Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Drásal (* 1927  †︎ 2017)

• narozen v roce 1927 v Dalově (Šternberk)

• je německé národnosti

• kvůli vadě zraku nenarukoval do wehrmachtu

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• otec Hubert zemřel v internačním táboře ve Šternberku

• internační tábor Šternberk

• internační tábor Svatobořice

• pracovní tábor Žeravice

• sběrný pracovní tábor Oslavany

• zemřel roku 2017

Hugo Drásal se narodil v roce 1927 rodičům německé národnosti v obci Dalov (něm. Dohle), která je dnes osadou města Šternberka. Během druhé světové války nebyl kvůli vadě zraku odveden do wehrmachtu. V září roku 1945 byl v sále hospody v Dalově spolu s dalšími Němci z obce celou noc surově bit mladými Čechy, kteří o sobě prohlašovali, že jsou partyzáni. Několik měsíců potom strávil v pracovních lágrech po celé Moravě. Jeho otec Hubert mezitím zahynul ve sběrném táboře ve Šternberku a matka byla vystěhována z rodinného domu. Do Dalova se pamětník vrátil až v prosinci 1946, po ukončení oficiálního odsunu Němců. I když několikrát žádal o dodatečný odchod z Československa, nebyl mu umožněn.

Do Dalova se na konci 19. století přistěhoval z Chromče u Šumperka dědeček pamětníka, který tam hledal uplatnění jako sedlář. Aby se tímto řemeslem mohl uživit, dostal od obce do pronájmu ještě místní hospodu. Měl několik dětí a mezi nimi i pamětníkova otce, který musel během 1. světové války narukovat do rakousko-uherské armády. V Rusku se dostal do zajetí a domů se vrátil až několik měsíců po ukončení světového konfliktu. Ve 20. letech se oženil s Brigitou Müllerovou a v roce 1924 se jim narodila dcera Brunhilda a o tři roky později syn Hugo.

Otec po návratu z války nemohl sehnat žádné stálé zaměstnání, a tak většinou dělal jen sezónní práce jako námezdní dělník. Rodina neměla ani žádné polnosti, splácela dluhy za postavený domek, a tak žili velice skromně. „To byl dost tvrdej život. Já se divím, že ti rodiče nás vůbec vykrmili, protože za první republiky to bylo velice špatný,“ vzpomíná Hugo Drásal, který v té době chodil v Dalově do jednotřídní školy.

Ze zdravotních důvodů ho nepřijali do wehrmachtu

V roce 1938 pamětník nastoupil na gymnázium v blízkém Šternberku. Krátce nato podepsali zástupci čtyř evropských mocností mnichovskou dohodu a Československo bylo nuceno postoupit pohraniční území nacistickému Německu. Zabrán byl také Šternberk a Dalov, kde bydleli jen obyvatelé německé národnosti. Jak vzpomíná pamětník, hospodářská situace rodiny se následně zlepšila a otec získal zaměstnání jako cestář. „Oni byli rádi, že dostanou práci, když byli tolik let nezaměstnaní.“

 

Hugo Drásal, tak jako naprostá většina německých dětí, vstoupil během studia na gymnáziu do Hitlerjugend. „Tam byl skoro každý. Já nevím, jestli někdo nebyl, ale co jsem znal, tak to byl každý.“ Tato organizace měla za úkol vychovat mládež podle nacistické ideologie a připravit ji na budoucí vstup do německé armády. V roce 1944 šel k odvodu i Hugo Drásal, ale kvůli vadě zraku nebyl do wehrmachtu přijat. Přesto zažil několik týdnů tvrdého vojenského výcviku ve Stříbře u Plzně. Takto na to dnes vzpomíná. „Já jsem byl poprvé u odvodu na jaře čtyřiačtyřicátýho roku a tenkrát mě na půl roku kvůli očím vyřadili. Potom na podzim jsem byl podruhé a – vůbec neschopen vojenský služby. Já mám pravý oko velice špatný, takže mám jenom jedno oko v pořádku a kvůli tomu jsem byl ušetřen. Byl jsem v takové přípravě na vojnu, ale to bylo všechno. (…) Zrovna my jsme byli ročník dvacet sedm z Dalova dva a ten druhej padl.“

