Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radovan Dražan (* 1923)

• narozen 18. září 1923 v Dobrušce

• roku 1937 nastoupil jako učeň do obchodu s textilem k židovskému obchodníkovi Arnoštu Ledečovi

• počátkem roku 1941 zadržen při pokusu o útěk na rakousko-jugoslávské hranici

• od 18. ledna do 20. února vězněn a následně odsouzen v Grazu

• od konce dubna 1941 internován v koncentračním táboře Dachau

• 13. června 1944 těžce raněn při bombardování

• na sklonku roku 1944 potrestán osmi dny nepřetržitého stání v tzv. Stehbunkeru

• 29. dubna 1945 KT Dachau osvobozen

Nebezpečí pacifismu

„Oni byli oba vlastenci,“ popisuje Radovan Dražan své rodiče. Otec byl kartonážník povoláním a pacifista smýšlením. Než by narukoval za první světové války, raději strčil ruku do stroje na řezání papíru. „Měl z toho soud a na jedné ruce jen dva prsty.“ Řezal papír v továrně Vincenta Beneše v Novém Městě. Do práce chodil zásadně pěšky, aby ušetřil za vlak. Snažil se umořit dluh za dům v Dobrušce, kde žil se svou ženou Františkou a dvěma syny. Mladší z bratrů, Radovan, se narodil 18. září 1923.

Se vzrůstající hrozbou hitlerovského Německa začalo Československo s budováním pohraničního opevnění. Radovan Dražan si pamatuje náklaďáky s materiálem a vojáky mířící k nedaleké hranici. „Začali do nás nalévat vlastenectví jak ve škole, tak v Sokole.“ Není divu, že se pamětník společně s dalšími chlapci z Dobrušky nadšeně přihlásil do akce „Tisíc nových pilotů republice“, která měla vycvičit zálohu pro letectvo. „Na gumě jsme roztahovali kluzák a učili jsme se slétnout z kopce.“ Po obecné a měšťanské škole zamířil do učení k místnímu židovskému obchodníkovi s textilem, Arnoštu Ledečovi.

Kartáček na rozloučenou          

Na majitele obchodu pana Ledeče vzpomíná Radovan Dražan jen v dobrém. „On mě měl rád. Neměli děti a on mi vždycky říkal: ‚Já bych ti ten kšeft hnedka dal.‘“ S blížící se válkou a sílícími protižidovskými náladami začali Ledečovi zvažovat odchod do Palestiny. „On by ještě třeba emigroval, ale jeho žena nechtěla za žádnou cenu nikam.“ Nakonec tedy zůstali a pan Ledeč se rozhodl vyučit se ševcem. „Říkal to takhle přede mnou: ‚Každý druhý Žid je buďto kaufman, nebo továrník a žádný řemeslník není. Řemeslo nás uživí.‘“ Jako zázrakem se mu podařilo sehnat ševce, který ho přijal do učení navzdory jeho židovskému původu. Byl to švec Šrůtek, dobrodruh, který za první republiky sloužil ve francouzské cizinecké legii. Po příchodu německých okupantů v roce 1939 se zapojil do odbojové činnosti. Po jeho odhalení následoval pobyt v pražské pankrácké věznici a poprava. Zbyl po něm kartáček na zuby, na který napsal: „Zatčen 23. 2. v Dobrušce. Socialismus stavíme nejvýše. Pozdravujte Čechy, zemi milovanou. Lidovým soudem odsouzen. Praha je krásná. Domov můj.“ 

Krátce po příchodu Němců byl Ledečův obchod arizován, o což se výrazně přičinil jeho zaměstnanec František Prokopec, který se hbitě domluvil s gestapem a stal se vedoucím prodejny. „Hnedka šéfovi zakázal vstup do krámu, a to i když byly zatažené rolety.“ Arnošt Ledeč ani jeho žena válku nepřežili, zemřeli ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Kudy pryč

Po příchodu okupačních vojsk v roce 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava začal Radovan Dražan plánovat emigraci, aby se mohl přidat k zahraničním československým jednotkám. Útěky byly většinou organizovány přes Sokol a na výběr bylo několik cest: štolami do Polska, přes Slovensko do Rumunska či Maďarska a pak do Jugoslávie. „Tenkrát už jsme věděli, že Slováci jsou proti nám strašně zaměření, a jakmile poznali podle oděvu nebo mluvy, že jste Čech, tak vás udali a daleko jste se nedostal. Zrovna tak přes to Maďarsko, tam to poznali podle šatů.“ Pamětník si vybral nejkratší cestu vedoucí přes Znojmo, Vídeň a Graz do Mariboru a dál do Jugoslávie. Na konci roku 1940 získal výuční list a hned v lednu následujícího roku se vydal na cestu.

