Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Drajsajtl (* 1950)

• narozen 12. března 1950 v Grygově

• otci roku 1948 znárodněn obchod

• v roce 1969 maturita na elektroprůmyslovce v Olomouci

• celý život pracoval v oboru elektro, nejprve v Olmě, později na stavbách

• v roce 1968 sňatek s Jiřinou Machovou, mají dvě děti, Tomáše a Renatu

• v letech 1969–1971 vojna u radistů v Opavě a Olšanech u Benešova

• v roce 1977 pokus založit s Tomášem Hradílkem pobočku SPUSA v Tršicích

• v roce 1981 se podruhé oženil

• v roce 1988 zadržen za distribuci letáků s pozvánkou na manifestaci k 28. říjnu v Praze

• v roce 1989 spoluzaložil OF v Tršicích

• po revoluci začal podnikat

• v roce 2023 žil v Tršicích

Psal se rok 1988, když u rodinného domu v Tršicích někdo zazvonil. Jak se ukázalo, šlo o příslušníky Státní bezpečnosti (StB), kteří přijeli udělat rodině Drajsajtlových domovní prohlídku. Vladislava Drajsajtla někdo udal za distribuci plakátů zvoucích na demonstraci k výročí vzniku republiky 28. října 1988 v Praze. Plakáty získal od Tomáše Hradílka, disidenta, s nímž se také pokusil v Tršicích založit pobočku Společnosti přátel USA (SPUSA). Při prohlídce našli příslušníci znehodnocenou munici a ostré náboje, které nevlastní synové tajně měnili se sovětskými vojáky a schovávali v dětském pokojíčku. Vladislav Drajsajtl byl na místě zadržen a převezen do cely předběžného zadržení ve vazební věznici v Olomouci.

Rodiče se potkali v krytu při náletech

Vladislav Drajsajtl se narodil 12. března 1950 v obci Grygov jako mladší ze dvou dětí. Otec Vladislav Drajsajtl pocházel z Nelešovic, matka Jarmila Drajsajtlová ze Starého Města u Uherského Hradiště. Za války se jako nuceně nasazení seznámili v krytu v Napajedlech při náletech. Brali se v roce 1946. Po svatbě žili u rodičů otce v Nelešovicích. Prarodiče měli malé hospodářství, domácí zvířata, obhospodařovali asi hektar pole. Otec, vyučený obchodní příručí, se roku 1947 rozhodl, že založí vlastní živnost. V prosinci 1947 převzal v Grygově obchod po muži, který o pár týdnů později emigroval. Obchod byl otci znárodněn hned v roce 1948. Celý život pak pracoval v dělnických profesích.

Roku 1950 přišel za dramatických okolností na svět Vladislav. Matka během domácího porodu utrpěla mozkovou mrtvičku, musela se znovu učit chodit i mluvit. Zůstala pak několik let v domácnosti. V roce 1954 se rodina znovu přestěhovala k rodičům otce do Nelešovic, kde Vladislav začal roku 1956 chodit do první třídy. Matka nastoupila jako dělnice do mrazíren.

Dědeček nám jako klukům vyprávěl o válce

Dětství u prarodičů prožíval Vladislav jako každý vesnický kluk. Kromě zábavy se museli s bratrem podílet i na práci kolem hospodářství. Dědeček Bohuslav Drajsajtl bojoval za první světové války na Ukrajině a v Itálii, patřil k Hanáckému pluku. Během války byl několikrát raněn. Vladislav s bratrem s očima navrch hlavy poslouchali jeho dobrodružné vyprávění, často přerušované babičkou, která se domnívala, že to není nic pro dětské uši. „Vyprávěl zážitky, byli tři bratři a všichni narukovali. V Itálii se všichni tři potkali na jednom místě. Než šel na frontu, s babičkou se vzali, už měli dítě. Byli spolu celý život,“ vzpomíná Vladislav Drajsajtl. Z dědečka se stal po válce komunista z přesvědčení, které mu vydrželo celý život. Zemřel v únoru 1968, invaze vojsk Varšavské smlouvy se nedožil. V obci pomáhal zakládat jednotné zemědělské družstvo (JZD), kam byly odvedeny i jejich dvě krávy, vyzdobené pro tuto příležitost pentlemi. Babička jejich odchod oplakala.

