Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Dřevjaná-Coufalová (* 1969)

• narozena 4. července 1969 v Opavě

• od deseti let žila bez rodičů ve výcvikovém sportovním středisku

• stala se jednou z nejúspěšnějších sportovních gymnastek tehdejšího Československa

• získala celkem sto šedesát čtyři medailí z mistrovství světa, Evropy a dalších závodů

• politické události jí znemožnily startovat na olympiádě v Los Angeles v roce 1984

Začátkem osmdesátých let byla jednou z nejlepších českých sportovních gymnastek. Před olympiádou v Los Angeles v roce 1984 byla ve vrcholné formě a všichni předpovídali, že získá medaili. Jenže představitelé Sovětského svazu rozhodli, že sportovci ze socialistických zemí ve Spojených státech závodit nesmějí. To byl zásadní zlom v jejím životě. Poznala, že ve sportu nestačí jen poctivě dřít, ale že v něm hraje roli i politika.

Jak jen ji zabavit

Alena Dřevjaná-Coufalová pochází z rodiny slévače a skladnice a sama se označuje za obyčejné dítě z paneláku. Narodila se 4. července 1969 v Opavě, krátce poté se s rodiči odstěhovali do Bohumína. V rodině se sportu neholdovalo, maminka si jen občas chodila zacvičit do Sokola a otec sledoval fotbal v televizi. Byla však velmi živá až hyperaktivní, a její matka proto přemýšlela, jak ji zabavit, aby nezlobila. Přihlásila ji tedy na sportovní gymnastiku. Brzy byla označena za mimořádný talent a dostala nabídku nastoupit do střediska vrcholového sportu v Ostravě. Znamenalo to odstěhovat se na internát do Ostravy a možnost jezdit domů jen o nedělích. Pamětnice chodila teprve do čtvrté třídy základní školy. Rodiče váhali, jestli je správné, aby tak malá holka vyrůstala bez rodiny, ale ji gymnastika zcela pohltila. Nastalo období tvrdého výcviku.

„Tenkrát nebyly mobilní telefony. Telefon nebyl ani na ubytovně. Maminka mi chyběla. Když přišel splín, kolikrát jsem si poplakala. Tréninky byly i v sobotu, domů jsme jezdily až večer a v neděli večer jsme se už vracely zase zpátky,“ vzpomíná Alena Dřevjaná-Coufalová. Po čtyřech letech tréninků v Ostravě byla vybrána do reprezentace. To znamenalo stěhování do střediska v Nymburku. „Tam byla řehole ještě horší. Vstávaly jsme v pět, pak jsme šly běhat a až pak jsme mohly na snídani. Do školy jsme chodily jen dvakrát týdně, doučovaly nás učitelky přímo ve středisku. Makalo se minimálně osm, ale klidně i dvanáct hodin denně,“ popisuje pamětnice, ale zároveň dodává, že ji dřina a přísný režim velmi bavily.

Sportovní gymnastika a touha být v ní nejlepší se tehdy, v době dospívání, staly smyslem jejího života. Jejím vzorem byla legendární gymnastka Věra Čáslavská. Ta si ji oblíbila a dokonce ji s sebou vzala i na zájezd do Japonska. 

Vzpoura reprezentantek

Dřina ve sportovním centru v Nymburku byla taková, že tam dokonce došlo i k menší vzpouře gymnastek. Trenér je nutil tak dlouho trénovat, až se děvčata rozhodla vzepřít.  „V půl šesté ráno jsme jen shodily pyžama, vzaly teplákovky a musely čtyřicet minut běhat. Pak byla posilovna, snídaně, učení, čtyři hodiny další trénink, mnohdy jsme nesměly ani na večeři, když jsme překročily váhu, kterou jsme měly mít. Už toho bylo moc. Říkaly jsme trenérovi, že už fakt nemůžeme,“ líčí pamětnice. Dostaly však pokyn, že musí v tréninku pokračovat. A tak se celé družstvo dívek sebralo a rozběhlo se pryč. „Prostě jsme si řekly, že mu utečeme,“ shrnuje. Byly jen v teplákových soupravách a schovaly se v Nymburku v lesíku. Přečkaly tam noc. Měly hlad, ale slíbily si, že vydrží. Přečkaly další noc, až pak se vrátily. Trenéři mezitím zalarmovali policii. Byl z toho velký malér. Policisté je vyslýchali, chtěli zjistit, která z dívek protest vymyslela. „Dohodly jsme se, že budeme tvrdit, že jsme to vymyslely všechny najednou. A dodržely jsme to. Policajt se mě snažil přesvědčit, že tu myšlenku musela jako první vyslovit jedna z nás, ale já tvrdila, že nás to napadlo všechny najednou. A tak to tvrdily všechny. Tak dobrý kolektiv se vidí málokdy,“ říká Alena Dřevjaná-Coufalová.

Nakonec trenéři uznali, že dvanáct hodin tréninku denně bylo pro dívky moc, a dali jim dvoudenní pauzu.

