Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Draská (* 1934)

• narodila se 19. srpna 1934 v Nýřanech

• zažila obsazení Nýřan nacisty v důsledku mnichovského diktátu

• vzpomíná na každodenní život v Nýřanech pod vládou nacistů

• navštěvovala německou školu

• po válce vystudovala gymnázium

• od roku 1959 působila jako učitelka v Nýřanech

Daniela Draská, rozená Kotvová, se narodila 19. srpna 1934 v Nýřanech. Její otec pracoval jako důlní tesař a matka se starala o domácnost a malé hospodářství.

Zabili obchodníka Kleina

Dobře si vzpomíná na dny po mnichovském diktátu, kdy německé jednotky obsazovaly její rodné město. Panovalo nevlídné počasí a Nýřany se staly hraničním městem mezi zbytkem republiky a Sudety. Jako první přijížděly motorky, potom terénní vozy a pak nákladní auta plná německých vojáků. Ti se nejdříve zdrželi u trati směrem na Domažlice uprostřed Nýřan a poté se přesunuli k bývalé vlečce na Sulkov, kde byla vytyčená hranice jen několik dní. Nakonec se hranice přesunula mezi Tlučnou a Nýřany, kde byla také zřízena celnice. Spousta Čechů po záboru odešla ke svým příbuzným v okolí. Otec pamětnice ale chtěl zůstat a přihlásili se k českému občanství. Před válkou tu mezi zdejším obyvatelstvem nebývaly žádné výraznější problémy. Sousedem jim byl Žid Klein, který v Nýřanech vedl obchod. Už tehdy to byl muž kolem osmdesáti let a po záboru ho Němci odvedli do potravinových skladů, které sousedily i s jejich pozemkem. Podle slov pamětnice sem postupně nahnali i ostatní Židy. Docházelo zde k násilnostem, pana Kleina surově zbili, jeho slabé srdce útok nevydrželo a zemřel přímo ve skladu. Zbytek židovských obyvatel posléze nacisté deportovali do vyhlazovacích koncentračních táborů.

Ředitel školy přišel u Stalingradu o druhého syna

Roku 1940 měla nastoupit tehdy šestiletá Daniela do prvního ročníku školy. Její maminka se zapřísahala, že do německé školy nevkročí, a do první třídy tak pamětnice nastoupila až o rok později. Když učitelka četla německy rozdělení žáků, neustále dokola opakovala nějaké jméno. Spolužáci Danielu postrkovali a německy na ni pokřikovali, až pochopila, že se jedná o její jméno, kterému v poněmčené verzi nerozuměla. Lavice byly dlouhé, ve třídě se tísnilo více než čtyřicet žáků. Všechny knížky byly psány v němčině a také platilo, že když učitel kontroloval správnost psaní, všechny děti musely mít ruce za zády.

S koncem školního roku už Daniela hovořila plynně německy. Vzpomíná i na příhodu, kdy od pana ředitele dostala rákoskou přes ruce. Neuměla básničku, a proto ji až do krve surově zbil. Pamětnici se nakonec podařilo utéct domů. Její otec se obratem šel přeptat do školy, proč byla tak krutě potrestána. Ředitel školy se omluvil se slovy, že obdržel kondolenci, že u Stalingradu přišel o svého druhého syna.

Do třetí třídy se psalo na břidlicové tabulky a na provázku k ní byla připevněná houbička. Až ve třetí třídě děti dostaly první sešit. Obsahoval jen tři řádky a stejné sešity se používaly až do páté třídy. Vysvědčení se nedostávalo, ale psalo se každého čtvrt roku hodnocení. Stanovených bylo šest stupňů školní docházky, ale pamětnici se nepodařilo dokončit ani pátou třídu. Výuku totiž narušovaly četné nálety a v dubnu 1945 už děti do školy prý nedocházely. Zvykem bylo, že v páté třídě se skládaly zkoušky, na jejichž základě měly děti postoupit do měšťanky. Toho se však už Daniela s osvobozením nedočkala.

Hitlerjugend s kasičkou

Každý den před pátou hodinou odpoledne chodila po Nýřanech německá patrola k nynější sokolovně, kde měli Němci zřízený štáb. Patrola sídlila v bývalé vile židovského doktora Klementa, který byl po obsazení Nýřan poslán do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil. Před průchodem patroly museli mít všichni bezchybně uklizeno. Před patrolou chodila ještě kontrola: kdyby byl někde odhozený papír, následovala pokuta pět německých marek. Někdy se také stávalo, že jim Němci naschvál házeli papírky před dům. Po Nýřanech chodili pravidelně i Hitlerjugend. S červenou kasičkou vybírali peníze pro německé vojáky na frontě. Proto se všichni místní snažili před pochodujícími mladíky v podkolenkách ukrýt v obchodě, aby nemuseli přispívat. Pokud je totiž potkali vícekrát, museli platit znovu a znovu.

Během okupace nemohla matka pamětnice navštěvovat svoji matku v nedaleké Tlučné. Proto chodila vždy tajně přes les až potom, co přešla patrola. V Tlučné žila po celou válku i maminčina starší sestra. Bratr byl pro změnu u strýce v Čimelicích, kde se učil zámečníkem. Aby nemusel být totálně nasazen, vstoupil na tři roky do služby k českému četnictvu. Její další bratr byl elektrikář a během války byl totálně nasazen v Sokolově (tehdy Falkenau), kde pomáhal s výstavbou pracovního koncentračního tábora. V dubnu 1945 se mu během leteckého náletu podařilo utéct domů. 

Její otec kromě tesařské práce na šachtě chodil k sedlákům opravovat nejrůznější věci. K největším sedlákům patřil pan Krobot, který tatínka pamětnice upozorňoval na německé kontroly, aby doma včas schoval slepice. Na každou osobu příslušela jedna slepice, za kterou se ročně odváděla dodávka až 180 vajec. „Tatínek schovával slepice do slámy a po kontrole je zase odnesl zpátky do kurníku,“ vzpomíná Daniela. Vypráví i příběh o mýdle, jak otec za celou výplatu nakoupil jenom mýdlo, které pak schoval na půdě. Pátého května 1945 se v Nýřanech začalo s likvidací německých nápisů. A netrvalo dlouho a objevily se i americké jednotky. 

Po válce Daniela Draská nastoupila do české školy. Neuměla psát správně česky, a musela se proto naučit abecedu i měkké a tvrdé souhlásky. Ve třídě byly pak děti rozdělené na skupiny podle toho, zda pocházely ze Sudet, nebo z protektorátu. Po dokončení měšťanské školy přešla na gymnázium. Vzpomíná také na rok 1953 a na období kolem měnové reformy a maturitní zkoušky. Po škole odešla učit do Blížejova, kde setrvala dva roky, a následně čtyři roky učila v Dobřanech. Od roku 1959 pak vyučovala v Nýřanech.