Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
My jsme chtěli, aby někdo řekl: Toto byly zločiny! Většinou se tak nestalo a je to škoda hlavně pro ty, kteří budou společnost kormidlovat v dalších letech
narozen 23. 10. 1927 v Kudlovicích
politický vězeň původem z Uherskohradišťska
vyšetřován a vězněn v Uherském Hradišti, před soudem vězněn v otřesných podmínkách na brněnském Cejlu
za šíření protikomunistických letáků odsouzen v Brně ke 2,5 letům těžkého žaláře
nejdříve prošel táborem na Borech u Plzně, poté byl přidělen k pracovnímu komandu do keramické továrny v Třemošné u Plzně
po propuštění byl na vojně u PTP, vyslovil svůj názor proti režimu, byl udán a vyslýchán pražskou StB, která zatkla také Drábkova otce
vlivem těžkých pracovních podmínek onemocněl tuberkulózou plic, propuštěn do civilu
angažoval se v Občanském fóru
předsedou Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti
zemřel 22. února 2020
Vladimír Drábek se narodil 23. 10. 1927 v Kudlovicích na Uherskohradišťsku jako prvorozený syn Marii a Františkovi Drábkovým. On a jeho mladší bratr se narodili do skromných poměrů, neboť rodiče měli malé hospodářství a otec pracoval příležitostně jako zedník. Po pětileté obecné škole nastoupil Vladimír Drábek na doporučení ředitele školy na gymnázium do Uherského Hradiště. V roce 1942 ovšem nacisté gymnázium zavřeli s dodatkem, že jeho studenti nesmějí studovat na žádné jiné škole v Protektorátu. Proti tehdejším předpisům mohl Vladimír Drábek alespoň složit zkoušku ze čtvrté měšťanky a jít se vyučit. Vybral si protektorátní dráhy, které tehdy přijímaly do učebního poměru mladé železničáře. Po květnových událostech roku 1945 se vrátil zpět na uherskohradišťské gymnázium, kde v roce 1947 maturoval. Kvůli skromným sociálním poměrům se rozhodl jít do práce a již v té době, kolem dvacátého roku svého života, si všímal různých politických souvislostí a zajímala jej sociální otázka. V té době se o všeobecnou přízeň hlasitě ucházeli komunisté a sílil jejich vliv. „Jenže komunistická představa o tom, jak toho sociálního ráje dosáhnout, byla nesrovnatelná s tím, jakého založení já jsem byl. S komunistickými programy, ve kterých se hovořilo o revoluci a násilí, jsem cítil nesouhlas. Byl jsem totiž vychovaný v duchu křesťanství a mimo jiné na mě velice zapůsobilo také rozvíjející se hnutí skautingu, kde se zdůrazňovaly ušlechtilé hodnoty.“
Po roce 1945, kdy se veřejný život dostával do správných kolejí, se konávala různá shromáždění, hlavně kolem blížících se voleb. Těchto shromáždění se Vladimír Drábek aktivně účastnil a dával najevo své názory, případně i kritické, což se mu zanedlouho stalo osudným. Dalším pádným argumentem, proč nesouhlasit s komunistickým režimem, byl po únoru 1948 zákaz členství Františka Drábka v obecním zastupitelstvu, do kterého byl po válce zvolen, a zničení skautského tábora výrostky hlásícími se k revoluci.
