Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Dubová (* 1926)

• narozena 30. srpna 1926 v Praze

• pražská židovská rodina

• 1942 až 1944 Terezín

• Osvětim, Merzdorf

• z třicetičlenné rodiny přežila holocaust jen ona a sestra

• Státní grafická škola, užitá grafika

• vytvořila cyklus obrazů Sny o mrtvých

„Já jsem životní optimistka, což se nakonec projevilo i v tom, že jsem si řekla, že to přežiju. Já jsem si řekla:‚Když jsem přežila Osvětim, tak já to přežiju.‘ Samozřejmě mi k tomu dopomohlo velký štěstí. Stačilo by, abysme šli pochod smrti, a třeba bych to nepřežila...“

Dětství

Jana Dubová, rozená Hellerová, se narodila 30. srpna 1926 v Praze. Její rodina byla židovského původu. Otec pracoval jako vrchní účetní v textilní firmě, matka byla v domácnosti. Paní Dubová měla ještě starší sestru. Navštěvovala Drtinovo dívčí reformní reálné gymnázium. Mohla ale studovat jen do tercie, potom už do školy nesměla. Po vyloučení židovských dětí z výuky byly vyučovány soukromě. Takto absolvovala kvartu a kvintu za jeden rok, měla totiž výborné učitele a dětí bylo jen osm, takže měla velmi individuální péči.

Mnichovská dohoda

Rok 1938 prožívala rodina s velkým znepokojením, zvláště mobilizaci a Hitlerovy hrozby, že bude bombardovat Prahu. Po mnichovském diktátu a okleštění republiky přicházelo do Prahy mnoho emigrantů – i z říše. Lidé se tak dozvídali různé informace o poměrech v Německu a také o zacházení s tamními Židy a případném nebezpečí, které jim hrozí. Přesto rodina paní Dubové neučinila žádná opatření, protože věřila, že Československo bude zachováno.

I přes strašné následky, které mnichovská dohoda a následná okupace Československa měla pro rodinu paní Dubové, nepovažuje za chybu, že jsme se nebránili, alespoň byly ušetřeny lidské životy.

„Já myslím, že to bylo hrozný v tom, že ta báječně vyzbrojená armáda a celé opevnění, prostě obrana, kterou republika měla, se vůbec nedala použít. Já myslím, že by to bývalo bylo asi stejně hrozný, že bychom byli stejně asi převálcovaný, jako bylo potom převálcovaný Polsko. Takže svým způsobem, i když to bylo špatný v tom, že se ten národ vzdal, tak přeci jenom myslím, že se uchránily životy těch vojáků a vůbec... Ale jistě to bylo hrozný, když museli předávat výzbroj a všecko okupující armádě německé. To jistě prožívali... celý národ to prožíval hrozně. Nevím. Tomu nerozumím, jestli se mělo bojovat, nebo ne. Možná že by to bylo nějak pomohlo k hrdosti toho národa, ale nevím.“
 

Protektorát Čechy a Morava a počátky perzekuce

Po okupaci Československa Německem začaly v roce 1939 platit norimberské zákony. Paní Dubové bylo necelých třináct let a její otec se snažil, aby odjela do Anglie v tzv. kindertransportech, které odjížděly z Prahy od 14. března do 2. srpna 1939 díky úsilí sira Nicholase Wintona a jeho dalším mnoha spolupracovníkům. To se však nepodařilo a celá rodina začala čelit stupňující se perzekuci.

