Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitrij Dráb (* 1920  †︎ 2006)

• narodil se 16. 10. 1920 v obci Horinčevo na Podkarpatské Rusi

• studoval na gymnáziu v Chustu, při příchodu maďarských okupantů se jim postavil na odpor

• ilegálně utekl do Sovětského svazu, byl zajat a za tento přechod odsouzen k třem letům nucených pracích

• dva a půl roku svého trestu si odpracoval v různých lágrech na západní Sibiři, pracoval především v lese

• v roce 1943 je mu nabídnuto přidat se k nově vznikající československé vojenské jednotce

• jako velitel děla se zúčastnil bojů o Kyjev, u Bílé Cerkve, u Žaškova, na Dukle, u Liptovského Mikuláše, ve Vrútkách a u Vsetína

• po skončení války se rozhodl nevrátit se na Podkarpatskou Rus, až do odchodu do penze pracoval v armádě

Mládí

„Narodil jsem se na Zakarpatské Ukrajině v obci Horinčevo, kterou po 15. březnu 1939 okupovali Maďaři. Jako středoškolští studenti jsme se nesmířili s okupací a spolu s ostatními, včetně vojáků, jsme se ve městě Chustu postavili na odpor. Tím se obsazení o několik dní opozdilo. Ty, kdo byli vypátráni, čekala návštěva četnictva. Byli i za mnou. Měl jsem tehdy dvě pistole, a tak jsem jim jednu dal, aby to vypadalo, že už nemám žádnou zbraň. Asi na čtrnáct dní mě zavřeli, ale nemohli mi nic dokázat. Potom nás navštívili znovu, ale protože otec sloužil v první světové válce v tzv. vengerské armádě [vypravěč má zřejmě na mysli uherské jednotky rakousko-uherské armády, pozn. red.] a uměl perfektně maďarsky, udělal na maďarské četnictvo dojem. Proto mě naoko přestali sledovat, ale přesto nás nepravidelně navštěvovali.“

Útěk do SSSR

„Vytvořili jsme skupinku asi pěti lidí, kteří byli vyslýcháni a různě sledováni policií, a rozhodli jsme se, že uprchneme do sověty obsazené části Polska. Shromáždili jsme zbraně, sehnali průvodce a v sobotu navečer jsme se vydali na pochod, hranici jsme překročili 1. srpna 1940 v pět hodin ráno. Zbraně jsme schovali v lese, abychom neměli potíže kvůli tomu, že jsme přišli ozbrojení. Jen jeden z nás si ponechal dýku, a i ta nakonec byla považována za zbraň. Šli jsme k vesnici, a na jejím okraji jsme slyšeli strážného na věži, jak volá na velitelství, že vesnicí postupuje pět neznámých osob. „Zajali“ nás a vyslýchali. Potom nás převezli do sběrného lágru a potom do vězení ve Stryji, kde jsem se ocitl na cele plné polských důstojníků. Po měsíci jsem putoval do města Starobilsk [ukrajinské město bývá v češtině též uváděno pod ruskou variantou jména Starobělsk, pozn. red.], kde mě 6. ledna 1941 odsoudili za nelegální přechod státních hranic SSSR na tři roky nucených prací.“

Gulag

„Putoval jsem na Ural, přímo do města Ural, a potom ještě dál do lágru. Naším úkolem bylo těžit dřevo. V té době tam bylo tolik sněhu, že jsme před kácením stromu museli nejdříve odházet 1,5 metru sněhu. Mrazy byly velké, kolem -40 °C. Pracovat jsme museli až do oněch -40°C. Pokud teplota klesla ještě níž, zůstali jsme v lágru. Ale i přesto mi na každé noze omrzl jeden prst.