První bití, potom lágry

Těsně před koncem války se Hugo vrátil ze Šternberka, kde poslední rok pracoval v nemocenské pojišťovně, k rodičům do Dalova. Počátkem května 1945 vstoupili do obce sovětští vojáci. Drásalovy nijak neobtěžovali, ale prý v obci došlo k několika znásilněním. Ještě horší to však bylo po příchodu prvních Čechů, mezi nimiž se nacházeli lidé, kteří se nazývali partyzány. „Říkali si partyzáni. Jestli byli, já nevím. To byla potom milic taková. Takovej ten národní výbor, jak se tenkrát říkalo. A řádili dost. Co já vím osobně, co jsem viděl, našeho starostu tak zbili, on se potom oběsil. Já jsem byl u toho, když jsme ho sundali. To jsem viděl. Strašně ho zbili a byl to dobrej člověk. To byla taková doba. Nerad na to vzpomínám, ale holt zapomenout se to nedá.“ Někdy v srpnu byl odveden pamětníkův otec Hubert, kterého odvezli do internačního tábora ve Šternberku. V září si tito lidé přišli i pro Hugo Drásala. „Já když jsem byl doma, tak rodiče toho taky moc neměli. Na jídlo to tenkrát bylo slabý, tak já jsem šel k tomu sedlákovi, jak byla sestra. Jestli tam můžu aspoň za jídlo dělat. Tak jo, tak jsem tam dělal. Dělali jsme spolu se sestrou. Pak na podzim, to bylo září, to mě sebrali z pole. Byli pro mě na poli – a do hospody, do sálu a tam už to bylo připravený. Tam bylo víc, co už sbírali do toho tábora do Šternberka. Tam nás ještě celou noc bili a ráno naložili na žebřiňák a odvezli pryč, aniž bych se mohl rozloučit s matkou.“

V internačním táboře ve Šternberku, který se nacházel v blízkosti nádraží a za války v něm byl zajatecký tábor, pamětníka drželi čtyři dny. Takto dnes vzpomíná na tábor, kde naposledy zahlédl svého otce. „Tvrdej režim tam byl a velkej hlad a potom bití. Jak se někdo někomu nelíbil, tak holt vyfasoval svoje.“ Vlakem byl potom s dalšími Němci odvezen do Kyjova a z něj následoval pochod do Svatobořic. „Lidé na nás pokřikovali. To byla taková ta revoluční doba.“ Ve Svatobořicích se za války nacházel internační tábor pro příbuzné osob české národnosti, kteří za války utekli do zahraničí. V době, kdy tam přijel pamětník, v něm byli ale internováni Němci. „Tam jsem se poprvé setkal se štěnicemi. Já jsem nevěděl, co to je, a tam to bylo plný štěnic,“ vzpomíná pamětník, který byl za dva dny převezen do několik kilometrů vzdáleného pracovního tábora v Žeravicích. Tam musel několik měsíců pracovat v uhelných dolech a hned v prvním měsíci tam byl svědkem smrtelného úrazu kamaráda Slavomíra Otty. „Ubytovaní jsme byli v takový koupelně. To bylo postavený jako koupelna. Za války postavená dřevěná budova. Jenom deska a na tom jsme leželi. Po měsíci jsme měli první smrtelný úraz. Jeden ten kamarád tady z Hradečné byl celou válku venku, kolikrát raněný, a vyšel z toho a tam ho to chytlo. On vůbec nebyl dole, navrchu ho to zabilo. Ještě potom tak hodinu žil a potom skonal. Je tam pochovaný na tom hřbitově v Žeravicích.“

Na Vánoce roku 1945 dostal Hugo Drásal první dopis z domova. „První dopis, co jsem dostal, to bylo na Vánoce 1945 a to bylo, že matka musela během dvou hodin z domu a otec, že je mrtvý. To byla první zpráva na Vánoce. Já jsem nevěděl, že on tam v tom Šternberku zemřel. My jsme neměli žádný písemný styk.“

Z Žeravic byl za několik měsíců převezen do Oslavan u Brna do tzv. sběrného pracovního tábora, u kterého se nacházely uhelné doly. „To byl čas, jak byly zralý meruňky. Mohl to být tak červen ’46. ,Sbalit, jdeme pryč.‘ Tak my jsme mysleli, že jdeme domů. Houby. Oni nás táhli do Oslavan u Brna. Tam byl takový velký důl a taky ohromný tábor. (...) To byl starej tábor. Plno blech, a když jste přišel ze směny, to jste cítil, jak ty blechy na vás skočily, ani se člověk nemusel dívat. (…) Tam nás bylo v tom táboře moc a to bylo všechno dohromady. Tam byli zajatci, odsouzení a takoví jako já.“ K dolům doprovázela internované muže ozbrojená hlídka. „To nás tady vezli s ozbrojeným doprovodem až k šachtě a zas nás tam čekali, když jsme vyfárali ven.“ Pracovali ve dvojicích. Jeden Čech měl vždy k ruce jednoho Němce. „Nejhorší na tom bylo, že já jsem nerozuměl slovo česky. Teď ten havíř mi něco poručil, já jsem mu nerozuměl, teď začal nadávat. Tak to bylo první, co jsem pochopil a věděl, že nadává. Někteří ti havíři věděli, že máme hlad. Ti něco dali, nějakej kousek chleba nebo něco. Já jsem měl smůlu, já jsem od něho nedostal nic, a hodně dělat. Tolik vozíků, tolik stojek a cimer. Muselo se všechno hlásit a ten potřeboval vždycky nejvíc. Jak neměl dost, tak bylo zle.“