V této době se Vladimíru Drábkovi dostal do rukou leták, který se stal důvodem k jeho zatčení: „Od svého spolužáka a kamaráda jsem dostal do ruky leták, který popisoval okamžiky, kdy před prezidenta republiky doktora Beneše předstoupil tehdejší předseda vlády Klement Gottwald a požadoval podpis změn ve vládě. Nevhodní ministři měli odstoupit a nastoupit měli ti pravověrní. Nejenom že jsem si leták s chutí přečetl, ale nenapadlo mě nic jiného, než že si to nenechám pro sebe a rozšířím leták mezi pracující lid. Další vývoj událostí potvrzoval, že leták byl pravdivý. První podezření padlo na mě a 23. 9. 1948 si pro mě přišli. Výslechy byly dlouhé, byly tvrdé a vyčerpávající, protože jsem měl strach. Vyšetřovatelé se totiž pídili po jménu člověka, od kterého jsem leták dostal, a já jsem jej nechtěl prozradit. Byl jsem si vědom toho, že ten člověk je zdravotně postižený a výslechy a věznění by pravděpodobně nevydržel. Měnil jsem proto výpovědi a různě kličkoval, a tak se mně podařilo jméno přítele neprozradit.“
Přesvědčovací metody používané při výsleších byly tvrdé, mimo jiné spočívaly v „představování“ přístroje, který způsoboval elektrické šoky a jehož vývody byly vkládány do bot vyslýchaných. V praxi mučení elektrickým proudem na Vladimíru Drábkovi estébáci nevyzkoušeli. Po výsleších byl umístěn na celu uherskohradišťského vězení, kde pobyl tři měsíce. Zde se poprvé setkal s posláním vězeňských dozorců. Zažil ještě dobu, kdy ve věznici působili předúnoroví starší dozorci, mezi nimiž byli i rozumní lidé, kteří vězňům pobyt za mřížemi neztěžovali. „Jednomu z nich, jmenoval se Dostálek, jsem se kdysi svěřil, že jsem rekreačně běhával a závodil za školu, a tak on mi při vycházkách na nádvoří věznice dovolil běhat po prostranství, pokud si byl jistý, že situaci nesleduje některý z těch ‚skálopevně věřících‘ dozorců.“
Po skončení vyšetřování byly ve vězení povoleny občasné návštěvy. „První to byla samozřejmě moje starostlivá maminka. Bylo jí do pláče, jistě. A tak jsme si toho ani tak moc nenapovídali, ale předala mně balíček. Zajímavý byl obsah toho balíčku, který skrýval pár smetanových placek a růženec.“
Po zřízení státních soudů, které se zabývaly pouze souzením politických přestupků, mě přestěhovali do Brna na Cejl, kde byl nejbližší státní soud. Ve staré věznici na Cejlu se oproti podmínkám uherskohradišťské věznice žilo děsivě: „Hrozná špína, to bylo nepředstavitelné. I pro člověka, který žil na vesnici – čili s nějakou maličkostí si zas tak velké starosti nedělal, protože to byla součást venkovského života – toto bylo otřesné. Na cele byla ukrutná zima, poněvadž to byla stará budova s metrovými kamennými zdmi. Když bylo potřeba obsadit na společné cele palandy, vybral jsem si odhodlaně s ohledem ke starším lidem místo pod oknem. Ráno se mi stalo, že mně přikrývka přimrzla ke zdi.“
Smutný okamžik, na který je těžké zapomenout, zažil Vladimír Drábek na Vánoce roku 1948: „Byl Štědrý večer. Naše cela byla v prvním poschodí a naproti věznici byly činžovní domy. Dodnes a naprosto jasně vidím zářící vánoční stromečky… Bylo to zlé…“ Společnost vězňů na Cejlu byla různá: legionář z první světové války, zloděj, kasař, vrah. Bylo období, kdy slamníky nestačily na počet uvězněných, a tak Vladimír Drábek spával na jednom slamníku s mladým vrahem.
Před soudem Vladimíra Drábka navštívil obhájce, mladý člověk, který se na práva nedostal kádrovou prověrkou a kterému byl zjevně Drábkův případ trapný, a tak řekl, že udělá, co bude v jeho silách, ale nic nemůže slíbit. „4. ledna 1949 jsem stanul před státním soudem. Tušil jsem, že se domů hned tak nedostanu, a čekal jsem jen, na kolik let budu odsouzen. Až později jsem se dozvěděl, že státní bezpečnost, která nebyla nijak milosrdná, při posouzení mého provinění, které bylo z pohledu zákona zanedbatelné a jako přestoupení tiskového zákona se trestalo pokutou 50 korun, mně navrhovala jeden rok vězení. Ovšem kvůli posudku vesnického národního výboru se z navrhovaného jednoho roku vyklubalo dva a půl roku.“
Podle zákona číslo 50 z roku 1923 byl Vladimír Drábek odsouzen za přípravu úkladů o republiku s dodatkem spolčení se s nezjištěnými pachateli ke dvěma a půl letům těžkého žaláře zostřeného jednou čtvrtletně tvrdým ložem.