„Po určité době nastala perzekuce nás, museli jsme odevzdávat vlastně zlato, šperky, musela jsem odevzdat moje milovaný kolo, s kterým jsem prostě prožívala radostné chvíle svýho dětství. Prostě sebrali nám, co mohli. A samozřejmě byl zákaz jezdit tramvají, pouze snad v zadním voze jenom, museli jsme začít nosit hvězdy, to myslím, nevím, jestli to bylo koncem roku 1939, nebo až v roce 1940. Ale to tedy byla skutečně, byli jsme označený jako nějaký zločinci. Pak už bylo těch zákazů víc, i do různých obchodů jsme nesměli, že jo. Ten život už začal být velmi svízelnej, nikam daleko z Prahy už se nesmělo. To bylo jenom, ještě pár měsíců, kdy jsme si užili něco. Já nevím. V roce 1939 ještě jsme byli na poslední dovolený v Davli, kde jsem si to kolo ještě užívala. No, a potom přišlo to velice špatný, a sice v roce 1941 jsme museli z bytu, kde jsme bydleli od mého narození, asi čtrnáct a půl roku. A musely jsme se sestěhovat dvě tři rodiny do jednoho bytu ve Veleslavínově ulici na Starým Městě. A moji příbuzní, to byla sestra mého tatínka, která s rodinou bydlela prostě s námi, a sice můj bratranec a jeho starší sestra, o níž jsme nevěděli, že je zapojená do odboje. A jedné krásné noci tedy přišlo gestapo k nám, tu Gitu odvedli a udělali prohlídku, sebrali zase, co mohli. A ta Gita byla později popravená. Nevím, s jakou skupinou. Ale bylo jí devatenáct let a bylo to prostě velký trápení v naší rodině.“

Terezín

V dubnu 1942 musela paní Dubová, její rodiče a prarodiče nastoupit do transportu AM do Terezína. V Terezíně v této době ještě žili někteří místní občané, ghetto ještě nebylo zcela zprovozněné. (Bylo zřízeno v listopadu 1941.) Proto byl pohyb lidí ještě více omezen. Dědeček paní Dubové zemřel v ghettu již v červnu 1942. Když bylo místní obyvatelstvo vystěhováno, mohli se internovaní volněji pohybovat po ulicích, ovšem jen do osmi hodin večer. Paní Dubová bydlela se svou maminkou a babičkou v Drážďanských kasárnách, kde bylo ubytováno 80 žen. Tatínek byl jinde. Rodiče pracovali v administrativě a paní Dubová pracovala v kartonáži, kde se vyráběly krabičky na patrony a na dětské hry. Nepříjemné bylo, že dílna kartonáže byla na německé komandatuře, takže je Němci často kontrolovali, dělali prohlídky se psi a podobně. I když byl hlad, zvláště mladí lidé se s ním dokázali vyrovnat a nějakým způsobem v ghettu fungovat. Byla snaha se vzdělávat, konaly se přednášky. Velkou posilou pro paní Dubovou byl kulturní život v ghettu. Byly tam divadlo, koncerty. Maminka pamětnice měla hudební vzdělání, a proto také zpívala ve sboru Rafaela Schächtera, dirigenta, který nacvičil Smetanovu Prodanou nevěstu, Mozartovo Requiem... 1Paní Dubová se v Terezíně také seznámila se svým budoucím manželem. Nejhorší podle ní na Terezíně byla hrozba transportů, která nad nimi stále visela.

Transporty

V září 1944 odjely z Terezína mužské transporty, do kterých byl zařazen také otec a přítel paní Dubové. Potom byly do transportu do Osvětimi zařazeny také Jana Dubová a její matka.

„Samozřejmě do Terezína přicházely stále nový a nový transporty, většinou po tisíci lidech, z různých míst, střídavě z Prahy, z Brna, z Ostravy, z Plzně, ze všech možných měst a krajů. Některý zůstávali, nevím, podle jakýho klíče to dělali, některý šli třeba ihned dál na východ a ty většinou nepřežili, ty rovnou prostě byli nějakým způsobem zlikvidováni. Já jsem v Terezíně prožila dva a půl, skoro dva a půl roku. A v září roku 1944 odešly mužský transporty, čili naši muži – můj mládenec, kterýho jsem tam poznala, můj tatínek, všichni, který tam zbyli, protože už předtím bylo mnoho a mnoho transportů, jako zářijovej, prosincovej, který ještě v Osvětimi jako byly třeba rok v takzvaným rodinným táboře. Ale to jsme my nevěděli. A tehdy v září 1944, když odešli muži, tak přišly do ghetta fingovaný lístky, že se maj prostě dobře, a aby je ženy následovaly, že se jim daří výborně. Takže když moje maminka dostala povolání do transportu, tak jsme se ani moc nebránily, že jedeme za tatínkem a za mým hochem. No tak, kdybychom to byly věděly, tak asi bysme se zachovaly jinak. Ta cesta tam byla prostě příšerná. To byly dobytčáky, vůbec, byl tam jedinej kbelík pro muže, ženy, děti. Pamatuju si na jednu holandskou maminku s miminkem, protože do ghetta v Terezíně přijížděli i Židé z Holandska, z Dánska, z Francie, ne, z Francie ne, ty šli snad rovnou do Osvětimi. Nevím teď přesně, z Rakouska samozřejmě, z Německa. Ty starý lidi, ty i v Terezíně prostě umírali a byli na tom prostě zdravotně hodně špatně. Všichni měli hlad. A jak jsem říkala, ty mladý lidi se s tím spíš dovedli vyrovnat. Takže ten odjezd z toho Terezína byl odjezd z určité jistoty, takové jistoty jenom s tím Damoklovým mečem těch transportů.“