Vladislav, navzdory otcově antikomunistickému smýšlení, toužil jako školák chodit s ostatními do Pionýra. S kamarádem byli však záhy vyloučeni, protože na schůzce zlobili. Do páté třídy už nastoupil v Kokorách. Od deseti let hrál českou házenou, v níž vynikal už jeho otec.

Když nás obsadili Sověti, babička koupila dva pytle mouky

Roku 1965 složil přijímací zkoušky na elektrotechnickou průmyslovku v Olomouci na Jungmannově ulici. Uvolněnější šedesátá léta byla ve městě znát. „V Olomouci bylo nádherně, v každé hospodě hrála nějaká kapela, Na Blajchu, Na Pile. Já jsem měl rád Jimi Hendrixe, Rolling Stones, The Animals nebo Them. V roce 1966 byly v Olomouci všechny sály zrovna v opravě a koncertovalo se ve Velké Bystřici. Chodili jsme po školách v Olomouci a prodávali vstupenky, poprvé jsem tam viděl Olympic, Petra Nováka, Matadors, Vláďu Mišíka,“ vzpomíná.

Seznámil se s o dva roky starší Jiřinou Machovou, v roce 1967 se jim narodila dcera Renata. 18. března 1968 se vzali. Žili pak u Vladislavových rodičů v Nelešovicích. Vladislav Drajsajtl chodil při škole na brigády a staral se o rodinu. 21. srpen 1968 jej zastihl doma v Nelešovicích, česali zrovna na dvoře s rodinou chmel. Jak dnes říká, tehdy asi nedokázal domyslet obsah toho, co slyší z rádia. Babička, která zažila druhou světovou válku, tenkrát vzala dvoukolák a jela koupit dva pytle mouky. „Od 13 let byla sirotek v cizí rodině. Když jí zemřela matka, otec si vzal druhou ženu. Ta se po jeho smrti znovu vdala, takže babička skončila u cizích lidí, o všechno ji připravili. Od 13 let sloužila na statku,“ vypráví Vladislav Drajsajtl. V zaměstnání pak celý den odbíhali s kolegy k oknu a pozorovali projíždějící vojenská vozidla. Chtěl se vydat do Olomouce, ale rodiče mu v tom zabránili. Dostal se tam asi o týden později. „Na ulici Mlčochova stál tank, měl vystrčený lauf do ulice, jezdilo to po silnicích, všude,“ vzpomíná.

V červnu 1968 absolvoval praxi na zesilovací stanici v místě dnešní Ferony, kde tou dobou pobývali sovětští vojáci v rámci vojenského cvičení. „Když byli Rusové na manévrech – květen, červen – a nechtěli odsud odjet, byl jsem tam v červnu na praxi a měli to obsazené. Měli tam tři nebo čtyři gruzoviky [nákladní auta]. Ti vojáci, chudáci obyčejní, chodili žebrat. Kupoval jsem jim plechové hrnky – jestli dostávali korunu denně – byl to pro ně luxus, vařili si v nich. To bylo v červnu. Když jsem pak přišel v srpnu, našel jsem tam ty samé vojáky,“ vybavuje si.

V roce 1968 jezdíval autobus mezi Olomoucí a Vídní, tehdy se dalo vyjet na dobu 24 hodin pouze na občanský průkaz. Vladislav jel i se svou ženou. Protože protáhl povolenou dobu pobytu, až do sametové revoluce se už za hranice nepodíval. (Pravděpodobně s tím souviselo i jeho pozdější zařazení na vojně.)

Za poslech Svobodné Evropy převelen do Čech

Roku 1969 Vladislav Drajsajtl dokončil střední školu a nastoupil jako elektroúdržbář do tehdy vznikající Olmy. O několik měsíců později narukoval na vojnu. Byl odvelen k radistům do Opavy. Jako ženatý měl nárok na propustku o Vánocích. Když se ještě s dalším vojákem vracel vlakem, pustil si v poloprázdném voze Svobodnou Evropu. Jeden z přítomných mužů vyskočil a začal Vladislavovi za poslech Svobodné Evropy spílat. Ten se ostře ohradil, načež muž vytáhl průkaz příslušníka Státní bezpečnosti. Byl z toho průšvih. Vladislava Drajsajtla spolu s vojákem, s nímž cestoval, převeleli do Olšan u Benešova, kde pamětník opravoval radary. Vojnu absolvoval v letech 1969–1971, tedy v době, kdy zde byla ještě rozjitřená atmosféra po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Vybavuje si, že měli neustále pohotovost. Když se blížilo výročí invaze, vyfasovali obušky a čekali, zda budou muset vyjet na očekávané demonstrace do Prahy. K tomu naštěstí nedošlo.

