Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dřív se žilo pomaleji, ale líp
narozena 8. dubna 1926
vyrůstala v Lázních Bělohrad
rodina měla hospodářství a otec byl povozníkem
vystudovala obchodní školu v Hořicích
za války byla nuceně nasazena v závodě Škoda v Hradci Králové
v letech 1938 a 1948 se účastnila všesokolských sletů
40 let pracovala jako účetní v Autodružstvu
zemřela 4. září 2021
„Byly jsme čtyři děvčata. Tatínek chtěl kluka, ale měl čtyři holky, tak mi říkal Jarko a Věrušce Tondo,“ vzpomíná na své dětství dnes čtyřiadevadesátiletá Jarmila Drábková, za svobodna Šťovíčková. Narodila se 8. dubna 1926, její tatínek měl povoznictví a maminka pracovala v továrně. „Zdálo se mi, že dřív se žilo líp. Nějak pomaleji, ale líp. Teď je všechno takové uspěchané a to není ono,“ říká v úvodu svého vyprávění.
Sestra Milada, říká Jarmila, byla nejhodnější, Zdena fešanda, obě dvě byly starší sestry. Mladší sestra Věra bohužel přišla o život, když si vyvářela prádlo. “Na chvilku si lehla, než se to vyvaří, a už se neprobudila. Voda jí přetekla, zhasila, byl to plyn a ten byl jedovatý. Už se neprobudila,” popisuje Jarmila.
Ačkoli se narodila do nelehké doby a dětství prožila za druhé světové války, říká, že její rodina hlad neměla. „Mnoho lidí za války vyměňovalo textil za jídlo, my ale ne. Maminka měla hospodářství, na kterém jsme ovšem museli dělat,“ vzpomíná dnes Jarmila, která s rodinou vyrůstala v Lázních Bělohrad.
„Je to krásné město, v ďolíku, roubené lesem. A narodil se tam Karel Václav Rais. Bylo to moc hezké,“ vzpomíná. A protože se, jak sama říká, výborně učila, mohla se za odměnu zúčastnit všesokolského sletu v roce 1938. Mimochodem - coby sokolka cvičila také na sletu v roce 1948. Ve škole měla nejraději hodiny českého jazyka, zejména sloh, učila se také náboženství nebo zpívala v kostele.
Ještě za války byla Jarmila v rámci takzvaného totálního nasazení určena na práci ve Škodovce. „Někteří šli do Reichu, já jsem měla to štěstí a dostala se padesát kilometrů od Bělohradu, a to do Škodovky do Hradce,“ vypráví.
V letech protektorátu jezdila do Hořic, kde studovala obchodní školu - mimochodem, později bylo z objektu sanatorium pro Němce. Díky svému vzdělání se Jarmila později čtyřicet let živila jako účetní v Autodružstvu. Jak sama říká, dělala tam prakticky všechno, od výplat, uzávěrek, inventur až po fakturaci. „To byly drobné podniky, které sebrali živnostníkům, jmenovalo se to Autodružstvo,” vysvětluje.
Poté se jí narodil první syn, který byl pokřtěný na Borise. To z toho důvodu, že si to přála babička, tchýně Jarmily, která byla Ruska. Jarmily manžel Nikolaj Drábek se spolu se svým bratrem narodil na Sibiři u Vladivostoku. „Měli tam slídové a zlaté doly, byli majetní, ale stejně museli odejít,“ popisuje Jarmila.
Tatínek jejího manžela byl totiž legionářem v Rusku, domů se vracel z Vladivostoku přes Japonsko. „Tatínek byl bohužel popravený, protože jako poštovní zaměstnanec zadržel dopisy, které šly na gestapo,“ vysvětluje Jarmila s tím, že ještě na poště v Hradci Králové mají dodnes pamětní desku s nápisem: „Padli, abyste žili.“ “Ani jsem ho nepoznala, popravili ho,” dodává Jarmila.
Od roku 1950 žila Jarmila v Praze, kde se jí narodil druhý syn. Když s komunistickým režimem přišlo znárodňování, rodiče odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Režim jim proto majetek zabavil. „Museli jsme sice pracovat, ale hlad jsme neměli. Rodiče ani nemuseli nic vyměňovat, všechno jsme měli. Jenže pak jim sebrali pole a tatínkovi koně, měl dva,“ vzpomíná Jarmila. Jednoho koně ale nakonec tatínek přece jen dostal zpátky - neposlechl totiž nikoho jiného než právě jeho, a tak mu ho předseda JZD přišel vrátit. “Poslechl jenom mého tatínka.”
Její tatínek, který se živil povoznictvím, například pomáhal před válkou při stěhování lidí ze Sudet do vnitrozemí. „Když zabrali Sudety, tak Češi museli odtamtud pryč. To už si nikdo nepamatuje. Každý vidí jen to, že jsme vyhnali Němce. Ale už nikdo neřekne, že to byl následek toho,“ vzpomíná Jarmila. “A pak to stejně zabrali všechno,“ dodává ještě. Nicméně v roce 1951 její otec o povoznickou živnost přišel. „Mrzelo je to, ale že by si někdo dovolil něco říct, to ne,“ říká Jarmila.
“Za bolševiků to bylo horší jak za Hitlera. To jste se křivě podívala na někoho, kdo měl moc, a už jste šla,” říká Jarmila a zdůrazňuje, že podle jejího názoru byla situace horší než za nacistického Německa a někteří Češi horší než Němci. “V každé rodině byl někdo poškozený,” říká.
Zhruba kolem roku 1976 či 1977 koupila Jarmila v Lužických horách mlýn. Později ho věnovala své vnučce. A jakým mottem se ve svém životě řídí? „Když člověk nikomu neublíží vědomě, tak se mu to vrátí. Někdy to trvá dlouho, boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě. Co dobrého člověk udělá, to se mu vždycky vrátí,“ uzavírá Jarmila.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)