Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., DrSc. Jiří Drahoš (* 1949)

• narodil se 20. února 1949 v Jablunkově

• dědeček Josef Drahoš byl v letech 1955–1957 z politických důvodů vězněn v Ilavě

• Jiří maturoval v roce 1967 v Jablunkově

• v letech 1967–1972 vystudoval VŠCHT v Praze, obor fyzikální chemie

• na podzim 1968 se účastnil protestů a studentské okupační stávky

• v roce 1969 se účastnil pohřbu Jana Palacha

• v září 1973 nastoupil do Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd (ČSAV) v Suchdole

• pracoval ve skupině profesora Eduarda Hály, v jehož oddělení panoval liberální duch

• roku 1977 obhájil disertační práci a obdržel titul kandidát věd (CSc.)

• od roku 1978 působil jako vědecký pracovník v oddělení chemických reaktorů

• v roce 1979 ho oslovila StB ke spolupráci, ale odmítl

• v letech 1985–1986 strávil zhruba rok na studijním pobytu na univerzitě v Hannoveru

• v lednu 1989 se účastnil demonstrací v rámci tzv. Palachova týdne

• během sametové revoluce zvolen předsedou odborů na pracovišti

• v letech 1995–2003 ředitelem Ústavu teoretických základů chemické techniky

• v roce 1999 obhájil doktorát věd (DrSc.)

• v roce 2003 byl jmenován profesorem pro obor chemické inženýrství

• v letech 2009-2017 předsedou Akademie věd České republiky

• v lednu roku 2018 kandidoval ve volbách na prezidenta České republiky

• v říjnu 2018 byl zvolen senátorem za obvod č. 20 – Praha 4

Z Proseče do Jablunkova

Prof. Jiří Drahoš se narodil 20. února 1949 v Jablunkově do rodiny učitele Jiřího Drahoše. Ten pocházel z Proseče u Skutče a do odlehlého slezského pohraničí odešel po válce v roce 1945. Otec za války studoval učitelský ústav v Litomyšli a také pomáhal partyzánskému odboji. „Na památku“ mu zbyly znetvořené nehty z výslechů na gestapu, když byla v roce 1944 skupina prozrazena a otec se stal pro gestapo podezřelým.

Po válce v roce 1945 vstoupil do KSČ, poměrně rychle ale vystřízlivěl. Vystudoval učitelskou aprobaci biologie – chemie a zamířil učit do Jablunkova. Zde se pak také oženil s místní rodačkou, zdravotní sestrou Annou Klusovou. „Pocházela ze zemědělské rodiny. Jejího tatínka Jana Kluse už si nepamatuji, ale traduje se, že to byl světoběžník. Za první republiky odjel do USA pracovat do dolů a na pole, aby vydělal peníze, poté se vrátil do Jablunkova a pak se zase sebral a odjel do Kanady. O hospodářství se tedy starala převážně babička,“ vypráví Jiří.

 

Dědovo uvěznění před námi rodiče tajili

Jiří Drahoš se narodil rok po komunistickém puči, který se odehrál v únoru 1948. Dětská léta prožil v tvrdých padesátých letech, která nejvíce poznamenala jeho prarodiče z otcovy strany. Dědeček Josef Drahoš z Proseče celý život vyráběl dýmky a špičky ze slonové kosti a udržoval prosečskou dýmkařskou tradici. To se radikálně změnilo právě po únoru 1948, kdy komunisté převzali moc a zahájili hon na živnostníky. Děd Josef začal mít problémy s komunisty, kteří ho nutili vstoupit do družstva. Odmítal. Dýmky ho už nemohly uživit a zůstaly mu už spíše jen koníčkem. Navíc si odseděl dva roky ve vězení. „V Proseči byli za války lidé, kteří kolaborovali s fašisty. Jeden z nich se stal po válce četníkem a neměl dědu v oblibě. Podstrčili mu nelegální zbraň a na základě toho ho i s mou babičkou zatkli,“ vypráví Jiří.