Přestože její popis života v socialistickém sportovní centru působí drsně, pamětnice sama tvrdí, že byl výbornou životní školou. Je zvyklá tvrdě pracovat a dodržovat řád. Rozhodně nemá pocit, že by v mládí o něco přicházela, přestože neznala běžný život mladých lidí: kina, diskotéky a zábavy.

Braly jsme vitaminy

Pamětnice byla svědkem toho, že v honbě za co nejlepšími výkony mnozí sportovci brali anabolika a různé látky zvyšující výkonnost. O socialistickým státem tolerovaném, ba i řízeném dopingu se sice mezi sportovci nemluvilo, ale všichni věděli, že existuje.
„My jsme viděly mezi sportovci, kteří s námi byli v Nymburku, že to tam bylo,“ říká Alena Dřevjaná-Coufalová. „A když jsem byla na mistrovství světa a stála vedle mě Rumunka nebo Bulharka, tak jsem viděla, že jim roste knírek. To se mi zvedal žaludek. Nebylo to proto, že by měly moc mužských hormonů, ale proto, že něco zobaly. Prostě zobaly,“ tvrdí.
Ona sama dostávala pět druhů tablet, o nichž je přesvědčená, že šlo o vitaminy. Spolu s kolegyněmi žádaly lékaře z výcvikového centra, aby jim nechal prověřit, jaké je složení těch prášků. „Chtěly jsme mít podložené, že jde o vitaminy. Přinesl nám potvrzení. Chápu, že mohlo být falešné, ale pan doktor byl skvělý, věřily jsme mu. Kdo byl trochu normální, věděl, že nejlepších výsledků dosáhne pílí. Tím, že bude makat. Chápu, že kdo 
něco bral, měl větší sílu, šlo mu to rychleji nebo se neunavil. Ale já si myslím, že doping do sportu prostě nepatří.“

Nejlepší dárek: žvýkačky a kiwi

Přísný režim ve výcvikovém centru obnášel i neustálé hlídání váhy. Lékař u každé gymnastky stanovil, jaká je její závodní váha, to znamená hmotnost, kterou si musí udržovat. U ní to bylo zpočátku třicet šest kilo, když byla starší, měla povoleno nejvýše dvaačtyřicet kilogramů. Vážení probíhalo třikrát denně. „Když byla váha vyšší, trenér přikázal, že pokaždé, když jsme šly kolem jídelny, musely jsme si pískat. Aby viděl, že nemáme nic v puse. Vzpěrači tam do sebe tlačili kuřata a my si musely pískat. Stejně tak v letadle. Letělo se na závody, roznášeli jídlo a trenér řekl: ‚Pískat, děvčata.‘ To znamenalo, že si to jídlo nesmíme dát.“

Alena Dřevjaná-Coufalová vzpomíná ale i na výhody sportovního života. Třeba na to, že měli ve středisku dostatek zeleniny a ovoce, což bylo za socialismu nedostatkové zboží. Její maminka na ně musela stát fronty, ale ona ho díky sportu měla dostatek. Všechny roky ve vrcholovém středisku měla zadarmo jídlo a oblečení, rodiče jí nemuseli kupovat ani sportovní obuv ani tepláky, nic. K tomu dostávala čtyři sta korun stipendium měsíčně, pokud měla výkony. A ta největší výhoda?

Díky svým sportovním úspěchům procestovala svět. Zatímco její rodiče nedostali povolení ani vyjet za hranice, pamětnice navštívila všechny světadíly kromě Austrálie. „Přijely jsme do Ameriky a trenér: ‚Holky, ne že zase otevřete huby a budete koukat jako krávy.‘ A já: ‚No jo, trenére, jak se můžu tvářit přirozeně, když vidím mrakodrapy, obchody a jsem jak v Jiříkově vidění?‘“

Alenu Dřevjanou-Coufalovou mrzelo, že s ní nemohou cestovat rodiče a bratr. Snažila se jim alespoň ze zahraničí vozit dárky: „Tehdy u nás nebyly ani žvýkačky. Když jsem domů poprvé přivezla ty placaté, brácha byl v šoku a nechápal, že někde se takové věci dají normálně koupit.“ Z pohledu lidí, kteří nezažili nedostatek zboží za totality, se to může zdát nepochopitelné, ale pamětnice například vezla domů z ciziny kiwi. Jeden kus. Bylo to tak exotické ovoce, že ho chtěla přivézt rodičům. Měli ho pak doma dlouho. Bylo už úplně shnilé, ale nechávali si ho jako vzácnost.

