Teofil Dražil

"...tam byli Ťokovi a měli tři holky, do dvaceti let, tak jsme tam chodívali. Starý, jejich rodiče, nebyli doma, tak jsme seděli, tenkrát se ještě svítilo petrolejkami - a najednou do té místnosti, kde byly zamčené dveře, vtrhli dva chlápkové, a abychom si lehli na zem… To byly bandy, chodívaly vykrádat, Ukrajinci. Oni tam měli polní cestu, příjezd od lesa a tamodtud přijeli a zajeli přímo na ten dvůr. Starej Ťok nebyl doma a paní taky ne, byli jsme tam jen ti mladí kluci a ty tři holky… a tak nás přinutili, abychom si lehli na zem – a tak jsme tam leželi na zemi, jako čuníci. Vybrali to tam, nikdo nevěděl nic, protože elektrika tam nebyla, žádný pouliční světlo, tma. Bylo asi osm hodin a byli tam pomalu do půlnoci, naložili to na vozy a odjeli. A ještě jeden stál pod okny a říká, abychom nevstávali, zůstali ležet, abychom nedělali humbuk. Tak odjeli, potom jsme se zvedli, tak jsme vstali a šli domů…"

"To tam byli američtí námořníci – a ti se namazali s Rusáky – a Rusáci vydrželi víc, samozřejmě, ti je potom rozváželi přístavním motorovým člunem na americký lodě." "A vy sám jste s nima taky…?" "…se namazal? No, jo, ale my jsme se spíš drželi trochu zpátky, voják, když se namaže, tak co potom, kde se bude léčit z kocoviny… Ale ti Slováci, ti se tam potom rozšoupli, oni tam potom dali sto Slováků, to byla slovenská armáda… a ten jeden ‚ to já nevím, co měli v hospodě s tím Američanem, to byl udělaný chlapík, ale ten Slovačisko, to byl taky janošik. Toho Američana bafnul a bouchnul s ním mezi dveře a ty dveře se rozletěly a on tam upadl na chodníku… A šel tam zrovna ten jejich kapitán a váleli se na tom chodníku oba, jak ten Američan, tak ten Slovák… A druhý den nám chtěl velitel udělat ‚vojnu‘. Nástup, ti Slováci byli zvlášť a my jsme byli taky zvlášť, ale byli jsme jako přifaření k těm Slovákům. Kapitán chodil okolo těch nastoupenejch vojáků a povídá: ‚Kto včera bol ožratý?‘ Samozřejmě se nikdo nehlásil. Chvíli to trvalo, ale potom je to přešlo – a potom jsme zase odjeli s transportem."

"Ti Ukrajinci jim tam stavěli, Němcům, slavobrány z bříz, a - Heil Hitler, Heil Ukrajina. U nás byli takový ti študenti, ti ukrajinský, co chodili do školy ve Lvově, ale byli od nás z vesnice, no, tak ty to punktovali, takhle, že si mysleli, že jim Hitler dá samostatnou Ukrajinu, že nebudou pod Ruskem, že budou samostatní, když jim to Adolf slíbil…"

"Tak jsme přijeli do jedný vesnice, a posádka nikdo nikde. Akorát jeden starej, co měl revma a nemohl moc běhat. A povídáme: ‚Tak kde máte mančaft, kde máte kluky?‘ – ‚Teď tady byli, teď tady byli.‘ No, flinty tam měli naskládaný v regálech a nikde nikdo – za chvilku se to začalo trousit, oni tam měli německý holky, tak tam se to milovalo, no... Povídáme: ‚Tak sakra, aspoň máte mít ty flinty někde zašitý nebo zamčený, vždyť se vám tady může dostat kde kdo, můžou vás tady zmasakrovat…‘ No, jo,… ti byli rádi, že to přežili…"

"...a potom přišel sedmačtyřicátý a přijeli transporty z Volyně, to jezdilo sem do Žatce. Na nádraží v Žatci, na tý velký budově, tam měli takovýho mohutnýho Stalina. A ty Volyňáci říkali: ‚Jé, my jsme mysleli, že jsme od Pepíka utekli, o on je tady taky.‘ No, my bychom tam odtamtud ani neodešli, kdyby to bylo přišlo do těch kolejí, jak to bejvalo, protože jsme tam měli už zařízený hospodářství, potahy, mlátičky, samovazy… ale říkali jsme, on se to tam pořád po první světový válce honilo, byly nepokoje, bandy, to každej ataman chtěl svoji armádu, prostě chtěl hospodařit pro sebe..."

"Dostal jsem se na ruskou ošetřovnu. Přišel jsem tam, byla to taková větší ošetřovna, tam mne (doktor) převázal a povídá: ‚Pojedeš s tankistama.‘ Ty byli rozmlácení, leželi na voze, koníčkama je odváželi dozadu, do týla. Dal mi stakan vodky, takovou tu sklenici, takový ty hořčičáky jak byly, a namazal mi krajíc chleba, abych se posílil. Dobrý. Oni nedělali rozdíly, aby řekli: ‚To je Čechoslovák, tak jemu nedáme.‘ My jsme se s nimi celkem snášeli, tak co. Byli jsme v jednom pytli, tak jsme to museli spolu táhnout."