Dědečka Josefa Drahoše odsoudili k trestu odnětí svobody, který si odseděl v Ilavě v letech 1955 -1957. Babička do vězení nešla, výkon trestu jí byl odložen, ale možnost kriminálu nad ní visela stále jako damoklův meč. Rodiče před dětmi dědečkovo uvěznění tajili. „Někdy v roce 1956 jsme jeli naším spartakem na Slovensko na výlet do nějakého města, rodiče nám řekli, abychom na ně počkali u auta, kde si nějací kluci čutali s míčem, tak jsme se k nim přidali a po dvou hodinách, když se rodiče vrátili, jeli jsme přes koupaliště v Rajeckých Teplicích domů. Tehdy jsme ani nevěděli, že jsme byli v Ilavě, ani proč tam jsme. Rodiče nás nechtěli zatěžovat tím, že je děda ve vězení,“ vypráví Jiří.

Dědeček nechtěl o svém věznění mluvit ani o mnoho let později a jediné, co se od něj Jiří dověděl, bylo, že seděl na cele s továrníkem Antonínem Petrofem, výrobcem hudebních nástrojů, a že si rozuměli, i díky tomu, že děda byl soustružníkem dřeva.

 

Strýc Janek se kolektivizaci ubránil

Z matčiny strany měl být politickým převratem postižen matčin bratr, Jiřího strýc Jan, zvaný ujco Janek, který zdědil statek. Byl truhlářem a zároveň se staral o hospodářství. Měl čtyři dcery, ale chyběla mužská síla. Jiří s bratrem Josefem tedy museli pomáhat ve strýcově hospodářství. „Dneska jsem rád, že jsem tu práci poznal. Mlátit na trnové mlátičce, svážet seno, házet ho na patro ve stodole, fukarem vyfoukávat obilí. Z dnešního pohledu to je dobrodružství, ale tehdy se nám mnohdy nechtělo. Většinou jsme narukovali ke strýcovi svážet obilí, když hrozil déšť, zatímco ostatní kluci se šli koupat,“ vzpomíná Jiří.

Po roce 1948 na strýce Janka úřady vyvíjely nátlak, aby vstoupil do družstva, přestože hospodářství bylo relativně malé. „Paradoxní bylo, že můj táta jako učitel měl působit jako agitátor, od něhož se čekalo, že bude přemlouvat Janka ke vstupu do družstva. Janek to odmítl a otec na něj zřejmě netlačil tak, jak by měl. Janek tedy hospodářství udržel, jen ho časem trochu zredukoval,“ říká Jiří.

 

Prázdniny v Proseči

Jiří jako kluk trávil prázdniny u prarodičů v Proseči a vzpomínky na tyto časy s partou místních dětí v lesích, u vody a ve skalách patří k těm nejkrásnějším. Krajinu kolem Proseče ve svých knihách líčila rodačka Teréza Nováková, autorka, kterou měl Jiří v oblibě. Jeho babička vzpomínala na její přednášky a kurzy pro ženy, které si u ní doplňovaly vzdělání. V dědečkově dílně Jiří spolu s bratrem také přičichli ke dřevu, když se ho pokoušeli obrábět na dědově šlapacím soustruhu.

Ačkoli Jablunkov, kde Drahošovi žili, se nacházel poblíž polských hranic, vycestovat tam nebylo jednoduché. Jiří se tam dostal jako desetiletý, když tam rodina vyjela k moři. „Z Polska jsem byl zklamán. Bylo hospodářsky na mnohem nižší úrovni než Čechy,“ vzpomíná Jiří.

 

Obyčejný kluk, co rád četl a bavily ho pokusy

Jiří chodil do základní devítileté školy, ale s otcem se tam nesetkal, protože ten byl ředitelem zvláštní školy. Maminka pracovala jako zdravotní sestra v jeslích. Jak Jiří říká, byl obyčejný kluk, co domů nosil poměrně hodně poznámek. „Tehdy bylo udílení poznámek mezi učitelkami móda. Stejně jako poznámek jsem ale nosil i jedniček. Učení mi šlo a nemusel jsem se moc šprtat,“ vypráví. Byl také vášnivým čtenářem. Četl hodně a rychle. Měl rád Mayovky a Verneovky, které nebyly moc k sehnání, ale i ruskou literaturu. V Lidové škole umění se učil na klavír, ale nakonec školu absolvoval hrou na trubku. Hudební talent zdědil asi po mamince, která byla výborná zpěvačka lidových písniček z Jablunkovska.

Vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu (dnes gymnázium) v Jablunkově, maturoval v roce 1967. Měl rád ruštinu, literaturu, češtinu, ale i chemii. Prý bylo lepší živit se chemií a jazyky mít jako koníčka, než naopak. Nakonec si chemii zvolil jako vysokoškolský obor a nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze. Fyzikální chemie byl elitní obor a Jiří si ho vybral, protože byl těžký a prestižní.

 

Ti, co stáli na tribuně, už pro nás nebyli papaláši

Pražské jaro 1968 prožíval v Praze jako student prvního ročníku vysoké školy. „Bylo to pro mě velice emotivní. Padl Novotný, objevil se Dubček, dodnes si pamatuji na úžasný První máj v Praze v roce 1968 v ulici Na příkopech, kde byla tribuna. Ti, co na ní stáli, už nebyli bráni jako typičtí papaláši, i když tam byli komunisti. Ale tenkrát pro nás byli šancí na změnu. Ta atmosféra ve společnosti byla krásná. Vycházely časopisy jako je Reportér, dalo se sem přivézt Tigridovo Svědectví, aniž byste byl postižen. Byly velké naděje, že socialismus s lidskou tváří má šanci. Jak se nakonec ukázalo, tak ne,“ vzpomíná Jiří.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil, když byl právě u rodičů v Jablunkově. „Strýc Janek byl takový skeptik a mluvil o jednání v Čierne pri Čope se Sověty, kde bylo vidět, že oni tlačí na Dubčeka a na ty naše politiky. Neměli jsme z toho dobrý pocit. Pak se říkalo, že se stahují sovětská vojska, ale my jsme tomu nevěřili. Říkali jsme si, že je to nějaký kec. O to větší šok bylo ráno 21. srpna. Ještě jsme byli v posteli a přiběhla maminka z jeslí a říkala, abychom si pustili rádio. Z něj jsme se dověděli, že k nám vtrhla okupační vojska, tedy takzvaná spřátelená vojska, aby nás takzvaně zachránila. Takže jsme ještě týž den s kamarády vyrazili v Jablunkově do ulic, přehazovali jsme směrovky, otáčeli cedule, psali jsme ‚Ivani, iditě domoj‘,“ vypráví Jiří. Do Prahy se dostal až někdy v září, když šel k zápisu do druhého ročníku.

 

Kam jednou Rus vstoupí, odtud neodejde

Zpočátku nevěřil, že okupační vojska v Československu zůstanou. „Strýc Janek ale tenkrát říkal: ‚Podívej se, kam jednou Rus vstoupí, odtud neodejde.‘ Já na něj koukal a říkal jsem: ‚Prosím tě, co ty víš... Ale měl zkušenosti z druhé světové války. Všichni jsme si mysleli, ve škole, na koleji, že nás v tom Američani nenechají. Pořád jsme doufali, že se něco musí stát, takže se stávkovalo, obsadili jsme VŠCHT a spali jsme tam. Chodili tam za námi různí umělci. Hutka, Marta Kubišová a další a zpříjemňovali studentům okupační stávku. Ale nakonec to stejně k ničemu nevedlo, bohužel,“ vzpomíná Jiří na studentské protesty na podzim roku 1968. V lednu roku následujícího se na Václavském náměstí na protest proti sovětskému vměšování do politiky Československa a utužování totalitního režimu upálil student Jan Palach. Jeho čin šokoval celou zemi i západní svět.

„Proč to udělal, to se spíš jen tak šuškalo. Byli samozřejmě lidé, kteří kroutili hlavami a říkali, proboha, co ho to napadlo. Ale pořád jsme doufali, že se z toho dostane. Do toho se objevovaly názory bigotních komunistů. Jeden dokonce tvrdil, že to byla věc inscenovaná západními kapitalisty, kteří prý řekli Palachovi, že mu dají takzvaný bezbolestný oheň. Že to na sobě jen zapálí a nebude ho to ani bolet. Nám jako chemikům to přišlo úplně zvrácené, ale jen to ilustruje, s jakými nesmysly ti bolševici tenkrát vylejzali,“ líčí Jiří. Ten se účastnil také pohřbu Jana Palacha, který byl zároveň velkou a smutnou manifestací. „Šli jsme z Václaváku na filozofickou fakultu. Demonstrace byla velká. V těch reformnějších komunistech to tenkrát zažehlo myšlenku, že by se přece jen mohlo něco povést, ale tak jak ta pochodeň vzplanula, tak to ve společnosti začalo zase rychle odeznívat. Bylo to hrozné, ale bylo to tak,“ říká Jiří.