Hugo Drásal ale také vzpomíná, že ne všichni byli takoví jako jeho předák a většina lidí se k nim chovala slušně. „Tam vlastně v tom kraji nebyli špatní lidé, tam byli dobrý lidi. Kolikrát nám něco strčili, nějaký jídlo. Nebo jsme chodili do velkostatku na brambory nebo na nějakou práci, tak nám něco dali a nebo jsme vybírali uhlí a oni dostali takový příděly a taky jsme něco dostali. Tam nebyli ty lidi špatní, ale holt vždycky najdete dobrý a špatný lidi.“

Několik let v zemědělství

Až v prosinci 1946 byl Hugo Drásal propuštěn. Vrátil se do Dalova do domu, kde byla ubytovaná jeho matka. Hned ale dostal příkaz, že musí nastoupit na statek manželů Hrutkových ve Lhotě u Šternberka. Za práci tam dostával jen minimální plat a na paní domu, kterou musel nazývat milostpaní, nemá dodnes dobré vzpomínky. „Nebyla dobrá. Já jsem tam musel sedřít všechno, co se dalo. Měl jsem na starosti koně, krávy, prasata, všechno poklidit a pak na pole a vydržel jsem to u nich dva a půl roku, u té milostpaní. (...) Já jsem kolikrát ještě večer seděl u rezervoáru a pumpoval jsem vodu. Ještě večer o devíti a o půl páté byl budíček.“ Manžel paní Hrutkové byl četníkem, ale po únoru 1948 dostal výpověď. „Jenže v osmačtyřicátým měl holt smůlu. Měli ten grunt, tak nedostal ani rentu. Akorát ho vyhodili.“ S největší pravděpodobností přišli Hrutkovi i o hospodářství, to však pamětník nepotvrdil, protože ještě před kolektivizací odešel na hospodářství českých reemigrantů z Volyně, Vejchodů. S nimi prý už vycházel velmi dobře, ale když bylo ve Šternberku zakládáno družstvo, Bohumil Vejchoda hospodářství raději prodal, protože měl už své zkušenosti z kolektivizace v Sovětském svazu. „V padesátým začali s družstvem a oni to znali už z Ruska, tak on ten statek prodal a šel do fabriky.“

V roce 1952 musel Hugo Drásal nastoupit na prezenční vojenskou službu. Přesto, že do wehrmachtu nebyl kvůli vadě zraku přijat, v československé lidové armádě to nebyl problém. „V roce 1952 jsem musel jít k odvodu. ,Schopen bez vady.‘ Hotovo. Dva roky jsem sloužil a pak nám ještě napařili dva měsíce navíc.“ Už před vojnou pamětník pracoval jako topič v uničovském cukrovaru. K této práci, kterou nakonec vykonával padesát let, se vrátil i po ukončení vojenské služby. „Já jsem v sedmaosmdesátým šel do důchodu a ještě jsem tam třináct let dělal dál, a kdyby ho nezbourali, tak jsem tam ještě zůstal. Už se někteří smáli, že patřím k inventáři.“

Nedovolili jim odejít

Ještě v roce 1947 pamětník pátral po pravé příčině otcovy smrti v internačním táboře, a tak si byl vyzvednout jeho úmrtní list. „Když jsem přišel domů, tak jsem si obstaral ten úmrtní list. Byl jsem zvědavý na tu příčinu jeho smrti. Je tam napsáno angina pectoris, jako srdeční angína. To může být pravda, ovšem co předcházelo, to jsem se dozvěděl, až když jsem byl v Německu, od těch lidí z naší dědiny, co tam byli, co to viděli. Oni mu pomohli bitím, takže tam v táboře zemřel, a ani přesně nevíme, kde je pochovaný. Tam u toho pohřbu nikdo nebyl. Tady leží a tím to končilo. My jsme potom, když babička umřela, ho tam nechali napsat a tím vlastně ten jeho příběh končí.“

Z Dalova byli odsunuti všichni jeho bývalí němečtí obyvatelé a i Drásalovi během prvních let po válce několikrát žádali československé úřady o odchod do Německa. „To jsme kolikrát žádali, jenomže z toho nic nebylo, a potom v padesátým roce sestra přišla, že se musí vdát. Potom už matka taky nechtěla jít, tak co jsem měl dělat. Měl jsem jít sám. Ve Lhotě bylo víc takových rodin jako my, ale ty odešly v ten čas a my jsme tady zůstali.“

Hugo Drásal se nakonec v roce 1957 oženil s Marií Kristenovou, která pocházela z německé rodiny z Rejhotic na Šumpersku a také nebyla zařazena do odsunu. Společně pak bydleli v domě ve Šternberku, kde pamětník žil i v době natáčení rozhovoru. Hugo Drásal zemřel v roce 2017.