Osvětim

Po příjezdu do Osvětimi byli vězni na pověstné rampě tříděni doktorem Mengelem. Maminka paní Dubové byla poslána na smrt.

Příjezd do Osvětimi byl po tý cestě hroznej. Moje maminka, který bylo 48 let, tak vypadala velmi staře a unaveně. A na tý rampě v Osvětimi nás rozdělil pověstný lékař Mengele, který určil, ten na tu stranu, na tu stranu. Takže já jsem byla určená doprava, maminka doleva. A já jsem se ho ptala německy, jestli můžu s matkou jít. A on mi na to odpověděl, že stejně přijdem dohromady:‚Ihr kommt ja ehr zusammen.‘ Tak jsme se s maminkou tak nějak očima rozloučily a druhý den jsem se dozvěděla, že zahynula v plynu – se všema ostatníma, který byli na té straně.“

Potom se lidé zařazení doprava dostali přímo do mašinérie koncentračního tábora. Svlékli je donaha, ostříhali jim vlasy, sebrali jim úplně všechny věci. Paní Dubová přišla i o svůj deník, který si v Terezíně psala.

„A v tu chvíli myslím, že jsem úplně otupěla. A asi každá z nás. Protože člověk nemohl nějak unést tu skutečnost, nějak jsem si chtěla od té skutečnosti oddělit.“

Jednalo se o psychickou obranu organismu, který už nemohl snést obrovská traumata a napětí, a tak se chránil tím, že jakoby „vypnul“.
 

Žlučníkový záchvat a selekce

Potom dostala paní Dubová hadry, takový „dindrl“ bez rukávů, dlouhý do půlky stehen, a dřeváky. Byl říjen. Byli nahnáni do baráků, asi koňských stájí, kde byly třípatrové pětimístné palandy, bez dek, bez ničeho. Strašná zima.

„Myslím, že mám vytěsněné vzpomínky z té doby. Ale jenom vím, že my, co jsme přišly z Terezína a byly jsme mladý holky, já jsem je neznala, ty děvčata, ale v tom momentě jsme byly jedna rodina, těch pět děvčat. A lehly jsme si na tu palandu. Teď jak přežít tu noc. A já už v Terezíně jsem dostala žloutenku a po tý žloutence už v Terezíně jsem měla v sedmnácti letech první záchvat žlučníkovej – hroznej. A hned druhej záchvat jsem měla v Osvětimi. Čili je vidět, že ty nervy prostě pracovaly. Jenomže to je tak strašná bolest, že by člověk lez po zdi. A tady nebylo možno, my jsme byly jak sardinky tam, bylo to prostě velký utrpení. A ráno jsem se probrala s takovou plastickou vyrážkou. A samozřejmě byla selekce. To se sbírali lidi. Museli jsme se zase svlíknout. A teď když viděli, že mám tu vyrážku, tak mě oddělili od těch mých děvčat. A já jsem se v nestřeženým okamžiku zase k nim propracovala nějak zadem. Prostě jsem to riskla. A to jsem nevěděla, co se na těch marodkách děje, že jo. Že dělají pokusy na lidech a podobně. Čili asi mě to zachránilo prozatím teda život.“

To ráno se také dozvěděli, že lidé, kteří šli nalevo, skončili v plynových komorách. Paní Dubová byla tak otupělá, její psychika se bránila tolika hrůzám, že ani neplakala, když se dozvěděla o smrti své maminky, její rozum to odmítal přijmout.
 