 

Politicky naivní soudružka

V roce 1970 byl ve třetím ročníku, když se na VŠCHT formovala skupina aktivních mladých komunistů, kteří chtěli založit Leninský svaz mladých. „Uspořádali takové teatrální shromáždění. Mladí soudruzi tam nadšeně hřímali, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Odkráčeli jsme se spolužákem středem, ale pokud vím, ten Svaz opravdu vznikl.“

Během studia se Jiří na škole setkal s Ing. Zdenou Adamcovou, manželkou budoucího předsedy vlády Ladislava Adamce. Poznal se s ní zhruba v roce 1968 nebo 1969, když k ní nastoupil jako pomocná vědecká síla, a ve čtvrtém ročníku u ní pokračoval s diplomovou prací. Znali se tedy několik let. „Byla to v zásadě velmi hodná dáma, z mého pohledu ale politicky naivní soudružka – členka KSČ. Určitě to nebyla žádná kariéristka. Vycházel jsem s ní velmi dobře a několikrát jsme debatovali o politice. I když jsem si nebral servítky, nikdy toho nezneužila. Říkala, že lidi jako já by měli vstoupit do strany, protože jen tak se dá něco změnit. Já jsem na to měl skeptický názor, který jsem jí vyložil a ona mě nepřesvědčovala, ani mě za to nikdy nepotopila. Oddělovala politiku od vědecké práce a štvali ji studenti, kteří kvůli Leninskému svazu nechodili na přednášky a kroužky a šéf katedry po ní vyžadoval, aby jim dala zápočty za nic,“ vzpomíná Jiří.

 

Ztratit ostražitost bylo zrádné

V pátém ročníku, v roce 1972, v době, kdy psal diplomovou práci, se na plese seznámil se svou budoucí manželkou Evou Choděrovou, rodačkou z Vysočiny. Pracovala tehdy v knihovně Geologického ústavu ČSAV. V září 1973 nastoupil do Ústavu teoretických základů chemické techniky Československé akademie věd (ČSAV) v Suchdole, do tehdejší skupiny fyzikální chemie vedené profesorem Eduardem Hálou. Ten byl nestraníkem, a proto musel odejít ze školy na akademii věd, kam odešlo mnoho nepohodlných. Nemohli tam svými názory kontaminovat studenty.

„V Hálově oddělení panoval liberální duch a my jsme si před sebou nebrali servítky. Na komunisty se nadávalo zcela běžně. Ne že bychom to vykřikovali někde na chodbě, ale mezi sebou jsme mluvili zcela otevřeně. Člověk měl pocit, že je tam ve velmi specifickém prostředí. Byli jsme tam v určité bublině,“ vypráví Jiří.

Ztratit ostražitost ale bylo zrádné, jak dosvědčuje případ Jiřího kolegy Karla Hlavatého. „Byl to výborný kvantový chemik a povahově skvělý člověk. Taky si servítky nebral. Když jednou ústavní odbory pořádaly takzvaný odborářský parník, kdy se jelo lodí do Modřan, tam se zakotvilo a udělal se táborák, opekly se buřty a jelo se zpátky, byli tam všichni z oddělení. Karel byl už trochu ovíněn a zapomněl, že není jen mezi svými. Dostal se tam do debaty s nějakým mladým soudruhem, a aby ho usadil, tak na něj zařval: ‚Tak vstup tady do toho ohně a dokaž nespalitelnost komunistických idejí.‘ Všichni jsme se tomu zasmáli, i ten dotyčný mladý soudruh, který to nebral vážně. Pak jsme jeli parníkem zpátky. Po několika dnech se v akademii objevila Státní bezpečnost a Karel Hlavatý začal být vyšetřován, co tam vlastně řekl. Zjistili jsme, že ho udal ne ten mladý soudruh, ale někdo jiný, kdo to slyšel. V kanceláři se začali rojit estébáci. My jsme museli sepsat nějakou výpověď. Já to odbyl s tím, že jsem se tam věnoval své budoucí manželce a hluk debaty, kterou jsem nesledoval, rozhodně nepřevýšil praskání ohně. Víceméně všichni jsme napsali, že jsme nic neslyšeli. Nevím, co reportovali další, ale výsledkem bylo, že Karla Hlavatého z ústavu vyhodili,“ vzpomíná Jiří.

