Jiří Drofa

„To bylo těžké, skutečně těžké rozhodování. Firma, kde jsem pracoval, mi práci nabízela, a dokonce že mi nějak pomůžou získat zelenou kartu. Na druhou stranu jsem v Bel Campu viděl staré baťovce, kteří byli ve věku šedesát pětašedesát let. Děti měli už pryč, a pokud nebyli svobodní, tak tam byli sami dva. Z podniku mi psali, ať se vrátím, protože pod tím byli podepsaní lidé, kteří mi to tenkrát v osmašedesátém podepisovali. A když jsem se podíval na kluka, stavaře, který seděl vedle mě, jakou má praxi, tak jsem si řekl: ‚Všude je chleba o dvou kůrkách. Tady se celý život plácat v nějakém prostředí, když na druhou stranu doma jsem v podniku, který pracuje v zahraničí. A když se vrátím s angličtinou, tak tam šanci mít budu.‘ Bylo to do poslední chvíle těžké rozhodování a kontakt s rodiči jsem samozřejmě neměl. Nešlo se dohadovat – zůstaň, nezůstaň. Tak jsem se nakonec vrátil. Tenkrát nasazovali Jumbo Jety 707. Tak jsem si ho objednal a letěl jsem do Paříže. A pak jsem si dal ještě měsíc na cestu vlakem domů. Když to teď v tomhle věku zpětně vezmu, tak jsem nelitoval.“

„Jeden den jsme v čítance četli článek ‚Rudolf Slánský, věrný syn pracujícího lidu‘. Když se otevřela čítanka, článek byl hned na pravé straně a pod ním byla jeho fotka. Tohle jsme četli, a když jsme pak v pondělí přišli do školy, tak jsme tu stránku z čítanky trhali. Pořádně jsem tomu nerozuměl, ale říkal jsem si: ‚Co je to za úroveň, trhat list z knížky...‘“

„K tomu přišel Tomáš Baťa, který měl neomylný instinkt ve výhodách prvkové typizace. Celé to dospělo k tomu, že chtěl, aby zedník, dělník, jakýkoliv pracovník na stavbě, když přijde, tak musí mít nachystanou promyšlenou práci. Musí mít materiál, nářadí a nesmí ztrácet ani minutu přemýšlením. A tam se vyvíjí baťovský duch. Ať to byla stavařina, obuvnictví, strojařina a nakonec se pustili do letadel. Tato generace dvaceti- pětadvacetiletých kluků, kteří přišli s několikaměsíční praxí od různých lokálních stavitýlků, mezitím dospěla do stadia, že byla schopná vést samostatnou stavbu v zahraničí se všemi důsledky a výhodami, které s tím byly spojené.“

„Oni [architekti] počítali generelie a projekty, ale vždycky tam byl důležitý rozpočet. Třeba Karfíkův mrakodrap, zlínská ‚Jednadvacítka‘, to byla vizitka funkcionalismu. Ale když to Karfík dostavěl, tak mu vytkli, že tam má příliš drahé podlahy. A ty se dělaly v Napajedlích ve Fatře, to byl Zlínolit. A [ředitel] Čipera poslal Karfíka pracovat na tři měsíce do nákupu, aby si uvědomil, za co firma utrácí.“

„V roce 1989 ve Zlíně mi přinesli podepsat dokument, s čím nesouhlasím. Přinesl mi to mladý kluk a povídá, že je u nás špatný vzdělání. Tak jsem řekl: ‚Já ti to podepíšu, ale tohle ti škrtám, protože vzdělání je u nás dobrý. Já jsem to viděl u kluků Američanů, kteří seděli vedle mě. A tomu, kdo ti to tam napsal, řekni, že je blb.‘ Praxe byla rozumná, vlastně jsem se vrátil k těm Baťům. Když jsem začal kreslit něco navíc, architekt mě hned upozornil: ‚Jiří, to, co tady vidíš, to nejsou stavby, které jsou v Americe běžné. A pokud jim nakreslíš složitý detail, tak tu stavbu nepostavíš. Protože padesát až šedesát procent nákladů stavby dělají platy a mzdy. A jestli ty dáš dělníkovi takový složitý detail... On umí jen to, co má standardizované, a když má dělat atypický detail, tak to nezaplatíš.‘ A tak jsem si říkal, že Baťa to věděl už v roce 1920. A proto ty výsledky ve Zlíně byly.“