Na pobyt na Borech u Plzně vzpomíná Vladimír Drábek takto: „Přišlo další putování po vlastech vězeňských, a to do Plzně na Bory. Tam jsem byl poprvé označený tím, co se dává vězňům, a to je číslo. To samozřejmě dodneška nezapomenu, bylo to číslo 9 153. S tím jsem potom putoval po těch dalších inštancích. Oproti Brnu byly hygienické podmínky na Borech rozhodně lepší. Zato režim, který tam nastolil tehdejší šéf Šafarčík, byl skutečně dost tvrdý a každé sebemenší ohlédnutí doleva doprava proti zákazům bylo důvodem k postihu. Když jsem jednou odcházel z vycházky na vězeňském nádvoří, tehdy tam pochodovali vězňové s kovovými obručemi na nohou, které byly spojeny řetězem. Aby se ten řetěz nevláčel po zemi, tak byl pozvednutý uprostřed takovým provázkem, který si každý vězeň držel v ruce, aby na celu nepřinesl nějakou špínu. Zajímavé bylo počáteční chování vězňů. Ne že by vůči nám, státním vězňům, projevovali nějaké nepřátelství, ale byla patrná nějaká ta izolace. Brzy jsme se dozvěděli její důvod. Předtím, než jsme se my, státní vězni, dostali na Bory, šéfové věznice vtloukali ostatním vězňům do hlavy, že oni jsou oproti nám úplní andělové, protože my jsme ti největší zločinci, kteří chtěli zaprodat republiku, a všechny možné neřesti nám připisovali. Budiž připsáno k dobru těm zlodějíčkům, že během velice krátké doby pochopili, že i v tom jim režim lhal, a chovali se k nám tak, jako se uvěznění lidé chovají k uvězněným lidem.“
Jakákoliv práce byla zpestřením pobytu mezi čtyřmi stěnami a zamřížovaným oknem, a tak vězni navlékali zapínací špendlíky. Byly stanoveny normy, proto bylo nutné nad prací přemýšlet, aby bylo dosaženo co nejefektivnějšího výsledku. Malým osvěžením po předchozích zážitcích byla stavba skleníku na vězeňské zahradě, kde byl čerstvý vzduch a prostředí bez mříží.
Vladimír Drábek bydlel na větší cele, kde bylo možno mluvit s větším počtem vězňů, kteří byli neoficiálně rozděleni na normální a státní: „Tam jsem se potkal s takovým poznatkem. Mezi náma státníma byla řada mladých lidí, hlavně Pražáků, a ti se jednou vyslovili, že nám křesťanským vězňům závidí jednu věc, a tou je víra. My jsme totiž znali nějakou cenu mimo, zatímco oni to viděli jako nekončící neštěstí.“ Mezi vězni se často opakoval dojem, že to praskne: „Většina z nás nevěřila, že to vydrží navěky, a každý věřil, že tento režim s odpuštěním vezme čert. Každý náznak, kdejaký nalezený útržek novin, které byly na Borech přísně zakázané, byl důkazem toho, že režim se hroutí. Trvalo to ale ještě dlouho…“
O situaci tehdejší společnosti také vypovídá fakt, že za 910 dnů Drábkova pobytu ve vězení nikdy nezažil důsledky pojmu šikana i přesto, že zde byli lidé různých nátur, věku a vzdělání. Ve vězení bylo možné setkat se s různými lidmi: „Potkal jsem jednoho kasaře, jmenoval se Standa Štibic. Ten nám vyprávěl, že dokonce když byl svého času na Pankráci, přisluhoval tam pozdějšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému, který byl na Pankráci umístěný jako politický vězeň. Asi někde něco dost ostře pokritizoval nebo nevím, ale byl zatčený a nějaké utírání a ustýlání byla práce toho obyčejného vězně. Takže to je takové dokreslení… Ne, že bychom toužili, aby nám někdo uklízel tu pelest… Ale i ten samotný pojem politický vězeň byl tehdy a dnes podstatně rozdílný.“
Podle délky trestu se začala obsazovat komanda. Vězni s delšími tresty putovali na Jáchymovsko do uranových dolů, menší tresty do podniků kolem Plzně. Vladimír Drábek se dostal na komando do továrny na keramiku ve Třemošné u Plzně, kde dosud byli vězňové spolupracující s nacisty. Atmosféra mezi vězni a civilisty byla dobrá, nicméně pracovní podmínky těžké: „Zpočátku jsem byl přidělen na vykládku uhlí z vagonů. Práce se odbývala na volném prostranství a uhlí se vykládalo do šachty. To byla robota, protože norma byla vysoká, 200 metráků na osobu. Že to nebyla rekreace, potvrdí každý, kdo někdy něco takového dělal. Ať svítilo sluníčko nebo pršelo, pořád se muselo vykládat. Mokré ošacení nebylo možno na stísněné ubikaci usušit, a tak jsme se ráno oblékali opět do mokrého.“ Z vězení si bylo možné odnést i hezké vzpomínky: „Rád vzpomínám na ředitele továrny inženýra Fišera a jeho rodinu. Nikdy neodmítl podepsat přečerpaný limit pro nákup potravin pro vězně. Při styku s dobrými lidmi se dalo zapomenout na kdejaké utrpení, kdejakou potíž.“
