Pavel Drábek

„Vedli jsme to společně s Jiřím Homolkou, který chodil na gympl o rok výš. Byli jsme na základní škole ve stejné třídě. A on byl vždycky ten chytřejší z nás, podotýkám. Taky dneska učí na průmyslovce, shodou okolností. Takže on byl vedoucí, já byl zástupce. A potom jak byl ve třeťáku, tak to předal mně. Tak jsem až do výšky ten oddíl vedl. Ale brali jsme to, že jsme ten oddíl vedli společně. A víceméně na jednání s výborem TJ Slovan chodil spíš Jiří, takže to bylo dobré, že jsem se mohl věnovat čistě tomu oddílu. A myslím si, že oba dva jsme byli tím Foglarem hodně... Hodně nás to myslím pozitivně poznamenalo. Pro mě byla meta, jak by se to mělo dělat, že jsem si otevřel tu foglarovku. Takže jsme hráli ty hry podle Foglara, Alvareze, trošku přizpůsobené našim podmínkám. Spíš takové klasické věci, které jsou asi v každém oddíle. Takže klasicky. Oddíl byl rozdělený na družiny, což je asi ta nejklíčovější věc. Že ta děcka prostě už od desíti roků, nebo spíš od dvanácti, už vedla menší kolektiv lidí. Což si myslím, že je skvělá průprava pro život. Protože i dneska, když se děcek... Když jsem měl kurz a něco jsme si tam povídali, tak říkám: 'No a kdo z vašich rodičů vede v práci třeba čtyři lidi? Nikdo. Vidíš. A tobě je třináct a ty už tady šéfuješ pěti lidem.' To je zkušenost k nezaplacení, si myslím. Takže ti kluci... Prostě klasické družiny. My jsme měli jenom dvě družiny, protože jsme nebyli velký oddíl. Kondoři a Jestřábi. A pak kromě těch družinovek byla vždycky v pátek ještě oddílová schůzka. Ta byla tradičně vždycky v pátek. Takže takové ty normální věci. Hry, něco se naučit, něco udělat. Domluvit na výpravu. A o víkendech byly jednodenní nebo dvoudenní výpravy. A tábor samozřejmě. Tábor jsme mívali jenom o prázdninách, vždycky začátkem prázdnin, první tři týdny prázdnin.“

„Tam jde o to, že my jsme byli schopní ty věci vnímat. Třeba co se týká symboliky, to bych nevnímal tak tragicky. Protože přece jenom, to byla jedna z věcí, ty rituály, symboly, tradice, co tvořilo to společenství. Že to je něco, co se úplně nesmí. Nebo nějakou chuť zakázaného ovoce to mělo. Takže v tom nebyl problém. Spíš bych viděl ty věci... To gró. Že nám tvrdli, jak ti lidé za to v kriminálech trpěli a podobně. Tak... Já v té době už jsem to asi věděl. Ale spousta lidí, kteří byli ještě mladší než já, ti se s tím setkávali třeba prvně. Že byly nějaké komunistické lágry, kde bylo spousta skautů, nějaké procesy v padesátých letech a tyhle věci. Měli jsme od toho Poledňáka tu brožurku, co kolovala ve škole. Skauting ve službách imperialismu nebo něco takového. To jsem vždycky někde viděl, Poledňák to napsal nebo kdo. Ale to byly takové řeči, kecy, ve kterých se člověk ještě nedokázal dobře orientovat. Ale znovu říkám... Ano, máte pravdu, spíš jsme byli hodně na tu praktičnost orientovaní. Měli jsme pocit, v kontextu toho, co nám oni říkají, že nám předkládají skauting takový prehistorický, takový skanzen. Že ten svět je dál. Já jsem se dostal k nějakým skautským časopisům z Holandska z osmdesátých let. To jsem si říkal, to je... Na jednu stranu ten Skauting poslední, který vycházel někdy v tom roce sedmdesát u nás... A ten holandský časopis o deset roků později... Byly to úplně jiné světy. Co se týče obrázků.“

„Ponížení, pocit prostě... Samozřejmě nějaké léčení si komplexů od těch lidí, kteří to prováděli. Já byl bílá vrána. Řekl jsem si, že šikanovat nikdy nebudu a nikdy jsem potom nešikanoval. To fungovalo tak, že první rok byl člověk malý voják, od roku už byl jako mazák. Předělem mezi tím bylo pasování. Takže přivázali člověka na kavalec, stáhli kalhoty, polili prdel Pitralonem a dvanáct ran opaskem. Bez přezky. Opaskem. Tekla z toho krev, modré to bylo a tak dále. Prostě... Jo a řemen do huby, aby člověk neřval. Aby to vydržel. Vydrželi to všichni samozřejmě. Možná kromě jednoho, jako že to prostě nedal. A pak už měl člověk nějaké výsady. Tedy mohl i šikanovat. Což už mi přišlo strašně... zvrácené. A šikana prostě klasická. Voják: 'Dones mi cigarety!' - 'Nekouřím.' - 'Nezájem.' A neuděláš... Vazbiči... Dostaneš ránu. Nebo rajóny. Když upadneš v nemilost, tak pořád čistíš hajzlíky ty. Kartáčkem na zuby, prostě hotovka. Nebo rukama tam budeš vybírat z mís prostě... Ale to jsou věci, které člověk velice rychle dokáže překonat. Ale štve ho to. Nebo prasečák. Každou sobotu budeš chodit do prasečáku uklízet. A to je nejhorší, protože to pak člověk přijde a smrdí. Musí všechno nechat venku, oprat. Ten smrad z prasat, to během dne nedostaneš z montérek. I vojenských. Takže věci tohoto typu. Sahara. Udělej mi vodu. Prostě šikana. Nebo odběr krve. To jsem tedy já nezažil, to zažili ti borci přede mnou. Ulička. Víko od ešusu. Dokud nenakape celé dno od krve. Nebo třeba raketa. My jsme byli tedy v prvním patře, tak do kovové vojenské skříňky se zavře a hodí se z toho patra dolů. Nebo z toho jednoho... To jde přežít. Věci tohoto typu. No funguje to, no.“