Odchod z Osvětimi

Asi po třech týdnech v Osvětimi byla Jana Dubová vybrána pro práci. Tento výběr se konal v noci a ženy vůbec netušily, oč jde.

„Byly jsme přesvědčený, že... Nevěděly jsme, kam nás vedou, byla tma, noc už. Takže někam jsme šly, hrozně daleko. A já jsem si už představovala, že tedy plynová komora. A jenom jsem se modlila, aby to tedy šlo rychle. No, ale kupodivu skutečně nás tedy odvezly do nějakého baráku, kde byly sprchy u stropu. No, a všechny jsme zajásaly, protože z toho tekla voda. Takže nás vykoupali, to znamenalo, že jdeme z Osvětimi, že jdeme na práci. Takže jsme dostali zase nový hadry a pak jsme stáli až do rána apel. No, teda čekalo se na něco, zřejmě na vlak tedy. No, a když pak k ránu přijel ten vlak, tak nás naložili. No, a jeli jsme. A jen jsme si říkali, že už nikde to nebude horší. Ony tedy byly lágry, kde to bylo horší – Bergen-Belsen a tak. Ale my jsme měly tedy štěstí – tahle stovka děvčat z Terezína čili Češky - a přijely jsme do místa, které se jmenovalo Merzdorf.“

Lágr Merzdorf

Spolu s dalším stem žen byla paní Dubová odvezena do vesnice Merzdorf, kde pracovaly v továrně na zpracování lnu. Její prací byl takzvaný továrenský transport, to znamená nakládání a vykládání vagonů se lnem. Tato práce byla dobrá hlavně v tom, že ženy dostávaly poněkud větší příděly chleba a na rozdíl od dívek uvnitř v továrně byly na čerstvém vzduchu a nepracovaly na strojích, kde bylo hodně úrazů. Když se nedívaly dozorkyně, ženy také jedly lněná semínka. Jinak byly podmínky v lágru velmi těžké, málo jídla, hodně štěnic a vší, které rozšířily tyfus. Přesto měly dívky štěstí, protože byly i mnohem krutější lágry, zde ani nebyli dozorci SS, ale jen dozorkyně, většinou bývalé dělnice z továrny. Také měly k dispozici sprchy, což Češky velmi využívaly, na rozdíl od Polek a Maďarek, které byly v lágru také. K jídlu dostaly k obědu polévku z červené řepy a shnilého tuřínu a občas tři brambory. Večer potom dostaly kousek chleba.

Paní Dubová vypráví příběh své kamarádky Evy, která byla v Terezíně vdaná a byla těhotná. V Merzdorfu porodila 7. března 1945 zdravého syna Tomáše. Dokonce ho kojila. Přestože děti narozené v lágrech ve velké většině brzy zemřely nebo byly zabity dozorkyněmi, Evina syna se podařilo zachránit. Eva i její sestra, se kterou tam byla, byly zdravotní sestry, takže se o novorozeně dovedly postarat. Dítě s matkou měl odvézt Mengele do Osvětimi, která ale byla mezitím osvobozena Rusy. Navíc se za Evu přimluvil ředitel továrny, že je dobrá pracovnice a že jí dovolí chodit dítě kojit. Již se blížil konec války, a proto měl velmi dobrou motivaci pro dobré skutky. Proto se Tomáše podařilo zachránit a žije dodnes. Dívky se o dítě staraly, dítě bydlelo ve sprchách. Za pomoci francouzských vězňů z nedalekého tábora se podařilo dítěti udělat postýlku i uplést oblečení ze lnu.

Ke konci války v Merzdorfu stejně jako v jiných lágrech vypukla epidemie tyfu. Tábor byl osvobozen Rusy, ženy nešly pochod smrti. Než byl tábor osvobozen, všechny dozorkyně utekly. Nicméně jedna dívka vše zorganizovala, udržela disciplínu v táboře a nevznikl chaos. Proto je Rusové nejdřív málem postříleli, protože z toho byli zmatení.