Takto popisuje Vladimír Drábek plánovaný útěk z Třemošné: „Obsazení komanda v Třemošné bylo skutečně přerůzné. Byl tam voják wehrmachtu, vedle něho údajný spolupracovník s nacisty baron von Locke, nacistický úředník, student, pilot RAF, lékař, technik či kněz P. Půček z Nedašova, bezvadný člověk. Znamenali jsme všichni totéž, čili nic, a tak nás toto vědomí tak trochu stmelovalo dohromady. Jednou přišel jeden z našich pracovníků, že má někde mezi civilisty kontakt na možnost útěku. Pochopitelně jsme se toho chopili. Mělo to být jenom pro nás státní, byla nás tam menší skupinka osmi až deseti, kteří jsme se rozhodli, že bychom šli. Ten večer, kdy k tomu útěku mělo dojít, jsme všichni uléhali už oblečení, aby akce dlouho netrvala. Budiž teda přičteno k dobru těm ostatním, ať to byli opravdoví zločinci nebo jakoby zločinci, kteří nemohli nevědět, co se chystá – když skupina lidí uléhá v botách oblečená, připravená s kousíčkem chleba v kapse a odhodlaná odejít – nikdo se nesnížil k tomu, aby nás prozradil a dovedl nás do velkých potíží. Bohužel na poslední chvilku dostal strach řidič nákladního auta, které mělo přijet před fabriku, my jsme tam měli naskákat a už byla připravena cesta k hranicím. Ten řidič z toho dostal strach nebo byla jiná závada, nevím, prostě nepovedlo se to. Byli jsme zklamaní, ale nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se o tom dozvěděl někdo z velitelů stráže nebo dokonce na Borech. Rozhodně by nás za to nepochválili.“
Dne 23. března 1951 v době Velikonoc se Vladimír Drábek dočkal propuštění na svobodu: „Přišlo Velikonoční pondělí, a tak to už mě nikdo nemohl zastavit mezi chlapce, chodilo se šlahat děvčata, zpívalo se, a co bylo předtím, bylo dávno zapomenuté.“ Ihned se snažil najít v blízkosti bydliště zaměstnání a přihlásil se do továrny na výrobu stavebních strojů, kde se zaučoval na soustruhu. Šokem bylo rozhodnutí předsedy závodní organizace KSČ, který prohlásil: „Já přece s takovým darebákem nebudu na jednom pracovišti, já bych u sebe musel trvale nosit pistoli, abych se případně mohl chránit.“ Na úřadu ochrany práce dále rozkázal, že Drábek půjde pryč. Ten se kvůli tomuto incidentu záhy ocitl v závodě na výrobu a kompletaci mostních konstrukcí v Ostravě. Poněvadž za sebou neměl základní vojenskou službu, narukoval k útvaru PTP do Kladna. Při zdravotní prohlídce mu byla zjištěna snížená zraková ostrost na levém oku, proto byly zamítnuty doly a Vladimíra Drábka umístili do Prahy na stavbu důstojnických činžáků naproti střešovické nemocnici: „I zde se tvrdě pracovalo, základy pro činžáky se musely kopat do hloubky osmi až deseti metrů a ubytování ve starých dřevěných barácích s nepředstavitelným množstvím štěnic bylo dosti bědné.“
Mezi spolupracovníky na obsluze jeřábu byl udavač, kvůli němuž se Vladimír Drábek opět dostal do spárů StB: „Náhodou nebo řízením osudu jsem se dostal na obsluhu jeřábu, který dopravoval zdící materiál. Jenomže musel bych to nebýt já, aby se tam nenašla nějaká komplikace. Na jedné dovolence, nebylo jich z vojny moc, jsem se přece jenom dostal domů a tatínek, který hodně sledoval události a čekal, že to praskne, mi povídal o nějaké relaci v rozhlasu Svobodná Evropa. Hlásili, že v armádě v Praze jsou nějaké nepokoje a malinko to spěje k tomu, že tento systém opravdu vezme