V lágru lidé v důsledku špatných podmínek postupně odpadávali. Mezitím už vypukla válka s Německem, což nám nikdo oficiálně neoznámil, ale nám se tyto zvěsti potvrzovaly i tím, že se neustále zmenšovaly příděly potravin. Nakonec jsem zbyl v naší pracovní skupině už jen já. A tak jsem chodil na práci do lesa sám, samozřejmě v doprovodu vojáka. Celkem jsem v gulagu strávil dva a půl roku.“

Válka jako vysvobození

„Když nám, vězňům, oficiálně oznámili začátek války a zeptali se, zda chceme k formující se československé jednotce, nemuseli nikoho dvakrát přesvědčovat. Byl jsem zařazen k rotě protitankových kanónů. Asi po měsíci jsme dostali první děla – ráže 45 mm. Nejhorší bylo, že jsem v průběhu výcviku dostal malárii, kvůli které jsem byl i v nemocnici v Novochopersku, ale malárie se neustále obnovovala. Asi tři dny před odjezdem na frontu za mnou přišel velitel oddílu, a říká: ‚Kluku, ty na frontu nepojedeš.‘ A já mu na to povídám: ‚Zítra budu zdráv.‘A skutečně se to stalo. Ráno jsem vstal a čekal až do deseti hodin, kdy se malárie obvykle začala projevovat, a ono nic. Horečky byly pryč. Tak jsem šel na nádraží a ještě jsem byl zařazen do jednotky. Malárie byla pryč, a dostal jsem ji znova až o rok později, kdy jsem byl po zranění v nemocnici, to bylo na jaře 1944.“

Na frontě

„Na frontě jsem byl velitelem děla. Když jsme osvobozovali Kyjev, tak jsme se setkali s ruskými vojáky, kteří postupovali z jiného směru. A ta jejich radost, jakou projevovali, když nás spatřili, se nedá ani popsat. Doposud o nás jenom slyšeli. A najednou se přímo potkali s první zahraniční jednotkou, která se k nim připojila, aby bojovala za společný cíl.

Po bojích o Kyjev jsme se dostali do prostoru Buzovka, kde na naši baterii zaútočilo 16 tigrů [německý těžký tank Tiger, pozn. red. ]. Já jsem byl těžce raněn do stehna a do ruky, velitel baterie a mnoho dalších padlo. Odtud jsem šel do nemocnice, a to léčení se mi zdálo nesmírně dlouhé. Jen co se mi rány zacelily, tak mě doktor na můj nátlak propustil. Poslali mě do Buzuluku, ale to tam už žádná česká jednotka samozřejmě nebyla, a tak mě tamní funkcionáři poslali do Moskvy na Československou vojenskou misi. Nakonec mě vybavili novou československou uniformou a poslali k brigádě. Jenže den před odjezdem jsem dostal znova malárii. A tak jsem dostal zdravotní sestru jako doprovod, která mě doprovázela až na místo.“

Útok motorem

„Když jsem se vrátil k jednotce, stal jsem se průzkumníkem našeho dělostřelectva. Na Dukle jsme se zúčastnili bojů o známou kótu 534, kde byla téměř celá naše baterie zničena. Zbylo nám jen jedno dělo a já jsem se stal velitelem těchto zbytků a potom výkonným praporčíkem baterie.

Když velitel praporu, který útočil na kótu 534, svolal poradu, jak budeme pokračovat v útoku, ptal se, jak ho který druh zbraně podpoří. Já jsem mu říkal, že děla nelze umístit na okraj lesa, jelikož by byla protivníkem ihned zničena. Takže můžeme popadnout samopaly a kulomety a vyrazit jako pěší jednotka. Ptal se také tankisty, jak ho podpoří a kolik má tanků. A ten mu odpověděl: ‚Jeden.‘ – ‚A je bojeschopný?‘ – ‚To není, ale má v pořádku motor. Já ho tedy spustím a budu ho turovat, aby hodně hučel, ať to vypadá, že útočí celá tanková jednotka.‘ Potom jsem se vrátil k jednotce a asi za deset minut přišla spojka, že na velitelství byl proveden dělostřelecký přepad a tento velitel zahynul.“

Němci

„Němci byli výborní vojáci. Byli iniciativní a dobře bojovali. Ovšem dokud se nedostali do zajetí. Pak dostali obrovský strach. Úplně se třásli hrůzou, co s nimi bude. Ale u naší jednotky jsem nikdy nezažil situaci, že by se zajatec například odvedl stranou a potom zastřelil.“

Do SSSR ne!

„Na Zakarpatskou Ukrajinu už jsem se nechtěl vrátit. Po zkušenosti s gulagem jsem neměl chuť ocitnout se znova v SSSR. V důsledku toho jsem už po válce nespatřil své rodiče, kteří zemřeli zčásti i kvůli útrapám věznění za války. Do svého rodiště jsem se totiž dostal až rok po Stalinově smrti.“