Paní Dubová se svými pěti kamarádkami požádala ruského komandanta, aby mohly opustit tábor a vrátit se do Čech. To jim bylo povoleno. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, protože první skupina Rusů, se kterými šly do Čech, byla velmi slušná. Po nich však přišli do Merzdorfu divocí ruští vojáci ze Sibiře, kteří všechny dívky, jež zbyly v lágru, znásilnili.
 

Návrat do Prahy

Po osvobození lágru Rusy se Jana Dubová se svými přítelkyněmi vydala pěšky do Čech, šly hned za frontou. Šly z Merzdorfu, který byl v Dolním Slezsku, do Prahy. Rusové se k nim chovali velmi slušně, sháněli jim jídlo. Cesta byla nebezpečná, ještě lítaly kolem granáty, kulky, kolem byli mrtví. Přes Trutnov se dostaly do Čech. Tam pro ně přijeli četníci z Jičína. Celou cestu šla Eva s malým uzlíčkem, ve kterém nesla svého syna. Protože právě skončila válka a ještě nejezdily vlaky, byly dívky nejprve několik dnů ubytované v Prachově v hotelu.

Hlavní vzpomínka paní Dubové na tuto dobu je, že si konečně připadaly zase jako lidé, spaly v postelích a měly dost jídla. Když začaly jezdit vlaky, dojely do Prahy. Atmosféra ve vlaku byla krásná, veselá, radost z návratu do vlasti. O to horší byl příjezd do Prahy. Najednou si uvědomila, že vůbec neví, co je s její rodinou. Nejprve neměla ani kam jít, jejich byt na Smíchově byl obsazený. Její kamarádka Milena ji ubytovala. Asi po měsíci se vrátila ještě její sestra.

Z celé rodiny paní Dubové, asi 30 lidí, přežila válku jen ona a její sestra, nevrátili se rodiče, ani jeden bratranec, sestřenice, ani teta, ani strýc, nikdo. Otec zemřel na pochodu smrti 3. května 1945. „To jsem myslela, že už se v životě nezasměju.“

Nakonec paní Dubovou a její sestru ubytoval sestřin švagr na Vinohradech. Společně nějaký čas truchlily a vzpomínaly na své blízké.

„Já nevím, čím jsem byla lepší než ti druzí. Protože tak jsem se necítila. Ale nevím, proč jsem já přežila... Nevím.“
 

Po válce

Po válce se paní Dubová setkala se svým přítelem z Terezína Františkem Dubem, se kterým začala po několika měsících žít a za kterého se v roce 1947 provdala. V roce 1951 se jim narodil syn, který je lékař a v současné době pracuje v Bruselu.

Paní Dubová vystudovala po válce za podpory své sestry Státní grafickou školu a potom se živila užitou grafikou, vytvářela titulky pro film, filmovou a knižní grafiku, plakáty, výukové filmy (hlavně pro zdravotnictví). Nejprve byla zaměstnána v Krátkém filmu a potom pracovala doma, dělala grafiku jako svobodné povolání.

O svých hrozných zážitcích z koncentračních táborů manželé nikdy nemluvili, až ve svém stáří začali vzpomínat na své blízké a přátele, které ztratili. Paní Dubová vytvořila po smrti svého manžela cyklus obrazů Sny o mrtvých, ve kterém ztvárnila své vzpomínky. Obrazy byly vystaveny v Židovském muzeu v Praze, v Terezíně, v synagoze v Děčíně a v Teplicích.

Životní zásada

„Já jsem životní optimistka, což se nakonec projevilo i v tom, že jsem si řekla, že to přežiju. Já jsem si řekla: ‚Když jsem přežila Osvětim, tak já to přežiju.‘ Samozřejmě mi k tomu dopomohlo velký štěstí. Stačilo by, abysme šli pochod smrti, a třeba bych to nepřežila...“

V srpnu 2008 natočila a zpracovala Eva Palivodová.

Viz CHLÁDKOVÁ, Ludmila. Terezínské ghetto. 1. vyd. Praha: V ráji, 2005. 56 s. ISBN 80-86758-18-4.

1