 

StB: Jste mladý nadějný vědec a určitě jednou vycestujete

Jiří v roce 1977 obhájil disertační práci „Rovnováha kapalina-pára za vyšších tlaků. Generalizovaná metoda výpočtu” a obdržel titul kandidát věd (CSc.) V témže roce mu byla udělena cena ČSAV. Od roku 1978 působil v tomto ústavu jako vědecký pracovník v oddělení chemických reaktorů ve skupině pro oblast modelování a řízení chemicko-inženýrských procesů.

V roce 1979 ho zcela nečekaně oslovila StB ke spolupráci. Tehdy bydlel s manželkou, která byla v jiném stavu, na Jižním Městě, když dostal na první pohled nevinné předvolání z oddělení VB kvůli řidičskému průkazu. „Vzal jsem si tedy řidičák a šel do takového patrového baráku, kde sídlila Veřejná bezpečnost. Stál tam takový tlustý esenbák a já mu dával to předvolání. Divil se, že prý jsem tam špatně, když jdu jen kvůli řidičáku. Pak se zeshora z prvního patra ozval hlas takového mladého elastického pána v civilu. Říkal tomu tlustému, že jdu za ním. Tak jsem vylezl do prvního patra, ten pán, asi mého věku, mi začal vykládat něco o tom, že jsem mladý nadějný vědec a určitě jednou vycestuji, ale už teď se zúčastňuji konferencí, kde jsou také zahraniční vědci a že by je zajímalo, jaký oni mají pohled na tuto zemi – jen proto, abychom měli co vylepšovat. Tak jsem zastříhal ušima, protože už jsem nebyl tak naivní a říkal jsem si: ‚Ajaj, je to tady.‘ Z četby nakladatelství Index a Toronto 68 a z knihy Mráz přichází z Kremlu a podobné literatury jsem věděl, s kým mám tu čest. Ten pán se mi nějak moc nepředstavoval. Tak jsem mu vysvětlil, že to není zrovna to, na co bych se cítil. Prostě jsem se z toho vyzul,“ vypráví Jiří, který měl v té době přístup k samizdatové literatuře například přes lidi z pěveckého sboru Canticorum iubilo, v němž zpíval.

 

Manželka s dětmi musela zůstat doma

V letech 1985 –1986 skutečně vycestoval, a to na studijní pobyt na univerzitě v Hannoveru ve Spolkové republice Německo, na který získal stipendium od prestižní Humboldtovy nadace.

O stipendium se pokusil ucházet v roce 1984, tedy v době počínajícího mírného politického uvolňování. Poslal do Německa své odborné práce a dostal vyrozumění, že stipendium dostane. Nebyl ale ve straně, před lety odmítl spolupráci s StB a nebylo tedy snadné dostat povolení vycestovat na Západ. „Po různých peripetiích, aniž bych se musel někomu zavazovat, jsem povolení dostal. Jediné, co jsem musel splnit, bylo nechat tady manželku s dětmi. Pokud bych trval na tom, že chci, aby jeli se mnou, nikam by mě nepustili,“ říká Jiří.

Na univerzitu v Hannoveru odjel v květnu 1985 a strávil tam zhruba rok. Stáž byla pro něj důležitá nejen z pohledu odborného, ale také kvůli kontaktům, které později bohatě zúročil. Například se tam seznámil s brazilským doktorandem, díky čemuž později odjel na půlroční pobyt na univerzitě v Sao Paulu, kde přednášel jako hostující profesor.