Na lyžích

Doma řekl, že jede do Prahy, kde měl nastoupit na aranžérskou školu. Sbalil si lyžařský oblek a tátovy lyže a vydal se vlakem k hranicím protektorátu. Bez úhony se mu podařilo dorazit až do rakouského městečka Leibnitz, ležícího asi dvacet kilometrů od hranice. V noci se na lyžích vypravil směrem k přechodu ve Spielfeldu, poblíž kterého chtěl přejít na jugoslávskou stranu. „Dokud jsem jel lesem, tak to bylo dobré. Pak u hranice les končil. Říkal jsem si: ‚Musíš to projet, ať chceš, nebo ne. Buď to projedeš, nebo je konec. Tam se nebylo kam schovat. Dvě stě, tři sta metrů bylo volných.‘“ Naneštěstí byl nedaleko schovaný hlídkující celník a Radovana Dražana zadržel, hned jak opustil krytí lesa. Na druhý den ho převezli na gestapo do Leibnitzu. Zde strávil ve vězení několik dní, během kterých z neopatrnosti vyzradil spoluvězni pravý cíl svojí cesty. „Tam bylo malé umyvadélko, kde ráno tekla minutu nebo dvě voda. Když netekla, vězňové vyšroubovali kohoutek a to byl vězeňský telefon – mohl jste mluvit s vedlejší celou nebo i s dolejškem. Tam se mi přihlásil další Čech a tomu jsem to asi přiznal.“

Kbelík a drát

Posléze byl převezen do Grazu, kde byl také odsouzen. Ukázalo se, že jeho spoluvězeň z Leibnitzu byl zřejmě nastrčený konfident. „Poslední věta rozsudku totiž zněla, že jsem utekl z domu, chtěl překročit hranice, zapojit se do československé armády a že jsem chtěl se zbraní v ruce bojovat proti Velkoněmecké říši.“ Soud probíhal bez obhájce. „Tlumočníka jsem měl, ale ten mluvil napůl jugoslávsky a napůl česky, podle mě to byl Slovinec.“ Po rozsudku následoval převoz do Vídně, odkud koncem dubna vyjel transport do koncentračního tábora v Dachau. Ve vlaku byl pamětník spoutaný s Jiřím Jemelkou, podobně starým chlapcem z Brna, kterého rovněž chytili při pokusu o útěk u Spielfeldu. „Když jsme přišli, neměli jsme žádnou práci a nebyli jsme v žádném komandu. Museli jsme celý den běhat nebo chodit po tom appelplatzu. Esesman nás nutil dělat dřepy nebo kliky, válet se tam. S Jemelkou jsme přišli na fintu, že jsme vzali kbelík a drát a napichovali jsme papírky a tak. Takovou očišťovací službu jsme dělali, ale to jsme nebyli nikde organizovaní.“

Radovan Dražan byl zařazen na blok číslo 10, kde byli čeští vězni. „Byl jsem na štubě číslo jedna. Tam jsem přišel mezi opravdovou českou inteligenci. Tam byl samý doktor, profesor, samý důstojník, samý letec, hrabata, celá rodina Feierabendů.“ Kromě jiných zde byl například starosta sokolské obce Josef Truhlář, pozdější komunistický ministr Ladislav Kopřiva, lékař z Nemocnice Na Bulovce František Bláha, farář Bohumír Opočenský a hrabě František Bořek Dohalský. „Ti starší mě vzali jako syna.“ Aby se vězni nezbláznili, pořádali ve světnici každý večer ve čtvrthodině mezi příkazy „alles in Barracken“, po kterém nesměl být nikdo venku, a „Licht aus“, po kterém se zhasínalo, krátké přednášky či vystoupení.

Inženýr                 

Radovan Dražan se v táboře seznámil s inženýrem Daliborem Vitoulem, který opravoval psací a počítací stroje v kancelářské budově, kde se vyřizovaly důchody pro rodiny zemřelých příslušníků SS. Vitoul ho přivzal k sobě jako pomocníka, ačkoli hrozilo, že před esesáckým velitelem vyjde najevo, že pamětník žádné stroje opravovat neumí. Vitoulovi se povedlo sehnat elektronky a další součástky, ze kterých sestrojil rádio. Materiál získal s pomocí pamětníka od jednoho z Rusů, kteří v táboře rozebírali sestřelená letadla. Jak se to inženýrovi podařilo dohodnout, není Radovanu Dražanovi dodnes jasné. „Jak ten Vitoul, tak ten Rus museli znát nejmodernější elektronky a nejmodernější součástky od vysílaček a přijímačů z těch amerických letadel. K tomu v táboře byli Rusové zvlášť, drátěnými ploty od nás oddělení.“ Zprávy z rádia o postupu fronty pak rozdávaly naději ve večerních čtvrthodinkách ve světnici, psal se rok 1944 a německá armáda již neměla v bojích navrch. Kromě toho měl inženýr Vitoul vybudovaný i systém odesílání nepovolené pošty, zřejmě prostřednictvím jednoho z esesáků.