Zklamané naděje

Rozdíly mezi socialistickým Československem a tím, co Alena Dřevjaná-Coufalová viděla na Západě, vnímala především přes oblečení, jídlo a věci v obchodech. O politice nepřemýšlela. Ve sportovním centru se o ní nemluvilo a s lidmi z jiného prostředí nepřicházela do styku. V roce 1983 byla ve vrcholné formě a odjela na závody do Spojených států. Říkalo se jim předolympijské. Braly se tak, že kdo uspěl na nich, uspěje i na olympiádě, která se chystala na rok 1984 v Los Angeles. Přivezla zlatou medaili a mluvilo se o ní jako o velké naději. Jenže pak přišlo rozhodnutí ze Sovětského svazu, že se sportovci ze socialistických zemí nesmějí olympiády účastnit. Že tyto olympijské hry budou bojkotovány jako odveta za to, že řada sportovců ze západních zemí nepřijela na olympiádu v Moskvě na protest proti invazi Sovětského svazu do Afghánistánu.

„Když trenér přišel a řekl, holky, vypadá to, že se na olympiádu nepojede, zhroutilo se mi to. Ne že by se pro mě zhroutil celý svět, ale najednou jsem si uvědomila celou tu dřinu, těch pět let v Nymburce, kdy jsem se dostala domů za rodiči třeba jen jednou za půl roku. Nerozuměla jsem tomu, bylo mi pouhých patnáct. Ale trenéři nám vysvětlili, že když se Rusáci rozhodli něco bojkotovat, tak je Češi musí automaticky poslechnout.“ 

Na další olympiádu v roce 1988 v Soulu už čeští sportovci jet směli. Alena Dřevjaná-Coufalová přivezla bronzovou medaili. O emigraci nikdy neuvažovala, ale toto téma se mezi sportovci často probíralo. Byla svědkem toho, jak se jeden z kolegů gymnastů z československé výpravy odmítl ze závodů v zahraničí vrátit. Protože právě byla kapitánkou družstva, čekaly ji po návratu domů nepříjemnosti. Sportovní funkcionáři se pamětnice vyptávali, jak mohla něco takového dopustit. „Nakonec se mě trenér zastal. Řekl, že jsem přece nemohla nic dělat, když se ten kluk sbalil a odešel z hotelu,“ vzpomíná.

Gymnastky byly bity

Rozdíly mezi životem v jednotlivých zemích vnímala čím dál víc. Například si všímala toho, že sovětské a rumunské gymnastky mají ještě tvrdší režim než ty československé. Tvrdí, že byly běžně bity svými trenérkami. Rumunské gymnastky podle ní nedostávaly ani vodu, když nepodávaly nejlepší výkony. Překvapilo ji, že Rusky pořád jen trénovaly, takže nechodily do školy a neuměly se ani podepsat. „Já taky kolikrát dostala od 
trenérky, která mě vychovávala v Ostravě. Bila mě po noze i po prdeli. Měla jsem na noze otisknutých jejích pět prstů a při návštěvě doma jsem se točila k mamce zády, aby to neviděla.“

Beru si příklad z handicapovaných

V roce 1993 Alena Dřevjaná-Coufalová s kariérou sportovní gymnastky skončila. To už byla vdaná a měla syna. Poté se jí narodil ještě další syn a dcera. Všichni jsou sportovci, jeden syn je fotbalista, další syn a dcera krasobruslaři. Je šťastná, že se jí podařilo vytvořit fungující rodinu, protože se o gymnastkách říkalo, že jejich tělo je z obrovské dřiny tak zničené, že mnohé nemohou mít děti. 

Roků věnovaných tvrdým tréninkům pamětnice nelituje. Podařilo se jí uplatnit se jako trenérka. O její zkušenosti je zájem ve fotbale i v krasobruslení. Srovnává to, v jakých podmínkách sportovala ona a v jakých sportují děti na začátku jedenadvacátého století. Považuje je za rozmazlenější a zhýčkanější: „Nedávno jsem jednoho malého fotbalistu chytila za rameno a on řekl, že si na mě bude stěžovat.“ 

Přesto pamětnice nelituje toho, že byla na vrcholu kariéry v době, kdy bylo nutné podřizovat se Sovětskému svazu, a sportovci nevydělávali velké sumy peněz jako nyní. Za vítězství v závodech dostávala spíše symbolické odměny: deštník, poukázku na nákup v hodnotě, za kterou se dalo pořídit nanejvýš povlečení na peřiny. Nejhodnotnější ceny, jaké na mezinárodních závodech získala, byly ty z Itálie: moped a kožich. „Máma z toho kožichu tehdy málem zešílela,“ podotýká Alena Dřevjaná-Coufalová.

Myslí si, že právě tvrdé podmínky a skromné prostředí ji skvěle připravily pro život. „Nejdůležitější je zůstat skromný, vnímat okolí a všímat si, od koho z jiných lidí se můžu něco naučit. Je třeba si uvědomit, že mezi námi jsou lidé, kteří mají nějaký handicap, a přesto se snaží s životem poprat. To si pak vždycky řeknu, že tito lidé musí dokázat mnohem víc než já, která mám zdravé nohy a ruce. Z takových lidí je třeba brát 
si příklad,“ vysvětluje Alena Dřevjaná-Coufalová, která se v tomto duchu snažila vychovat i své tři děti.