. Generální rada ji a další dvě sestry vyslala do ústavu pro hluchoněmé v Praze na Smíchově. Před nástupem do ústavu neabsolvovala žádné školení v oboru speciální pedagogiky, nicméně problematiku výuky hluchoněmých dětí zvládla s pomocí zkušených sester výborně.V roce 1950 byl ústav převzat do správy Ústředního národního výboru hl. m. Prahy. Přestože již začaly perzekuce komunistického režimu proti církvi a jejím institucím, řeholnice, za které nebyla na pracovištích k dispozici náhrada, směly na svých místech zůstat. To se týkalo i ústavu pro hluchoněmé. Teprve v roce 1955 byly sestry přinuceny se přesunout do tzv. centralizačního objektu do Oseku u Duchcova. Zde se školené sestry zapojily do práce s mentálně postiženou mládeží.Dalším jejím působištěm se stal klášter v Mnichově u Mariánských Lázní, který v roce 1960 uvolnila armáda. I zde byl zřízen ústav pro mentálně postiženou mládež, ve kterém sloužila i sestra Paulína až do roku 1973, kdy odešla do důchodu. V té době onemocněla velmi vážně se srdcem a musela být hospitalizována v nemocnici v Mariánských Lázních. Po uzdravení se vrátila do Oseka, kde zastoupila zemřelou sestru Božetěchu ve funkci hospodářky. Zemřela v lednu roku 2015 v Praze.
