„Vstup vojsk, ten jsem měl na talíři každou chvilku. Protože ve škole byly samé prověrky, tak samozřejmě od nás chtěli slyšet, abychom se pošpinili – co na to říkáme, na ten vstup vojsk. Já si pamatuju, že před tou komisí, protože já tak úplně hloupej nejsem, tak jsem vymyslel důvod: proč oni mě budou zpovídat, když je můžu zpovídat já. Takže jsem tomu děkanovi, tehdy komunistický exponent, jmenoval se Bartek, a byl to takzvaný á-dé-kář. To byla zvláštní sorta akademických funkcionářů, kteří dostali tituly zadarmo. Absolvent dělnického kurzu se to jmenovalo. To by bylo taky dobře, aby se vědělo, protože to je důležitá věc. Čili ten tam seděl, předsedal komisi a ptal se mě, co říkám na vstup vojsk. A já jsem říkal: ,No víte, ony jsou ve světě takové věci, kterým člověk nerozumí. Já bych se vás rád zeptal, jestli Číňané jsou komunisté nebo ne?‘ Protože ony se tehdy mezi sebou praly, ty komunistický partaje. A tím jsem ho samozřejmě trošku doběhl [smích]. Protože na to reagoval tak, že mi řekl: ,No soudruhu, to si musí každý srovnat sám ve své hlavě.‘ A tím skončila má debata o vstupu vojsk. Čili já jsem neřekl, že s tím nesouhlasím, ale bylo to z mého postoje vůči všemu ostatnímu znát. Takže jsem byl věčně před vyhozením ze školy.“
„Táta se strýcem vykopali na zahradě kryt. A v tu dobu, kdy se začala objevovat válka v bezprostřední blízkosti, protože my jsme viděli na trať z Olomouce do Štěpánova dál na Prahu, tak jsme viděli jednou, jak jel sanitní vlak dokonce, to musím konstatovat. Na mostě v těch Benátkách se objevil tank, který začal střílet do toho sanitního vlaku, německýho. A ten tank byl ruskej. Najednou na nábřeží toho potoku, který se jmenuje Oskava, se objevila parta rudoarmějců. Tak my jsme honem do toho krytu na zahradě a teď jsme zažili něco, na co nerad vzpomínám. Viděl jsem, jak v těch ruskejch tancích na tom poli končí ohnivý náboje. Začaly hořet a ti ruští vojáci začali z toho tanku vyskakovat. Pak se ukázalo, že měli Němci na kostele ve Štěpánově dalekohled a že to měli všechno pod dozorem. Čili to jsou moje zážitky z války.“
„Tady byly takzvané beánie. To byly študentské analogie májalesů. A ty beánie znamenaly průvod a samozřejmě ti mladí lidi, a já jsem byl taky mladej, tak jsme vykřikovali ledacos, při tom průvodu. A když jsme se vrátili před školu, tak já jsem šel nahoru a viděl jsem, že tam jeden z těch komunistických kádrováků, byl to památkář, jmenoval se Josef Veselý, inženýr architekt, byl ředitel památkovýho ústavu předtím, než šel do školy. A ten lítal v prvním patře v rohové místnosti a fotografoval shora študenty. A na základě těch fotografií potom ty študenty vyhazovali ven. Tak to je další doklad atmosféry. Študenti se chovali ve většině případů svobodně a nezávisle.“
Jaroslav Drápal se narodil 23. srpna 1934 v Moravské Huzové (dnes Štěpánov) Boženě a Jaroslavu Drápalovým. Po mnichovské krizi musela rodina svůj domov v Sudetech opustit a přestěhovala se do Olomouce, kde Jaroslav nastoupil v roce 1940 do první třídy. Jaroslavovou příbuznou z otcovy strany byla Marie Gruzínová, sekretářka biskupa Gorazda, se kterým se podílela na ukrývání atentátníků na Reinharda Heydricha. Marii Gruzínovou roku 1942 popravili nacisté v koncentračním táboře Mauthausen. Koncem války rodina přesídlila do osady Benátky v Moravské Huzové, kde přečkala osvobození. V poválečné Olomouci Jaroslav vystudoval reálné gymnázium (1945 až 1953) a poté VUT v Brně (1953 až 1959), obor architektura. Po studiích dostal umístěnku do olomouckého Stavoprojektu a od roku 1961 působil jako odborný asistent v oboru architektura na VUT. Ačkoliv tím vědomě ohrozil svou kariéru, po srpnu 1968 odmítal vyjádřit souhlas s okupací a navzdory tlaku nikdy nevstoupil do komunistické strany. I přes své postoje se mu podařilo na akademické půdě ustát celé období normalizace. V době natáčení rozhovoru (2022) žil Jaroslav Drápal v Brně a stále, již jednašedesátým rokem, přednášel na VUT.