 

Palachův týden měl pro mě speciální význam

V listopadu 1989 patřil mezi ty, kteří velkou změnu očekávali. Poslouchal Hlas Ameriky, chodil demonstrovat do centra Prahy v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne. „Už tehdy to vypadalo, že se to hýbe, i když nebylo jasné, kdy se to zlomí. Palachův týden byl ale důležitý. Vzpomínal jsem na jeho pohřeb, kterého jsem se zúčastnil a měl pro mě speciální význam,“ vzpomíná Jiří.

17. listopad pak zažil se sborem Canticorum iubilo na festivalu v Jihlavě. Na pracovišti o pár dnů později založili Občanské fórum. Protiváhou k tehdejšímu komunistickému vedení byly odbory, do jejichž čela zaměstnanci nově zvolili jako předsedu Jiřího Drahoše, aby na schůzích vedení prezentoval revoluční názory Občanského fóra.

„Sedmnáctý listopad nám otevřel svět. Najednou jsme se cítili být součástí Evropy a civilizovaného světa. I když každý jsme měli asi trochu jiné očekávání. Vzpomínám, že jsem pod koněm podepisoval petici za zákaz KSČ. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budou mít komunisti za deset, patnáct let 14,15,16 procent při volbách, tak bych na něj koukal jako na blázna. Někteří jsme si mysleli, že doženeme a snad i předeženeme Švýcarsko, ale bylo to naivní. Stejně jako bylo naivní předpokládat, že se lidská a společenská mentalita změní rychle. Setrvačnost lidského myšlení a nostalgické vzpomínání na minulé časy, kdy mozek zapomene, co vlastně bylo špatně, a pamatuje si jen to dobré, to vidím kolem sebe. Byli jsme asi trochu naivní, ale všechno chce svůj čas,“ říká Jiří.

 

Po revoluci

V roce 1992 se Jiří Drahoš stal zástupcem ředitele Ústavu teoretických základů chemické techniky a byl jím do roku 1994. V letech 1995 – 2003 v ústavu působil jako ředitel. Poté byl do srpna 2005 náměstkem ředitele ústavu pro výzkum. V roce 1994 obdržel docenturu pro obor chemické inženýrství na VŠCHT a v roce 1999 obhájil doktorát věd (DrSc.). V roce 2003 byl jmenován profesorem pro obor chemické inženýrství.

 

Kandidát na prezidenta

V roce 2017 Jiří Drahoš kandidoval na prezidenta jako nezávislý kandidát. Podle volebních modelů měl před prvním kolem prezidentské volby po Miloši Zemanovi největší šanci se stát příštím prezidentem republiky. Dostal se do druhého kola. Mezi jeho hlavní vize patřila aktivní role České republiky v rámci Evropské unie, její ukotvení na Západě, odpovědný přístup ke krajině a životnímu prostředí a podpora vzdělání, vynalézavosti a tvořivosti jako jediného „obnovitelného zdroje“ českého bohatství.

Kampaň pro něj i jeho manželku byla neocenitelná životní zkušenost. „Byli jsme na řadě míst, uskutečnili stovky debat s lidmi, poznali jsme Českou republiku tak, jako bychom ji turisticky nikdy nepoznali. Má to ale i stinné stránky a to jsou výmysly a lži, které se na člověka začnou nalepovat, zejména na sociálních sítích. S tím se ale člověk musí smířit a obrnit se vůči tomu,“ říká Jiří.

 

Poselství: Demokracie a svoboda není automatická

„V současné době je důležité nezapomenout, že demokracie není automatická. Že to, co jsme si vydobyli, co k nám přišlo po roce 1989, svoboda, demokracie, právo, stát, který je schopen se postarat o sociálně slabší a tak dále, že to všechno jsou věci, které nepadají z nebe a zvláště svoboda a demokracie jsou hodnoty, za které stojí za to se prát. Stojí za to třeba i obětovat svou kariéru nebo naopak vystavit svou osobu společenskému tlaku, kandidovat někam, jít do politiky. Politika není zdaleka jen špína a svinstvo, jak se říká a já znám spoustu politiků, kteří jsou velmi ctihodní a solidní lidé. Takže nezapomínejme na to, že o naši budoucnost se musíme starat sami,“ uzavírá své vyprávění Jiří.