Po návratu z vojny nastoupil do už dokončené Olmy, různými brigádami si přivydělával i o volných sobotách. Krátce po příjezdu do Nelešovic začal s pomocí otce stavět dům v Tršicích, kam se s rodinou roku 1975 přestěhovali. K Tršicím se váže zajímavý příběh z dob druhé světové války, jenž byl po roce 1989 vydán jako deníkový záznam Otty Wolfa. Wolfovi – židovská rodina z Mohelnice, která roku 1942 nenastoupila do transportu, se skrývali tři a půl roku v Tršicích za pomoci mnoha místních občanů. Nikdo je neudal. Mezi lidi, kteří jim pomáhali, patřil Jaroslav Zdařil, v deníku nazývaný Slávek, který se dvořil Ottově sestře Felicitas, zvané Lici. Část rodiny Zdařilových žila po válce v Americe. Jedna ze sester se do rodných Tršic vracela, Vladislav Drajsajtl se s ní a jejím bratrem seznámil a stali se z nich přátelé. V rodině Zdařilových se však o Wolfových po válce nemluvilo. Celý příběh vyšel najevo až v devadesátých letech, kdy jej bylo konečně možné v Československu vydat knižně.

Domovní prohlídka a zadržení za výlep plakátů

Roku 1977 se Vladislav Drajsajtl pokusil v Tršicích založit pobočku Společnosti přátel USA (SPUSA) ve spolupráci s Tomášem Hradílkem. Nepovedlo se. Věnoval se dál rodině a práci. V roce 1981 se po 13 letech rozvedl se ženou. Téhož roku se oženil podruhé, s manželkou Alenou pak vychovával její dva syny, narodila se jim dcera. Vlastní děti po rozvodu vídat nesměl, syn jej vyhledal až po osmnáctých narozeninách, dnes jsou v kontaktu. Maminka druhé manželky, Žofie Kopková, byla roku 1948 zatčena a vězněna za to, že na pracovišti řekla politický vtip zesměšňující Klementa Gottwalda.

V roce 1988 dostal od Tomáše Hradílka plakáty s pozvánkou na demonstraci k 28. říjnu 1988 v Praze. Za jejich distribuci jej někdo udal. Následovala domovní prohlídka a třídenní vazba. Mělo jít o předběžné zadržení na 48 hodin, Vladislav Drajsajtl byl však zadržen téměř tři a půl dne bez zákonem udávaného přerušení vazby, po kterém by mohlo následovat další zadržení na 48 hodin. Jak uvádí, nedostal ani žádný protokol nebo záznam. Propustili jej, ale nevěděl, co bude následovat. Zachránila ho pozdější amnestie prezidenta Václava Havla.

Od politiky jsem dal ruce pryč

Manželce musel slíbit, že už se v politice angažovat nebude. Zúčastnil se ještě okresního shromáždění SPUSA v Olomouci, kde byl navržen do výboru, ale svého postu se vzdal ve prospěch známé notářky. „Když jsem viděl ty lidi, co se hlásili o slovo, a jak jim šlo o převlékání kabátů, úplně jsem se distancoval. Skončil jsem, k manželčině radosti. Vzpomínám si ještě, že se mě policajti ptali, když u nás byli estébáci: ‚Proč zrovna Společnost přátel USA?‘ Tak jsem říkal: ‚To mám zakládat Společnost přátel Vietnamu? Co pro nás udělali?‘“

Listopad 1989 vítal s nadšením stejně jako většina občanů. Byl přítomen shromáždění na náměstí v Olomouci při příležitosti generální stávky. V Tršicích spoluzakládal pobočku Občanského fóra. Setkal se s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem, potřásl si rukou s Václavem Havlem. S odstupem času, tak jako mnoho dalších, by byl pro nekompromisnější přístup ke Komunistické straně Československa.

Roku 1992 začal podnikat v oboru elektro. Po několika situacích, při nichž přišel v devadesátých letech o peníze, věřil už jen sám sobě a své práci. Jako OSVČ pracoval také pro zvonařskou firmu rodiny Dittrichovy z Brodku u Přerova. Po odchodu do důchodu si pak ještě deset let, do roku 2022, přivydělával zpracováním odpadů. V roce 2023, v době natáčení, žil s manželkou v Tršicích.