čert. Byl jsem samozřejmě rád, a když jsem se vrátil mezi své, nemohl jsem si odpustit nedat naději i těm ostatním, protože jsme tam byli tentokrát už všichni stejní, nepohodlní komunistickému systému, zatímco ve vězení byli také zlodějové a vrazi. Čili věřil jsem, že jsem tam skutečně jenom mezi svými. Bohužel to tak nebylo. Dostal jsem se k pražské vojenské policii. Když srovnávám vyšetřování na Státní bezpečnosti v Hradišti a vyšetřování na té pražské vojenské policii, co se týká snahy o zdeptání člověka, možná ti Pražáci byli vynalézavější a tvrdší. Prostě vymalovali přede mnou situaci, jak se asi vyvine. Protože jsem do takové citlivé oblasti, jako byla armáda, dostal zprávu, která morálce v armádě rozhodně nijak neprospívá, jsem za to odpovědný nejenom já, ale také ten, od koho jsem to pochytil. Tentokrát se mně nepodařilo zapřít, kde jsem k tomu přišel. Čili došlo k zatčení mé osoby a zatčení otce. V důsledku toho máti zůstala naprosto bez prostředků, protože byla nemocná.“
Komunisté si byli vědomi toho, že by Vladimír Drábek mohl být díky zkušenosti s vězením a PTP jejich věrohodným informátorem, který má téměř stoprocentní důvěru spoluobčanů, proto se jej snažili donutit ke spolupráci: „Podařilo se jim docílit pouze toho, že klesla moje fyzická podstata. Kvůli potížím s dýcháním jsem se ocitl ve vojenské nemocnici, kde nic nezjistili, ovšem následovalo vykašlávání krve a nález – tuberkulóza plic.“ Následovala opětovná hospitalizace v nemocnici, urychlené vyřízení propuštění z vojny a odchod do civilu. Poněvadž dříve neexistovaly na léčbu tuberkulózy účinné léky, jediným způsobem léčení byl pneumotorax, tedy nahánění vzduchu do příslušné části plic. Tříletá léčba byla naštěstí úspěšná, i když se kapacita plíce nikdy nevrátila do původního stavu, nicméně definitivně zmizela možnost další nákazy.
Po vyléčení se Vladimír Drábek vrátil do zaměstnání, kde vedl evidenci ve skladu nábytku. Za nějakou dobu jej a jeho nastávající ženu, také skautku, oddal P. Půček, kněz, se kterým se Vladimír Drábek seznámil v továrně v Třemošné. Manželům Drábkovým se narodily dvě děti, dcera a syn. Dceři nebylo kvůli otcově minulosti umožněno studovat na vysoké škole. V roce 1968 požádal Vladimír Drábek o rehabilitaci, nicméně než došlo k naplnění, přišli „osvoboditelé“, tudíž rehabilitace proběhla až v roce 1989. V této době se začal v místě bydliště angažovat v programu Občanského fóra. V roce 1990 byl v komunálních volbách zvolen starostou obce Kudlovice. Důvěra v něj vložená pro něj byla alespoň částečným zadostiučiněním za roky nesvobody. Coby milovník folkloru zpívá ve folklorním souboru, také v chrámovém sboru a věnuje se včelaření. V současné době zastává místo předsedy Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Aktivně se účastní besed s mladými lidmi na základních a středních školách a snaží se dětem a mladým lidem dávat náměty k přemýšlení.
„Já sám, a v osmdesáti letech má člověk právo hodnotit, si myslím, že jsem neprožil marný život. Ještě je tu jedna otázka. Jak hodnotit ty, kdo nám ten život ztrpčovali? Trvalo to dost dlouho, než jsem sám sebe přesvědčil, že je možné po našem, po křesťansku odpustit. Trvalo to dost dlouho, ale prostě je to takové a myslím, že je to správné. Nikdy jsme totiž, a to jsme se shodli mnohokrát, když byly anebo měly být nějaké procesy s lidmi, kteří jednoznačně páchali na našich lidech zločiny, my jsme tolik netoužili po tom, aby si zopakovali pobyt za těmi mřížemi, i když poměry, ve kterých jsme tam byli my a ve kterých by se ocitli oni, jsou nesrovnatelné. Po tom jsme netoužili. My jsme chtěli, aby někdo řekl: ,Tak toto byly zločiny.‘ Většinou se tak nestalo a je to škoda. Ne pro nás, ale pro ty, kteří budou tuto společnost kormidlovat v dalších letech.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Pavla Krystýnová)