Ten ještě bude pracovat

13. června 1944 dopadla během amerických náletů na tábor bomba. Radovan Dražan byl těžce raněn a zasypán. Když ho vyprostili a položili na hromadu polomrtvých lidí, jen o vlásek unikl zastřelení od esesáka, který chodil a dobíjel těžce raněné. „Byl tam farář Opočenský, který mě znal. A když mě viděl, jak tam ležím v krvi, a esesman mě chtěl taky zastřelit, povídá mu: ‚Toho nechte, ten ještě bude pro Třetí říši pracovat.‘“ Následující půlrok strávil pamětník na marodce. Tady se ho snažil Stanislav Zámečník, medik, který pracoval v táboře jako zdravotník, udržet co nejdéle. Chodil ho léčit i doktor Bláha, tajně, neboť lékaři v Dachau měli zakázáno dělat svoji profesi. Během pobytu na marodce se pamětník dozvěděl, že byl po bombardování v troskách nalezen jeho neodeslaný, načerno psaný dopis. „V něm jsem psal, že už bude konec války a že pověsíme tady ty Němce, co nás trápí.“ Naštěstí byl dopis psán tužkou, šel gumovat a farář Opočenský měl známého v komandu překladatelů. Každý večer chodil duchovní s vypůjčeným dopisem za Radovanem Dražanem a ve čtvrthodinkách před spaním mu diktoval, co má psát místo protiněmeckých sdělení a přání. Nakonec byl dopis víceméně nesmyslný, ale nebyl proti říši.

Tichá noc v rakvi

Přesto byl za nepovolené psaní pamětník potrestán osmidenním stáním v takzvaném „Stehbunkeru“. „Taková rakev, bedna, a v tom se muselo osm dní a osm nocí stát.  Nemohl jste si sednout, nemohl jste si lehnout, nemohl jste nic dělat. Nejhorší bylo, kolik tam bylo vší. Ruce jsem měl tak, že jsem se nemohl ani podrbat. U vchodu měl esesman takovou světničku, tam gramofon, a jen co deska dohrála, hned ji otočil, pořád hrál dokola Tichou noc německy, Stille Nacht. Já jsem tu píseň asi deset nebo patnáct roků nemohl pak doma ani slyšet.“ Tak strávil Radovan Dražan Vánoce 1944 a poslední den roku byl propuštěn zpět na blok.

Trestu nakonec neušel ani inženýr Vitoul. „Už počítal, že válka skončí a že by si otevřel v Československu nějakou výrobnu rádií.“ Poslal si za tím účelem, zřejmě přes stejnou spojku, jakou používal k posílání černé pošty, jeden počítací a jeden psací stroj domů do Čech. „Tam byly stroje navíc, takže se na to po téhle stránce nepřišlo.“ Krádež byla přesto odhalena a Dalibor Vitoul byl v březnu 1945 oběšen.

Čekání na konec

V dubnu 1945 našel vězeň Jan Brlica, který dělal uklízeče hlavnímu veliteli SS v Dachau, v odpadkovém koši roztrhaný telegram od Himmlera s příkazem k likvidaci všech vězňů. Zprávu předal českým důstojníkům vězněným na desátém bloku. „Pár nás to vědělo. Já jsem to věděl, protože jsem spal nahoře. To nás bylo šest chlapů na jedné posteli, tak on mně řekl, co tam bylo napsáno.“ Radovan Dražan vzpomíná na nesčetné nástupy a očekávání konce pod dohledem kulometů, kterým naštěstí rozkaz nakonec vydán nebyl. 29. dubna téhož roku tábor osvobodily americké jednotky.

Po návratu domů se pamětník dozvěděl, že jeho pokus o útěk následně postihl i rodinu. Otec byl poslán na práci do německého Buxtehude nedaleko Hamburku, matka musela začít chodit pracovat do místní továrny a starší bratr prodával v bývalém Ledečově obchodě pod dozorem gestapácké informátorky. Radovanu Dražanovi se po válce podařilo získat od vedoucího národního výboru Ledečův obchod do tzv. národního správcovství. „Oni mi to nechtěli dát, matka se s nima pohádala. A nevím, co ji to napadlo, měla s sebou kuchyňský nůž, přišla k němu, vyčítala mu, že je Němec, a ať mě tedy zabije, když se jim to v koncentráku nepovedlo.“ Z obchodu byl opět vyštípán o tři roky později, když se dostali k moci komunisté. Obchod navštívili neznámí muži a přemlouvali pamětníka, aby vstoupil do strany. Situace se vyhrotila: „Došlo to tak daleko, že mě vyprovokovali, vzal jsem sekyrku a povídám: ‚Ale už ať jste venku!‘ Vletěl jsem na ně, oni samozřejmě utekli. No to byl průser, druhý den přišli s policajtama.“ Národního správcovství byl zbaven a dalšího půl roku zůstal bez práce. Nakonec se mu povedlo získat pozici vedoucího obchodu s textilem v Jičíně a po svatbě pracoval v Mostku u Dvora Králové.

Dnes je Radovan Dražan v důchodu a žije v rodné Dobrušce.